Sekce

Galerie

/gallery/DMfinal.jpg

Angelina, Bestiář a Emmett.

 

„Do háje!“ zaklela jsem, když mi v kapse zazvonil mobil. Stačily první dva tóny a jelínek na mě blýskl bílým ocáskem a byl v čudu. Misty Blacksmithová, takhle se fakt nečíhá. „Pitomá, pitomá, pitomá!“ zanadávala jsem si a vytáhla telefon na světlo. A zaúpěla jsem.

„Emmette, zkazil jsi mi lov,“ řekla jsem rozladěně. A on se rozchechtal.

„Ty jsi zase číhala, viď?“ dostal ze sebe po chvilce a pořád se pohihňával.

„Chtěla jsem mu dát šanci,“ přiznala jsem rozmrzele. Je něco jiného lovit masožravce, se kterým se musíte trochu poprat, a vysokou, která se prostě jen snaží utéct. Sice jsem pomalejší než upíři, ale honit srnky mi dělalo radost jako dítěti. Občas jim dávám náskok, jindy se snažím dostat co nejblíž, aniž by si mě všimli.

„Nejsi na hraní s jídlem už trochu velká?“

„To říká ten pravej,“ odfrkla jsem si. Zase jsem ho pobavila.

„Fakt mi tu chybíš, Missie,“ řekl, tentokrát už zněl skoro vážně. „Minnie je nabručená a přísahal bych, že jsem ji viděl, jak popotahuje. Myslím, že takhle nějak se chovaj ženský při tom.“

„Při čem?“

„Však víš.“

„Netuším, o čem mluvíš,“ oznámila jsem mu.

„Při tom... Chm. Tohle je trapný. Při té ženské věci, jak se o ní nemluví.“ Došlo mi to. Prudce jsem se nadechla a musela si zakrýt pusu dlaní, abych nevyprskla.

„Emmette, snažíš se se mnou mluvit o men-“

„Neříkej to!“ vyjekl. „Teď jsem říkal, že se o tom nemluví!“

„Ty sis s tím začal. Navíc se o tom možná nemluvilo za tvých lidských let, ale teď je to úplně normální. A jestli je máma trochu rozhozená, tak jí to asi nemůžeš mít za zlé.“

„Jenže ona už mi ani nedělá naschvály. A není sarkastická, jen fakt protivná.“

„Tak ji nějak rozptyl,“ navrhla jsem.

„No promiň? Od toho má snad Willa, ne?“

Zavřela jsem oči a počítala do deseti. Je to Emmett. Dělá to naschvál. Nemůže si pomoct. Je to hračička.

„Tak co navrhuješ?“ zeptala jsem se potom.

„Měla bys ji pozvat na návštěvu,“ sdělil mi slavnostním tónem. Doslova jsem cítila to tramtadáá, které po tomhle oznámení mělo následovat. Nadechla jsem se, abych mu řekla, že někdy je samozřejmě pozveme, jen se potřebujeme trochu zabydlet, ale najednou mi v hlavě zazvonil poplašný zvonek.

Tak moment. Tohle není Emmett. Pokud by měl Emmett pocit, že máma je v depresi, přitáhl by jí domů medvěda. Nebo by ji vzal na nějakou děsně praštěnou výpravu. Provedl by něco Rose, aby se máma mohla škodolibě smát. Nebo by se s ní popral. Ale rozhodně by mi nevolal, aby mě přesvědčil o tom, jak super nápad je pozvat ji k nám.

„Mami?“ řekla jsem trochu hlasitěji, než bylo pro hovor po telefonu potřeba. Ve sluchátku bylo chvilku ticho a mně nedělalo žádný problém si představit, jak se teď vedle něj odehrává nějaká drastická projekce, ve které mu máma trhá údy, nebo tak něco.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ řekl odtažitě.

„Dej mi ji k telefonu,“ vyzvala jsem ho.

„Není tady nikdo, koho bych ti mohl dát k telefonu.“ Snažil se, ale nezněl přesvědčivě.

„Fajn, tak tomu nikomu vyřiď, že to byl chabej pokus,“ řekla jsem pobaveně a zavěsila. Pak jsem zavrtěla hlavou a nahlas řekla: „Musím zavolat tátovi. Minnie regulerně hrabe.“ A vydala jsem se po pachové stopě jelínka. Dneska měl štěstí, a jeho už znovu lovit nebudu. Určitě ale někde poblíž bude zbytek stáda, takže neodjedu zpátky s prázdným žaludkem.

O pár minut později jsem narazila na něco mnohem lepšího než jelen nebo laň. Do nosu mě cvrnkl pach masožravce a den hned vypadal lépe. Vyběhla jsem na západ a věděla, že tentokrát nezaváhám. Kdepak, žádné číhání, dáme si krátkou bitku a uvidíme, kdo je lepší predátor.

O pár desítek vteřin později jsem nevěřícně zírala na to, co se objevilo mezi stromy.

Znala jsem medvědy líp než drtivá většina biologů. Tak nějak víc zblízka, dalo by se říct. Takže jsem si byla jistá, že medvěd pyskatý nemá v lese ve státě Washington co dělat. Než jsem se stihla rozmyslet, co udělat – zavolat Deanovi, aby zjistil, jestli to zvíře neuteklo ze zoo nebo nějakého cirkusu, chytit ho a dovléct domů, prostě ho ulovit (i když do toho se mi tak nějak nechtělo) – zazvonil mi v kapse mobil.

„Panebože!“ zaúpěla jsem, když medvěd zmizel v nízkém podrostu.

Že se na displeji objevilo Emmettovo jméno mě vůbec nepřekvapilo.

„Co?“ štěkla jsem do telefonu.

„Vyplašil jsem ti něco?“ zeptal se škodolibě.

„Nemám tě ráda, Emmette,“ odsekla jsem.

„Ale máš!“ zaryčel nadšeně. „Tak pa!“

No dobře. Tohle mě naučí zapomínat si přepnout zvonění na vibrace.

 

„Už třetí den probíhá okolo Seattlu pátrání po uprchlíkovi ze Zoo Woodland Park, samici medvěda pyskatého slyšící na jméno Angelina. Angelina dokázala překonat několikanásobné zabezpečení a podle průmyslových kamer v zoo a jejím okolí si to zamířila rovnou do lesa. Ředitel Woodland Parku na tiskové konferenci řekl, že Angelina není lidem nebezpečná a je pravděpodobné, že se bude zdržovat v okrajových částech města, kde bude shánět potravu kolem popelnic. Pokud ji uvidíte, nepropadejte panice a zavolejte policii. Angelina je mírná a přátelská, jen trochu zvědavá.“

„A vůbec není v Seattlu,“ řekla jsem rádiu. Ještě že jsem Angelinu nechytila a nevypila. Podle všeho ji malé děti milovaly a teď celé město sledovalo, jak ji hromada ošetřovatelů, veterinářů i policistů hledá a snaží se ji vrátit zpátky. Rozhodla jsem se, že v Seattlu najdu telefonní automat a zavolám na horkou linku 555-ANGELINA, abych jim řekla, že jsou asi tak o třicet mil mimo. Ale až odpoledne. Jednak jí chci dopřát ještě trochu času na svobodě a druhak mi za chvíli začíná přednáška Bestiář, a o tu rozhodně nechci přijít.

Učebna 204 vypadala, jako by tam rozdávali něco zadarmo. Když jsem se chvíli před desátou dostala ke dveřím, chumel lidí, kteří se snažili nacpat dovnitř, mě trochu zaskočil. Když jsem zjistila, že je to chumel ze samých mladých slečen a dívek, nabyla jsem dojmu, že jsem si blbě zapamatovala číslo a mám být někde jinde. Tohle vypadalo spíš na módní návrhářství, základy vizážistiky nebo Parfémy 1.

„Promiň,“ zaklepala jsem na rameno nejblížší holce. „Co tady bude za přednášku?“

„Bestiář, co asi,“ zamračila se na mě.

„A všichni na něj jdou?“

„Ne asi,“ ušklíbla se. „Upozorňuju tě, že jsi ve frontě až za mnou.“

Lehce vykolejená jsem se za ni postavila a neměla ponětí, co se děje. Proč je tu takový nával? Jestli je o tu přednášku takový zájem, proč ji nedali třeba do auly nebo do té velké zasedačky v přízemí téhle budovy? Přednášející asi chce, abychom se tu umačkali?

Pět minut po celé ze na mě tlačilo několik dalších lidí i zezadu. Všechno holky. Byla jsem mrzutá, protože nával a málo místa vážně nebylo to, co jsem od tohohle předmětu očekávala. Pak se odněkud zezadu ozval na člověka příjemný mužský hlas:

„Copak to tu máme?“

Celý houf kolem mě na moment ztuhnul a vzápětí se všechny ty slečny narovnaly, vypnuly hrudě, našpulily rty, některé si prohrábly vlasy a jedna kousíček přede mnou bleskově vytáhla z kapsy malý flakonek s parfémem a stříkla ho na sebe.

Aha.

Tak takhle je to.

„S dovolením, dámy,“ řekl ten hlas a pořád zněl přátelsky. „Prosím všechny, kdo nejsou zapsání na tuhle hodinu, aby se vzdálili, děkuji. Pardon, kdybyste dovolily.“

„Ale my můžeme chodit i na přednášky, na které nejsme zapsáni,“ písknul nějaký hlásek, který mi hned připomněl sousedku Harrissonovou. Naježily se mi vlasy na zátylku.

„Ano prosím,“ souhlasil jiný hlas. „Navíc tuhle jsme ani ve volitelných předmětech našeho oboru neměli.“

„A copak je váš obor, slečno?“

„Marketing,“ odpověděla.

„To bude tím, že pro marketing se tenhle předmět vážně naprosto nehodí. Takže vás musím požádat, abyste odešla a nezabírala tu místo studentům antropologie, kteří zde nabyté vědomosti upotřebí.“

„Ale-“ pípla slečna dotčeně, jenže přednášející jí nedal prostor k protestům.

„Zároveň prosím i všechny studentky z jiných fakult, aby se vzdálily. V učebně stejně budou moct zůstat jen ti, kteří se ještě před začátkem semestru zapsali přes internet. Víte dobře, že vy tam nejste.“

Začalo se mi tu líbit.

Ve čtvrt na jedenáct nás bylo v učebně 204 lehce přes dvacet. Všichni měli dostatek kyslíku a prostoru a jako bonus jsme si mohli konečně prohlédnout toho neústupného chlapa. Trochu mi připomínal tátu, byl podobný typ. Což mu přineslo ještě o pár kladných bodu víc. I když mě na moment napadlo, jestli na přednášejícího, co navíc není doktorandem, ale fakt profesorem, není moc mladý. Rozhodně to ale vysvětlovalo zájem všech studentek o jeho přednášky a semináře; potkaly se s ním v menze, viděly ho na internetových stránkách školy, někdo jim o něm řekl – a všechny se vydaly ho prozkoumat zblízka.

David Spencer, napsal na tabuli. Pak se k nám otočil a zeširoka se usmál.

„Jaká je vaše nejoblíbenější příšerka?“ zeptal se.

Upíři vyhráli na plné čáře. Nevěděla jsem, jestli mě to má těšit, nebo děsit.

 

„Takže si do příštího týdne musím vybrat aspoň rámcově, o čem budu psát práci. Máme ji odevzdávat až na konci druhého semestru, ale prý se budeme celou tu dobu při seminářích profilovat svým směrem, nebo cože.“ Nadšeně jsem vyprávěla Deanovi o Bestiáři. Pan Spencer totálně zastínil všechny přednášky, které jsem do dneška absolvovala, a jen ve mně utvrdil pocit, že přesně tohle je směr, který chci studovat. Nepotřebuju nativní národy Jižní Ameriky, nepotřebuju japonské pověsti. Tedy, nepotřebuju to celé. Koho zajímá, že někdo nosil měsíc na zádech, někdo další má na hlavě havrana a někdo úplně jiný na druhém konci světa sestupuje z hor, aby vkládal dětem do spánku noční můry. Potřebovala jsem jen upíry a jejich případné potomky, částečně vlkodlaky a měniče a úplně okrajově čarodějnictví, protože za to, co předváděli někteří členové naší rodiny, by ve středověku hořeli jedna dvě. I před přeměnou.

„Takže půjdeš do upírů?“ zeptal se Dean. Moje nadšení poněkud ochladlo a ušklíbla jsem se. „Copak?“ Naklonil se blíž a palcem a ukazováčkem mě vzal za bradu, aby si mě mohl přitáhnout až k sobě. Líbl mě a tázavě zamručel.

„Všichni chtějí upíry,“ zafuněla jsem. „Teda skoro všichni. A ti, co hned neječeli, že budou dělat Drákulu a spol. zas chtěli vlkodlaky. K čemu mi bude, že se nám bude věnovat detailněji, když budu ve skupině s patnácti dalšíma lidma?“

„Ale ty jsi z těch lidí nejchytřejší,“ namítl Dean. „A on, pokud není idiot, si toho všimne.“

„Jenže mi to bude k ničemu. On asi upíry moc nemusí. Ani se nedivím. Jestli mu pokaždé tři čtvrtiny studentů jásají nad Drákulou, musí ho to prudit.“

„Tak si vyber něco, co se částečně týká i upírů,“ navrhnul.

„Napadá tě nějaká nadpřirozená bytost, která je úplně jako upír, ale nemá s upíry nic společnýho?“

Zamyslel se, chvíli se mračil, pak na mě koulel očima, abych viděla, jak moc přemýšlí.

„Poloupír?“ vypadlo z něj nakonec. Nemusela jsem nic říkat, ani nahlas, ani v duchu. Stačilo jen vidět, jak se tvářím. Rozesmál se: „Promiň, vílo. Víš dobře, že se v těch tvých mýtech a příšerách moc nevyznám. Ani si nepamatuju jméno tvého auta. Brunhildus? Borelius? I když to je asi borelióza, co? Tak nic.“

Byl prostě roztomilej. A voňavej. Vzrušující. Můj.

Přemýšlení o nadpřirozené specializaci jsem musela na chvíli odložit.

 

„Už to mám!“ plácla jsem se do čela večer. Proč jsem tak zpomalená? Mělo mě to napadnout hned.

„Co?“ Dean ve sklepním ateliéru sundal sluchátka z uší, takže jsem hudbu slyšela zřetelněji.

„Vyberu si něco, co nikdo jinej mít nebude!“ řekla jsem vesele.

„Aha?“

„Tím pádem mi nebude nikdo překážet při seminářích a konzultacích a já se ho pak budu moct nenápadně ptát i na to, co potřebuju.“

„Myslíš jako že si vybereš třeba tříhlavýho pekelnýho psa a pak tě budou zajímat mýty o severoamerických upírech?“ V jeho hlase zněly pochyby. Když to podal takhle, nevypadalo to jako tak skvělý plán, jak jsem původně myslela.

„Tak si vyberu nějaké humanoidní stvoření, to už pak bude jen docela blízko, ne?“

„Zkusit to můžeš,“ řekl Dean. Hudba se ztlumila. Zkusit to musím. Nesmí to být úplně mimo. Jen kousek, abych mohla mít samostatné konzultace. Přemýšlej, Misty, přemýšlej...

Další náhlý záblesk geniality. Překvapeně jsem otevřela pusu. No jistě! No jistě!! Dokonalé! Jsem TAK dobrá!

Okamžitě jsem otevřela mailovou schránku, do kolonky Adresát jsem napsala david.spencer@seattleu.edu a dala jsem se do práce. Po nutném společenském úvodu jsem mu oznámila téma své práce a nastínila hrubou osnovu. Zeptala jsem se, jestli by mi mohl doporučit nějakou literaturu a jestli má pocit, že je v tom nějaký potenciál. Právě když jsem se loučila, ozval se za mnou Dean a příšerně mě vyděsil.

„Sukuby a inkubové?“

ROLNIČKA!

„Rolnička?“ Tázavě nakrčil obočí.

„Hrozně jsem se lekla! Nemůžeš se tu plížit jako duch a mluvit na mě. Dostaneš rolničku na krk, abych věděla, kde zrovna jsi!“

„Aha,“ kývl hlavou. Pak ukázal na monitor: „Budeš psát o tomhle?“

„Jo,“ rozzářila jsem se. „Nejsem geniální?“

Jeho výraz mi napovídal, že se mnou tak úplně nesouhlasí.

„Co?“ Založila jsem si ruce na prsou a čekala.

„Vážně máš v plánu půl roku řešit s chlapem, kterého oslovuješ milý Davide, inkuby a sukuby? Upíří sex? Tohle se ti zdá geniální?“

„To není upíří sex,“ vyhrkla jsem rychle... a pak jsem zmlkla. Měl pravdu. Bylo to o sexu. Jak bude vypadat, když Spencerovi napíšu, že s ním chci řešit upíry, co po nocích chodili souložit se ženskýma? A upírky, co se vkrádaly do klášterů a zneužívaly mnichy? Jenže je to nejblíž klasickým upírům.

„Bude to věděcký výzkum,“ řekla jsem nakonec umanutě. „Antropologové denně studují nevyvinuté národy a kmeny a žijí mezi nahými přírodními obyvateli a tak.“

„Nepíšou jim milý Davide. A ti přírodní šašci taky neokouzlili půlku školy.“

„Jak jsem ho měla oslovit? Řekl nám, že mu nemusíme říkat profesore Spencere, ale že si můžeme tykat!“

„No jistě,“ ušklíbl se Dean a jeho pohled byl mrazivý.

„Teď zrovna tvoje žárlivost není moc roztomilá,“ upozornila jsem ho.

„Tvoje téma taky ne,“ opáčil. Chvíli jsme se na sebe mračili a pak jsem se rozhodla ustoupit. O maličko.

„Můžeš být v pohodě. Připomíná mi tátu. Takže mě absolutně netankuje.“

„To mě mělo uklidnit? Tak proč ses mu podepsala jen jako Misty? Nemám toho chlapa rád!“ A byl pryč. Nezapomněl třísknout dveřmi od sklepa. Tedy od ateliéru.

Prý nejflegmatičtější upír na světě. Jak kdy.

Vrátila jsem se k mailu, znovu ho prolétla, jestli tam náhodou nenajdu něco závadného, nevhodného, hranice překračujícího. Všechno v pořádku. Jen dokončit podpis, od kterého mě vyrušil jeden vzteklý upír.

Hezký den,

Misty Blacksmithová.

Málem jsem klikla na Odeslat. Pak mi došlo, že takhle se teď nejmenuju. Když Dean začal znovu fotit a prodávat fotky agenturám, nemohl to dělat pod starým jménem. Vybral si Edwardovo původní, které už hodně přes sto let nikdo nepoužíval. A tím pádem jsem byla Masenová. Na to jméno byly všechny naše doklady, smlouvy o koupi domu a aut, všechno. To jen moje hlava, která neměla problémy s pamatováním si sebemenší blbosti, občas dostala zkrat a cpala mi původní příjmení. Zmatek nad zmatek, tyhle nové identity.

Odeslala jsem mail se správným podpisem a chvíli váhala, co teď. Byla jsem trochu naburčená, ale zároveň jsem Deana chápala. Jak by se mi líbilo, kdyby tu denně, když jsem já ve škole, měl modelky a fotil je? Třeba nahé?

To by se mi teda pořádně nelíbilo!

Byl čas vyvěsit bílý prapor.

Svlékla jsem se, ve sprše ze sebe smyla prach a pach celého dne a pak jsem se jen v huňatém županu vydala dolů. Původní plán byl vejít nahá, ale nestála jsem o to, aby mě někdo zvědavý zahlédl oknem. Byl jen jeden muž, který to směl. A ten teď na svém počítači upravoval fotku Snowqualmieského vodopádu.

Když uslyšel zašustění froté, ztuhl.

A když jsem mu zašeptala do ucha, že jsem sukuba a jdu z něj vysát všechnu životní sílu pomocí divokého a dlouhého sexu, roztál.

 

.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Twilly

19)  Twilly (17.01.2012 12:12)

No jo, no jo, no jo... jasně a můj koment chybí... jsem to já ale!!!!! Kačenko, nááááááádhera, rovnou jdu na další

18)  Alex (26.12.2011 22:18)

ááá! To zas bylo boží. A z konce nemůžu ještě teď Obvykle jsem k novým postavám nedůvěřivá a čekám od nich podrazy, ale na Davida jsem zvědavá.

Bye

17)  Bye (12.12.2011 23:14)

Že by si domů pořídili přítulné domácí zvířátko? Chudinka Angelina (máš snad něco proti někomu toho jména?), sama, ztracená, v lese. Něco by ji mohlo ulovit!
Minnie se cpe na návštěvu. To je fakt komedie! :D :D :D
Hmm... to studium vypadá zajímavě. A jak to bereš do hloubky... Skoro, jako bys něco takovýho měla za sebou.
No, profesor nabízí rozhodně prostor ke spekulacím. Ale upír to asi nebude. To by poznala, ne?
Tak, jak bylo to slovíčko...? Jo! Šup! Další kapitolu ;)

BellaMcCullen

16)  BellaMcCullen (11.12.2011 17:33)

jop jop jop jop doufám, že je David nerozdělí a že to bude upírek:D a teď psát ať je další kapča co nejdřív

Fanny

15)  Fanny (11.12.2011 10:00)

Minie Medvědice Spencer/David:D

HMR

14)  HMR (10.12.2011 23:08)

Takže pan profesor bude námětem seminární práce? nebo patří v bestiáři pod jinou podskupinu? se těším

ambra

13)  ambra (10.12.2011 19:34)

Nesarkastická Minnie, tak to je fakt vážné:D :D :D . Chudák Emmett, ale sanžil se roztomila:D :D :D .
Proč mám z toho Spencera divný pocit? Pokud Dean žárlí už teď, tak to ještě bude zajímavé .
Úžasné, těšám na další!!!

12)  mollynkaska (10.12.2011 19:02)

Hehe! Asi jsem se zamilovala! Do Deana! Nesežere mě Misty, že ne?! :D :D :D No, krásná kapitola, jelikož všechny části miluju jsem Vám nesmírně vděčná za povídku Za mlhou. Vždy se do toho tak začtu, že kdyby mi teď někdo vřískl do ucha nevnímala bych to.

Bosorka

11)  Bosorka (10.12.2011 18:33)

Minie je pěkná potvora, takhle do toho zatáhnout Emmetka! :D
Tak inkubů a sukubů se ji zachtělo, ani se nedivím, že Dean tak trochu zažárlil.
Angelína ještě, že si ji Misty nedala, to by si určitě vyčítala.

Abera

10)  Abera (10.12.2011 18:25)

Úžasný

sakraprace

9)  sakraprace (10.12.2011 16:59)

Tedy, že do pokusu, jak vymámit z dcery pozvání, zapojí zrovna Emmetta?!? I když on se asi nikdo jiný zapojit nechtěl Men..men... tohle mě dokonale odbouralo.
Misty si vybrala skutečně krásné téma. Je hezké vidět, jak flegmatický Dean není tak flegmatický :D

Alrobell

8)  Alrobell (10.12.2011 16:38)

A řekněme si všichni nahlas men... mens... menstr... menstruace...

Neb,

pokus Minie vydindat si návštěvu u Misty byl super... nasmála jsem se u toho...

Klasicky skvěle skvělá kapitola a Misty se nezdá jen si ji pořád představuju jako - jak si to nazvala - sonickou bombou, když ji někdo tahal z vany a pak když pořád cpala všem do hlavy slovo pes...

Kamci

7)  Kamci (10.12.2011 16:24)

krásné, úplně se tu rozplývám

Evelyn

6)  Evelyn (10.12.2011 16:15)

Nebí, že nám Mlhu uděláš jako knížku stejně jako byla Myška Je to skvělé! Bavím se a užívám si to jako Minnie, když vycházela

monikola

5)  monikola (10.12.2011 16:13)

Minnie a jej pokus bol úžasný...ja proste ju ako mamku žeriem :D :D :D a Misty? Tá si vybrala podla mňa úžasnú tému...Neb som zvedavá, čo alebo kto profesor Spencer bude zaujímavé postava, veľmi vyzerá na správňaka

a dúfam že Angelina bude v poriadku

Silvaren

4)  Silvaren (10.12.2011 13:51)

Minnie se prostě nezmění. Bláznivá, trhlá a skvělá. Misty má Deana pěkně omotaného kolem prstu.:D Myslím, že s tím tématem práce to bude ještě hodně zajímavé a každopádně se těším na reakci pana profesora. A Dean je prostě zlatíčko. A chlap.

Ree

3)  Ree (10.12.2011 13:38)

Náhodou, mně se ta jeho žárlivost zdála roztomilá Fajn, kdyby to prováděl mně, asi nebudu nadšená, ale jinak paráda! David tam bude mít ještě hezkou roličku, tuším. Jenom ať si Dean žárlí, to se mi bude líbit A sukuby. A inkubové. Hm! To bude ještě zajímavé

Janeba

2)  Janeba (10.12.2011 13:37)

Nebí, další paráda! Jsem jen zvědavá, jestli profesor David je jen obyčejný profesor nebo něco víc! Mám pocit, že se za ním skrývá víc! Dean roztomile žárlí na flegmatika a Minnie je stále skvělá! Uprchlá Angelína je taky prima, snad ji nevycucne někdo rychlejší, někdo, kdo by mohl mladý páreček obtěžovat!!! Asi jsem paranoidní!!! Skvělé!!!!!
Děkuji!!!

Ajjinka

1)  Ajjinka (10.12.2011 13:30)

Uááá! Misty moc dobře ví, jak na něj! Je to sice Dean, ale pořád je to chlap, že! Flegmatik neflegmatik
Profesor Spencer vypadá zajímavě a téma sukuby a inkubové ho určitě potěší
Áchjo, mě tak strašně baví!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek