Sekce

Galerie

/gallery/ZD-02-RinKagamine.jpg

Když jsem sní mluvil poprvé osobně...

Hned jak se dostal z nemocnice, poznačil si tu adresu do mobilu. Doma se podíval na mapu, a zjistil, že je to adresa na vilu nedaleko odsud, u malého bezejmenného jezírka, jednoho z mnoha, kterých bylo na severu až ke Kanadě nespočet.

Hned si taky zjistil, jestli by se tam nemohl nějakým způsobem dopravit, ale zjistil, že v okolí žádná hromadná doprava nejezdí. Vedla k ní jen nějaká pochybná lesní cesta, takže nejspíš i autem to bude problém.

A jako kdyby na tom záleželo. I kdyby se mu podařilo někoho přemluvit, aby ho tam odvezl, nejspíš by se dovnitř nedostal.

Počká do koncertu, který má být na jaře. Do té doby bude muset svoje pochybnosti nechat stranou.

***

Dny se zkracovali, a noci prodlužovali. Venku bylo čím dál tím chladněji, a ze Sophiiny rýmy se vyklubala nehezká chřipka. Trvalo asi dva týdny, než se dostala z nejhoršího. Celou dobu ji nemohl ani navštívit, když ji bylo líp tak ne víc než na pět minut. Stejně se v nemocnici zastavil každý den, aby ji aspoň dovezl nějaké věci a pomerančový džus, který měla tolik ráda.

Když slyšel, že ji znovu převezly do jejího původního pokoje, byl nadšením bez sebe. Když ale otevřel dveře k ní, našel jenom prázdnou postel a vázu s obrovskou kyticí. V první chvíli pochyboval, jestli je ve správném pokoji, ale na stolku si všiml jejich věcí.

Běžel na sesternu, aby se zeptal, kde ji najde.

„S nějakou mladou slečnou se šly projít, možná budou ve společenské místnosti na konci chodby...“

Rozběhl se tam, málem srazil nějakou dívku se zlomenou rukou. Nevšímal si sestry, která za ním křičela, že se na chodbách nemocnice nesmí utíkat. Když se objevil ve velkém vchodu do společenské místnosti a zahlédl svou sestru, zabalenou v dece v kolečkovém křesle, ulevilo se mu. Do tváří se ji zase vrátila barva a na tváři měla ten rozzářený úsměv, jako pokaždé, když ji Lala napsala.

Vesele vykročil k ní, dřív, než si všiml dívky sedící naproti ni. Jakmile uviděl záplavu černých vlasů, ztuhl.

Sophie si ho všimla a zamávala na něj. Černovláska se otočila.

Ulevilo se mu, že její oči byli tmavě hnědé. Ale její tvář mu stejně připadala zvláštně povědomá.

Ne, nemohla to být ona. Dívka, kterou měl před sebou, nemohla být starší než on. Ta před šesti lety se mu zdála taky mladá, ale od té doby určitě zestárla.

Zabraný vlastními úvahami si nevšiml její neobvyklé krásy a změny v jejím výrazu.

„Tohle je můj bratr Daniel.“ ukázala na něj sestra vesele a černovláska mu podala ruku v béžové tenké rukavičce.

„Lala.“ zašeptala tiše, ale pak zase promluvila normálně. „Těší mě.“

„Když mi sestra řekla, že přemýšlíš o návštěvě, nevěřil jsem ji.“ nadhodil a přisedl si k děvčatům ke stolu.

„A taky to nebylo lehké. Mám velmi nabitý program. A tak už bohužel budu muset jít.“

„Uuuuž?“ protáhla nešťastně Sophie a udělala velké psí oči. Nenáviděl, když tohle dělala, protože pak bylo těžké ji něco odpírat nebo odmítnout.

Lala naklonila hlavu na stranu, a z toho gesta se mu rozbušilo srdce. Úplně stejně se nakláněla ta holka té noci... Jako kdyby poslouchala nějakou melodii, kterou slyší jen ona...

Jejich oči se střetli. Měl pocit, že o jeho úvahách ví. Před očima mu probleskl obrázek z té noci, když stála před ním a natahovala k němu svou dlaň. Jenže pak se usmála, a ten úsměv byl tak zářivý, že mu vyrazil dech.

„Však já se tady ještě někdy ukážu, jestli to tvůj bratr dovolí.“

„Dan do toho nemá co kecat! Budu ráda, že se na mě přijde podívat někdo jiný než on.“

„To zní, jako kdybys mě nerada viděla.“ ozval se dotčeně a spražil ji naštvaným pohledem.

„Určitě to tak nemyslela. Mluvila o tobě v superlativech.“ Mrkla na něj Lala a vstala. „Tak zase někdy. Doufám, že se do té doby budeš cítit líp.“ Pohladila ji po vlasech, jakoby byli dlouholeté kamarádky. Bylo zvláštní vidět, jak jeho sestra má blízký vztah s někým jiným, a uvědomil si, že žárlí. Zastyděl se a odvrátil pohled. Bylo to hloupé, dokonce by řekl, že stupidní.

Nepřirozeně rychlým krokem ve vysokých kozačkách odklapala. Všiml si, že na ni u vchodu do místnosti čeká nějaký vysoký muž ve slunečních brýlých. Vypadal jako bodyguard.

„Je úplně úžasná!“ zašvitořila Sophie, jakmile Lala zmizela za rohem. „Nikdy bych nečekala, že nějaká celebrita bude tak skvělá! Už v emailech mi připadala fajn, ale když jsem ji viděla na živo... Je jako anděl! Je krásná, neuvěřitelně krásná, a jak se nese! Všichni si ji prohlíželi...“

Daniel vstal a stoupl si za ni, aby ji mohl odvézt do pokoje. Doufal, že se k tomu nebude muset vyjadřovat. Pořád si nebyl jistý, co si o té dívce má myslet. Zanechala v něm takový zvláštní dojem. Viděl ji poprvé, a stejně mu přišla povědomá. Slyšel její hlas, a měl pocit, že ho moc dobře zná. Mluvil s ní krátce, ale přišlo mu, že toho řekla mnohem víc. A nejhorší na tom celém bylo, že o ni chtěl vědět víc.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ postěžovala si Sophie, když ji přivezl do pokoje.

„Ale ano, je úžasná, krásná, skromná, neobvyklá celebrita.“ zvedl ji z křesla do náruče i s dekou a položil ji na postel. Byl rád, že vyjímečně neprostestovala, jindy by mu vynadala, že s ní jedná jak s nemohoucí.

„Měl jsi ji slyšet zpívat. Její hlas... jako kdybych ho už někde slyšela. Na živo zní tisickrát líp, zanechává mnohem silnější dojem.“

Zachvěl se. „Jak... jako kdybys ho už někde slyšela?“

„Nevím jak to vysvětlit. Jako když spíš a zdá se ti o něčem, a potom si to matně pamatuješ. Takový pocit to je.“

Ztěžka polkl. Bylo to možné? Aby to byla ona? Ta dívka, co zabila jeho otce?

Ale... jak by to bylo možné?

Ztěžka polkl.

„Ten koncert bude obrovský úspěch, o tom nepochybuju.“ Prohlásila zasněně a vůbec si nevšímala, že je Daniel bledý jak stěna.

„No, myslím, že už půjdu.“

„Taky? Dneska tak brzo?“

„Ještě se chci zastavit v knihovně, abych mohl dopsat tu esej na téma druhé světové války.“

Smutně protáhla obličej, a Daniel ji zacuchal vlasy. Začala kolem sebe mávat rukama a nevrle prskat.

„Zítra přijdu dřív, a vynahradím ti to, neboj.“

***

Druhý den přišel sice dřív, ale hned na chodbě ho odchytl Sophiin lékař. „A, Danieli, můžeš na minutku?“

Zašel s ním do kuchyňky v sesterně a vyhnal ven jednu lelkující sestru, která si Daniela podezřele měřila. Cítil se divně, když chodil, kam nesměl, ale doktor na tom trval.

„Kafe?“ ukázal na varnou konvici, ale Daniel odmítl zavrtěním hlavy. Doktor si nalil kávu do hrnečku.

„O co jde, doktore?“ zeptal se nervózně. Chtěl jít co nejdřív za sestrou.

„Včera jsem mluvil s nějakým Hankem Rockfallem, říkal že je manažer nějaké zpěvačky... Nana?“

„Lala.“ Zatmělo se mu před očima.

„No, nevím, neznám ji, vím že moje 12ti letá dcera to poslouchá, ale můj žánr to zrovna není. Ale ty asi víš o koho jde. No, tenhle zvláštní muž přišel s jednou takovou nabídkou.“ Odmlčel se, aby uskrkl z kafe. Daniel se nedočkavě posadil. Měl pocit, že na to, co mu doktor řekne, stát nemůže.

„Chce zafinancovat Sophiinu léčbu.“

Daniel si myslel, že špatně slyší. Vytřeštil nevěřícně oči.

„No, taky jsem byl překvapený. Když jsem se ho ptal proč, řekl, že si slečna zpěvačka už nějakou dobu píše s tvou sestrou, a že ví o její dlouhodobé nemoci, a ráda by ji pomohla.“

„A.. co si myslíte vy osobně?“

„No, pochybuju o tom, že za tím je nějaký nevinný důvod jako jen čistá snaha pomoct. Možná to budou chtít zmedializovat. Víš, jak to ty celebrity dneska dělají, přispívají na různé nadace a charity a předhánějí se v tom, kdo dá víc. Ale i kdyby, tak si myslím, že je to pro Sophii obrovská příležitost.“

V duchu s lékařem souhlasil. Ale nebyl na něco takového připravený. Nečekal, že by se někdo takový, jako Lala objevil. Přišla naprosto neohlášeně, nečekaně, a s nabídkou, která by mohla dát Sophii šanci na lepší život.

Nevěděl, jestli má nejdřív začít skákat radostí nebo za tím hledat nějaký háček.

„Jo, a další věc, o které jsem chtěl s tebou mluvit.“ přerušil jeho úvahy můž v bílém plášti a zatvářil se nečekaně starostlivě. „Víš o tom, že včera zase umřel další člověk napadený tím divným neznámím zvířetem, které tady občas řádí?“

„Nevím, chodím domů docela pozdě a o zprávy se moc nezajímám.“

„Ty možná ne, ale tvoje sestra hodně.“

Zamračil se. „Co tím myslíte?“

Doktor se přesunul z místa, kde se opíral o stůl, vzal si židli a sedl si naproti blíž k Danielovi. „Podobný případ jako vražda tvého otce. Stejné znaky.“

Daniel se k němu naklonil, protože ztišil hlas. „Ale my jsme tehdy bydleli v Minneapolis. Nemusí to spolu souviset.“

„No, podle policie to mezi sebou nějakou spojitost má, protože oběť měla podobný psychologický profil. Ale to není to, co mě znepokojuje.“

„A co teda?“ tvářil se nechápavě Dan.

„Viděl jsem v Sophiině poznámkovém bloku soupis všech vražd v téhle sérii, i s tou poslední. Tráví nad tím na internetu docela dost času.“

Už chápal, proč mu o tom říká. Znepokojovalo ho to, bál se o její duševní zdraví.

„Nemyslím si, že by se nějak utápěla v minulosti. Díky té nešťastné události se náš život obrátil k lepšímu. Jsem si jistý, že to vidí stejně.“

Ale i tak bylo zvláštní, že se o to tolik zajímá. Možná by si s ní měl o tom promluvit.

„Já jsem o tom něco slyšel. Ale přišlo mi divné, že když jsem se ji na to zeptal, okamžitě to schovala a řekla, že to je jen malý výzkum, nic víc.“

„Podle mě to vážně není nic zlého. Možná se jenom moc nudí.“ Nebo aspoň doufal, že to je tím.

„Dobrá tedy. Jestli si myslíš, že to nic není, tak jakobych nic neřekl.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 3. - Když jsem ji navštívil poprvé... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

3)  Shailleen (09.01.2013 23:20)

Já kafe piju od 15ti a ani v améru to není nic neobvyklého :) Navíc, dobří doktoři jsou skoro jako géniové, žijí tak trochu ve vlastním světě a nedochází jim hned nějaké společenské zvyky, takže není tak divné, že mu kafe nabídl... Chtěl projevit pohostinnost. B) Nemoc se dozvíte taky, nebojte, všecko má svůj čas. :D

Ivana

2)  Ivana (09.01.2013 17:42)

Tak mám za sebou aj druhú kapitolku a bojím sa, že dlho nebudem mať nič na čítanie.
Som stále zvedavejšia, koľko má Daniel rokov. Hlavne, ak mu doktor núkal na pitie kávu... To by mal mať minimálne cez 18, ale zase to by nebol v pestúnskej starostlivosti. I keď do konca strednej školy... Ach, nechám moje teórie a napíšem len, že sa veľmi teším na pokračovanie.

NeliQ

1)  NeliQ (09.01.2013 07:45)

ach, takže pani upírka sa prišla pozrieť osobne? Hmmm a teraz by ma zaujímalo, jednak, kto bol ten jej bodyguard - či to bol niekto, koho už so ságy poznáme alebo niekto úplne nový a tiež Sophie, prečo sa tak vŕta v tých vraždách? No myslím, že teraz Danielovi nezostane nič iné, ako to prijať, predsa len, už vieme, že by pre záchranu sestry urobil čokoľvek. A ked už sme pri tom, akú chorobu vlastne má?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek