22.02.2012 [13:45], Kamikadze, ze série Za láskou přes překážky, komentováno 15×, zobrazeno 407×

Po dlouhé době zase něco normálního :-) Závody na Floridě

„Máš všechno?“ ujišťoval se Paul, zatímco Carol vedla k autu Robinsona. Její trenér sice dělal trochu problémy s vydáním povolení pro přepis licence, ale nakonec se umoudřil a naše nejnovější členka mohla jet na závody taky. A byla řádně nervózní.

„Jo, mám. Tašky s oblečením, závodní oblečení, přilbu, bičík, šporny, rukavice, pracovní rajtky, mlsky pro kluky, cajky a všechny tři koně. Zapomněla jsem na něco?“ culila jsem se na něj.

„Nevolnost a nervozitu,“ uchechtl se. Plácla jsem ho do ramene a nechala se dál objímat. Výjimečně mě nepřevyšoval. Pomáhal schod, na kterém jsem stála.

„Na nervozitu mám přibalenou tvou empétrojku a Jasper mi tentokrát tacos pod nos cpát nebude, nebo ho donutím, aby to snědl sám,“ ozvala jsem se trochu hlasitěji, aby mě upír slyšel. Byl ve stáji a chystal Goldena. Jel taky a dokonce v našem trambusu. Bez Alice, tu potřebovali tady, aby včas poznala, jestli se náhodou Bells nechystá na někoho vrhnout.

„Jak jako mojí?“ vykulil na mě vlk oči. Jen jsem pokrčila rameny a vytáhla jí z kapsy. A musela přístroj držet sakra vysoko, aby mi ho Paul nesebral.

„Máš tam ty uklidňující písničky,“ zamumlala jsem škemravým hlasem. Přestal vyskakovat nahoru a poraženě přikývl.

„Bacha, tady je z někoho podpantoflák,“ ozval se od klubovny Jared. A že zrovna on.

„Kim jede taky?“ zeptala jsem se zdviženým obočím. Zase jsme byli jedna velká parta. A zase mi pomohli dostat se z toho nejhoršího. Paul nejvíc.

„Ne. Má školu,“ zavrtěl hlavou. No, individuální plán měl nepopiratelně svoje výhody. A na nevýhody jsem ještě nenarazila.

Otočila jsem se zpátky k Paulovi a usmála se.

„Neboj se. Nejsou to první závody,“ broukla jsem. Přikývl, ale stejně mě k sobě přitiskl ještě víc.

„Stejně se mi ale nelíbí, že ti Travis přihodil ještě dalšího koně, měl by si uvědomit, že nejsi stroj,“ změnil téma. S povzdechem jsem uchopila jeho tvář do dlaní a donutila ho dívat se mi do očí.

„Stačilo, abych řekla ne a žádný z nich by nejel. Ale Wicomt je šikovný a jestli bude mít nějaké výsledky, uchytí se jako plemeník rozhodně líp,“ vysvětlila jsem mu své pohnutky. Zamračil se.

„Začínám mít strach odjet pak na tu školu. Kdo tě bude hlídat, aby ses nezhroutila únavou?“ položil řečnickou otázku, která mě rozesmála.

„Jsem vlk, neboj, něco snesu. A tohle není nic, co bych neznala, kdybys viděl můj dřívější rozvrh, asi by ses osypal,“ smála jsem se. On ne, škaredě se na mě podíval a natiskl se blíž. Nutil mě tak jít po těch schodech nahoru a dostat se až do trambusu. Pryč z očí kohokoli.

„Nemůžu se dočkat, až si tě vezmu,“ nechal se slyšet, než můj smích umlčel.

„Jestli si myslíš, že mi budeš kecat do ježdění, uteču,“ upozornila jsem ho a tentokrát políbila já jeho. Zdál se trochu vyplašený.

„Nikam mi neutíkej, mluvit ti do toho nebudu, ale budu na tebe dávat bacha,“ slíbil mi ve chvilce na nadechnutí. Usmála jsem se a zavrtala mu hlavu pod bradu.

„Kde se flákáte? Musíme jet!“ ozval se zvenčí Johnův zvučný hlas. S povzdechem jsme se od sebe odtáhli a ruku v ruce vystoupili z auta.

„Jsem se chtěla zeptat, na tu chatu potom chceš jet na Daidovi nebo Snílkovi?“ zeptala jsem se po cestě k rampě. Zbytek už stál seřazený.

„Snílek. Určitě Snílek,“ usmál se Paul nadšeně. Věděla jsem, že ho to potěší. Občas Dreamera jezdil a vypadal nadmíru spokojeně.

„Mandy zase zdržuje. Hlavně že má nejvíc koní,“ ucedil John. Usmála jsem se na něj a postavila se k ostatním. Vedle Jaspera. Zkoumavě jsem si prohlížela jeho obličej. Měl na něm cosi napatlané, což asi mohlo za to, že nesvítil do dálky. Nad Forks totiž svátečně vykouklo slunce.

„Ha! Už pableskuješ!“ vykřikla jsem při důkladnější prohlídce. Jasper skoro nadskočil. V duchu jsem se zachechtala.

„Pomalu se to vsakuje,“ pokrčil rameny a obrátil se zpátky k Johnovi, ten div nepodupával vzteky nohou.

„Jsme všichni, můžem jet,“ odmávl to raději hned a zamířil k volantu. Což jsem nechápala. Řídit měl Jasper, on spát nepotřeboval.

„Mandy? Potřebuju, abys mi to napatlala na obličej,“ ozval se upír zevnitř auta. Ukázal mi jakousi pastu.

„Opalovací krém? Jak vás to napadlo?“ vykulila jsem na něj oči. Do té doby jsem Paulovi zběsile mávala okýnkem. Ale už jsem ho neviděla.

„Carlisle zkoušel. Na přímém slunci se rychle vysuší, tak do půl hodiny, přes stínované sklo v kabině vydrží celý den,“ vysvětlil a posadil se na sedačku. Tak jsem se dala do práce. Bylo to zvláštní se ho dotýkat. Pamatovala jsem si ty doby, kdy mě uháněl. Teď jsme měli každý svého partnera a byli z nás kamarádi.

„Řekl bys někdy dřív, že to s námi takhle dopadne?“ zeptala jsem se jen tam mimochodem při roztírání krému po jeho obličeji.

„Že tě budu chtít sbalit? Když se z tebe začala klubat kočka, tak jo, ale že budeme takoví přátele nikdy,“ přiznal se. Šťouchla jsem do něj, až spadl ze sedačky. Možná za to mohla brzda, na kterou John dupl.

„Co to…“ chtěl nejspíš zaklít, ale moje vlčí uši zachytily Stínovo vyděšené ržání. Nehodu si pamatoval, brzdy taky.

Nechala jsem upíra s jeho krémem a upalovala ke koním. Shadow přetrhl vodítko, stavěl se na zadní a plašil ostatní koně. Malý Shadow se strachy krčil v koutě u rampy.

„Stíne!“ zavolala jsem na černého hřebce a vběhla k němu. Nevšímala jsem si kopyt vířících mi nad hlavou a okamžitě hmátla po ohlávce. Trefil mě do ruky a asi mi ji i zlomil, nevěděla jsem to hned.

„Hodný kluk,“ mluvila jsem tiše, když konečně stál. Třásl se jako osika, ale stál a pomalu se uklidňoval.

„Mandy, zavolej Paulovi, jestli je ještě ve stáji, potřebujeme jiný trambus, tenhle nikam nedojede,“ ozvalo se z reproduktoru. S povzdechem jsem vylovila z kapsy mobil.

„Už se ti po mě stýská?“ ozvalo se z telefonu usměvavě.

„Jsi ještě ve stáji?“ vyhrkla jsem se rovnou. Okamžitě se rozesmál a ptal se, co jsem zapomněla.

„Nic, ale potřebujeme jiný trambus, mohl bys skočit ke Cullenům? Jasper už jim volá,“ vysvětlila jsem. A byl zticha. Chvíli.

„Co se stalo?“ zeptal se klidně. Ale znala jsem ho natolik dobře, abych si uměla představit jeho nechápavý obličej.

„Bourali jsme,“ odpověděla jsem bez vytáček. Okamžitě to položil.

„Nejspíš už pro něj pádí,“ křikla jsem dopředu. A zadívala se na svou ruku a krev na hrazení boxu.

„To jsi musel trefit zrovna žílu? O zlomené ruce by se nedozvěděl, tohle neukecám,“ vyčinila jsem Shadowovi na oko. Už byl rozhodně klidný. Ne tak Jasper, který se objevil zničehonic vedle mě. Vylekali jsme se oba.

„Díky, právě jsem ho uklidnila,“ ucedila jsem a třela si spálené prsty. Shadow mi vyškubl ohlávku z ruky. Na zadní se ale nestavěl.

„Hodný,“ zamumlala jsem a pohladila ho po hlavě.

„Ukaž mi tu ruku,“ požádal mě. Chvilku si ji prohlížel, než dospěl k názoru, že ještě rána už nekrvácí, ale zlomená kost se pohnula, takže ji musí dostat zpátky. A že to bude bolet.

„Nemůžu ho tady teď nechat samotného. A začít řvát, tak se asi zblázní,“ zavrtěla jsem hlavou. A ze zadní kapsy znovu vylovila mobil, abych mohla brnknout Paulovi. Nebral to. Vlk. Tak jsem mu napsala textovku, ať vezme spoustu uklidňující pasty.

Dorazil o půl hodiny později. V trambusu a s pastou. To už u nás byl Charlie s celou svou stanicí, hasiči, kteří vytahovali zadek toho osobáku z pod našich předních kol a spousta čumilů. Nikomu jinému se naštěstí nic nestalo, odnesly to jen plechy, John stihl zvednout nohy a zvýšená kabina ho tak uchránila.

Paul okamžitě stál u nás a tiskl mě k sobě. Dokud si nevšim té krve. Hned začal vrčet na Jaspera.

„To nebyl on, čeká, až mi bude moct srovnat kost,“ kuňkla jsem opatrně. V ten moment ztuhl a upřel pohled na mou ruku.

„Mandy,“ zasténal a zase mě k sobě přitiskl.

„Shadow si vzpomněl na nehodu a začal se plašit. Trefil mě do ruky, blbá náhoda. Už bych to měla dávno v pohodě, ale teď ho tady nemůžu nechat, musím počkat, až ho budu moct vyvést ven a bez pasty s ním nehnu,“ vysvětlila jsem potichu. Jednu mi podal a podržel Shadowovi hlavu. Trvalo to tak deset minut a byl skoro v limbu.

„Lidi, překládáme,“ zavolala jsem do útrob auta. Nejdřív dorazila otřesená Carol se Sethem v závěsu, pak Jared a nakonec John. Víc nás nejelo.

John vzal Wicomta a Paul zase Dreamera. Shadow šel se mnou. Ani to nepoznal, auta stály zadkem k sobě, z jednoho tak vyšel a neměl jinou možnost, než pokračovat do druhého.

„Chvilku u něj zůstaň, požádala jsem Paula a následovala Jaspera dál do auta. Vyžádala jsem si něco jako roubík. Za prvé, venku bylo dost lidí a za druhé, Paul nemusel vědět, že to bolelo.

Stejně to na mě ale poznal, když jsem se vrátila zpátky. Prý v očích. Přitulila jsem se k němu a on mě hladil po paži zpevněné dlahou. Tak jo, rozbrečela jsem se. Bolelo to neskutečně, když kosti dřely o sebe.

O tři dny později jsme konečně dorazili do areálu. Shadow byl vystresovaný, jako ještě nikdy, pasta nám došla druhý den. Ruka už nebolela a Paul byl s námi. Odmítl odjet někam a nechat mě tam samotnou. Chatu prý zařídí během týdne.

Přivítalo nás teplo a slunce. S úsměvem jsem si sundala mikinu a zůstala jen v tričku na ramínka a šortkách. Jasper to nesl trochu hůř. Aby zapadl, měl krátký rukáv, a tak jsem na něj patlala spoustu krému.

„Sežeň si něco, co vydrží dýl, třeba něco, co používají maskéři,“ doporučila jsem mu, když jsem si z rukou otírala krém. Shadow nás pozoroval. Nemohla jsem se od něj hnout. Střídali jsme s Paulem, abychom se taky vyspali.

Měli jsme jeden den na aklimatizaci a hned další už jely závody. A samozřejmě jsme nikdo nestíhal. Což z Carol dělalo ještě větší uzlíček nervů, než byla před tím. Sotva to dosáhlo vrcholu, odtáhla jsem ji od Setha pryč.

„Caroline uklidni se. Jestli budeš takhle šílet, zapíchnete to na prvním skoku,“ okřikla jsem ji tiše.

„Jenže já se strašně bojím!“ ohradila se a pokusila se mi vyškubnout. Zapomněla, že jsem silnější než ona.

„Já taky, ale snažím se to mít pod kontrolou. Robinson je sice skvělý kůň, ale zázraky nedokáže ani on. Zhluboka dýchej, doma skáčeš podstatně větší skoky, tyhle jsou v klidu. A vsaď se, že je tady někde ten tvůj bývalý trenér. Ukaž mu, o jakého jezdce přišel,“ sykla jsem. Trochu se vzpamatovala a pokusila se usmát.

„Tohle je lepší, teď běž za Robinsonem, za chvilku půjdete na opracko. A nezapomeň, že nejedeš pro vítězství, ale pro dobrý pocit z jízdy,“ usmála jsem se a pustila ji. Já měla ještě chvíli čas. Wicomt jel sice stejnou soutěž, jako Carol, ale v kategorii mladý jezdec, Caroline patřila stále k juniorům. Takže když stála před věží rozhodčích, zavedla jsem Wicomta k hrazení a ukázala jí zdvižený palec. Lehce nervózně se usmála a pozdravila rozhodčí.

Stejně jako Seth a ostatní, ani já z ní nespustila oči. Nakláněla jsem se v sedle spolu s ní a skoro Wicomta i pobízela. Dojela čistě, rty se jí roztáhly do tak velkého úsměvu, až se jeden bál, že dostane křeč.

„Tak vidíš, a to ses tolik bála,“ usmála jsem se. Jeli jsme vedle sebe, ona krokovala a já uvolňovala.

„Bude to někdy lepší?“ zeptala se. S uchechtnutím jsem zavrtěla hlavou.

„Jsem nervózní úplně stejně, jako na začátku, jen to tak nedávám znát. No, někteří to na mě stejně poznají,“ pokrčila jsem rameny a odpojila se od ní. Do startu nám už moc nezbývalo.

„Mandy! Volají tě na start!“ houkl na mě od hrazení Paul. Kývla jsem na Johna, aby ten skok zase snížil a vydala se do kolbiště. Kurs byl stejný, jako jela Carol, celkem jednoduchý až na pár křiklavě barevných skoků. Wicomt byl navíc od přírody strašpytel, takže než nám zazvonili start, pár krát jsem ho k nim přivedla a doufala, že v tom cvalu přes ně přejde.

Přešel, až na ten poslední. Tam se zastavil a prostě s ním nic nehnulo.

„Wicino, neštvi mě,“ zavrčela jsem a střihla mu jednu bičíkem. Nesměla jsem dovolit, aby si zapamatoval, že jakmile se zastaví a odmítne poslouchat, půjde domů. Nakonec to skočil a dojeli jsme do cíle s osmi trestnými body. Povolila jsem mu otěž a poplácala ho po krku. Na první závod to vůbec nebylo špatné. Druhý dokončil čistě a vysloužil si stříbrnou stužku. Carol si odvážela jedno první a jedno třetí. Vypadala nadmíru spokojeně.

„Jak tak koukám, uděláme si ve stáji brigádu a natřeme skoky,“ zazubil se John pobaveně, když jsem kolem něj projížděla. Zrovna stavěl kolmák pro Setha.

„Ale mě to zase zakážeš, stejně jako hnůj, protože jsem jen jezdec,“ vyplázla jsem na něj jazyk, což u Setha vyvolalo hurónský smích. Všichni věděli, že kvůli tomu prskám. John se na mě zašklebil a Sethovi naznačil pěstí do brady.

Odvedla jsem Wicomta do stáje, odstrojila ho a šla zpátky, Paul seděl na tribuně s kamerou v ruce. Jasper se flákal na hotelu, s Alicí na telefonu. Prý ve Forks zjišťovali účinky maskovacího krému. Carlisle mě pozdravoval.

„Zlato? Co kdybys Snílka vzal na opracko pod sedlem ty?“ navrhla jsem svému vlkovi na obědě. Seděli jsme tam sami a dělali blbinky. Zarazil se a pak se usmál.

„Strašně rád,“ přikývl a ukradl mi z misky papriku. Ohnala jsem se po něm a čmajzla mu kousek masa. Zase mi to oplatil. Nakonec jsem mu snědla polovinu oběda a ani si to neuvědomila. Až když mi to připomněl. A nezvracela jsem.

„To jsou mi novoty,“ nechal se slyšet Jasper, když uviděl Paula na Dreamerově hřbetě. Jen jsem pokrčila rameny a šla k Johnovi. Stál u křížku a smál se.

„Tyhle závody mě normálně baví,“ prozradil mi. Usmála jsem se a kývla. Měl pravdu.

„To bude tím sluníčkem,“ zamyslela jsem se. Přikývl a položil mi ruku kolem ramen.

„Jak to vidíš, porazíš Jaspera?“ zeptal se se lstivým úsměvem.

„Tebe ta vlkoupíří věc nepřešla?“ uculila jsem se. Odmítavě si odfrkl a dál se na mě díval. Povzdechla jsem si.

„Jistá si nemůžu být nikdy, ale proti Shadowovi nejede. A neporazil ho nikdy. Dreamera jednou jo. Řekla bych, že máme stejnou šanci. Teď. Ale Joe mi jednou řekl věc, kterou nemůžu dostat z hlavy,“ nakousla jsem to. John zvedl tázavě obočí a čekal.

„Prý jsme se Snílkem srostlí. Víc, než jsem kdy byla s Shadowem. Za nějaký čas bude zatraceně těžké nás porazit, pokud se nenajde nějaký kůň jeho kvalit,“ dopověděla jsem.

„Ale to přece víme všichni, proto nikoho ze stáje nepřihlašuju do soutěží, kde s ním jezdíš. Jasper tohle chtěl sám. Mandy, patříš mezi špičku a zatím jsem nepoznal nikoho, kdo by jezdil s takovým citem,“ pověděl mi stylem, kterým se něco vysvětluje malým dětem.

„Spousta lidí jezdí stejně, nebo líp, než já, Johne, jen nedostali svou šanci. Koukni se na Carol. Jednou bude o hodně lepší, než já,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nepopírám, že má cit, ale ještě se musí hodně učit,“ pokrčil rameny.

„No, ne každý jezdí od šesti,“ ukončila jsem to a zadívala se proti slunci na Paula. Dreamer rovnoměrně klusal a pomaloučku klenul hřbet.

O několik desítek minut později se už činili na skocích. Oba s Johnem jsme zvedali výšku, dokud nebyla rovnoměrně s tou v kolbišti.

„Skoč si s ním taky, ať se do toho dostanete spolu,“ přikázal mi u posledního oxeru. Paul zastavil kousek od nás, seskočil na zem a mně pomohl do sedla. Ještě jsem si srovnala délku třmenů a mohla jít na věc.

Stihli jsme kolmák i oxer, než nás zavolali. Tak akorát jsme se střídali s Jasperem.

„Hele, vyhraj to, my jednu sundali,“ usmál se.

„Však jedeš ještě jeden,“ ujistila jsem ho s úsměvem a vešla dovnitř.

Tedy, můj dnešní první kurs byl podstatně hezčí. Tohle bylo škaredé. Samý obrat, skoky z oblouku, skoro žádná rovina. Postavené na míru Stínovi a ne Snílkovi, ale snažili jsme se. Znovu jsem taky zjistila, proč jsem chtěla skončit. To první místo mě nijak extra netěšilo.

„Fakt je načase přejít o level výš, už je to nudné,“ povzdechla jsem si a hodila modrou stuhu na postel. Třetí. Snílek měl dvě, Stín jednu, jel jen jeden závod. Byl po něm tak nějak unavený, snad ještě zbytkové účinky té pasty anebo nehody, tak jsem ho z druhého závodu odhlásila.

Paul se usmál a stáhl mě k sobě.

„Jeden z důvodů, proč tě miluju. Víš, kdy je načase skončit. Myslím, že kdybys tady zůstala i další sezónu, federace by ti asi zamítla dát licenci,“ uchechtl se. Neměl pravdu, nic takového se stát nemohlo.

„Kecko,“ plácla jsem ho do ramene a nechala se dál objímat. Místo toho mě políbil na šíji a jemně začal masírovat svaly krku a zad. Úlevně jsem zasténala a skoro se na něj zhroutila. S tichým smíchem mi přes hlavu přetáhl tričko a pokračoval na holé kůži. Kdyby nás Jasper nevyrušil, třeba by to mělo pokračování. Takhle jsem se bleskově natáhla pro tričko a měřila si ho škaredým pohledem.

„Fakt se omlouvám, ale dole si váš žádají. Oslavují a nechtějí, abyste chyběli,“ usmál se omluvně.

„Tak jim vyřiď, že jsme utahaní a že to oslavíme, až dojedem domů, zvu je do baru,“odmávl ho Paul a vrátil sek mým zádům.

Uspal mě. Totálně mě tou masáží uvolnil, až jsem z toho usnula. Ale druhý den jsem se vzbudila dřív než on a mohla tak pozorovat, co děla ranní slunce s jeho tváří. A že bylo na co koukat.

„Proč mě pozoruješ?“ zeptal se, aniž by otevřel oči. Usmála jsem se a políbila ho na čelo.

„Koukám se na chlapa, kterého si budu brzo brát, žaluj mě,“ pokrčila jsem rameny a přitulila se k němu blíž. Položil mi ruku přes břicho a natiskl se k mým zádům.

„Včera jsi usnula poměrně brzo,“ řekl jen tak. Schválně jsem zavrtěla zadečkem a ucítila, jak se mu napínají boxerky.

Ano. Správně. Jasper nás opět vyrušil.

„Hele, upíre, přestávám tě mít ráda,“ zaškaredila jsem se na něj, když nám vpadl do pokoje.

„To bych strašně nerad. Ale John chce odjet. Nevím, proč posílají mě, asi si myslí, že mi neutrhneš hlavu,“ zazubil se na mě. Byl to Paul, kdo po něm mrskl ten polštář. Jasper zmizel.

„Jak moc bude John zuřit, jestli se trochu zpozdíme?“ zavrněla jsem svému vlkovi do ucha.

„Hodně,“ usmál se a vstal z postele. S povzdechem jsem ho následovala a oblíkla si alespoň tričko.

O půl hodiny jsme stáli před trambusem, opět seřazení jako na popravu. Vyjma Jaspera, Johna a Jareda jsme se tak i tvářili. Jak se zdálo, nevyrušili jen mě a Paula. Seth s Carol se tvářili podobně. Na druhou stranu mi zase Jasper pomohl s naložením Stína. Krom pasty nechal působit i svůj dar a Shadow byl naprosto klidný.

„Mám takový dojem, že bez tebe už ho do žádného trambusu nedostanu. Dvě nehody jsou hodně na člověka, natož tak pro koně,“ povzdechla jsem si smutně a pohladila Shadowa mezi očima. John chtěl taky řídit, tak jsme vzadu kempili spolu s Jasperem. Napadlo mě, že jsem mohla vzít kytaru, třeba bychom si tu cestu trochu zpříjemnili. Ale měla i svůj konec. Ve Forks na nás čekal déšť. S nedůvěrou jsem se podívala k nebi. Jestli bude takhle pršet celý týden, pláž bude vypadat naprosto otřesně.

„Mám ti vzkázat, že ve středu přestane, nevíš, co tím chtěla Alice říct?“ naklonil se ke mně Jasper. Čekali jsme, až se uvolní rampa a boxy před námi.

„Jo, vím.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

15)  Kamikadze (15.04.2012 16:55)

ahoj holky, po dlouhé době se hlásím, fakt se omlouvám, ale nějak mi zdrhla múza, mám napsanou polovinu další kapitoly, problém je v tom, že nevím jak dál... ale budu se snažit napsat to co nejdřív, slibuju

14)  Terry (15.04.2012 09:09)

dva měsíce je dlouhá doba! PROSÍÍÍÍÍM! další dílek!

13)  wuzinka (06.04.2012 22:05)

Taky přidávám k tazatelum. Kdypak dodáš další kapitolku??

10)  Fanny (18.03.2012 21:42)

Já nechci otravovat... Ale... Kam, jak to vypadá s další kapitolou? Už to bude skoro měsíc

9)  KajinaS (18.03.2012 16:05)

Kami, tahle povídka je prostě dokonalá! Čtu jí už nějakou dobu, dokonce po několikáté, neustále se k ní musím vracet A prostě jsem nemohla odolat, a po dlouhé době se zaregistrovala, abych ti to mohla okomentovat Jsem moc zvědavá, jak se to vyvine dál, co nová stáj, přivítala bych, kdybys trošku přidala i podrobnosti o Carol a Sethovi, ty dva jsem si moc oblíbila.. A tak celkově se moooc těším na pokračování

8)  Terry (18.03.2012 09:32)

no tak co jé? my chceme další kapitolku! prosíím!

3)  Fanny (22.02.2012 22:47)

Ta nehoda se mi vůbec nezdá, asi kvůli Shadowovi. A vůbec sice poklidná, teoreticky šťastná a stejně se mi to nelíbí. Snad kvůli Joeovi? Nebo protože zase něco chystáš? Nechám se překvapi a budu doufat, že mile.Na tu svatbu se fakt těším stejně jako na tu světovou sezonu.

Barevné překážky pobavily, stačí když si vzpomenu, co dělali koně, když se přivezli nové kavalety a byly čistě bílé

a s tím Jasperem by to asi netipoval před nějakými padesáti kapitolami nikdo, že

Tak co přineseš příště? Snad se nemusíme bát...

2)  Terulka (22.02.2012 16:29)

Nádhera

1)  Terry (22.02.2012 16:27)

nádhera!prostě super!aspoň jednou oddechová kapitolka! krása! Moc se těším na další dílek!

1