Sekce

Galerie

/gallery/ZD-01-KagamineLen.jpg

Když jsem ji slyšel poprvé v rádiu...

„Je mi líto, ale její stav není tak vážný, aby ji pojišťovna hradila jiný typ léčby.“

„To mi chcete říct, že až bude umírat, tak ji teprve začnou léčit?“ rozčiloval se Dan v ordinaci, ale úplně zbytečně. Lékař, se kterým mluvil, za nic nemohl. Chtěl jim pomoct, sám navrhl změnu léčby, ale ani jeho pěstouni ani pojišťovna nechtěla nic hradit.

„Bohužel, je to tak. Její zákonný zástupce by mohl požádat o vyjímku, ale v jejím případě...“

Jejím zákonným zástupcem byl dětský domov. Protože by ji žádní pěstouni nechtěli kvůli její nemoci a domov výjímky odmítá řešit, hlavně v případech, kdy už jednou byla žádost zamítnuta. Takže její situace byla bezvýchodisková.

O pár minut později stál před dveřmi jejího pokoje. Chtěl za ní jít dřív, ale po rozhovoru s lékařem se cítil beznadějně. Bylo to už šest let. Ten den, to pro ni byl takový psychický šok, že se z toho zhroutila a její zdravotní stav se dramaticky zhoršil. Za celou tu dobu se dostala z nemocnice jenom jednou, a to když poprosil svoje pěstouny, aby ji na prázdniny vzali k sobě.

Místo toho, aby každý den řešil otcův alkoholismus, teď měl strach, že se její stav z ničeho nic zhorší. Nebylo možné, aby to na něm nepoznala, ale chtěl před sestrou vypadat co nejvíc v pohodě. Možná by se měl otočit a jít se nejdřív uklidnit...

Pak ale uslyšel ten hlas.

Z náhlého popudu a s bušícím srdcem vtrhl do malé bílé místnosti a rozhlížel se po zdroji.

„Ach, konečně!“ přivítala ho s úsměvem a natáhla se z postele aby ztlumila rádio. Trochu se uvolnil. Vypadala pořád stejně, její dlouhé, skoro bílé lokny ji padaly podél tváře a růžová líčka kontrastovala s bledou kůží.

Byla to jenom nějaká písnička v rádiu. Co by dělala tady? Proč se zbytečně znervózňuje? Viděl tu dívku jednou, a od toho večera ani neslyšel ten hlas po nocích.

„Jak se cítíš?“ vzal vázu s květinami které ji donesl včera, a vyměnil jim vodu.

„Pořád stejně. Strašně se nudím! Tu hru, co jsi mi donesl, tak tu už jsem dohrála.“

„To nemyslíš vážně.“ O víkendech chodil na brigády, aby ji mohl kupovat věci na zabavení. Nejdřív našetřil na notebook, na který mu přispěli i pěstouni. A pak ji začal kupovat různé hry a filmy, aby se měla jak zabavit, jinak než čtením, celé dlouhé dny, kdy ležela na nemocniční postely.

Vytáhl z batohu barevnou krabici, ještě zabalenou. Všiml si, že je neodstranil cenovku, a tak ji rychle strhnul a hodil do koše, než ji sestře podal. „Doufám, že tahle bude lepší.“

Podívala se na něho vážným pohledem, než krabici přijala, a zamračila se. „Děkuju, ale nemusíš kvůli mě utrácet všechny peníze, co máš. Nejsem hloupá, vím že to něco stojí. Taky jsem ti říkala, že nemusíš každé odpoledne trávit se mnou. Vážně, raděj si najdi holku, nebo choď na fotbal s přáteli, cokoliv, prostě žij svůj život.“

Sedl si k ní na postel a chytil ji křehké studené ruce, a zadíval se ji vážně do očí. „Ty jsi můj život.“

Zamračila se ještě víc a vytrhla mu svoje ruce z jeho. „Takhle nemluv! Jsem tvoje sestra, kdyby to někdo slyšel, mohl by si něco myslet. A navíc... Jednou určitě potkáš nějakou holku. Nebo spíš doufám, že ji najdeš. Protože já tady nebudu pořád.“

„Takhle nemluv!“ napomenul ji a položil ji prst na růžové rty. Začervenala se ještě víc a překvapeně ztuhla. Ano, možná k ní cítil něco víc, než co by k sestře cítit měl, ale nestyděl se za to. Vždycky ji chtěl ochraňovat, a snil o tom, že ji jednou bude moct ukázat, co všechno se dá venku dělat.

Jenže její stav byl čím dál tím horší. Možná se už nikdy ven nedostane.

„Chci s tebou trávit čas, dokud můžu.“ Chtěl ji říct, že si nedokáže představit, jaké to pro ni musí být. Věděl ale, že by rozhodně nechtěl být nikdy sám. A byla jediná, koho měl.

Sklopila oči, a zahleděla se na květy, které ji donesl. Dokonce už i to bylo omezené – byli totiž rostliny, na které byla alergická. Zanedlouho ji možná zavřou na úplně izolované oddělení, a potom za ní bude muset chodit s rouškou, v horším případě ji pozorovat za sklem. Otřásl se při té představě, a ji to neuniklo.

„Neboj se o mě tolik. Vždy jsi byl příliž starostlivý. Já nejsem až tak slabá, víš.“ Pohladila ho po tváři ale když chtěla znovu něco říct, rozkašlala se.

„Sophie, nebýt tebe, tak bych se otci nikdy nedokázal postavit. Dala jsi mi sílu, nenechal jsem se zlomit, a i když skončil jako alkoholik, díval jsem se na něj s pochopením a ne s nenávistí. Díky tobě jsem lepší člověk.“

„Doufám, že zůstaneš stejný, až tady nebudu.“

Přimhouřil oči. „Nemluv tak.“

„Je to pravda, Daniely!“ cukl sebou. Celým jménem ho oslovovala jenom když mu říkala něco důležitého. Vážnost toho co říká ho trápila ještě víc. Zatnul prsty do deky na její postely.

Potřeboval změnit téma. Nemělo cenu se o tom dohadovat, jenom budou oba dva nešťastní a zkazí si už tak krátkou chvíli, co spolu tráví. Za chvíli musí odejít, aby přišel včas na hodinu hraní.

„Co to bylo vůbec za písničku, když jsem přišel?“ nepochyboval o tom, že to bude vědět.

„Ale, ty máš zájem o hudbu z rádia?“ zachichotala se.

„No, jen mě přišla povědomá.“ Byl rád, že si ten hlas nespojila s tím večerem, jako on. Nejspíš si to moc dobře nepamatovala. Anebo on byl paranoidní. Ta holka by určitě nezpívala v rádiu, ani si nebyl jistý, proč se o to vůbec zajímá.

„To byla Lala. Její písnička je teď ve všech hitparádách. Nějaká nová zpěvačka, ale má úžasný hlas.“

„Lala, hm?“ přišlo mu to vtipné, že si někdo doprovolně nechá takhle říkat. Zajímavá volba uměleckého jména.

Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se cítil nesvůj.

***

Doufal, že když si o té zpěvačce něco zjistí, třeba uvidí její fotku nebo tak, tak to uklidní jeho narůstající napětí. Když se ale dostal večer na internet, nenašel o ni skoro žádné informace.

Ani jedna fotka, ani jeden rozhovor, žádný koncert. A přitom už vydala cédéčko, které bylo oblíbené hlavně u pubertálních holek, které se na všech možných fórech ptaly, kde sehnat autogramy, jak ta holka vůbec vypadá, a jestli je vůbec skutečná? Po asi hodině hledání našel oficiální stránky, na kterých byla adresa, kam posílat dopisy a žádosti o autogramy, které budou na zpáteční adresu poslány. Vedle toho byla malá fotka černovlasé dívky ve slunečních brýlých, jak drží před sebou bílí papír s vlastním podpisem.

Prohlížel si tu fotku, ale nedokázal s jistotou říct jestli to je, nebo jestli to není ona. Měla černé dlouhé vlasy, což bylo v podstatě kromě rudých očí to jediné, co si o ní s jistotou pamatoval.

Rozhodl se že si na YouTube pustí nějakou její písničku. S nejvíce shlédnutími našel písničku Unconscious.

Jakmile uslyšel její zpěv, zamrazilo ho.

I když svou obavu pořád nedokázal potvrdit, byla tam podobnost. Bylo to dávno, a tehdy ji neslyšel vyslovovat jednotlivá slova, proto si nebyl úplně jistý. Navíc našel jenom tu jednu fotku, na které byla holka, kterou mohla být ona.

Procházel ostatní její písničky, až narazil na jednu trochu jinou, než ostatní. Znělo to spíš jak Enya, a když začalo tiché „hmm“, naježili se mu chloupky na pažích.

„Hej, rád bych si zkontroloval fejs.“ Málem vyskočil z kůže, když na něj promluvil Will, jeho mladší nevlastní bratr.

„Jo, jasně.“ rychle vypnul prohlížeč a vstal, aby ho pustil. „Stejně už bych měl jít spát.“

Ale usnout nemohl, vrtalo mu to hlavou dlouho do noci.

Dokonce se mu o ní zdálo.

***

Přestože ta noc byla hrůzná, vzpomínky na ni mu nepřipadali tak děsivé. Ano, zabila jeho otce, a byla celá od krve, ale nebál se ji, aspoň ne teď. Vlastně by ji měl být vděčný, protože díky ní se jejich životy změnily. I když měl z té změny strach, protože z toho, co mu otec řekl měl pocit, že nemají moc jiných možností než zůstat s ním, jeho smrt všechno vyřešila.

Až na to, že se od té doby sestře přitížilo.

Ale když se na to ptal lékaře, tak ten řekl, že vzhledem k tomu, že její nemoc nebyla včas podchycena, můžou být řádi, že ještě žije.

Asi měsíc po tom, při návštěvě sestry v nemocnici opět slyšel ten hlas. Tu písničku ale nepoznával.

„Nebudeš tomu věřit, co se stalo!“ přivítala ho nadšeně Sophie, a mávala na něj papírem. Překvapeně si ji prohlížel, dlouho ji takhle rozzářenou neviděl. I když z hlasu bylo znát, že má rýmu, byla plná energie.

„No, doufám, že mi to řekneš.“

„Asi před týdnem jsem objevila její stránky, a rozhodla jsem se ji napsat. Myslela jsem si, že mi neodepíše, anebo mi jenom pošlou její autogram, který ani nebude originální. Ale ne, ona mi odepsala ručně psaný dopis, poslala mi svůj ještě nevydaný singl i s autogramem!“

Podíval se na papír, kterým mávala ve vzduchu. Dopis byl vážně ručně psaný, perfektním úhledným, psacím písmem bez jediné chybičky nebo nerovnosti.

Milá Sophie,

Tvůj příběh mě dojal, a proto jsem se rozhodla odpovědi na Tvůj dopis věnovat větší pozornost. Jsem ráda za každého fanouška, ale nikdo mi zatím nenapsal tak dlouhý a srdceryvný dopis. Většina lidí si říká, že to nemá cenu, protože se dopisy ke mě nedostanou, ale u mě to není pravda. Doufám totiž, že jednoho dne mi napíše někdo pro mě moc důležitý, až uslyší můj hlas v rádiu.

Pokusím se domluvit se svým manažerem, jestli bych Tě mohla někdy navšívit osobně. Zanedlouho plánuju první koncert, ale pro tebe asi nebude možné se ho účastnit, tak bych ti zazpívala v nemocnici. Budu ráda když tam bude i Tvůj bratr Daniel, kterého v dopise zmiňuješ. Je od něj moc hezké, že tě každý den navštěvuje.

Kdyby jsi měla jakékoliv přání, otázky, nebo snad chtěla lístky pro svoje přátele, dej mi vědět na email lalanie.sings@gmail.com nebo na adresu, kterou jsem přiložila. Potom Tvůj dopis nepůjde přez mého manažera, ale přímo ke mě.

Těším se, že mi toho o sobě napíšeš víc!

Lala

Dost pochyboval o tom, že by se taková zpěvačka vážně chtěla zastavit v nemocnici kvůli jedné fanynce. Přesto musel uznat, že bylo od ní hezké, co ji napsala, pokud to opravdu psala ona.

Podíval se na adresu, která byla napsaná na druhém papíře, a překvapilo ho, že je to ve stejném státě ve kterém bydleli. Snažil se si adresu vtisknout to paměti, aby se na ni později mohl podívat.

„Ta písnička Unspoken bude určitě obrovský hit.“ Pustila si ji znovu, ani raděj nechtěl vědět, kolikrát ji už dneska slyšela. Odložil dopis na stolek a podíval se na obal od cédéčka.

Přesně jak si myslel. Žádná fotka. Jenom nějaké obrázky.

„Kdy má být její koncert?“ zeptal se.

Sophie si ho podezřele prohlídla s koutky mírně zvednutými v úsměv. „Neříkej, že bys chtěl jít.“

Zasmál se. „Spíš mě napadlo, že bych mohl nějak zařídit, aby jsi tam mohla ty.“

Stuhla, a potom smutně sklopila oči. Neměl to říkat. Dávat ji zbytečné naděje... Věděla totiž moc dobře, že to v jejím stavu nebude možné.

„Mohl bys tam jít, natočit mi to, a povykládat mi, jaká je. Kdybych ji napsala, možná by tě pustili do zákulisí.“

„Můžem to zkusit.“ Neměl odvahu ji na to říct cokoliv jiného. Bál se, že by ji tím jenom ublížil.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 2. - Když jsem sní mluvil poprvé osobně... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Shailleen (09.01.2013 23:11)

Moc předbíháte! To, že hledá někoho jiného, ještě neznamená, ... :) Aaa moc prozrazuju!!! Svažte mi ruce. V páté kapitole se dozvíte něco o Lale, je napsaná z jejího pohledu. :) Do té doby musíte počkat. :)

Aurora

5)  Aurora (09.01.2013 22:57)

Dost mě to překvapilo. Popravdě prolog jsem jenom přeletěla a na tady toto narazila tak trochu náhodou. Ale myslím, že po dnešku je to jedna z favorizovaných povídek. Strašně moc se těším na pokračování :)
Narážka na Danův věk je zajímavá a vlastně se slečnami souhlasím. Takže doufám, že se někdy dozvíme o věku obou :) // omlouvám se, odpověď byla napsána dřív, než jsem vložila svůj komentář :)

Ivana

4)  Ivana (09.01.2013 22:51)

Škoda. Jeden by sa tešil, že sa do neho zamilovala na prvý pohľad. Nechám sa určite rada prekvapiť, ako to bude ďalej.

3)  Shailleen (09.01.2013 22:35)

Danielovi je 17, a 6 let se nic nedelo. B) A ne, po nem nepatra... Nechte se prekvapit Pozdeji se vsechno vysvetli, co by to bylo za napeti, kdyby bylo vsecko jasne hned? ;)

Ivana

2)  Ivana (09.01.2013 17:33)

Tiež ma prekvapilo, že to pokračuje až po 6 rokoch. Myslela som, že bol starší. Snáď sa jeho vek niekedy dozvieme. Kapitola bola skvelá a veľmi sa mi páčila. Som naozaj zvedavá, po kom to tá speváčka pátra. Mám pocit, že práve po ňom.

NeliQ

1)  NeliQ (09.01.2013 07:38)

no teda, tak ona sa verejne prezentuje ako speváčka... hmmm no to je zaujímavé, inak by ma zaujímalo, koľko má Daniel vlastne rokov, keď je aj po 6 rokovhc stále v pestúnskej starostlivosti. Myslela som si, že je starší.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still