Sekce

Galerie

http://sphotos.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-snc4/hs236.snc4/39129_1387334163367_1232457038_31021335_6594921_n.jpg

Bella si myslela, že se vše bude zlepšovat a mohla by být znovu šťastná. Ovšem vše se zhroutí ve chvíli, kdy zjistila, že její nejlepší kamarád Jacob umírá.

16. kapitola – Nespravedlnost

Bella měla pocit, jako by jí někdo vygumoval mozek. Nechápala to. Nedokázala si to jen připustit. Jacob… umíral. Vrhla se mu kolem krku, ale nebrečela. Snažila se slzy zadržet.

„Měsíc?“ dostala ze sebe.

„Plus mínus,“ přiznal.

„Jak si se s tím vypořádal?“ zeptala se Bella.

„Nevím. Poslední dobou je to lepší hlavně díky tobě. A dneska jsi mi vlastně řekla, že se nemám čeho bát.“ Usmál se.

Bella si říkala, že je prostě neuvěřitelný. Byl v pohodě, smál se, uzdravoval ji a při tom se řítil do záhuby.

„Jsi silný. Tohle bych já nikdy nedokázala.“ Podala mu paruku.

Nasadil si ji. Vypadal zase normálně. Tak zdravě, šťastně a nadšeně pro život. On o něj přece nemohl přijít.

Společně se vraceli k nim domů, ale mlčeli. Bella se ani nezmohla na slovo. Snažila se potlačit to, co v ní vřelo.

Konečně se dostala k náklaďáčku a jakoby cizím hlasem se rozloučila a nasedla. Chvíli jí trvalo, než se trefila do zapalování a konečně se vzdalovala od La Push.

Snažila se, ale nakonec se její pocity prodraly na povrch. Jacob umíral a ona… si nedokázala představit, že bez něj zůstane na tomto světě. Nebo že on zmizí z tohoto světa. Neznala nikoho, kdo by si víc zasloužil život.

Začala brečet. Slzy jí pomalu začaly překrývat výhled, ale nevnímala to. Setřela je a snažila se alespoň trochu zrychlit, i když jejímu náklaďáčku se to moc nelíbilo.

Jacob.

Její rány v srdci se znovu přihlásily o slovo. Jako by se jim líbilo, že se můžou znovu uchopit nadvlády. Že jediný lék, který na ně platil, brzy dojde.

Jacob.

Konečně se dostala domů. Viděla policejní auto. V té chvíli jí bylo jedno, co si o ní Charlie pomyslí. Téměř poslepu se vydrápala z auta. Nahmatala klíč a odemkla.

„Jsi to ty, Bells?“ ozval se Charlieho hlas z obýváku.

Bella se pokusila nasadit co nejpevnější hlas. „Jasně.“

Nepomohlo to.

„Stalo se snad něco?“

„Nic,“ zamumlala a rychle běžela do svého pokoje.


Charlie se znepokojeně posadil. Jeho dcera zněla vážně nějak divně. Teď zřetelně slyšel její pláč. Došlo mu, že byla dneska v La Push a svitlo mu. Chudák Bella, chudák Jacob a chudák Billy.

Znovu se zadíval na zápas, ale stále přemýšlel nad Bellou. Neměl by za ní jít? Ale, co by jí řekl? Možná za chvíli.

Bella se vlastně poslední dobou chovala dost divně. Tedy vlastně od té doby, co se probrala. Byla stále smutná, téměř nepromluvila a hodně často ji slyšel brečet. Trpěla, to věděl, ale proč? Trochu se zlepšila, když se seznámila s Jacobem, ale myslel si, že teď na tom bude o dost hůř.

Všichni to teď budou mít těžké.


Jacob se vrátil na First Beach. Mrzelo ho, že Bella zjistila pravdu, ale stejně věděl, že by jí to dřív nebo později musel říct. Hlavně mu bylo jasné, že Bella teď bude hodně smutná. Stejně, jako když se s ní seznámil. To na tom byla doopravdy špatně. Snažil se jí pomoct, poskytl jí možnost, jak se spojit s duchy, ale věděl, že všechno smazal fakt, že už to ví.

Přemýšlel, proč se vlastně smrti nebojí. Možná proto, že věřil v posmrtný život. Teď dokonce měl existenci světa duchů potvrzenou.

Znovu ho rozbolela hlava. Rakovina mozku byla vážně ošklivá. Otevřel svou krabičku s prášky. Morfinových tablet už mu moc nezbývalo. Vzal si jich pár a těšil se, až bolest odezní.

Jediný problém, který stále viděl, byl jeho otec. Ztratil manželku, obě dcery se odstěhovaly a jeho jediný syn brzy zemře. Doufal, že se o něj v La Push postarají.

Vracel se domů. Než tam došel, zaparkovalo před domem policejní auto. Charlie uvědomil si. Dal se do klusu.

„Ahoj, Charlie,“ pozdravil.

„Nazdar, Jacobe,“ řekl velmi ustaraně.

Jacob si dělal starost o Bellu. „Jak to vzala?“

„Moc dobře ne, ale myslím, že se z toho dostane. V jistých mezích.“

„Je mi to líto,“ omluvil se Jacob.

„Proč se omlouváš? To není tvoje chyba.“

„To nevím,“ řekl Jacob. „Raději půjdu. Billy je uvnitř.“

Jacob se rozběhl pryč a raději už nemyslel.


Bella sebou stejně jako včera sekla na postel. Její pláč sílil. Vzlykala a chvilkami se i dusila, ale bylo jí to jedno.

Jacob. Její Jacob. Ne. To nemohla být pravda.

Stále tomu nemohla uvěřit. Pět minut. Celých pět krásných minut věřila, že její bolest může skončit. Že se s Jacobem vyléčí. Že bude zase šťastná. Zase se bude moct smát, vtipkovat. A pak.

Udeřila do polštáře.

Kde je spravedlnost? Kde je nějaká Karma či Bůh či něco co měří rovnováhu na zemi? Tohle nebylo normální. Tohle nebylo lidské. Už jen to, jak trpěla předtím, bylo příliš velké. Teď se zdálo, jako by ji něco chtělo zruinovat. Zničit, zdeformovat, ale ne úplně. Jen aby si sáhla na samé dno bolesti.

Hrozně moc se jí chtělo křičet, ale věděla, že dole je Charlie, který stejně musí poslouchat její vzlyky. Víc už ho vyděsit nepotřebovala.

Snažila se ze sebe tohle všechno seškrábat, ale nešlo to. Nehty jí na tvářích a pažích zanechávaly škrábance, ale bylo jí to jedno. Ani si jich nevšimla. Měla rozšířené oči a broukala si nějakou melodii.

Věděla, že tohle prostě neskončí. Bylo to šílené. Drásalo jí to. Mučilo.

Ztratila Edwarda. A brzy ztratí i Jacoba. Proč nemůže zemřít ona? Bylo by to lepší.

„Chci umřít,“ zašeptala.

Ať to skončí... Ať to jde pryč!

Uslyšela zaklepání. Než se dveře otevřely, jako mávnutím proutku přestala vzlykat a třást se. Bylo to až divné. Bolest však zůstávala stejná.

Posadila se.

„Co potřebuješ, tati?“

„Jedu za Billym. Můžu tě tady nechat? Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Jasně,“ zamumlala, ale věděla, že to není pravda.

„Tak fajn.“

Charlie chtěl odejít, ale v tom se ozvala Bella.

„Tati? Ty jsi… ty jsi to věděl?“

Charlie si povzdechl. „Ano, věděl.“

Tak proč jsi mi to neřekl? pomyslela si Bella.

Nic neřekla, takže Charlie odešel. Chvíli počkala a pak se šla podívat z okna. Policejní auto bylo pryč.

Belle se bolestí točila hlava. Věděla, že ze sebe ještě nedostala všechen smutek, protože slzy zastavila, když Charlie vešel do jejího pokoje.

Nechápala, co je tohle za svět. Ale věděla jedno, už v něm nechtěla být. Bolelo jí to. Každý nádech a výdech.

Běžela do koupelny. Otevřela jeden šuplík a vytáhla z něj svou jedinou naději.

Malý předmět.

Žiletku.

Pořádně ji chytila a vší silou si s ní přejela po zápěstí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  mary (18.10.2010 21:59)

to je nervák, Bella to má fakt těžký, i když Jacob vlastně taky, jsem zvědavá kdo ji zachrání (jestli jí někdo zachrání)

2)  hellokitty (18.10.2010 20:46)

1)   (18.10.2010 19:09)

nemám slov... <- to sem já

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek