29.11.2011 [20:45], AliceBrandon, ze série War of The Roses, komentováno 13×, zobrazeno 1942×

V naší malé válce jde do tuhého. Pro někoho až palčivě doslova. Do boje vyráží dokonce i zelenina, která se Emmettovi tvrdě postaví!

Nenechte si ujít dnešního válečného zpravodaje!

Epizoda tři – Klon útočí

Emmett postával u dveří a každou chvíli vyhlédl z okna. Od ostatních schytával podezřívavé pohledy. Tedy kromě Rose, která byla zalezlá u sebe v pokoji a zkoušela si paruky, které jí objednala Alice. Už tam byla zavřená dva dny.

Emmetta trochu zahryzalo svědomí. Rosiných vlasů mu bylo ždibíček líto. Ještěže u upírů platí pravidlo Ab-initio - takzvaný AB zákon - který způsobuje, že se vše vrací do původního stavu. Rose bude mít lokny jako dřív za pár dní. Nebo týdnů.

Snad.

Protože kdyby ne... Emmett polkl. Pak mu pomáhej Bůh.

Po dvousté padesáté šesté zkontroloval hodinky. Připomněly mu ty Edwardovy a jejich setkání s jeho macíkem. Při té vzpomínce si bezděčně zkontroloval napadenou oblast. Naštěstí už vypadal v pořádku a při prohlídce ani nemrkl.

Emmettova kontrola vyvolala další pohledy, tentokráte mírně šokované. Esme se raději klidila do kuchyně, kde plánovala návštěvu jakéhosi veletrhu a Carlisle promptně sklopil oči do knížky Stůjte si za svým aneb Třikrát do týdne je málo.

Jenom Edward se culil a provokativně si seřizoval hodinky.

Což Emmettovi zase připomnělo ty jeho a po dvousté padesáté sedmé vyhlédl z okna.

„No konečně,“ zamumlal a sledoval pošťáka, jak vhazuje do jejich poštovní schránky pár obálek. Mezi nimi i jednu velikou a tlustou.

Emmett se přinutil počkat ještě chvíli, než pošťák nasedne na kolo a odjede. Oči měl přikované na schránce. Konečně byl pryč a Emmett vystartoval pro dopisy. Dveře ještě nestačily ani klapnout a Emmett už byl zpátky, v ruce třímajíc snopík obálek.

„Přišla pošta?“ zeptal se Carlisle a nedočkavě natahoval ruce. „To je dobře, objednal jsem si totiž jeden časopis...“

Emmett rychle probíral obálky a hledal tu pravou. Ve spěchu mu vyklouzly z prstů a rozsypaly se mu k nohám.

„Á, to bude ono.“ Carlisle sebral jednu větší obálku. Emmett ho trochu nejistě sledoval, když mizel ve své pracovně. Pak si ale všiml, že ta velká tlustá obálka mu pořád ještě leží u nohou. S úlevným výdechem ji sebral a nenápadně šoupnul pod košili. Ostatní položil na stolek.

„Edwarde, mohl bys teď chvíli... ehm,“ Emmett se nervózně kouknul směrem ke kuchyni.

Edward se zatvářil zmateně, pak k němu ale dorazila Emmettova myšlená prosba. Protočil oči, ale kývnul. „Stejně jdu teď za Bellou.“ Zvedl se a vydal se ke dveřím. Pak se ale ještě zarazil a otočil. „Ale ukliď po sobě,“ zašeptal téměř neslyšně.

Emmett jen netrpělivě kývl a zmizel nahoře v Edwardově pokoji.

Ten ho jen sledoval s odevzdaným výrazem. Stejně to bude muset zkontrolovat, než k sobě Bellu znovu pozve. Minule se tvářila dost vyděšeně, když viděla tu haldu papírových kapesníků.

Prý: „Myslela jsem, že upíři nesmrkají...“ Pak jí poznáním a úlekem povylezly oči a Edward by se nejraději zahrabal pod zem.

Emmett se zavřel v Edwardově pokoji a rozvalil se v křesle. V duchu děkoval bohu, že Jasper s Alicí nejsou doma, protože Jasper by okamžitě vycítil jeho ehm, pocity a Alice by ho viděla jak... No, raději nemyslet. Tady v tom baráku prostě člověk nemá kapku soukromí. Emmett mrknul směrem ke dveřím a raději vstal a opatrně, tak aby to nebylo slyšet, otočil klíčem v zámku. Pro jistotu zavřel i okno. Ještě ze šuplíku vytáhl již notně omatlanou tubičku a balíček kapesníků. Znovu se posadil a do rukou vzal tlustou obálku. Ruce se mu mírně třásly.

Nebyl sice takový kádr jako Edward, aby si časopis koupil osobně v trafice, ale vykumštýroval to jinak. Objednal ho po internetu. Samolibě se zaculil. Je to ale hlavička.

Rozlepil obálku a s rostoucím napětím – eh, tedy i tak se to dá říct - vytahoval časopis. Vykoukl na něj slibně vypadající název „Honitba“.

Vytáhl časopis z obálky celý a jeho samolibý úsměv  trochu povadl. Tedy úsměv... echm, no ten vlastně taky. Na titulní stránce totiž byla fotka... To je... divočák?

Úsměv se vrátil na místo. To asi, že tam budou samé prasečinky. Natěšený otevřel časopis a úsměv ho opustil na dobro.

Z prostřední dvoustrany na něj totiž místo spoře oděné dívky koukal Kalendář myslivce na měsíc květen.

Emmett zasténal. On si opravdu koupil časopis pro myslivce. Zoufale listoval celým magazínem. Nebyla tam jediná fotka děvčete, pokud nepočítá vítězku soutěže o celoživotní přínos v lovu bažantů. Ti bažanti by ani nevadili, spíš to, že vítězka  mohla být s Emmettem přibližně stejný ročník narození.

Emmett si zklamaně povzdechl. A on se tolik těšil!

Pak se zarazil na straně patnáct. I když tahle laňka... Kdyby přimhouřil oči...

Položil si časopis na kolena, udělal si pohodlí a sáhl po tubičce. Celý se opatlal a dával při tom pozor, aby nezasvinil koberec.

Chvíli to studilo, ale to bylo normální.

Pak už to nestudilo, ale hřálo. Vlastně to docela pálilo a to už normální nebylo. Emmett ustal ve svém snažení a zamračeně sáhl po tubičce. Že by to bylo prošlé?

Pálení ustalo a Emmett se uklidnil. Takže, kdeže to přestal? Oči mu sklouzly do klína...

...

Rose byla konečně jakž takž spokojená s výsledkem. Blonďatá paruka, v pořadí pětistá pátá, sice nebyla úplně realistická, ale docela ušla. Viděla podobnou na jedné herečce. Jak jen se jmenoval ten film... Nová luna, nebo tak nějak.

Zaslechla Emmetta jak se zamyká v Edwardově pokoji a nastražila uši. Při zvuku šustícího časopisu jí zacukaly koutky. Chvíli bylo ticho a Rose si pomalu začínala myslet, že si Emmett opravdu jen čte.

Pak k ní přes zeď dolehl nelidský řev.

Se spokojeným úsměvem si začala nanášet mejkap.

...

Esme dole v kuchyni jen slabě povzdychla. Bylo to něco ve smyslu: „Ty už jdi taky do háje...“ a vyklouzla z domu okopávat petůnie.

...

Z Carlislovy prcovny se neozvalo ani pípnutí, jen obracení stránek.

...

Když Emmett po desetiminutovém řevu shledal, že za ním nikdo nepřijde, s hekáním velice opatrně vstal. Nebylo ani pomyšlení, že by ho vrátil do kalhot. To prostě nebylo možné. Serval proto z okna závěs a opásal si ho kolem sebe jako starořeckou tógu.

Stylem chůze, který nepoužíval kolenní klouby, se kolébáním přesunul na chodbu. Když míjel Rosaliiny dveře doneslo se k němu: „...Tři sta let stál, stát bude dááál...“

Emmett viděl rudě. Kdyby mohl vykopl by dveře. Bohužel v jeho stavu to nyní nebylo možné, a tak jen zaťal zuby a přikachnil se před Carlislovu pracovnu. S pocitem, že jeho problém je nejspíše ten největší na světě, což ho opravňuje ke všemu, včetně vstoupení bez zaklepání, vzal za kliku a rozrazil dveře.

Chvíli nevěřícně poulil oči na dočista zcepenělého Carlisla, pak udělal krok zpět a dveře si před nosem zavřel.

No, teď už alespoň ví, kde skončil jeho časopis.

Akorát by ho zajímalo, proč si Carlisle objednal myslivecký týdeník. Po scéně, které byl svědkem, velmi pochyboval, že si ho bude chtít vyměnit zpět. Což bylo Emmettovi velice líto, protože, jak stihnul zaregistrovat, laňky na stránkách Carlislova časopisu byly mnohem víc hezčí. A mnohem míň chlupatý.

Zcepenělý Carlisle ještě chvíli ztuhle zíral na zavřené dveře. Netušil, jestli se mu to v obluzení jen nezdálo. Měl totiž pocit, že spatřil Cézara. Proč by si u všech všudy při tom představoval Cézara? Že by nějaké zážitky z dětství? Zřejmě si bude muset znovu přečíst Freuda.

Pak se ozvalo zaklepání.

Carlisle ze sebe během vteřiny opět udělal spořádaného otce pěti dětí. Ten tolik zajímavý časopis ukryl v šuplíku. Později ho bude muset podrobit další detailní analýze.

Odkašlal si.

„Dále,“ zavolal ještě mírně ochraptělým hlasem.

Emmett vstoupil, oči stále ještě trochu vytřeštěné.

Carlisle ho přejel očima a Sigismunda Šlomo Freuda si ze seznamu povinné literatury vyškrtl. Už chápal. Kdyby mohl, byl by rudý až na pr- Carlisle se zamyslel, zda je to anatomicky možné - avém chodidle. Doufal, že to Emmett nebude moc rozmazávat.

Pozdvihl obočí a kývnul k Emmettovu přehozu. „Dneska je maškarní?“

Emmett si konečně uvědomil, proč přišel, a přestal na Carlisla zírat.

„Ne. Víš, Carlisle, já mám takový...,“ mávnul rukou směrem ke svému pasu, „problém,“ dořekl a Carlisle útrpně zavřel oči.

Ježiš, ty mladí si dneska s ničím neporadí. Není to ani čtrnáct dní, co na stejném místě stál Edward a mával rukou k úplně stejným tělesným partiím.

„Pomohl bych ti, ale tu knížku jsem půjčil Edwardovi. Řekni si mu o ní, on už bude vědět.“ Snažil se ho rychle odbýt, aby už mohl pokračovat v té detailnější analýze.

Emmett si povzdechl a zatvářil se trochu provinile. „Totiž tu knížku mám já, tedy vlastně už nemám-,“ zmlkl, když se Carlisle zamračil. „Teda vlastně mám, ale jaksi k ní nemám přístup,“ dokoktal rychle Emmett, jenom, aby se Carlisle už nemračil, a hodil pohledem ke zdi, která sousedila s Rosaliiným pokojem.

„Hmmm,“ zamručel Carlisle zahloubaně a přemýšlel, jestli by ji Rose vydala aspoň jemu. I když, teď, když má ten časopis... ji ani tak nutně nepotřebuje.

„Jinou nemám,“ Carlisle pokrčil rameny a v duchu dodal: A ten časopis – ani za nic.

Emmett  rozpačitě přešlápl. „Můj problém je jaksi jiných, hm, rozměrů,“ vysoukal ze sebe a shodil tógu.

Carlisle zaostřil. Pak nevěřícně vstal a šel se podívat blíž.

„Vypadá to jako lilek,“ prohlásil vědecky a vytáhl lupu, i když vpodstatě vůbec nebyla potřeba.

Emmett jen mučednicky supěl. Bolelo to jako prase.

Carlisle dýchl na lupu, kapesníkem jí vyleštil a znovu zacílil svůj pohled. „Odpovídá jak barvou tak velikostí. Zajímavé.“

Emmett si odfrkl. Jako kdyby to neviděl sám. „Ale co s tím?“ zeptal se netrpělivě. „Vždyť já ani nezapnu kalhoty.“

„Zkoušel jsi ho vyhonit?“ Otázka byla položena velmi profesionálním tónem.

Emmett jen bezhlesně otevíral a zavíral pusu. Nakonec jen zavrtěl hlavou.

Carlisle konečně vstal a posadil se za stůl. „Hm, ono by to stejně asi nepomohlo. Vypadá to na případ venookluzivního priapismu.“

„Veno- co?“ Emmett ale ani nečekal na odpověď. „To je vlastně buřt-.“ Chvíli se zarazil nad svým přirovnáním, bylo až bolestně trefné. „Hlavní je, co s tím? Přece takhle nebudu chodit až do skonání věčnosti.“ Emmett si živě představil nějakou veřejnou akci, narozeniny Belly například, a co by si asi myslela, kdyby od ní musel stát metr, když by jí chtěl podat ruku a nešťouchat jí při tom do břicha.

„Co s tím, co s tím... Prozatím zkus led, snad to pomůže.“ Carlisle v zamyšlení kroutil hlavou.

„A když ne?“ zeptal se Emmett vyděšeně.

„U lidí se to řeší operačně pomocí úzkého hrotnatého skalpelu.“

Emmett během jeho řeči blednul až na hranici viditelnosti. „A u upírů?“ zeptal se, ale dost se obával odpovědi.

„No, u upírů bych to řešil asi želízkem a mlátkem...“

Emmett tázavě pozvedl obočí, zřejmě se s hornickou mluvou ještě nesetkal.

Carlisle zašermoval rukama a názornými pohyby předvedl, co tím myslel. „To je takový majzlík a kladívko, které používali horníci, když... Emmette?“

Carlisle zakroutil hlavou. To už je podruhé, co vidí upíra v bezvědomí. A to v rozmezí tří dnů. Měl by o tom napsat Dr. Watsonovi, jestli se s něčím takovým ve své praxi už setkal.

Odtáhl Emmetta na lůžko a skočil dolů do kuchyně pro led. Zjistil, že je ledovač rozbitý, ale Emmett určitě vezme zavděk i zmrzlou makrelou. Carlisle se zahleděl skrze okno v kuchyni na svou milovanou ženu, jak v kleče pleje záhony. Zmrzlou makrelou bych vzal za vděk i já, pomyslel si. Co by jí tak mohlo... Že bych jí ukázal stranu šestatřicet?

...

Emmett se pomalu probíral a zaostřoval na strop. Jeho pohled pak ihned mířil tam dolů. Do háje, z kalhot mu furt čouhala ta prokletá zelenina. Vzpomněl si, na Carlisla a jeho lékařské metody využívající majzlík, a rychle – i když s bolestným sykáním – se vyškrabal z lůžka a odkolébal z pracovny.

Těsně před tím, než zaplul do Edwardova pokoje, ozval se za jeho zády výsměšný řehot.

„Chodíš...“ Rosalie se svíjela smíchy, „chodíš jako naprcaný kačer.“

Emmett se otočil a trhnul sebou, div to s ním neprásklo znovu. Čekal za sebou Rosalii, ale místo toho spatřil holohlavou stvůru, vypadalo to jako právě vylouplý klon jeho ženy. Rose si totiž skřípla svou zbrusu novou paruku do dveří a ani si nevšimla, že se jí svezla z hlavy.

Emmett se chytil za netlukoucí srdce. „Kristova noho, já jsem se tak lek, až mi změ...“

Dva páry oči zamířili na inkriminované místo.

A skutečně. Místo lilku se tam povaloval jen kořínek zázvoru.

Emmett nadšeně zavýskl.

Rosalie jen naštvaně zasupěla a otočila se, že zase zmizí ve svém pokoji. Ve dveřích spatřila svou blonďatou paruku, vypískla, chytla se za hlavu a během vteřiny byla v čudu.

Emmett se s ulehčením smál, až se za břicho popadal.

Zpoza zavřených dveří se však ozval Rosaliin načuřený hlas. „Jejda, asi jsem se ti zapomněla zmínit, že tohle byl jen první příznak.“

Emmett zmlkl. „Má to ještě další příznaky?“ Nic už přece nemůže být horšího než pocit, že ti v příští vteřině vybouchne.

Rose se zahihňala. „Možná ti trochu napovím.“ Nadechla se a spustila:

„Když západ v očích ti plál, se mnou jsi naposled stál, tralala lá la la la...“

A Emmettovi došlo, že Pattex sice tvrdne i ve vodě, ale on už ne.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Twilly (05.12.2011 16:02)

Má vůbec smysl to komentovat? Asi ne, viď, jdu se řechtat dál, brouku

12)  Ree (05.12.2011 13:35)

Jo, zabíjíš! Zas a znovu mě touhle povídkou zabíjíš! Ta poslední věta!!!

11)  monikola (30.11.2011 17:12)

A skutečně. Místo lilku se tam povaloval jen kořínek zázvoru Měl totiž pocit, že spatřil Cézara. Proč by si u všech všudy při tom představoval Cézara? Pak se zarazil na straně patnáct. I když tahle laňka... Kdyby přimhouřil oči...

10)  bb119 (30.11.2011 13:02)

9)  ODCULTI (30.11.2011 09:59)

8)  THe (30.11.2011 06:47)

Drsný.

6)  Marvi (29.11.2011 22:24)

To byl zase nářez

5)  SarkaS (29.11.2011 22:14)

Teda to už je vážně krutá válka Carlisle to jistí

3)  LadySadness (29.11.2011 21:47)

bolí, bolí ma bruchooo a plačem smiechooom parádaaa

2)  Jula (29.11.2011 21:34)

Před spaním takovýhle nářez, moje bránice úpí vyčerpáním

1)  sakraprace (29.11.2011 21:18)

Ach bože, teď ani neusnu, protože jsem se smíchy rozškytala.

1