Sekce

Galerie

/gallery/DMfinal.jpg

Šerif a spodní prádlo

„Co prosím?“ Vyvést z rovnováhy tátu se mi jen tak nepodařilo; soužití s mamkou ho naučilo příjimat všechno se stoickým klidem. Teda skoro všechno.
„Že vedeme medvěda blíž k Seattlu,“ zopakovala jsem pobaveně. Dean se právě snažil přesvědčit Angelinu, aby slezla ze stromu a pokračovala v cestě. Bála se nás, ale vážně jsme netušili, jak jí vysvětlit, že jí nehodláme ublížit a jen ji chceme vrátit domů do zoo.
„Proč?“  Vysvětlila jsem mu, že medvědice je tu hvězdou, ale lidé nejsou v pátrání po ní zrovna moc úspěšní, tak jsme se rozhodli jim pomoct a přivést jim ji blíž. Teda, vlastně to byl můj nápad, a chudák Dean si jen povzdechl a šel mi pomoct.
„Nebylo by lepší, kdybyste zavolali těm pátracím oddílům a řekli jim, kde je?“ zeptal se táta. Zarazila jsem se. Dean se na mě podíval a významně povytáhl obočí. Došlo mi, že by to byl mnohem jednodušší, pohodlnější a rychlejší způsob – a navíc by Dean nemusel bojovat s žízní.
Proč jsi nic neřekl? poslala jsem mu a připadala si jako naprostá hlupačka. Kdy jsem přestala přemýšlet logicky?
„Mělas takovou radost a vypadala jsi tak nadšeně, tak jsem ti to nechtěl kazit,“ řekl klidně. Táta mi přes telefon vyprskl do ucha smíchy.
„Slíbil jsi, že se o ni postaráš, tak musíš krotit její nápady,“ pokáral ho táta a bylo mu jedno, že mobil mám u ucha pořád já. Ať žije upíří sluch.
„Starám se, neboj,“ uklidňoval ho Dean a pak se neudržel a krátce zavrčel. Medvědici to vyděsilo a sjela po kmeni stromu dolů do trávy. Když jsem viděla, jak je vystresovaná, cítila jsem se ještě víc pitomě.
„Hm, tak my asi zjistíme souřadnice a zavoláme je,“ pípla jsem rezignovaně do mobilu. „Tati?“ zamumlala jsem.
„Hm?“
„Mohl bys to nikomu neříkat? A zařídit, aby se o tom nezmínil ani Edward?“
Ticho ve sluchátku bylo zlověstné. Pak si odkašlal a sestrojenou veselostí mi oznámil:
„Ale Esmé a Nat nejsou doma.“
No jistě. To nevadí, že jsem zase před celou rodinou za blbku a všichni slyšeli, že chudáka manžela nutím dělat takový kraviny.
„Příště mi zavolej, až budeš v kovárně, jo?“ zafuněla jsem.
„Ale my tě máme všichni rádi!“ ozval se někde vzadu Jasper.
„Jo, já vás taky,“ ujistila jsem je, ale radši jsem zavěsila. Podívala jsem se na usmívajícího se Deana a vyděšenou Angelinu vedle něj a měla jsem chuť se někam zahrabat.
„Promiň. Ale můžeš si za to sám!“
„Já vím,“ zazubil se na mě. „Příště se nedám. Přísahám. Budu děsně zlej muž a nebudu tě poslouchat.“
Zašklebila jsem se na něj a nevěřila jsem mu ani slovo.
Asi o hodinu později jsme z dostatečné vzdálenosti sledovali, jak veterinář střelou z uspávací pušky znehybnil Angelinu, která jim prakticky běžela do náruče, nadšená z toho, že vidí lidi, navíc známé lidi.
„Chudák,“ šeptla jsem. „Vlezla by jim do té bedny sama.“
„Bude svým potomkům vyprávět o děsivých strašidlech, která žijí v lese, a tím pádem už nikdy žádný medvěd ze zoo neuteče,“ uculil se zlatooký Dean. Pak se naklonil až úplně ke mně, takže jsem si mohla naplno užít jeho vůni, a zavrněl: „Takže co uděláme s načatým dnem v lese?“ A už nebyl zlatooký.
Lesy v pásu národních parků na východ od Seattlu byly rozlehlé a velmi málo obydlené, takže nikdo neměl šanci si všimnout dvou prakticky nahých, ne úplně přirozených bytostí. A na těch pár hodin, než jsme se museli vrátit domů, jsem si připadala zase jako za časů na Aljašce, kdy jsme trávili celé dny venku, abychom mohli být chvíli sami.

V pondělí jsem se vracela ze školy skoro až za tmy, protože jsem se ještě stavila na nákup a pak jsem se omylem dostala až do oddělení domácích potřeb, kde měli hromadu věcí, které jsme nutně potřebovali do domečku. Já vím, že bychom k životu nepotřebovali nic víc než postel, kuchyň, koupelnu a ateliér, ale všechny ty velkoplošné plakáty, zarážky na knížky, lampičky, bordury, misky, vázy a jiné pracholapy doslova křičely, že chtějí bydlet u nás a ať si je vezmu domů. Neuvědomila jsem si, kolik je hodin, dokud mi v kapse nezačal zvonit telefon a Dean se lehce vystresovaným hlasem zeptal, jestli jsem v pořádku. Podívala jsem se na přetékající koš a rozpačitě mu vysvětlila, že nakupuju a zapomněla jsem na čas.
„Co proboha nakupuješ?“
„Jídlo... jsem nakupovala. A teď věci do domu,“ přiznala jsem neochotně. Ty syrové steaky v kufru auta takovou dobu určitě nevydrží, měla jsem je dát do termotašky.
„Věci do domu? My nějaké potřebujeme? Myslel jsem, že máme dům zařízený. Alicovatíš, vílo.“
„No dovol?“ vyjela jsem. Měla jsem Alici ráda, vážně jo, dokonce jsem s ní občas i ráda nakupovala, ale věděla jsem, jak její koníček děsí hlavně mužskou část rodiny, a rozhodně jsem nechtěla dopadnout stejně.
„Zapomenout na chudáka manžela kvůli nákupu, to od tebe vážně není hezké,“ řekl Dean už pobaveně. „Doufám, že to nějak napravíš.“
„Jako třeba že tu nechám ten nákup a odjedu bez něj?“
„Ne, jako že mi třeba něco přivezeš,“ opravil mě. Chtěla jsem mu říct, že určitě ocení prázdné rámy, které jsem tu našla, ale než jsem to stačila říct, dodal: „Překvap mě.“
Přemýšlela jsem jen chviličku. Pak jsem zamířila do obchodu se spodním prádlem.
Do Snowqualmie jsem vjížděla za úplné tmy. Rádio jsem měla nahlas a zpívala jsem si spolu s ním, zároveň jsem si představovala, co asi Dean řekne tomu, co pro něj mám.
A v tu chvíli mi do cesty vstoupila postava v reflexní vestě a s červeným svítícím terčíkem. Zadupla jsem brzdy a chudák dokonalý a spolehlivý Briaréus si pořádně ogumoval pneumatiky. Až pak jsem si všimla, že ve vedlejší ulici stojí zaparkované šerifovo auto. Zároveň jsem si uvědomila, kdo přesně je ten tajtrlík ve svítivě žlutém ohozu, a dalo mi hodně práce nenadávat nahlas a tvářit se normálně. Šerif a jeho poskok byli ti poslední lidé, na které jsem dneska měla náladu. Když mi zaťukal koncem baterky na okénko, měla jsem chuť po něm skočit. Co když mi ti sklo poškrábe?!
Carlisle by na mě byl hrdý, protože jsem dokázala zůstat naprosto klidná a lidská.
„Dobrý večer,“ začala jsem mile a byla vděčná za to, že šerif neumí číst myšlenky. Víc mě toho říct nenechal, protože štěkl:
„Otevřete kufr!“
„Co prosím?“ Překvapení jsem nemusela hrát; nechápala jsem, co si to dovoluje.
„Řekl jsem, abyste otevřela kufr, slečinko, tak to koukejte udělat. Nechtějte vědět, co by se vám mohlo stát, kdybyste mě neposlechla.“
Šokovaně jsem pozorovala jeho hnusný obličej a v duchu si říkala, že kdyby věděl, že mu stiskem prstů dokážu zlomit vaz, nevyskakoval by si.  Pak jsem vytáhla z kapsy mobil a roztřesenými prsty jsem zapnula nahrávání videa. Vystoupila jsem.
„Co to děláte?“ zeptal se nabroušeně a o krok ucouvl.
„Proč mám otevřít kufr, pane šerife?“ odpověděla jsem mu otázkou a doufala, že v místních vyhláškách nemají něco o zákazu natáčení videa na mobil na veřejných místech.
„Hledáme uprchlého delikventa. Koukejte ten telefon schovat.“ Posvítil mi přímo do kamery, takže bylo jasné, že z obrazu nebude nic, ale měla jsem tam jeho obličej aspoň na chvilku, takže kdybych to video potřebovala jako důkaz, prošlo by to. Určitě. Vida, Edward tvrdil, že sledovat v televizi seriály je nekskutečné zabíjení času (řekl pan nesmrtelný, pche!), ale jak se mi teď Příběhy ze soudní síně hodily!
„To jste se mohl jen zeptat,“ odsekla jsem. „Já v kufru rozhodně žádného delikventa nemám.“
„O tom se přesvědčím sám. Otevřete ten kufr a znovu opakuju, abyste vypnula ten telefon, paní Masenová.“
Ještě nikdy jsem neslyšela nikoho říct moje jméno (nebo jakékoliv jiné jméno v rodině) jako nadávku. Vážně bych mu měla něco udělat. Protože jsem ale hodná poloupírka, jen jsem stiskla dálkové ovládání na klíči a kufr se s tichým zasyčením otevřel.
„Prosím. Podívejte se. Najděte mi v kufru delikventa,“ vybídla jsem ho a už jsem se nesnažila být milá. Ani neutrální.
Ten hnusný, namyšlený pitomec se mi vážně šel hrabat do nákupních tašek. Když jsem viděla, jak se těma svýma chlupatýma prackama hrabe v mých věcech, dělalo se mi z toho fyzicky špatně. A pak mě napadlo, jak je dobře, že jsem to nové prádlo schovala rovnou do kabelky, aby ho Dean nezahlédl dřív, než jsem měla v plánu. Kdyby ho vzal do ruky tenhle hnusák, musela bych ho vyhodit.
„Našel jste něco?“ zajímala jsem se, když se podíval do všech tašek. Narovnal se, otočil se a ušklíbl se:
„Ne. Ale rád bych si prohlédl vaši povinnou výbavu. Včetně rezervy.“
DEANE!!!
V duchu jsem strašně ječela. A vysílala jsem nadávky a hysterické volání svého upíra, který si dokázal poradit vždycky se vším a uměl by i pohnout horou, kdyby to bylo potřeba, ale bylo mi to k ničemu, protože jsem byla moc daleko. A tak jsem potupně vyložila všechny tašky a pak jsem s prázdným výrazem ukázka šerifu Debilovi, že moje auto má vážně všechno, co má mít. Nakonec to byl on, kdo vypadal nakrknutě. Neměl mi co vyčíst. Zase jsem všechno naházela zpátky, a když jsem odjížděla, přehnaně roztomile jsem mu popřála hezký večer a dobrou noc.
Doma jsem nestihla udělat vůbec nic. Dean už na mě čekal u příjezdové cesty a jakmile Briaréus zastavil, otevíral mi dveře. Ani jsem si neuvědomila, že jsem na něj volala i potom. Byla jsem rozhozená.
„Co se-“ začal, ale pak se nadechl a zavrčel.
„To je šerif,“ vysvětlila jsem unaveně pach cizího člověka, který ulpěl na autě a určitě i na mně. „Nic jsem mu neudělala,“ dodala jsem rychle, když jsem si všimla, jak se můj muž lekl. „Zastavil mě na kraji města a donutil mě vyndat všechny věci z kufru. Předtím se v nich ale hrabal. Tvrdil, že hledají nějakého delikventa, ale podle mě kecal. Měla jsem mu utrhnout hlavu.“
„Utrhnu mu ji já, slibuju,“ zamumlal Dean a objímal mě a já se k němu zoufale tiskla. Všechno kolem mi v tu chvíli přišlo cizí a nepřátelské. Měla jsem jen jeho.
Vybalování blbostí do domu jsem nechala na jindy. Dean uklidil jídlo a pak mě našel ve sprše. Doufala jsem, že horká voda odplaví pryč ten hnusnou pocit, který mi po setkání s lidským idiotem zůstal po těle, ale nakonec pomohla až spousta rozmazlování od šikovných chladných dlaní toho nejúžasnějšího chlapa na světě.

Na Davidově Bestiáři bylo zase podezřele nacpáno. Podařilo se mi vybojovat si místo až v poslední řadě, a kdybych byla člověk, nejspíš bych ani nedohlédla na projekční plátno. Během deseti minut po začátku hodiny ale bylo všechno jinak, protože nejobletovanější vyučující humanitní katedry nás nechal všechny postavit se a pak přečetl docházku. Jakmile někdo uslyšel své jméno, sedl si, v některých případech i na zem nebo schody. A po dočtení posledního jména zůstalo v lavicích stát nejmíň dvacet lidí, kteří tu neměli co dělat. Teda – holek.
„A ven,“ řekl David tónem, který nepřipouštěl námitky. Jakmile se za poslední slečnou zavřely dveře, usmál se na nás a vesele se zeptal, jak jsme se měli o víkendu. A pak začal probírat naše nahlášená témata. Každému se věnoval pět minut, víc ne, a stejně mi těch mých pět minut dalo hrozně moc. Stihl mě pochválit, dát mi seznam doporučené četby, navrhl mi dva termíny, kdy by na mě měl čas ve svých konzultačních hodinách a nakonec mi popřál hodně štěstí.
No dobře, když se přesunul k mé sousedce, culila jsem se jako cvok. Kdyby byli všichni učitelé jako on, jsme národ géniů, protože všichni by se chtěli učit.
Než jsem odpoledne dojela domů, byla jsem připravená nemluvit o Davidovi, nebo se aspoň snažit o něm nemluvit moc. Věděla jsem, že Dean se na něj zeptá, a nechtěla jsem, aby zas bublal žárlivostí, která vůbec nebyla nutná. Fajn, asi jsem neměla být tak nadšená z cizího chlapa, ale nebylo v tom nic nevhodnýho. Úplně stejně bych byla uchvácená z vyučující – ženy, kdyby byla taková jako David.
I když jsem si to všechno dobře promyslela a naplánovala, netrvalo ani pět minut a Dean se tvářil nabroušeně. Nešťastně jsem rozhodila rukama:
„Ale no tak! Je to můj učitel! Nic s ním nemám a ani to nemám v plánu. Mám doma tebe, tak proč bych měla někde hledat někoho jinýho, ty chytráku?“
Jenže když šlo o mě, šel Deanův flegmatismus do kytek a místo něj tu byl Dean, který vrčel na všechno, co se ke mně přiblížilo na blíž než pět metrů a mělo penis – a bylo úplně jedno, o jaký živočišný druh se jedná. A tak jsem mu slíbila, že jakmile bude venku hnusně, bude moct jet do školy se mnou, aby se s Davidem seznámil a sám zjistil, že se fakt vůbec nic neděje.
A završila jsem to tím, že jsem mu ukázala to nové prádlo. Na sobě, samozřejmě.
Bylo fajn vědět, že v některých ohledech je Dean úplně obyčejnej chlap.

.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

23)  Suzi (18.11.2019 22:01)

Mila Nebraska, viem, ze je to uz nejaky ten cas,ale.. Misty a William by sa urcite potesili pokracovaniu

Jalle

22)  Jalle (25.07.2013 21:10)

Marne hľadám ďalšie písmenka:( Misty stačilo päť kapitol na to, aby som si ju obľúbila

21)  Anna43474 (07.07.2013 12:47)

20)  mollynkaska (31.12.2012 18:01)

:( Prosííím, další nášup. :(

19)  jenka (21.02.2012 15:18)

Skvělá povídka, doufám, že hodláš přidávat :) Angelina byla naprosto boží, ale je mi jí líto - takhle ji vyděsit! Jsem zvědavá, jestli Misty vydrží její nadšení pro Davida... A taky co bude s naším "milým" šerifem. Tohle je docela napínavé!

18)  Kejt (27.01.2012 19:39)

Mno, čmuchavej šerif...aby se mu náhodou nestalo něco vošklivýho, jestli bude takhle pokračovat:))) a nahrávání na mobil, to je dobrý, to by se mohlo hodit i v Čechách, že a nebo to je trestný? Skvělá kapitola, díky moc.

Janeba

17)  Janeba (23.01.2012 15:29)

Nebínko , tak to bylo skvělé pohlazeníčko!!! Ještěže při chytání Angelíny nebyl Emmett! Šerif má fakt bezvadný jméno a v jednu chvíli jsem měla docela obavu, jestli neskončil v tom kufru! Jsem zvědavá na Deanovo seznámení s Davidem! Dva Goliáši na jednom smetišti by mohl být problém!!!
Děkuji!!!

HMR

16)  HMR (22.01.2012 10:04)

Jo, jo, není nad úplně obyčejného chlapa... kde se to kupuje???

ambra

15)  ambra (19.01.2012 10:28)

Krátký!!!
Krásný!
Takže Angelina už je doma? Nebudou mít mazlíčka? Jasper to zabil .
Ze šerifa je mi taky fyzicky špatně, doufám, že mu vymyslíš nějaký pořádný průšvih, aby mu Dean tu prdel prostě musel nakopat (hnusáky umíš stejně dobře jako slintáky ).
A dostala jsem málo Davida! Jsem hrozně zvědavá, co se z toho vyvrbí . Další, prosím, rychle!

14)  Alex (18.01.2012 20:59)

Kdo ví, co se z šerifa ještě vyklube..opět krásně napsané a Angelina byla roztomilá

Abera

13)  Abera (18.01.2012 00:01)

Bye

12)  Bye (17.01.2012 16:20)

„Ale Esmé a Nat nejsou doma.“ Ano, na těch jí určitě záleželo nejvíc!
Šerif se Ti fakt povedl. Nafoukaný pitomec! Jistě se mu nakonec ale přihodí nějaká ošemetná nepředvídatelá věc.
A David... hmm... čeče, jsem nějaká ostražitá, protože, co je to za smrtelníka, co oslňuje poloupírky?

11)  Nikki (17.01.2012 14:21)

byl to úžasný díl

Twilly

10)  Twilly (17.01.2012 12:28)

Ach můj bože, Nebí, to bylo.. pobavila jsem se, k odpolednímu kafi to byl přímo sen

Ree

9)  Ree (17.01.2012 11:09)

Angelina!!! Ona ji fakt chtěla dovést k Zoo?! A Dean mlčel?! Vážně typický flegmatik A pak šerif, hm, ten ještě dostane do držky. A zaslouženě. Jů, bude rvačkaaa?! Já chci číst, jak se Dean bijeeeeeeeee

sfinga

8)  sfinga (17.01.2012 09:49)

Ten nápad, že s upířím vegetariánem dovedou domů zatoulaného medvěda, místo, aby zavolali pátračům, ten stál za pobavení celé upíří rodinky Pardon, Nat a Esmé nebyli doma, že ;)
Mám neodbytný pocit, že setkání se šerifem nebylo poslední a nejhorší je, že se Missie nemůže bránit, chudě jedno malé
BTW, kde se prodávají dokonalí upíří Deanové? Já bych chtěla taky jednoho, prosím

monikola

7)  monikola (17.01.2012 08:49)

Bylo fajn vědět, že v některých ohledech je Dean úplně obyčejnej chlap...túto vetu ti dokonalo žeriem, pretože som si 100% istá, že je pravdivá...spodné prádlo jednoducho vždy zaberie :D :D :D

sakraprace

6)  sakraprace (16.01.2012 21:28)

Chuděra medvědice, ale aspoň si užili záchrannou akci
Šerif je hnusnej a bojím se, že bude ještě horší
A seznámení Davida s Deanem bude rozhodně zajímavé, jen jestli na něj dojde :D

Kamci

5)  Kamci (16.01.2012 21:28)

chudák méďa a Dean snažící se nalákat Angelinu k městu
šerif je pěkně protivnej
zato cokoliv, co napíšeš je dokonalost sama

Nosska

4)  Nosska (16.01.2012 20:49)


Hezky jsi mi zvedla náladu, díky :)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek