Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Vra%C5%BEedn%C3%A9%20sny_perex%20ob.jpg

Ehmm... nebijte mě, já vím, jak dlouho čekáte - tedy pokud ještě vůbec někdo čeká.

Spojovací kapitola, příště už se zase bude něco dít.

 

Za bleskové obetování děkuji Casiopee!

**************************************************************************************

 

***************************************************************************************

V pracovně bylo absolutní ticho. Jen starobylé hodiny svým tikotem nemilosrdně zabíjely vteřiny hned po jejich zrodu. Ačkoli bylo v místnosti čtrnáct bytostí, žádná z nich v tuto chvíli nedýchala.

Jejich zraky byly upřeny na ženu, jíž se pod šaty rýsoval vzdouvající se nový život. A ve všech těch pohledech se mísila hrůza s lítostí.

„Přestaňte se na mě dívat, jako bych měla každou chvíli zemřít,“ nevydržela to nakonec Esme.

Většina pohledů se provinile odvrátila.

„Takže, jaký je přesně plán?“ Ta otázka zazněla z úst Zafiry.

„Bella s Alicí a zbytkem rodiny přijedou za dva dny, hned jak Bellu propustí z nemocnice,“ začal vysvětlovat Carlisle.

„Musíme se pokusit najít to místo, které Alice viděla ve své vizi. Všichni doufáme, že její vize budou pokračovat a navedou nás správným směrem. Až přijede, dovolí Arovi nahlédnout do svých vzpomínek. Je tu možnost, že to místo pozná. Pokud ne, pak ho co nejpodrobněji popíše Sebastienovi.“ Nejistota v jeho hlase byla jasně patrná, ale nic jiného se asi dělat nedalo. Sebastien měl talent na malování. Díky pouhému popisu dokázal nakreslit téměř cokoli a ono se to pak neuvěřitelně podobalo skutečnosti.

Chvilku bylo opět ticho a pak se ozval Marcus: „Jak chcete utajit přítomnost člověka v paláci? Vždyť ji každý ucítí na sto honů a vyvolá to nepokoje. Člověk který ví, to je... grrr!“ zavrčel a vytrvale se mračil. Situace se mu vůbec nezamlouvala. Porušení jejich tabu bylo něco neslýchaného.

„Nebudeme to tajit. Bella sem přijede jako Edwardova žena. Oznámíme, že její přeměna byla odložena na dobu, až se zcela uzdraví její srdce, jinak by nemusela transformaci přežít,“ Carlisle se pousmál nad překvapenými výrazy krásných tváří. Konečně v nich viděl i náznak souhlasu.

„Budeme muset dát všem na vědomí, že je pod naší ochranou a nesmí se jí nic stát,“ přikyvovala Sulpicia. Podívala se na Ara. Komunikovali beze slov.

„Nikdo se o tom, co se stalo Esmenité, nesmí dozvědět, je to doufám jasné?“ Aro vstal z křesla a zadíval se na obrovské skleněné akvárium, které tvořilo celou jednu stěnu místnosti.

„Dobře, všichni víte, co máte dělat. Ať je do jejich příjezdu vše připravené,“ prohlásil, pozoruje vlnící se hladini.

Všichni najednou se začali zvedat, aby připravili půdu pro příjezd člověka, který ví.


****


„Tati, proč prostě nemůžeš skočit zpátky do svého těla,“ kroutila hlavou Bella a sledovala, jak Ed zapíná zip tašky.

„Odnesu to do auta a ty se podívej, jestli tu nic nezůstalo,“ prohodil a odešel.

Bella se zamračeně rozhlédla po pokoji. Nyní už nic už nenaznačovalo, kolik osobních věcí tu během uplynulých dní měla, že se místnost až na přístroje podobala její ložnici. Konečně ji propustili z nemocnice.

Skoro tři týdny byla uvázaná k posteli a to jí, prosím, už vůbec nic nebylo!

A skoro tři týdny byli s Edem... manželé. Stále tomu nemohla uvěřit. Chápala, že je to pojistka, která ji má, mimo jiné, chránit před okamžitou likvidací, jakožto někoho, kdo porušil tabu. A nakonec - stejně by si Edwarda časem vzala, jenže... Civilní obřad, který celý strávila na posteli napojená na přístroje, rozhodně nesplňoval její představu svatby. Na tom však nyní nezáleželo. Ed jí slíbil, že až se vše uklidní a vyřeší, budou mít svatbu ve Volteře. Věděla, že její upírství je otázkou krátkého času. Nebude jiná možnost, poté co se královská rodina vše dozví. Byla z toho, mírně řečeno, nervózní. Takže to, co nemohla vyřešit nyní, hodila za hlavu. Soustředila se na jiný problém, a to byl její otec – duch.

Nemám tušení,“ rozhodil bezmocně rukama Charlie. „Pokaždé, když se ke svému tělu přiblížím, jako bych vrazil do neviditelné pružné bariéry. A ani nikde nevidím žádné světlo, stezku, či kdoví, co by to mělo být, po které bych odešel.“ Zastavil se a namířil prst na svou dceru. „A já bych hlavně nikam nešel, protože vás tu nehodlám nechat bez dozoru, mladá dámo. A koukej se pořádně oblíct, jsi stále člověk a nechceme, abys po tolika zdravotních komplikacích ještě nastydla,“ komandoval ji typicky rodičovským tónem.

Bella jen protočila oči a oblékla si mikinu. Rozhlédla se, zda něco nezapomněla, ale pokoj už byl prázdný.

„Jasně, Carlisle, rozumím,“ ozvalo se za dveřmi. Ed s mobilem u ucha vešel a zašklebil se. Bella tázavě pozvedla obočí. Ed mimoděk pokýval hlavou v reakci na něco, co mu Carlisle chrlil do ucha a protočil oči v úplně stejném gestu jako Bella před chvílí. Volnou rukou vzal její poslední tašku. Pomalu se vydali na parkoviště.

„Nedělej si starosti. Už máme všechno sbalené, letadlo odlétá zítra dopoledne... Jo, oceníme, když na nás na letišti někdo počká, ale není to nutné, Esme by měla odpočívat... Co?!... Carlisle, od kdy máš nutkání chovat se k nám jako k pětiletým?“ nevydržel to nakonec Ed a povolil uzdu svému podráždění.

„Já vím, tak dej pozor na svou ženu a hlavně prosím zajisti, aby šlo vše hladce. Moje žena nepotřebuje nepříjemnosti hned po příjezdu. Díky, měj se.“ Rozloučil se a stočil pohled na Bellu, která mezi tím už nasedla do auta a zapnula si pás. Právě teď na něj ovšem zírala s velmi podivným výrazem.

„Co je?“ zeptal se zmateně.

„Ale nic. Jen... líbí se mi, jak jsi řekl moje žena,“ zazubila se a hned na to měla velmi zaměstnaná ústa. Edovi dalo práci udržet lidský obličej. Dlouho se držel zpátky a jeho frustrace z nedotýkání se šplhala k závratným výšinám.


****


Alice nedočkavě postávala na verandě a čekala na příjezd své sestry. Jestli Ed pociťoval akutní nedostatek doteků od své družky, tak ona byla už daleko za hranicí, kdy své touhy ovládala.

Bylo to k vzteku!

K údivu všech, neměla moc problémů zvládat své lovecké pudy. Měla však spoustu problémů se zvládnutím těch pářících. Občas jí přemohly na zcela nevhodném místě, a chudák Jazz to musel ukočírovat.

Ne že by mu to šlo. V blízkosti své družky se ovládal stejně špatně. O to hůř snášeli, že nemají příležitost a prostor se svým touhám poddat. V domě pořád někdo byl, na lovu je ovládaly jiné instinkty a mezi tím, v každé volné chvilce, prohledávali knihovny a internet, hledajíce cokoli, co by je dovedlo k místu z Aliciny vize, nebo zničení toho parazita.

Nakonec to Alice nevydržela a při cestě z rychlého lovu Jazze prostě svedla. Tedy..., spíš ho překvapila tak, že neměl šanci a sílu cokoli namítat. Odneslo to jejich oblečení a čtvrt hektaru dubového háje.

Alice se červenala, jen si na to vzpomněla. Stále se styděla, nakolik ji nová a divoká sexualita ovládá. Ale... bylo to tak neskutečné, intenzivní.

Vlastně si ani nebyla jistá, jak k tomu tak najednou došlo. Nakrčila čelo a zavzpomínala.

Vraceli se z lovu. Byli asi deset kilometrů od civilizace, šli klidně hlubokým lesem a povídali si. Pak jim do nosu zalétla vůně malé šelmy. Kořenitá a plná. Střelili po sobě pohledem a v hravém závodu vyrazili po stopě.

Jasper byl o něco rychlejší. Ocelota ulovil a ve zlomku vteřiny už sál jeho krev. Alice měla původně v plánu zakousnout se z druhé strany, ale šelma byla malá a vypít ji bylo pro Jazze dílem okamžiku.

Pozorovala ho. Jeho hrdlo s pohybujícím se ohryzkem během polykání. Jeho oči přivřené požitkem z krmení. Jeho paže s napnutými provazci svalů. Při skoku na kořist se mu vyhrnulo triko a odhalilo část břicha.

Šla blíž. Jako magnet ji ten kousek kůže přitahoval. Už nevnímala pomalu chladnoucí zvíře. Její smysly byly naprosto odříznuté od okolí a zaměřené na jejího druha.

Vztáhla ruku a pohladila svalnaté břicho. Plynulým pohybem přejela přes žebra a druhou ruku vpletla Jazzovi do vlasů. Na chvilku se zarazil. A pak její jazyk olízl stružku krve, stékající po jeho bradě.

Zavrčení rozvibrovalo jeho hruď. Svářila se v něm potřeba dopít svou kořist a uchvátit svou družku. V okamžiku, kdy ucítil feromony stoupající z její kůže, byla kořist zapomenuta.

Alice... já...“ Nedala mu šanci protestovat.

Jejich ústa se spojila, ruce lačné, vyhladovělé k smrti odříkáním, chaoticky hladily všude, kam dosáhly. Oblečení v kusech létalo na všechny strany. Něžnost a lehkost se měnila v dobyvačnost a potřebu.

Alice si vůbec neuvědomila, že se oddělili a krouží kolem sebe. Byli propojeni svými pocity. Jako by mezi nimi vedlo vlákno vibrující energií. Proplétali se hustým lesním porostem, divocí a svobodní, tak krásní v naprosté nahotě.

Prastarý tanec namlouvání hovořil jasně skrz jejich pohyby: Chceš mě? Chyť si mě! Dokaž, že o mě stojíš! Dvě silné šelmy vábící a vábené. A pocity se přelévaly jako voda v nekonečném příboji. S Jasperovou schopností cítili oba totéž.

Ona dráždila a uhýbala, on pronásledoval, lovil a nechával ji uniknout ve stupňujícím se šílenství z rituálu páření. Každé letmé setkání provázely doteky, stisky, kousnutí. Krev, nositelka života, stékala po jejich kůži. Olizovali a vzápětí opět kousali jeden druhého. Tesáky ve vzájemném kontaktu, vyceněné, třeli o sebe... a mezi nimi jazyky; hladící, vzrušující, dávající rozkoš a beroucí stejnou měrou. Oči zářily tou nejčistší tyrkysovou. Divocí, nezkrotní a naprosto šťastní.

A pak přišel okamžik, kdy napětí vybuchlo. Těla zajala jedno druhé. Směs zvířecího vrčení sténání a křiku zaplnila paseku. Dvě bytosti se propletly v neodkladné potřebě vlastnit a být vlastněn. On vnikl do jejího těla a ona ho spoutala pevným sevřením. A ve stejném okamžiku se i jejich špičáky ponořily do krční tepny toho druhého a v rytmu, který udávala jejich těla, sáli krev svého druha. Na věky věků vpálit svůj pach, svou krev a celou svou duši do toho druhého.

Můj!

Moje!

Lesem se rozlehlo dvojí zařvání nebezpečných predátorů. Predátorů, kteří právě stvrdili svůj slib.

Alice zasněně mhouřila oči, tesáky nevědomky napůl vysunuté, obličej změněný. Pak se ve vzpomínce mírně posunula a lehké zavrčení jí rozvibrovalo krk.

Když konečně dorazili domů, Edward právě scházel k autu v úmyslu jet za Bellou. Krátce se zadíval na poněkud strnule kráčející pár. A pak se zarazil, zalapal po dechu a chytil se za spánky.

Aááá... tohle mi nedělejte!“ Nebyl připraven na náraz tak konkrétních a extrémních myšlenek.

Opravdu se snažil je blokovat a zároveň se nesmát. Jeho jemný a pocity ovládající bratříček se nějak nemohl vyrovnat s... ehm... prudkostí své vášně. Jasper se cítil provinile a zároveň si hrál na uraženého. Chtěl pro svou vyvolenou a jejich poprvé něco zvláštního, romantického. Jenže stačilo, aby malá delikátní Alice toužebně zavrčela a veškerá romantika šla do kopru. Vyčítal si, že se to stalo v lese. Že to mělo být někde v luxusním prostředí, v pohodlí, a místo toho se na ni vrhl jako primitiv, kterým ovšem v jádru byl, jako všichni jejich druhu. Alice se pro změnu styděla, že neovládla své pudy, ale jinak se sebou byla náramně spokojená.

Ed pevně stiskl rty a pokoušel se zablokovat jejich emocemi ječící myšlenky, ale jeho pocity ho prozradily. Jasper nabroušeně zavrčel. A když Emmett vykoukl ze dveří a uviděl jejich zamazané obličeje, hojící se stopy po kousnutích a poněkud fáborkovité zbytky oblečení, taky mu to došlo. A nebyl by to Emm, kdyby si škodolibě nezarejpal. Jasper nebyl v rozpoložení vhodném k provokacím a vystartoval na první našlápnutí. Nakonec je musely Alice s Rose od sebe odervat, jinak by srovnali dům a přilehlý les se zemí.

Alice jen s úsměvem potřásla hlavou a setřásla tu vzpomínku. Už aby byli na cestě. Zvuk přijíždějícího auta nasměroval její myšlenky jinam. Vzápětí se ocitla u zastavujícího vozu a otevřela dveře spolujezdce. Během mrknutí oka Bellu vtáhla do objetí. V nemocnici byla jen párkrát a jen na chvilku, kvůli vší té krvi.


„Uhmmf...Alicéééé!“ vydechla Bella vyjukaně. Na upíří rychlost a sílu své sestry si ještě nestihla zvyknout.

Alice se provinile usmála a pustila ji.

Hmm, proč je to okno vysklené a zahrada tak zválená?“ ozvalo se za Bellou a ta nadskočila leknutím.

„Tati! Mohl bys mi, prosím, přestat dělat nečekanou masáž srdce? Infarkt vážně nepotřebuju!“

„Promiň zlato, já si prostě na tuhle existenci nemůžu zvyknout,“ zkajícněl Charlie a dal jí pusu na čelo.

„Tedy... musíte dávat bacha, aby vás dva nikdo normální neviděl spolu mluvit,“ pronesl Emm. Zíral kamsi za Bellino pravé rameno, předpokládaje, že je tam Charlie.

„Chceš tím říct, že jsem nenormální?“ zaprskala Bella a škodolibě dodala: „a táta je na druhý straně.

Takhle zíráš jako dement akorát tak do blba, drahý, úplně normální švagře,“ pronesla sladce a proplula kolem zcepenělého Emmetta dovnitř.

„He... hele, brácha! Ona mě urazila!“

„Vážně? A kde? Mě se zdáš úplně v celku,“ přisadil si Ed a zamířil za svou ženou.

„Rose! Braň mě!“ vzlykl teatrálně, ale protože jeho drahá polovička na něj hodila jen podrážděný pohled, nechal komedie a šel pomoct s balením.


****


„Bells?“ začal Edward nejistě, když jejich limuzína vjížděla do Volterry. Bella měla oči do široka otevřené a nadšeně si prohlížela okolí.

„Hmm?“ odpověděla a bylo jasné, že víc pozornosti věnuje krásné historické budově, kterou právě míjeli.

„Asi jsem tě měl upozornit dřív, ale nějak na to nebyl čas,“ otočil Ed jemně její obličej k sobě.

„Na co upozornit?“ přimhouřila podezíravě oči.

„Víš, tady všude okolo je sice jednadvacáté století, ale to nemění nic na tom, že chování ke královské rodině musí být poněkud... ehmm... odlišné, než jsi zvyklá,“ pokoušel se vysvětlit.

„To mi jako chceš naznačit, že mám při každém kroku dělat pukrle a hluboce se klanět, bez vyzvání nemluvit a cudně klopit zrak?“ vyhrkla nevěřícně a vrhla vyplašený pohled na Rose, která se culila.

„Tedy... řekněme, že před pěti sty lety by to tak bylo, ale ani dvůr se neubránil vlivu moderní doby. A protože tě nikdo k dvorské etiketě nevychovával, nebude po tobě žádaná,“ uklidnil ji, ale pak dodal: „Ačkoli zdvořilost a úcta by se šikly.“

„Tssss,“ odfrkal si Bella. „Děláš, jako bych vyrůstala v jeskyni. Trošku důvěry v mé vychování, prosím,“ načež na něj zašilhala a dloubla ho loktem do žeber.

„Bezva, už vidím, jak první větou urazíš všechny okolo a já budu odsouzen k exemplární popravě,“ zasténal, zavřel oči a rezignovaně opřel hlavu o okénko.

„Ty si neděláš legraci, že ne?“ pronesla pak tiše a naprosto vážně.

Otevřel oči a chvilku ji zkoumal. Bella se ošila. Nesnášela situace, ve kterých byla nejistá.

„Ne tak docela. Ale uvědom si, prosím, že na rozdíl o lidských královských rodů současnosti, upíří vládci opravdu rozhodují o životě a smrti svých poddaných. Jsou silnější, nesmrtelní, schopní se rozmnožovat. Jsou nadřazeni obyčejným upírům. Prostě... nejsou... nejsme lidé. Jsme predátoři a jen pevně daná hierarchie, pravidla a tradice chrání náš svět od chaosu a bojů o nadvládu. Není to hra. Máme vychování, etiketu a sebeovládání. Ovšem pod tím vším, je divokost. Všichni mají strach o Esme, je pro ně prioritou jí pomoci, ale ty jsi člověk, pro mnohé z našeho druhu jsi jen jídlo, porušení tabu a pokud by ses zachovala zbrkle a neuctivě...“ Edward nedokončil, ale Bella si snadno domyslela, že by to s ní, a nejen s ní, mohlo dopadnou bledě.

Ed stále vážně hleděl do jejích očí a čekal na reakci. Pouze přikývla.

„A co já? Jsem novorozený upír, mám se chovat nějak jinak?“ znejistěla Alice a tázavě povytáhla jedno obočí.

„Neboj, jsem si jistý, že se budeš chovat správně. Krom toho, až se setkáš s někým, kdo má královskou krev, pochopíš. Víš, v jejich přítomnosti máme my obyčejní upíři vždy pocit... podřízenosti. Je to automatická reakce našeho druhu. Tys to ještě nezažila. Protože Esme jsi znala ještě jako člověk a my s ní žijeme, takže si její vliv neuvědomujeme, ale s ostatními jsme se dlouho neviděli. Ta první reakce při setkání poprvé, nebo po delší době, je vždy velmi výrazná. Naštěstí to přestaneš vnímat, jakmile jsi s dotyčným delší chvíli,“ rozpovídal se Jazz.

„Co vlastně Aro uvidí, až se mě dotkne? Neuvidí celý můj život, že ne?“ Vůbec se jí nelíbilo, že by měla s někým sdílet všechny své vzpomínky.

„Může vidět vše, nebo jen část, na kterou se zaměří. Ale Aro je gentleman. Když budeš myslet na to, co by měl vidět, nebude muset pátrat a probírat všechny tvé vzpomínky,“ uklidňoval ji Jazz.


****


Stará budova byla nově restaurovaná a interiér vkusně osvícen křišťálovými lustry. Šli po měkkém běhounu, takže jejich kroky nebyly téměř slyšet.

„Tohle není hlavní sídlo, že ne?“ zašeptala Alice a i ten šepot zněl podivně rušivě.

„Ne, tato budova je sídlem jedné obchodní společnosti, sdružující několik desítek krevních bank po světě.“ Informoval ji Jasper a usmál se, když Bella s Alicí vykulily oči.

„No co? Copak si myslíte, že v dnešní době je jednoduché zachovat utajení a přitom nakrmit tolik krků?“

„Proč jsme nejeli rovnou do paláce?“

„Protože Aro s námi chtěl mluvit první a tady má svou kancelář. Je výkonným ředitelem. Dnes je normální pracovní den a všichni jsou nějak pracovně vytíženi,“ informovala je Rose.

„Královská rodina pracuje?“

„Jo, všichni. Tedy ne stále, ale všichni mají nějaký zájem, firmu, či něco, kde tráví svůj čas a jsou prospěšní rodině. Ona není úplně legrace být nesmrtelný, víš?“ zašklebila se Rose, ignorujíc zlostný pohled Eda.

„Zkus si představit, že žiješ několik staletí a nemáš nic na práci. To by prostě nikdo nevydržel!“ přisadil si Emm a holky mu musely dát zapravdu.

Hmm, to by mě zajímalo, jakou mají asi spotřebu, když vlastní krevní banky...“ ozvalo se zabručení a Bella nadskočila.

„Tati! Jak ses...“

Sledoval jsem tě a neptej se mě jak. Prostě cítím tvou mentální stopu a jdu za ní. Zdá se, že duchové mají celkem volnost pohybu,“ řekl a spokojeně se pousmál.

Další debatu přerušila žena, která jim vyšla naproti z boční chodby.

„Dobrý den, již jste očekáváni,“ pronesla kultivovaným hlasem a vedla je ke dveřím na konci chodby.


Jako první vstoupili Rose s Emmettem, za nimi Jasper s Alicí. Ed držel Bellu za ruku a vešel poslední.

Alici hned mezi dveřmi něco zadrnkalo na nervy. Její pozornost plně zaujal muž stojící vedle velkého psacího stolu. Pocítila mírné nutkání sklonit hlavu v pozdravu.

Jako na povel Rose, Jasper, Emm a Ed poklekli na jedno koleno a sklonili hlavy.

Bella trochu zmateně pohlédla na klečící postavy a svou sestru, která mírně sklonila hlavu ve zdvořilém pozdravu, avšak hned ji zase zvedla a zvědavě si muže prohlížela.

Bella se na něj také zadívala; střetla se s očima barvy noci. Černé, hluboké a silné a... zkoumavé. Pozdravila stejným gestem jako Alice.

„Vítejte a povstaňte,“ sytý baryton prolétl místností a v mžiku uvolnil to podivné napětí. Všichni povstali, Alice s Bellou se mimoděk pousmály.

„Vaše Výsosti, velice si vážíme vaší vstřícnosti a děkujeme,“ promluvil Edward. „Dovolte mi představit vám Alici, Jasperovu družku, a Isabellu, mou ženu.“

„Velice rád vás poznávám, dámy. Jsem Aro, a jak jistě víte, jsem jedním z vládců. Prosím, posaďte se.“ Aro se odmlčel, ale ukázal na pohodlná křesílka rozmístěná okolo konferenčního stolku. Jeho oči pozorně studovaly každý pohyb dívek. Reakce Alice ho překvapila. To, že pouze mírně a na chvilku sklopila hlavu. Jako novorozenou upírku by ji měla síla jeho krve na kolena doslova srazit. Jenže... daleko víc ho zarazila jeho reakce, když se setkal s pohledem jejích hnědých očí. Přistihl se, že začíná sklánět hlavu v automatickém pozdravu, což rozhodně nebylo obvyklé. Zajímavé, pomyslel si a odložil to na později.

Edward, který jeho myšlenky zaregistroval, přemýšlivě nakrčil čelo. Taky ho to překvapilo.

„Nebudeme to protahovat, všichni víme, proč tu jste, a Esmenité utíká čas. Alice, prosím, dovolíš mi podívat se na tvou vizi?“ zeptal se zdvořile a natáhl ruku.

Alice nervózně postoupila dopředu a podala Arovi ruku; zavřel oči. Jemný dotek dlaně jí nebyl nikterak nepříjemný. A pak ucítila na pokožce ruky chvění. Trval to jen chvilku a Aro otevřel oči. Nevěřícně na Alici zíral a úžas jeho tvář zformoval do poněkud komického výrazu.

„To je naprosto neskutečné,“ zašeptal a pustil její ruku. Ač se snažil zaměřit jen na její aktuální vizi, stejně zachytil i obrazy z několika dalších. A ty mu vpravdě zvedly žluč.

„Jsem už dost starý a viděl jsem různá zvěrstva, která na sobě lidé páchali. V době válek se děly strašné věci, ale to bylo vždy pod vlivem šílenství z bojů nebo demonstrace politické moci. Ta bestie, která se nyní objevila, je však něco jiného. Je to zlo. Bohužel jsem nepoznal místo, které jsi viděla. Je však jasné, že se tam nějakým způsobem všichni dostaneme. Ovšem... ten rituál mi něco připomíná...“ Aro se zamyšleně odmlčel a pak zvedl telefon.

„Drahá, svolej, prosím, všechny na večer ke mně do pracovny. Sebastien aťsi přinese vše, co potřebuje,“ ústa mu provlnil úsměv, když dodal: „Ano, lásko, já taky.“ Zavěsil.

„Tak... večer Sebastien nakreslí co možná nejpodrobněji tvou vizi a uvidíme, co na to ostatní. Teď mi řekněte, jak jste se celou dobu měli, a taky jsem zvědavý na tebe, Bello,“ obrátil se zvědavě na tiše sedící dívku, která vypadala poněkud zaskočeně a bojácně, jak se tiskla ke svému manželovi a klopila oči.

„Podle toho co jsem slyšel od sestřenky, jsi pěkné kvítko. Mně se však zdáš tichá a zakřiknutá. Nebojíš se mě, doufám?“

Bella se ze všech sil snažila vypadat uctivě a pokorně, aby snad svým chováním nepřivedla Eda do problémů. Jenomže ten chlápek královskej ji iritoval. Pomalu zvedla oči a bez zaváhání se mu zadívala do těch černých hlubin. Nic neřekla, ale dala si záležet, aby její pohled vyjádřil co nejvíc jejích pocitů.

A Aro se začal smát. „Aha...“ chechtal se.

Zmateně zamrkala. Že by její pohled byl až natolik všeříkající? Pak hodila podezřívavým pohledem po Jasperovi. Ten se tvářil jako neviňátko, takže jí bylo okamžitě jasné, odkud vítr vane.

„Mizero,“ zasyčela směrem k potutelně se usmívajícímu švagrovi, který určitě předal její pocity Arovi, což definitivně smázlo masku pokory z její tváře.

„Omlouvám se, Výsosti, ale na pokorné chování jsem až moc Američanka. Jsem vychovaná jako svobodná bytost a autority mi vždy dělaly problém,“ přiznala a pokoušela se ignorovat Edwardův varovný pohled.

Správně, holčičko. Král nekrál, nevím, proč by ses měla před někým klanět!“

„Tati, teď ne!“ odsekla směrem k oknu.

„Bello, rozhodně není nutné, abys chodila v předklonu,“ culil se Aro. „Jsi člověk... zatím...“ na slovo zatím přidal důraz a ostře pohlédl na Eda, „takže bude úplně stačit běžné slušné chování. A teď mi, prosím, pověz něco o té své schopnosti hovořit s duchy. Jestli jsem to správně pochopil, je tu s námi i tvůj otec?“ Aro se nejistě zadíval k oknu a pak vrátil svůj pohled k již normálně se tvářící dívce.

Bella se rozpovídala. A zatímco naslouchal vyprávění, jedna jeho část si přehrávala vzpomínky a vizi Alice. Až nyní mu došlo, čeho si dříve nevšiml. Dívky rozumí jazyku Prvních, obě dvě. Co to však znamená, netušil. Asi za hodinu se prozatím rozloučili a zamířili do paláce, kde se po ubytování měli setkat s celou rodinou.


****


Na desce pracovního stolu ležel obraz. Alice stále ještě nemohla uvěřit, jak přesně a do detailů vykresluje to, co viděla. Sebastienova schopnost byla opravdu jedinečná. Při kreslení držel Alici za ruku a měl zavřené oči. Přesto byl obraz hotov za necelou hodinu.

Celá královská rodina si ho pečlivě prohlédla. Zklamání v místnosti by se dalo krájet, nikdo to místo nepoznal a ani neměl nápad, kde ho hledat.

„Ten rituál...“ jasný hlas, který prořízl ticho patřil Rhoně, vysoké černovlasé ženě s výraznými rysy a zářícíma modrýma očima. Hned získala dokonalou pozornost všech přítomných.

„Ne že bych ho znala, ale něco mi připomíná,“ skousla si zadumaně ret a vyhledala očima Ara.

Mračil se, jak soustředěně probíral své vzpomínky. Pak najednou dokořán otevřel oči, stále spojen pohledem s Rohnou.

„Pamatuješ si to také, že?“ nadhodila tázavě. „Budeme muset porušit její klid,“ konstatovala a Aro si povzdechl.

„Co se děje? Na co jste přišli?“ nevydržela to Esme a vyjádřila tak zvědavost všech.

„Potřebujeme pomoc. Musíme porušit slib a vyrušit Truchlící,“ řekl Aro a na místnost padlo ticho.


****


Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

26)  betuška (29.04.2014 21:26)

a to je koniec??? to je mučenie tieto nedokončené poviedky:( :'-( čo treba urobiť, aby si to dokončila? bolo to úžasnéééé...

julie

25)  julie (17.06.2013 21:23)

Popolesinko, nebyla by další kapitolka? Prosíííííímmmm

Alison

24)  Alison (31.01.2013 20:57)

Po menšej pauze som sa dostala až na "koniec" tejto úžasnej poviedky. Bolo niečo neskutočné to všetko čítať a toľko intenzívnych emócií - lásky, nenávisti, túžby, nehy, pomstychtivý atď. - v jednej poviedke som už dlho nezažila. Avšak, aj keď som pri čítaní takmer nedýchala celkový dojem mi kazilo vedomie, že sa nedozviem koniec, ktorý tak skoro zrejme ani nezistím. :/ Teším sa na ďalšiu kapitolu.
A.

Popoles

23)  Popoles (25.11.2012 00:30)

Děkuji , děkuji , děkuji. Ani nevíte, jak krásný je to pocit, číst vaše komentíky a vědět, že vás to stále baví číst.

anetanii

22)  anetanii (21.11.2012 15:56)

Na tuhle kapitolku jsem čekala, jako na smilování a... PÁNI! Z té poslední věty mě doslova mrazilo v zádech, i když jsem čekala nějaké velké boom. Opravdu pěkně se to tam rozjíždí! Dílko nezklamalo. Teď už jen doufat, že na další přírůstek nebudeme čekat další rok.

21)  MinaVolturi (21.11.2012 15:33)

Fantastické na niečo také sa vážne oplatilo počkať si ;) Teším sa na pokračovanie

Ewik

20)  Ewik (21.11.2012 12:28)

Mám obrovskou radost! Po dlouhé době jsem se zase zakousla do čtení a přečetla i pár kapitol zpátky.

Moc se těším na další... kapitola je skvělá!!

julie

19)  julie (20.11.2012 13:01)

Nevěřím!!!!!Našla jsem tohle překvápko až teď,ale čtení si nechávám na doma... večerníček dneska bude skvělý!!!!!

monikola

18)  monikola (20.11.2012 10:35)

anooooooooo... presne na tuto poviedku cakam najnetrpezlivejsie...fakt ju zboznujem...je jedna z mala, ktore napriek tomu ze pouziva nase dobre zname postavy tak ako fanfiction ju vobec nevnimam...naopak je pre mna niecim ako plnohodnotnym pribehom s vlastnym dejom a charaktermi postav...je uuuuuzasna

Mili

17)  Mili (20.11.2012 09:29)

Úžasná kapitolka , to bylo skvělé překvapení, myslela jsem, že už ani nepíše tohle téma :)

Bosorka

16)  Bosorka (20.11.2012 06:56)

A jedeme dál...
Kapitola úžasná a ani ne moc krvavá (když odmyslíme krevní banky). Jen mám po sobotě trochu problém s Arem...představit si ho jako "normálního" po té maškarádě, je docela těžké

Popoles

15)  Popoles (20.11.2012 00:32)

Milé ženy!
Vzhledem k tomu, jak dlouhý čas uběhl od poslední kapitoly, jsem poněkud v šoku, že jste stále ochotny VS číst a hlavně, že se najdou úžasné bytosti, ochotné komentovat
Tímto posílám vám všem obrovský dík. Moc si vážím vaší podpory a budu se snažit psát. DÍKY!

14)  mary (19.11.2012 22:29)

jsem ráda, že jsi zpět a konečně se dozvím, co bude dál

Lenka326

13)  Lenka326 (19.11.2012 19:44)

Už jsem ani nedoufala, proto mám velkou radost. Skvělý dílek, i když plný nových otázek, na které, jak doufám, dostaneme brzo odpovědi .
Opravdu se moc těším na další pokračování

Kamci

12)  Kamci (19.11.2012 19:03)

JO nová kapča
Svělý, vrstvíš nám tu záhady jednu na druhou a pěkně nás holka napínáš, ale od tebe, v tomto podání se napínám moooooc ráda

11)  witmy (19.11.2012 15:06)

ani nevíš jak moc si mě překvavila byla to nádhera a ani po tak dlouhé době si nestratila nic ze svého spisovatelského umu moc se těšim na pokráčo a doufá že to tentokrát bude dřív

10)  hela (19.11.2012 14:45)

no páni konečně jsem se dočka, já už myslela že jsi s tím sekla
Kapitola byla parádní a jsem zvědavá na pokráčko a prosím dřív než bylo tohle, to čekání mě neba

Mirus

9)  Mirus (19.11.2012 07:42)

úúúúúúúáááááááááá konečně tak jsem to zhltla, ale na konci jsem dostala facku, že jsem se musela zarazit! Ty teda umíš napínat čtenáře:-)

dorianna

8)  dorianna (18.11.2012 23:52)

áááááá já bych četla další kousek až bych brečela Popoušku, prosím, prosím, nenech nás dlouho čekat

SarkaS

7)  SarkaS (18.11.2012 23:44)

Panečku, já nestačím zírat. Fakt je tu nová kapitola? Navíc se toho zase spousty stalo a já nemám ani o trochu jasněji. Budu jen doufat, že to vysvětlíš příště a že příště bude brzy

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still