Sekce

Galerie

/gallery/ZD-09.jpg

Když o nich poprvé mluvil...

Pozn.: Kdo jsou ty záhadné čtyři postavy?

Hank za sebou táhl po zemi nějaké tělo, živého člověka. Hodil ho před černovlásku, která zhroucená seděla u stěny.

Všiml si, že zpozorněla. Zvedla hlavu, a její černé oči se zaměřily na tělo před sebou. Věděl, že když bude oběť krvácet, nebude tolik otálet, aby se na něm nakrmila. Krvi těžce odolávali, byla to jejich přirozená potrava, pudová záležitost.

Hlavně doufal v to, že když se nasití, vrátí se jí sluch.

Viděl, jak váhá. Věděl, že oběti si vybírá podle své schopnosti. Teď ale nedokázala zjistit, jaká je duše muže, kterého jí donesl. Měl pro to pochopení, proto muži vyhrnul rukáv na zápěstí, aby ji ukázal rozpíchané žíly.

Vděčně se na něj usmála, pak se k tělu natáhla a zakousla se do krku. Dokonce i když pila, mu připadala krásná a elegantní.

Počkal, dokud se nenakrmila a potom tělo uchopil, a zase odnesl. Nespustila z něj oči, dokud nezmizel za dveřmi. Hodil mužovo tělo do řeky, přišlo mu to jako nejjednodušší způsob, jak se ho zbavit. Potom se vrátil.

Už stála pevně na nohou. Bylo to značné zlepšení. Nikdy by ho nenapadlo, že upír by mohl mít potíže s rovnováhou, nebo snad by mohl ohluchnout. Ale viděl to dnes na vlastní oči. Nezáviděl ji to. Její schopnost byla úžasná, ale poprvé si uvědomil, že je to pro ni obtížné.

Její schopnost byla dvousečná zbraň, podobně jako ta jeho. Byl to jeden z důvodů, proč se rozhodl ji nepoužívat.

Díval se jak začala přechazet z místa na místo. Najednou se zastavila a naklonila hlavu. Viděl tohle gesto už tolikrát, znamenalo to, že se zaměřuje na konkrétní zvuk. Zavřela oči, aby se dokázala lépe soustředit, a potom se usmála.

„Už slyšíš?“ Přimhouřila oči a zamračila se, jakoby nerozuměla co vlastně řekl. Asi ještě není úplně v pořádku.

„Trochu...“ zašeptala. Bylo to každopádně lepší, a on pocítil úlevu.

Bude muset ještě počkat. Mezitím by si měl rozmyslet, co budou dělat.

Nebo spíš co on bude dělat.

Nikdy ji do toho nechtěl zatahovat. Ale dala mu dva roky klidného života, kdy nemusel utíkat před pronásledovateli. Věděl, že jednoho dne stopař přestane spoléhat na svou schopnost a začne ko stopovat klasicky - čichem, a předpokládal, že s tím si Lala poradit nedokáže.

„Děkuji,“ hlesla tiše. Nečekala, že s ní bude mít Hank takovou trpělivost.

Už se ale cítila líp, už by dokázala slyšet normální rozhovor. Už byla schopná věnovat pozornost upírovi, který ležel přivázaný u kovového sloupu.

„Kdo to vůbec je?“ zeptala se a kývla jeho směrem hlavou.

„Dobrá otázka. Podle toho co řekl, tak je to přítel ženy, která je prý matkou té holky v nemocnici. Je pravda, že je cítit stejně jako ten, kterého jsem hledal.“

Lala si ho zamyšleně prohlížela. Vypadal uboze, měl jednu nohu, z ostatních údů zbyly jenom pahýly, kolem hrudi řetězy. Bylo ji upíra líto, ale věděla, že Hank byl každým coulem bojovník, a nikdy se s nikým nepáral. Mohla být ráda, že ho ještě nezničil.

„Už jsem se ptal na základní otázky, jako třeba kde ji najdeme. Uhodl jsem správně, že chce svou dceru proměnit, ale nedokáže se dostatečně ovládat. Řekl bych, že je ta dívka zatím v bezpečí. Takže jestli na něj nemáš nějaké otázky, tak bych se ho rád zbavil.“

Přikývla. Měl naspěch. Cítila to z něj, byl nervózní. Vytáhl z kapsy kalhot zapalovač. Sundal si roztržené sako, zapálil ho, a potom ho hodil na upíra. Vytáhla ze svého černého kabátku ipod a nasadila si sluchátka.

Ozval se hlasitý řev. Nechtěla se na to dívat, a byla ráda, že si pustila hudbu. Křik sice nedokázala úplně utlumit, ale aspoň neslyšela tóny jeho bolesti.

Vyšla ven, a podívala se na nebe. Bylo jasno, a mrzlo. Poznala to podle toho, že ji tuhnou svaly a proto se hůř pohybuje. Byla ráda, že ji už nebolela hlava, a že se ji vrátil sluch.

A byla ráda, že nad ní Hank nezlomil hůl.

Když Hank vyšel, opatrně si vyndala jedno sluchátko a ujistila se, že upírova duše už nezní, až potom vypla ipod a zase ho schovala. Oheň uvnitř už vyhasl, a dál se nešířil.

„Co teď?“ přivítala ho s otázkou.

Překvapeně si ji prohlížel.

„Myslím s těmi čtyřmi upíry, co jsou na cestě do naší vily.“

V duchu si posteskla, vybírala ji strašně dlouho a těšila se na to, že v ní bude bydlet. Teď hrozilo, že bude jejich útočiště odhaleno.

Hank zvědl koutek úst. Věděla, že ho něco pobavilo, ale nevěděla co.

„Asi je ti jasné, že když tam dojdou, tak o tobě budou vědět taky.“ Přikývla.

„Promiň. Nikdy jsem tě do toho nechtěl zatáhnout,“ dodal provinile.

Poprvé za celou dobu, co byli spolu, byl upřímný.

„Věděla jsem to už když jsem ti poprvé pomohla.“

Bylo ji jasné, že i kdyby se rozdělili a jeho našli, tak jednou budou hledat i ji. Protože dokázala zmást stopaře a pomáhat tak dva roky na útěku Hankovi. To, že to nevzdali ani po dvou letech znamenalo, že musel provést něco neodpustitelného, nebo pro ně musel být velmi cenný.

„A já měl pocit, že jsi jenom bláznivé dítě,“ uchechtl se, hned si ale uvědomil, že je to nemístné (nevhodné?), a zase zvážněl. „Měl bych ti říct, co jsou zač, dokud ještě můžu. Věřím, že z toho nejsi nadšená, ale jedeme v tom spolu.“

„A já si myslela, že jsi lhostejný sólista,“ vratila mu jízlivě poznámku.

Věděla, že je takový proto, aby ji do svých záležitostí nezatahoval, ale to neznamenalo, že mu mohla důvěřovat.

„Slyšela jsi někdy o Volturiových?“

„Ne, ale už to jméno zní důležitě. Měla bych?“

„Málokterý upír-sólista o nich ví. Většinou se o nich dozví, až když si ho najdou a zničí ho. Jsou to... dalo by se říct, že se považují za upíří policii. Za každou cenu se snaží naši existenci udržet v tajnosti, a každého, kdo tuhle ideu narušuje, zabijí.“

Vždy si myslela, že zástupci policie jsou ti „hodní“, ale z toho, jaké emoce u toho Hank prožíval, tito „hodní“ nebyli.

„Jsou to ti, co po tobě jdou?“ Přikývl.

„Byl jsem jedním z nich. Nižším podřízeným, dalo by se říct. Nejvýše postavení jsou ti, jejichž schopnosti jsou nejužitečnější.“

„Takže jsi je zradil, a jim se to nelíbí,“ odtušila. „Proto tě chtějí zabít.“

Pobaveně se uchechtl.

„To není úplně výstižné.“

„Nemusíš mi to vysvětlovat, jestli nechceš. Nic, co mi řekneš, nezmění to, že jsem v jejich očích spolupachatel. Ale hodilo by se vědět, jestli proti nim máme šanci. Jsou čtyři, a já neumím bojovat.“

„Měla by jsi vědět jednu věc. Jsi možná první upír, který dokázal obelstít Demetriovu stopovací schopnost. Jestli je to nasralo, tak poslali Jane, Aleca a Felixe. Ten čtvrtý může být buď Demetri sám, nebo někdo jiný. S velkou pravděpodobností jim teď jde spíš o tebe, než o mě.“

„Jakože mě budou chtít naverbovat?“ odhadovala, jestli jim půjde o její schopnost.

„Něco takového. Nejspíš tě odtáhnou do Volterry, kde sídlí, a tam zjistí, jestli by tě mohli využít.“

„To je kde? Někde v Evropě?“

„Itálie.“

„Hmm, tam je teplo a sluníčko. To se jim asi moc dobře neskrývá před lidmi.“

„Věř mi, mají to dobře zařízené.“

Jeho ramena se napjala. Měl strach, že po tom co jí řekl se bude chtít Lala přidat k Volturiovím, a jeho jim při první příležitosti předhodí. Měl by vymyslet, jak ji od toho odradit. Kdyby byla vegetarián, bylo by to mnohem jednodušší.

Věděla co se v něm odehrává. Líbilo se jí, že ji nedokáže odhadnout. Cenila si jeho upřímnosti a myšlenka na zradu se ji nezamlouvala.

„Takže v nejhorším případě mě budou nutit, abych pro ně dělala. To není tak špatné. Ale co ty?“

„Nejsem si jistý, co se mnou udělají, až mě najdou.“

Věděla, že má představu, ale nechtěl jí lekat. Možná kdyby věděla, co udělal, dokázala by to odhadnout, ale mohla by se taky plést. Možná by ji nenapadlo, že by ji chtěli přetáhnout na svou stranu, přestože pomáhala někomu, koho hledali. To si natolik váží schopností?

Taky byla pravda, že o světě toho moc nevěděla. Nikdy ji to nezajímalo. Věděla toho hodně jenom o duši, o jejích písních.

„Můžeme se rozdělit. Ty si půjdeš po svých, a já řeknu, že ano, byl jsi u mě, ale jakmile jsi zjistil, že po tobě jdou, tak jsi frnknul.“

„Pak mě Demetri stejně najde.“

„Kdybys mohl být někde poblíž, a při tom tak, aby tě nenašly po čichu, než díky té jeho schopnosti...“

„Oceňuju, že se snažíš vymyslet, jak mi pomoct, ale myslím si, že bys měla chránit někoho jiného.“

Myslel sourozence Sophie a Daniela. Vzdychla. Takže  Hank nebyl tak špatný.

Naštvaně dupla nohou do asfaltu, aby uvolnila napětí, ale cítila se ještě zoufalejší. Pak to udělala znovu a znovu. Nelíbilo se ji, jak bezvýchodná se jejich situace zdála. Musí se to nějak vyřešit. Prostě musí!

Když uslyšela v Hankově melodii úžas, podívala se na něj a všimla si, že se dívá pod její nohy. Podívala se tam taky, a zjistila, že tam, kde dupala, je malý kráter. Neuvědomila si, že použíla tolik síly.

„Sice tvrdíš, že neumíš bojovat, ale možná s trochou tréningu by se to dalo změnit.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 10. - ... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

6)  Shailleen (19.01.2013 00:20)

Holky je mi líto mám zkoušky, budete muset počkat ;)

5)  Seb (18.01.2013 18:56)

jsem ráda,že si můžu přečíst tak zajímavý příběh každý den.

Marcelle

4)  Marcelle (17.01.2013 21:31)

Nějak to vymyslí

Ivana

3)  Ivana (17.01.2013 17:58)

Zaujímavé. :) Budem sa tešiť na ďalší diel.

2)  UV (17.01.2013 12:17)

NeliQ

1)  NeliQ (17.01.2013 10:51)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek