Sekce

Galerie

/gallery/ZD-10.jpg

Když jsem se to dozvěděl...

Pozn.: Po pár dnech další kapitolka. :) Omlouvám se, mám zkouškové, nemám toho tolik napsaného dopředu. :)

Běžel nemocniční chodbou k pokoji, kde ležela jeho sestra. U jejich dveří byl rozruch, ale neměl tušení proč. Bál se nejhoršího.

Přišel ke dveřím ve chvíli, kdy ji odváželi na lůžku pryč. Měla zavřené oči, vypadala bledší než obvykle. Do oteklé tváře se ji zařezávala maska dýchacího přístroje. Když projížděli kolem něj, chytil ji na chvíli za ruku, byla úplně ledová. Slabě ho stiskla a něco zašeptala, ale potom musel uhnout sestře, která přidržovala lůžko. Chtěl jít za nimi, ale lékař ho zastavil.

„Má vysokou teplotu a problémy s dýcháním. Vypadá to na nějakou prudkou reakci, ale dokud neuděláme testy, nebudeme vědět co to způsobilo. Teď je stabilizovaná a dáme ji na izolaci.“

„Takže... s ní nemůžu být?“ zašeptal zoufale a stiskl křečovitě igelitku, ve které pro ni měl dárek k Vánocům. Díval se za ní, jak mizela ve výtahu. Včera vypadala docela v pořádku. Ano, stěžovala si, že ji škrábe v krku, ale byl si jistý, že ji v takhle špatném stavu nikdy neviděl.

„Je mi líto. Jsou Vánoce, je tu jenom polovina personálu. Nemůžeme si dovolit riskovat.“

Muž, který s ním mluvil, nebyl její ošetřující lékař, ale znal ho taky velmi dobře. Připadal mu někdy až přehnaně opatrný, kladl důraz na každou maličkost, ale Daniel mu důvěřoval. Co se týkalo sestry a její zvláštní nemoci, nebylo opatrnosti nikdy dost.

„Pár dní bude na izolaci, aspoň dokud nezjistíme, čím to bylo způsobené. Myslíš, že bys do té doby mohl odnést její věci?“

Měl pocit, že špatně slyší. Musel doktora poprosit, aby to zopakoval. Nikdy po něm nechtěli, aby bral její věci domů. Nevěděl, jestli to je tím, že je tady jiný lékař a zrovna se potkali, nebo protože jsou Vánoce a nemá se o to kdo postarat, nebo to mělo jiný důvod, jako třeba že neočekávají takové zlepšení jejího stavu, aby mohla být zase na normálním oddělení. Ať už to ale bylo kvůli čemukoliv, cítil se podivně nesvůj, když byl v jejím pokoji sám.

Byl to obyčejný nemocniční pokoj. Bílé stěny, bílý nábytek, malá černá televize, u postele malý noční stoleček s jejími věcmi. Připadal mu pochmurnější než jindy. A především prázdný a stísněný. Celý život žila v podobných pokojích, protože neměli na nadstandart. Ona to ani nechtěla,  říkala, že takhle je to dobré.

Vytáhl ze skříně velkou červeno-šedou tašku, ve které ji donesl věci sem, a začal ji postupně plnit. Přitom zavadil o touchpad notebooku, který byl otevřený položený na stolku.

Nejdřív se vůbec nechtěl dívat na obrazovku a šmírovat, co tam dělala. Chtěl ho prostě zaklapnout a sbalit spolu s ostatními krámy, které sem za ty roky nanosil.

„Posmrtný život, je to možné?“ hlásal titulek webové stráky. Z ruky mu vypadlo cédéčko , které zrovna dával do tašky, a začal si pročítat ne jenom ten jeden web, ale i celou historii. Všechny stránky navštívené v posledních dvou dnech byly na podobné téma.

Napadlo ho hned to nejhorší. Byla nemocná několik let, muselo ji být jasné, že pravděpodobnost její smrti je vyšší, než u jiných lidí. Ale nechtěl, aby se tím zabívala. Chtěl, aby si užívala života aspoň v rámci svých možností. Chtěl ji ukázat, že život není jenom tento nemocniční pokoj. Život mohl být krásný a měl toho tolik co nabídnout. Ale nikdy to nedokázal prožívat sám, protože pokaždé když se cítil trochu šťastný, vzpoměl si, že ona to možná nikdy neprožije. Chtěl v takových chvílích být s ní. Nejraději by si to s ní vyměnil, aspoň na chvíli, kdyby to bylo možné, aby mohla trochu ochutnat pravý život. Bylo ji patnáct, měla by chodit do školy, mít první zkušenosti s klukama, blbnout s kamarádkama, cokoliv, jenom ne ležet malátně na nemocničním lůžku. Cítil se bezmocný. Byl její bratr, a stejně nic nedokázal. Nedokázal ji nijak pomoct. Nemohl vzít její nemoc na sebe, nemohl místo ni ani umřít.

V duchu se proklínal za to, že je tak bezmocný.

Doklikal se na její emailový účet. Nejdřív váhal, protože měl pocit, že už toho takhle viděl příliž. Tohle byl už opravdu hrubý vpád do jejího soukromí, a on ho nechtěl narušovat. Měla na to právo, a on neměl svolení přehrabovat se jí ve schránce.

Ale jeho oči byly rychlejší, a přečetl si úryvek, ze kterého se mu rozbušilo srdce. Otevřel si poslední konverzaci s Lalou, a přečetl si poslední email z dnešního rána, který napsala Sophie.

... Mám strach. Zase se mi o ni zdálo. Ale vůbec to jako sen nevypadalo. Bylo to chvíli před východem slunce. Ona tady stála, u mé postele! Nemohla jsem pořádně usnout, protože jsem měla problémy s dýcháním, a tak jsem jenom polehávala. Asi si myslela, že spím, protože okamžitě utekla, jakmile jsem otevřela oči. Ale vím co jsem viděla! A nechala za sebou otevřené okno. Zkontrolovala jsem ho. Dá se otevřít z venku, je tam na to takový malý háček.

Její ruka byla tak ledová. Její oči byly červené. Ale jsem si jistá, že to byla ona. Kdo jiný by za mnou chodil? Zajímalo by mě, jestli byla i za Danielem. Jestli o tom ví a jenom mi nechce o tom říct. A to jak rychle zmizela! Mám tolik otázek...

Lalo, prosím, odpověz. Jsi jediná, s kým o tom můžu mluvit. Daniel by si myslel, že mám halucinace, a zase by to nějak zakecal. A taky ho nechci trápit. Zavolala bych ti, ale nevím, jestli nespíš, nebo nemáš práci. I když na Vánoce... asi budeš s rodinou, viď?

Dál se jenom omlouvala a přála šťastné a veselé svátky . Daniel prolistoval historii a hledal zmíňku o tom, koho to vlatně u své postele viděla, ale nedokázal nic najít. Zoufale bouchl do stolku.

Zalil ho pot, bylo mu horko. Musel si sednout a rozdýchat to. Co si to vlastně přečetl? Co se to děje? Chytil se za hlavu a snažil se přemýšlet. Ano, říkala něco o okně. Vstal, málem zakopl o tašku, která byla pohozená na zemi. Prohlížel si oknenní rám a nakonec se mu podařilo najít háček, o které Sophie v emailu psala. Když okno otevřel a pohnul s ním, uvolnil se zámek na okně. Podíval se ven. Pokoj byl v osmém patře. Nebylo možné, aby se někdo jen tak vyšplhal po holé stěně. Hledal cokoliv, po čem by se dalo vylézt, a jeho oči se zastavili na okapu dva metry od okna. Ve výšce okna se zdál být pokroucený.

Polkl žaludeční kyseliny, které se mu nahrnuli do krku.

Byla to ta holka z doby před šesti lety, nebo to byl někdo jiný? A co ji chtěl? A proč se sestřin stav najednou zhoršil? Souviselo to spolu? Zabouchl okno, jakoby z něj mohlo něco vyskočit a bezradně začal couvat zpátky do pokoje. Zakopl o stolek a ten náraz rozkymácel vázu, která se převrátila. Voda se začala lít na stůl a povadlé kytky se rozsypaly po stole. Daniel ale nereagoval ani když se váza odkutálela na kraj stolu, spadla a roztříštila se na malé kousíčky.

Do pokoje přišla polekaná sestra, kterou přivolal neobvyklý zvuk.

„Děje se něco?“ ptala se bledého Daniela, který se snažil popadnout dech.

Musel zavřít oči a napočítat do tří, než byl schopný ji odpovědět.

„N-ne, nic. Jenom... jsem zakopl,“ vysoukal ze sebe trhaně.

„Ježiši, musíš být opatrný! Pojď se mnou, ošetřím ti to.“ Chytila ho za loket a táhla jak hadrovou panenku tak, aby se vyhnul střepům. Je zraněný? Překvapeně začal zkoumat svoje tělo, a pak si všiml, že má zakrvácené kalhoty na lýtku. Zjistil, že má ve svalu zapíchnutý střep. Posadila ho v sesterně na židly a vyhrnula mu opatrně džíny.

Nebolelo ho to, ani když mu na to dávala dezinfekci. Byl moc šokovaný na to, aby vůbec dokázal vnímat nějakou bolest. Nechápal to. Nechápal nic, co se kolem něho dělo. A hlavně nevěděl, jak na to má reagovat, co by měl teď vůbec dělat. Jednak byl naštvaný na sestru, že před ním něco takového tajila, a pak byl naštvaný sám na sebe, že na to nepřišel sám. Možná kdyby s ní jednal jinak, neměla by pocit, že před ním takové věci musí skrývat. Ale co s tím teď udělá? Teď to ví. A možná kvůli tomu Sophie umře.

Ne, nesmí takhle myslet. Musí myslet pozitivně. Ona se zase uzdraví. A v novém roce ji převezou na soukromou kliniku. Promluví si s Lalou a ta určitě vymyslí něco, čím zabrání těm záhadným návštěvám. Vedle ošetřovatelky najme aj ochranku...

Ale co když už je pozdě? Anebo přijde zas? Co když...

„Musí to být těžké, vidět svou sestru takhle.“ Podíval se na ženu, vlastně si až teď všiml, že tam je. Podíval se na nohu a uviděl, že je obvázaná. A jeho džíny byly celé od krve.

„Děkuji,“ ignoroval její slova. Stejně nevěděl, jak na ně reagovat. Její lítost mu nebyla nic platná. Šel zpět do sestřina pokoje a dobalil její věci.

***

Když dojel domů, hodil na zem velkou cestovní tašku, hodil sebou na postel. Uvědomil si, že se třese, a objal Sophiina plyšáka, kterého celou cestu autobusem držel v náručí. Nedovolili mu, aby se na ni podíval, takže ani netušil, jak se má. Lékař mu slíbil, že mu určitě zavolají, ale netuší kdy, protože jsou Vánoce.

Podíval se na světle růžového zajíce. Koupil ho Sophii k třináctým narozeninám. Spávala s ním, a voněl po ní. Bylo divné čichat k jejím věcem, ale přinášelo mu to útěchu. Modlil se, aby byla Sophie v pořádku.

Kdyby aspoň mohl s někým o tom mluvit... Jenže neměl přátele, kterým by mohl říct něco tak ujetého a důvěrného. Všichni by si zaťukali na čelo a řekli by mu, že mu přeskočilo. Jediný, s kým by o tom mohl mluvit by byl někdo, kdo by mu uvěřil.

Někdo, kdo to už ví. Lala.

Nadskočil a začal se prohrabovat v tašce. Nakonec našel co hledal, Sophiin telefon.

Našel její číslo v tom krátkém seznamu, který obsahoval všechny Sophiiny kontakty, a vytočil ho.

Sotva zazvonil, a u telefonu se ozval její hlas, ztuhl. Vůbec si to nepromyslel, jednal z náhlého popudu. Ani nevěděl, co ji má říct, nebo co ji vůbec chce říct. Možná si to měl nejdřív promyslet...

„Sophie, děje se něco?“

No jasně, ani neví, že ji volá on. Vždyť ještě neřekl ani slovo. Tohle je tak strašná situace!

„Ehm,“ odkašlal si, ale nedokázal se toho knedlíku zbavit. Ani neví, jestli ji může důvěřovat! Co když... co když ona je ta holka z doby před šesti lety a taky ta, která byla v pokoji jeho sestry... Ne, to by ji přece nepsala. Nebo ji nějak oblbla a Sophie ji nepoznala, přece byla tma, nemusela dobře vidět...

„Danieli? Co se děje?“ ptala se polekaně dívka do telefonu. „Je Sophie v pořádku? Řekni mi, že je, prosím...“

„Sophie je... jen...“ přemýšlel, jak by měl definovat její stav, protože v pořádku mu zrovna nepřipadala, když ji odváželi, „se ji zase přitížilo, nic víc.“

„A co se teda stalo, že mi voláš z jejího telefonu?“ Zdálo se, že se ji trochu ulevilo, její hlas zněl spíš zněpokojeně.

Zatnul zuby. Co si myslel, že rozhovorem s ní získá? Proč ji vůbec volal? Aby slyšel hlas někoho, kdo věděl o jejich situaci? Nemohl na ni vybalit všechny ty divné věci, které se okolo nich děli. K tomu ta noc před šesti lety, vždyť to s ní nijak nesouviselo...

„Jsi v nemocnici?“

„Ne... doma. Řekli mi, ať její věci odvezu.“

Ticho. Nejspíš ji to taky přišlo divné. Nedokázal ale s jistotou říct, co se ji honí hlavou.

„Jak moc je to s ní vážné?“

Zhluboka se nadechl. Už ji zavolal. Nějaké odpovědi ji dát musí.

„Nevypadala vůbec dobře, když jsem ji viděl. Ale lékař mi nedokázal nic pořádně říct. Špatně se ji dýchalo.“

No jasně. Zavolal ji přece kvůli tomu emailu. Ale kdyby se ho zeptala, jak se o tom dozvěděl, nejspíš by si o něm myslela, že to dělá pořád. Navíc tím nařušil i její soukromí, byla to konverzace mezi ní a jeho sestrou, důvěrná, když ji Sophie psala takové věci.

„Jestli si chceš o něčem promluvit, jsem tady.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 11. - Když poprvé slyšela jeho pravé já... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Shailleen (21.01.2013 10:08)

Otázek? :) jakých pak?

Marcelle

5)  Marcelle (21.01.2013 07:57)

V hlavě mám pořád spoustu otázek a žádné odpovědi. Je to velmi velmi zajímavé.

4)  Seb (20.01.2013 18:40)

Zase fajn počtení, díky.

3)  UV (20.01.2013 16:26)

Ivana

2)  Ivana (20.01.2013 13:47)

Pekne sa nám to zamotáva. Teším sa na ďalší diel.

NeliQ

1)  NeliQ (20.01.2013 13:20)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella