17.04.2010 [08:37], Evelyn, ze série Zapomenuté království, komentováno 5×, zobrazeno 2628×

Probuzení

Vteřiny přecházely v minuty a ty se střádaly do hodin. Čas pomalu plynul. Poprvé po velmi dlouhé době jeho běh vnímali. Den se střídal s nocí a jednotlivé dny utvořily týden. Týden od onoho osudného dne, který změnil jejich dávno zaběhnutý pořádek a zvyky. Téměř celá rodina se strachovala o nalezenou dívku. Její stav byl velmi vážný a nezdálo se, že by se lepšil.

Její drobné tělo schvátila horečka, dívčino srdce bilo jen velmi pomalu a namáhavě, dech měla přerývavý a chvílemi sténala bolestí. Jediné pozitivní bylo, že se žádná rána nepodnítila. S rozsáhlým zánětem by si neporadil ani lékař se zkušeností více než třísetletou.

Nikdo kromě otce rodiny do pokoje, kde odpočívala, nechodil. Jeden z bratrů cítil její utrpení, absorboval ho a sám trpěl stejně jako ona. Musel se tedy zdržovat dál od domu. To mu ale vůbec nevadilo, protože jeho anděl byl stále s ním. Další z bratrů, ten největší a nejsilnější, se věnoval své milované ženě. Ona jediná zraněnou dívku nechtěla v domě ani jeho blízkosti. Neměla ji ráda, ač ji ani neviděla. Vnímala ji jako hrozbu pro své blízké. Nejmladší bratr byl neustále na vážkách. Ani jednou neslyšel dívčiny myšlenky a obával se, že to znamená její brzký skon. Nechtěl však trápit ostatní, tak raději mlčel a sledoval její stav přes myšlenky otce.

≈≈≈

Všechno ji bolelo. Cítila tupý tlak v hlavě, píchání na levé paži, svědění po celém těle a velmi nepříjemnou a ostrou bolest pravé holeně. Snažila se otevřít oči, požádat tetu o pomoc, ale nemohla se ani pohnout. S každým sebemenším pohybem, s každým vydatnějším nádechem se bolest znásobila. Byla zcela bezmocná.

Ztratila přehled o plynoucím čase. Zdálo se jí, že leží a tiše trpí týdny, možná dokonce měsíce, ale ve světlých chvilkách si uvědomovala, že to bude mnohem kratší doba. Občas cítila studené dotyky na svém těle a slýchala konejšivý mužský hlas. Byla si však jistá, že se jednalo o halucinaci. Teta by k ní nikdy nepustila žádného muže, když byla nemocná. To se neslušelo.

Pohybovala se mezi krátkými okamžiky, kdy již téměř nabírala vědomí, a dlouhými hodinami, kdy blouznila a propadala se k hranici smrti. Doslova bojovala o vlastní život, o příležitost dospět a zestárnout.

Připadala si jako ve snu, oblouzněná a dezorientovaná. Měla šílenou žízeň a vyprahlé hrdlo ji nutilo nabýt vědomí a napít se. Cítila, že na jediném doušku chladné vody závisí její další osud. Nejasně si uvědomovala, že slýchala bylinkářku Marii vyprávět o nemocných horečkou, kteří zemřeli, protože jejich tělo nemělo dost tekutin a krev jim zhoustla tak, že ji srdce nedokázalo pumpovat.

Namáhavě rozlepila víčka a zamžourala do ostrého světla. Byla zmatená. Strop, na který se dívala, nepatřil do tetina domu. Rozhodně ne. Teta měla všechny trámy ověšené sušenými květinami a sáčky s kořením proti zlým duchům. Jako malá si ráda ke každému čichala a poslouchala tetino vyprávění o tom, proti kterému konkrétnímu zlu který sáček ochraňuje.

Slabě se usmála a vzpomínala na vůni rozmarýnu, růží, zázvoru, levandule, zemitou vůni dřeva a spáleného listí. Zarazila se. Zcela jasně si pamatovala štiplavý pach kouře, oheň a… Zachvěla se hrůzou.

Vesnici vypálili, teta i všichni ostatní jsou mrtví a ona jediná unikla. Vzpomněla si na svůj zběsilý úprk lesem, strach svírající její srdce, vyčerpání a bolest ze ztráty všech svých blízkých. A pak pád. Byla si jistá, že spadla ze strmé rokle a uhodila se do hlavy. Tam její vzpomínky končily. Nemohla nikam dojít, někdo ji sem musel přenést.

Chtěla se posadit a pořádně se rozhlédnout kolem sebe, ale byla příliš slabá. Její strach se stupňoval. Nevěděla, kde je, jak se sem dostala, ani kdo se o ni postaral. Hrozně se bála, že ji nakonec přeci jen dostihli, že se o ní dozvěděli a nyní ji vězní.

Osamělá slza si tvořila vlhkou cestu po jejím líčku. Vystrašená dívka se kousla do rtu. Byla odhodlaná, že se jim nepoddá. Nikdy. Raději zemře, než aby zradila svůj rod. Bude trpět mlčky a neposkytne jim to potěšení sledovat její utrpení.

Slyšela vrznutí dveří a velmi tiché kroky mířící k jejímu lůžku. Srdce se jí divoce rozbušilo. Bála se, ale nechtěla to dát najevo. Nic horšího než ty zrůdy, které vyvraždili celou vesnici plnou nevinných lidí a dokonce dětí, si nedovedla představit. Ale musela být silná s statečná. Prostě musela!

Otevřela oči odhodlaná čelit týraní a mučení čelem. Okamžitě poznala svůj omyl. Bylo něco horšího než ti bezcitní vrazi. Něco mnohem horšího. A stálo to přímo před ní a obezřetně ji to sledovalo. Stvoření vyvržené samotným peklem. Upír.

,,Jak se cítíš?” pronesl tiše sametovým hlasem. Zděsila se. Byl to ten hlas, který slýchala, když měla horečku. Nepochybovala o tom. Ten upír ji měl ve svém držení celou tu dobu a dotýkal se jí. Otřásla se odporem. Jak ráda by nyní byla zajatcem těch vraždících stvůr! Pokud by sem teď vpadli a chtěli ji dovést do svého sídla, vděčně by jim padla k nohám a šla s nimi bez sebemenších protestů. Raději by byla s nimi než s upírem.

Starostlivě ji sledoval. Zjevně byla vyplašená a zmatená. Dívala se na něj očima naplněnýma hrůzou a rozčilením. Naprosto ji chápal. Musela být vyděšená. Našli ji samotnou v lese, vážně se zranila a když se konečně probere, první, co vidí, je neznámý muž. A kdo ví, před čím nebo kým utíkala a schovávala se.

,,Nemusíš se bát, maličká. Jmenuji se Carlisle a jsem lékař. Slyšeli jsme tvůj výkřik a našli tě v bezvědomí pod strží. Měla jsi velmi vážná poranění. Potřeboval bych vědět, jak se cítíš a kde tě to bolí, abych tě mohl dál účinně ošetřovat,” promlouval k ní tichým hlasem. Pomalu se blížil k jejímu lůžku a ruce měl zvednuté před tělem v gestu vyjadřujícím bezpečí. Nechtěl jí ublížit.

Hypnotizovala ho pohledem a usilovně si přála, aby již neudělal ani jediný krok jejím směrem, nejlépe aby dočista zmizel. Nevěřila mu. Moc dobře věděla, že by ji dokázal během setiny vteřiny zabít. Byl jako všichni jeho druhu - rychlý, silný, nadpozemsky krásný, smrtonosný, ledově chladný, mramorově tvrdý a jeho karmínové oči dominovaly té jinak andělské tváři.

Pozorovala ho a zarazila se. Jeho oči měly barvu tekutého medu. Po červeni v nich nebylo ani stopy. Nechápala to. Všichni upíři mají krvavě rudé oči. Barví je krev jejich obětí. Tím si byla jistá.

A říkal, že je lékař. To bylo ale směšné! Upíři nemohli být v blízkosti krvácejících lidí. Stačila jediná kapka krve a přestali by se ovládat. Tak to prostě bylo, taková byla jejich podstata.

Zatímco přemýšlela, došel Carlisle až k ní. Dívali se jeden druhému do očí a čekali na jakoukoliv reakci. Dívka byla zcela paralyzovaná strachem. Smrt z rukou upíra byla snad tou nejbolestivější možnou. A ona tomuhle zvláštnímu zlatookému byla vydána napospas. Nemohla se bránit, nemohla utéct, byla odsouzena k záhubě.

Naprázdno otevřela ústa a hlasitě polkla. Vyprahlé hrdlo ji pálilo a bezděčně se za něj chytla. Carlisle neváhal a okamžitě jí podal sklenici vody. Nevěřícně se na ni podívala. Nevypadala otráveně. Chvilku rozvažovala možnosti a nakonec sklenici přijala. Usoudila, že neměl důvod chtít ji otrávit. Mohl ji zabít mnohem rychleji.

Vděčně sklenici vyprázdnila a pocítila slastnou úlevu. Položila hlavu zpět na polštář a na okamžik zavřela oči. Upír byl stále u ní. Cítila jeho přítomnost, ale pomalu se uklidňovala. Jeho oči ji dodávaly podivné zdání bezpečí.

,,Třeští mi hlava a jsem hrozně slabá,” zašeptala a sklopila pohled. Dávat se dobrovolně do rukou upíra! Musela se zbláznit.

Carlisle se usmál. Dívka se očividně uzdravovala, nyní již nepochyboval, že to zvládne. Z nejhoršího byla venku. Mluvila sice velmi tiše, ale srozumitelně a logicky. Úraz hlavy tedy snad nezpůsobil žádnou poruchu myšlení.

Přiložil svou chladnou dlaň na její čelo a ona vydechla úlevou. Stále ji spalovala horečka, ale již ustupovala. Rychle rozdrtil pár sušených bylin a zalil je teplou vodou z kotlíku nad krbem.

,,Vypij to. Tento lektvar srazí teplotu a uleví od bolesti,” pobídl ji a přiložil číši k jejím rtům. Spolykala pár doušků a zhnuseně se ušklíbla. Nápoj chutnal odporně.

,,Vím, maličká, není to žádné lahůdka, ale léčí. Budeš po něm znovu spát a to nyní potřebuješ,” vysvětloval dívce a otcovsky ji pohladil po vlasech. Vytřeštila na něj oči a jeho bodlo u dávno mrtvého srdce. Poznal, že se ho stále bojí. Doufal, že je to způsobeno jen tím, že je pro ni cizí. Nesnesl pomyšlení, že ji někdo týral, než ji našli v lese. Musel se zeptat.

,,Co se ti stalo?” pronesl se starostlivě.

Dívka odvrátila pohled a on si všiml slzy stékající po její tváři. Mírně se zamračil. Nemínil ji nutit k mluvení. Až bude chtít, sama začne. Jen se obával, co mu pak poví.

,,To je v pořádku. Nemusíš mi nic říkat. Snad jen své jméno,” povzbudivě se na ni usmál a ona k němu překvapeně vzhlédla.

Byla úplně zmatená. Ten upír, Carlisle, vůbec nevypadal nebezpečně. Ani vzdáleně nepůsobil jako bezcitná krvelačná stvůra. Choval se k ní hezky, pečoval o ni. Rozhodla se být na něj také milá. Třeba existují světlé výjimky i mezi takovými příšerami, jakými upíři bezesporu byli. Když se nacházeli šílené zrůdy mezi lidmi…

,,Bella. Jmenuji se Bella,” představila se a srdce se jí opět rozbušilo. Díval se na ni tak pyšně a radostně. Získal si její důvěru a to se jen tak nestávalo. Rozhodně by neočekávala, že bude věřit upírovi.

Znovu ji pohladil po vlasech a spěšně odešel. Bella se ještě chvíli dívala do stropu a snažila se pochopit, co se právě stalo, ale rychle ji přemáhal spánek. Najednou si uvědomila, že Carlisle za začátku používal množné číslo. Říkal, že ji našli. To je jich víc? Nedokázala už přemýšlet, nemohla se soustředit. Zavřela oči a nechala se unášet vlnami z říše snů.

≈≈≈

Carlisle neslyšně zavřel dveře jejího pokoje a s úsměvem se posadil do křesla u okna. Vzal do ruky rozečtenou knihu, ale nedokázal text pořádně vnímat. Těšil se, až se jeho rodina vrátí z lovu a on jim sdělí tu radostnou zprávu. 
Netrpělivě je vyhlížel a poměrně brzy se dočkal. Čtyři členové rodiny se objevili v pokoji  a tři z nich se hned zajímali, jak dívce je.

Spokojeně jim vše vylíčil. Na tváři jeho nejstaršího syna a ženy se zračila úleva a radost. Dcera se tvářila nezúčastněně a okázale jeho sdělení ignorovala. Nejmladší syn měl frustrovaný a pochybovačný výraz.

,,Co se ti nezdá, Edwarde? Snad jsi nepochyboval o Carlisleových schopnostech?” smál se starší ze synů, Emmett. Přátelsky soustředěného bratra poplácal po zádech. Ten se na něj podíval jako na zlobivé dítě a protočil panenky.

,,Carlisle, já o tobě samozřejmě nepochybuji. Jen mě něco zaráží. Já totiž… já neslyším její myšlenky. Ani jednou jsem je neslyšel,” pronesl Edward tiše a provinile. Věděl, že to měl říct dřív.

Všichni v místnosti zalapali po dechu. Něco takového se ještě nikdy nestalo. Sladěně se otočili ke dveřím dívčina pokoje a přemýšlivě sledovali dveře. V myslích všech se zračila palčivá otázka: Kdo ta dívka je?

2. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Janeba (29.11.2010 22:35)

Jejdanánky, Belinka má povědomí o upírech! Tak to ji tetinka pořádně proškolila!Ale probouzí se a asi pořádně zamotá Edíkovi hlavinku! Evelynko - velmi zajímavé a poutavé, už se těším na další kapitolky! Děkuji!

3)  Bye (08.06.2010 12:50)

Je to tam, Hani. Všechno co jsi slibovala v upoutávce. PŘESNĚ takhle jsem si to představovala!
Já k smrti ráda cestuju časem, takže přijímám výzvu, balím si nejnutnější věci a vyrážím s Tebou na tenhle trip.

2)  Karolka (08.05.2010 15:09)

Má to úžasnou atmosféru, Hani. A originální příběh. Jsem jako na jehlách...

1)  AliceBrandon (22.04.2010 22:25)

Juj, jakto že tak okamžitě poznala, co je Carlisle zač?
Líbí se mi, jak vykresluješ pocity, v minulé kapitole Jasper, tady Carlisle, jsem ráda, že nám dáváš možnost poznat pocity všech.
Je to moc pěkné!

1