05.05.2010 [20:00], Evelyn, ze série Zapomenuté království, komentováno 32×, zobrazeno 4709×

Mám tě rád...

,,Nemohl bych ti nic zlého udělat. Mám tě příliš rád. Nedokázal bych se dívat na tvé utrpení a nikomu nedovolím, aby ti ještě někdy ublížil!“

Edward si ani neuvědomil, že se přiznal ke svým citům. To, co byl ještě před pár okamžiky rozhodnutý nikdy neprozradit, mu zcela přirozeně vyšlo z úst. Celou svou myslí se upínal jen k touze a potřebě vysvětlit Belle, že se nemusí bát ani jeho, ani ostatních členů rodiny a ani kohokoliv jiného. Byl odhodlaný ji chránit a nepřipustit, aby jí byl byť jen zkřiven jediný vlásek.

Bella ale jeho vyznání moc dobře slyšela a pochopila. V okamžiku, kdy řekl, že ji má příliš rád, její srdce vynechalo jeden úder. Zpočátku tomu nemohla uvěřit, ale během pár vteřin se jí krev se jí nahrnula do tváří a srdce se divoce rozbušilo. Byla to pravda, nelhal jí. Stál na dosah ruky a ona celým tělem, celou bytostí vnímala jeho blízkost. Nebála se, vůbec ne. Ze sobě nepochopitelného důvodu cítila povznášející radost. Líbil se jí. Věděla, jak je to špatné. Věděla, že vztah upíra a lidské dívky není reálný. Věděla, že by ho měla nenávidět. Věděla, že by si rozhodně neměla přát, aby ji políbil. Věděla to všechno a ani trošku na to již nedbala.

Už už se nadechovala, aby mu vyznání oplatila. Nechápala, kde se to v ní bere, ale i ona ho měla ráda. Přes všechny logické důvody, které říkaly, že je to hloupost, přes všechno, co o něm věděla, navzdory své výchově a hluboce zakořeněnému přesvědčení, se do něj zamilovala. Než však stihla promluvit, Edward si klek přímo před ni a vzal její ruce do svých. Působilo to na ni jako chladivý balzám a zároveň se jí od toho ledového dotyku do celého těla šířily horké záchvěvy. Rozhodně nebyly nepříjemné. Jeho studené ruce ji krásně pálily. Motýli roztáhli svá křídla a zatřepetali jimi přímo v její hrudi.

Edward se na ni díval a z těch sladce medových očí mu četla naléhavou prosbu o důvěru. Přál si, aby se ho nebála, aby ho neviděla stejně jako zbytek jeho druhu. Tiše k ní promlouval a vysvětloval své důvody pro odlišný způsob života. Chtěl, aby chápala, proč jí od jeho rodiny nic nehrozí. Upřímně si přál, aby mu věřila. Ani sám sobě nebyl ochotný přiznat, jak moc mu na jejím názoru záleží.

Bella najednou nemohla odtrhnout svůj pohled od jeho rtů. Stále se pohybovaly a ona si uvědomovala, že k ní Edward ještě mluví, ale nedokázala vnímat význam slov. Slyšela jeho melodický a sametový hlas, který jí nyní zněl jako ta nejkrásnější hudba. Samotné sdělení jí ale unikalo.

,,Bello, prosím, neboj se mě. Neboj se nikoho z nás. Opravdu ti neublížíme,” dolehla k ní jeho slova, až když hlas nabral zoufalý podtón.

,,Ale já už se přece nebojím,” zašeptala tak tiše, že člověk by ji neslyšel.

Nesměle se na něj usmála a znovu se začervenala.

Edward se mírně zamračil. Nechápal, proč mu lže. Byl si neochvějně jistý, že strach stále má. Její srdce, které splašeně uhánělo, a změlčený dech ji prozradily. Zavrtěl hlavou a povzdychl si.

,,Bello, já přeci vím, že cítíš strach. Tvé dokonalé znalosti o mém druhu jistě obsahují i vědomosti o našem perfektním sluchu. A díky němu nyní slyším tvé srdce. Kdyby ses nebála, nebilo by tak rychle,” odporoval jí.

,,Nejen strach rozbuší dívce srdce. To jsi nevěděl?” odpověděla stydlivě.

Jen co domluvila, začala se opravdu bát. Strach ji takřka až ochromoval. Nebála se, že jí ublíží. To vůbec ne. Bála se, že se jí přece jen vysměje. Že ji má možná sice rád, ale ne jako muž ženu.

Edward na ni nechápavě zamrkal a již poněkolikáté toho dne se snažil uvědomit si význam jejích slov. Skutečně se nezdálo, že by se ho ještě bála. Neucukla pod jeho dotykem, nekrčila se a křečovitě nesvírala lem deky, jako když ho viděla poprvé. Dívala se na něj zpod sklopených řas a on se v jejích očích ztrácel. Ale co jiného než strach jí mohlo způsobit bušení srdce a červenání?

Když stále neodpovídal, nervózně si skousla ret a oči se jí zaleskly slzami. Sklopila pohled a vymanila své ruce z těch jeho. Lehce se jí roztřásla ramena, ale nevydala ani hlásku.

Edward vůbec nechápal, co se děje.

,,Bello, co se stalo? Bolí tě něco? Nebo ti vadí má přítomnost? Klidně okamžitě odejdu, jestli si to přeješ,” zašeptal tiše a bodlo ho u srdce, které sice již přes sto let nebilo, ale přesto nezemřelo. Nyní bezpečně věděl, že žije.

I on sklopil pohled a upřeně sledoval své prázdné ruce. Stále na nich cítil její měkkou a teplou pokožku. Dal by snad cokoliv za možnost dál mít její drobné ruce v těch svých a dotýkat se jí. Ona si to ale očividně nepřála a on by nikdy neudělal nic proti její vůli.

,,Nechci, abys odcházel,” vzlykla.

Vzhlédl a spatřil osamělou slzu smáčející jí tvář. Byl zmatený ještě víc než před chvílí.

Jsi osel, bráško. Tolik žen při pohledu na tebe vzdychá. Tolika ženám už ses líbil a tolik jich pro tebe ztratilo hlavu. A teď, když se konečně nějaká získala tvé srdce, nepoznáš, že se do tebe zamilovala? Chudák holka… Uslyšel myšlenky Alice, které už doslova křičely. Musela se hodně snažit, aby si jich všiml a věnoval jim pozornost.

Překvapeně zalapal po dechu a opět vnímal jen své vlastní myšlenky. To přeci nebylo možné! Ona je nenáviděla. Považovala upíry, vlastně docela oprávněně, za zplozence pekel a příšery bez duše. Nemohla ho mít ráda, nemohla k němu pociťovat lásku. Nebo snad ano?

,,Ty ze mě už opravdu nemáš strach a má přítomnost ti není nepříjemná?” zeptal se opatrně.

Zavrtěla hlavou a povídala se na něj uslzenýma očima. V tu chvíli dostal šílenou chuť rozesmát se a do celého světa vykřičet své štěstí. Místo toho se jen usmál a nesměle zvedl ruku. Upřeně pozorovala jeho dlaň přibližující se k její tváři a i jí se rty zvlnily do úsměvu. Dodal si odvahy a něžně ji pohladil. Její srdce znovu zrychlilo, ale nyní už věděl, jaký k tomu má důvod. Neuvěřitelné se stalo skutečností.

Intenzivně si uvědomoval, že prostor mezi nimi, mezi jejich rty, se pomalu, ale plynule zmenšuje.

Okouzleně zavřela oči a poddala se svým instinktům. K jejímu zklamání ji políbil jen letmo na čelo. Pak se ale opět rozradostnila, když ucítila dotyk jeho tvrdých, ale přesto tak něžných rtů na jednom očním víčku, na druhém, po chvilce na nose a potom se dočkala a jeho rty jemně přejely po těch jejích. V ten samý okamžik se k němu přitiskla a on ji objal.

Líbal ji něžně a opatrně a ona mu polibek vracela vášnivě a naléhavě. Polibek se prohluboval a ona by se bývala byla potřebovala nadechnout, ale ani jí nepřišlo na mysl byť jen o kousíček se odtáhnout. Motala se jí hlava a celá lehce chvěla. Nic takového nikdy nezažila. Byla úplně omámená a klidně by se mu dala úplně celá. Bezezbytku a bez jakýchkoliv obav nebo zaváhání by se mu plně odevzdala.

Propletla mu prsty ve vlasech a on jí sevřel v pase. Ani jeden z nic nevnímal nic kromě toho druhého.

Najednou, z ničeho nic a bez varování, byla jeho náruč pryč a ona jen tak tak udržela rovnováhu a nespadla z postele.

Zmateně a ještě ne úplně při smyslech zamrkala. Roztěkaným pohledem se dívala kolem sebe po pokoji a nechápala, kam zmizel. Spatřila ho v rohu místnosti zlomeně sedícího na zemi s hlavou složenou ve dlaních.

Edward byl v jednu chvíli na vrcholu blaha a vzápětí se utápěl v hlubinách zoufalství. Ač si byl ještě před pár okamžiky naprosto jistý, že by jí neublížil, že by nedopustil, aby se jí něco zlého stalo a přede všemi by ji ochránil, démon jeho nitru zastával jiný názor. Její krev voněla tak sladce a lahodně, že toho nenáviděného netvora probudila. Oheň v Edwardově hrdle se v plné síle rozhořel. Edwardem zmítaly dvě touhy. Touha po Bellině těle a touha po její krvi. Nemohl by říct, která byla větší, ale obě se zdály být téměř neodolatelné. Jen silou vůle posílené posledními zbytky zdravého rozumu se od ní odtrhl a opanoval se. Nenáviděl sám sebe a pohrdal sebou. Jak jen si mohl na jediný okamžik myslet, že by mohl mít takové štěstí a být s ní? Nejraději by se už nikdy neviděl. Nechybělo moc a nedokázal by svého vnitřního démona přemoci. Stále si nebyl úplně jistý, jestli bude schopen odejít. Bál se, že když se pohne, neudrží se a Bellu zabije. Taková touha po krvi ho ještě nikdy nespalovala.

,,Edwarde?” zašeptala roztřeseným a nejistým hlasem.

Pomalu k ní vzhlédl. Když se jejich pohledy setkaly, Bella strnula hrůzou a vystrašeně se zajíkla. Namísto těch krásných a něžných zlatých očí na ni hleděly oči temné jako nejhlubší noc.

Mimovolně a automaticky jí ruka vystřelila ke rtům, ale tiché vyjeknutí zastavit nedokázala.

Takřka okamžitě se rozrazily dveře a do místnosti vtrhli všichni členové rodiny. Emmett s Jasperem vzali Edwarda, každý pod jedním ramenem a vyvedli ho ven. Nebránil se a bez ohlédnutí se nechal odtáhnout před dům na čerstvý vzduch. Pryč od Belly a její vůně.

Carlisle přistoupil k Belle a zběžně ji prohlédl. Nezaznamenal žádné stopy násilí, nebo dokonce kousnutí. Neskutečně se mu ulevilo. Pocítil osten zklamání sám ze sebe, že svému synovi na pár chvil nevěřil.

,,Zvládl to. Nekousl ji a ani se o to nepokusil. Měli jste mě nechat domluvit,” řekla Alice tak tiše, aby ji Bella neslyšela.

,,Alice, tohle jsme nemohli riskovat. I ty jsi pochybovala. Tvářila ses vyděšeně,” odporovala jí Rosalie stejně tiše.

,,Zlatíčko, jsi v pořádku?” odhodlala se Esmé na Bellu promluvit.

Bella přikývla a následně se rozvzlykala. Esmé neváhala a mateřsky ji objala. Trochu očekávala, že ji Bella odstrčí nebo se bude ještě víc bát. Bella ji ale překvapila. Přitiskla se k ní a hlavu jí položila na rameno.

,,Zlatíčko, neboj se. Všechno bude dobré,” konejšila ji Esmé a zároveň ji hladila po vlasech.

,,Když já ho mám asi stejně ráda,” vzlykla Bella a naplno se rozplakala.

••••••••

Mezím Edward proklínal sám sebe. Stihl ulovit srnu a alespoň trochu uhasit svou žízeň. Už neviděl přes opar rudé mlhy a byl schopen normálně rozumně uvažovat.

,,Zvládnul jsi to, Edwarde. Byl jsi jí tak blízko a nezabil ji. To já bych nedokázal,” poplácal ho Jasper obdivně po zádech.

Edward ale zavrtěl hlavou a pohled upřel nepřítomně do dáli. Věděl moc dobře, co musí udělat, aby Bellu ochránil. Její bezpečí bylo to hlavní a důležité. Nemohl se ohlížet na své city.

,,Odejdu. Dokud se Bella neuzdraví a dokud bude u nás, já musím být daleko od ní,” zašeptal odhodlaně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

31)  Karolka (27.06.2010 18:21)

Edwarde, Edwarde, proc jen jsi Edward! Upim, ale chapu a akceptuji. Miluju Alici! Letim dal.

30)  Bye (08.06.2010 22:15)

Nééé...
Když už to konečně pochopil (totiž, když mu to Bella a Alice skoro polopaticky naservírovaly), chce se toho vzdát a odejít? Proč???
Já nechci!
Chci, aby motýli roztáhli svá křídla a třepetali jimi v MÉ hrudi!!!
Nějak to zařiď

23)  Evelyn (06.05.2010 16:18)

Jéé, děkuji za takové krásné komentáře

22)  Michangela (06.05.2010 16:10)

Ach ta láska! Snad ji nebude chtít chránit sám před sebou!

19)  Silvaren (06.05.2010 09:50)

to bylo tak něžné a jemné, že jsem se to málem bála číst, abych ta písmenka nějak nepochroumala. Vznášela jsem se na obláčku až ...

... do poslední věty! Edwarde, nikam nechoď!

13)  sedlina8 (05.05.2010 21:50)

krásná kapitola snad si to Eda rozmyslí to přece Belle nemůže udělat..už se těším na další díl

1 2   »