Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Vra%C5%BEedn%C3%A9%20sny_perex%20ob.jpg

Pokračujeme v krasojízdě...

Alice je upírka, To se zabydlelo v duši Esmina dítěte, Bella má komplikace po operaci a Charlie?

Prostě se to na všechny hezky sesypalo. Jak z toho ven?

 

Za bleskové obetování děkuji Nebrasce.

Za vyprovokování k psaní Ree :-D

Třetí den. Už třetí den je všechno vzhůru nohama.
Edward seděl u Belliny postele a užíral se výčitkami. Proč tam nebyl? Mohl by něco změnit, kdyby tam byl? A co se vlastně přesně stalo? Když přijel, myšlenky všech ho zahltily jako potopa.
Povzdechl si, jemně pohladil křehkou ruku, která v sobě měla zavedenou kanylu. Bella si tím rozrušením a námahou přivodila arytmii a potrhala si jemné stehy na srdečním svalu. Krev začala prosakovat kam neměla a hrozila zástava. Omdlela hned poté, co se k zemi svezla Esmé. Na sál ji odvezli na poslední chvíli. Nyní byla v umělém spánku. Esmé nedokázala vysvětlit, co přesně se jí stalo. Bezvědomí je u upírů rarita. Probrala se asi po minutě, dezorientovaná a vyděšená. Jasper z ní cítil strach, zmatení a podivnou rozervanost. Instinktivně si rukama držela břicho.

Jasper musel Alici odvézt. Jejich dům byl naštěstí dost daleko od města, takže pokušení z lidské krve pro ni nebude tak velké. Emm a Rose byli s ním jako pojistka, pokud by se s Alicí něco zvrtlo.
Jenže... Alice se neprobírala. Přeměna proběhla tak jak měla, pouze konečné procitnutí se nekonalo.
Jasper byl strachy úplně na nervy a zdravý rozum mu zachovával jedině fakt, že z Alice necítil negativní emoce, pouze pokoj a jakousi nedočkavost.


A Charlie... Edward nevěděl, jak to Belle říci, až se probere. Kulka mu prošla týlem a zůstala zaseknutá v lebeční kosti. Carlisle říkal, že v devadesáti devíti procentech taková rána lebku roztříští a úlomky kosti udělají z mozku sekanou. Charlie měl ale tvrdou hlavu, doslova. I tak byla jeho naděje na přežití téměř mizivá. Byl kómatu a jeho mozková činnost byla sotva měřitelná. Lékaři se obávali embolie a následně mrtvice.
Carlisle byl rozpolcen mezi strachem o Esmé a povinností k pacientům. Po urgentní reoperaci Belly si chtěl vzít dovolenou, ale Esme mu to nedovolila. Souhlasila s prohlídkou ultrazvukem, ačkoli už z předchozího pokusu o vyšetření věděli, že upíři mají placentu dvakrát silnější než lidé, takže obraz byl rozmazaný a nejasný.
Plod byl v pořádku, jen se zdál dost neklidný. Poněkud klidnější Carlisle nařídil Esme absolutní klid a Rose byla určena za vrchního hlídače.
V tom zmatku nikdo neřešil, co se stalo s duchem bestie. Stejně ho nebyl schopen vidět nikdo, jen Bella, takže to odsunuli, až se probere.

Ed bezmyšlenkovitě přejížděl prstem po útlém zápěstí s půvabnou kresbou namodralých žil.
Bellu by měli probudit dnes odpoledne; už se nemohl dočkat. Neskutečně mu chyběl její hlas, úsměv, podrážděné zúžení očí, když ji něčím vytočil, to věčné špičkování a dobírání si jeden druhého. Nadechl se její jedinečné vůně a vzpomínky na jejich jediné milování začaly pozvolna kroužit jeho vědomím. Seděl nehybně u jejího lůžka, oči zavřené a na tváři zasněný úsměv.

xxxx


Cítila se zvláštně. Jako by vnímání sebe sama bylo rozděleno do dvou pocitových center. Její přeměna proběhla relativně rychle. Věděla, že ji Jazz odváží z nemocnice. Emm řídil a ona byla s Jazzem na zadním sedadle. Držel její prudce se zmítající tělo. Byl skoro zázrak, že se jim podařilo zmizet z nemocnice nepozorovaně. Její čelisti, se zuby pevně zakousnutým do masa jeho paže, už dávno ztuhly v křeči. Tento roubík se ukázal jako funkční a zároveň uklidňující. Ačkoli to nijak nesnížilo bolest ohně protékajícího jejími žilami, cítila z Jazze, že jemu to pomáhá. Byl vděčný, že jí může alespoň tímhle způsobem ulehčit přeměnu.


Dopravili ji do Jasperova pokoje, to už bolest začala pomalu slábnout, a během dalších několika hodin docela zmizela.
Slyšela jak na ni mluví, ale nedokázala odpovědět. Nemohla pohnout ani prstem, oči pod víčky zíraly nehybně do jednoho bodu. Celkově se cítila svěží, odpočinutá, její smysly vnímaly sebemenší  šramot, vůni a dotek Jazzovy ruky v ní vyvolával chvění zcela nevhodné pro někoho, kdo vypadá jako v bezvědomí.
Urputně se snažila dostat za tu bariéru, která jí bránila procitnout, nešlo to. A pak, najednou, pocítila něčí přítomnost.
Bylo to, to bylo... Nedokázala ten pocit popsat. Jakoby se cizí duše dotkla té její. Opatrně ji zkoumala, osahávala a ochutnávala. Alice nedokázala říci, zda je to strašně nepříjemné, nebo naopak  úžasně příjemné, s jistotou však věděla, že se nebojí. A potom ji zaplavila radost, něha a láska tak hluboká, že jí vehnala slzy do očí. Tiše stékaly po nehybné tváři a vyděsily Emma, který ji právě hlídal.


„Jazzi!“ zavolal poplašeně na bratra, který byl v kuchyni a ohříval pro Alici krev. Zatím ji krmili lidskou, kterou měl Carlisle v zásobě pro Esme. Naštěstí její stav neovlivnil polykací reflex, takže nemuseli zavádět žaludeční sondu. Čekali, že vůně lidské krve ji probere, ale nereagovala, jen polkla, když se jí tekutina dostala do krku.
Jasper se přiřítil a už po cestě vztáhl k Alici své senzory. A dávka toho, co právě cítila Alice, ho málem přiměla zakopnout.
„No tedy!“ Sledoval milovanou drobnou tvář a cestičky slz, které se klikatily a stékaly po stranách do vlasů.
„Ona je šťastná. Cítí se milovaná, překvapená a dojatá,“ vypočítával a kroutil nevěřícně hlavou. „Myslíš, že se se jí zdá nějaký sen?“ naklonil hlavu Emm, aby přes bratra viděl nehybnou dívčí tvář.
„Možná. Jestli ano, pak by mě strašně zajímalo o čem je.“
„Škoda, že tu není Ed, měli bysme to i s dějem,“  brblal Emmett.

Alice je sice vnímala, ale jen okrajově. Stále nemohla uvěřit tomu, to se jí začalo odehrávat před vnitřním zrakem.
Viděla cestu, obyčejnou písčitou cestičku, vedoucí do nedohledna. Okolí bylo zahaleno v mlze, bylo nepodstatné. Něco ji nutilo tu cestu sledovat. Kráčela pomalu, nejistě, ale nebála se. Neustále ji obklopoval ten pocit bezpečí a lásky. A potom se před ní začal zhmotňovat stín. Byl sice daleko, ale očividně jí kráčel v ústrety.
Stín nabýval na tvaru a velikosti, po chvíli to byla zřetelně lidská postava, ženská postava.
Čím víc se blížila, tím víc jí byla povědomá. A pak...
„Bello!?“
„Alice!“
„Co tu děláš?“ ozvaly se obě najednou a rozběhly se k sobě.
První dotek jejich imaginárních těl jim vyrazil dech. Ucukly, polekány tím podivným zajiskřením jejich duševních energií.
„Cítila jsi to?“ zašeptala Alice.
„Jo, bylo příjemný?“ Bella to neřekla jako oznámení, spíš jako otázku s velkým otazníkem na konci. Pomalu k sobě opět natáhly ruce a jiskřivý proud jejich energií je prostoupil.
„Příjemný? Páni! To je spíš nádherný, úžasný, prostě hustý!“ rozplývala se Bella z duševního kontaktu, který v tuto chvíli absolutně zahltil jejich smysly a odvedl pozornost od aktuálního problému.
Alice se vzpamatovala první.
„Co tu vlastně děláme? A kde to jsme?“
„Nemám tucha,“ ušklíbla se Bella. „Byla jsem v limbu a pak mě vnitřně probudil divnej pocit, jako by mi někdo zkoumal vnitřek,“ vypadlo z ní, ale Alice ji pochopila.
„Mě se to stalo taky! Cítila jsi něco?“
„No... jo, bylo to nejdřív divný, ale pak, pak to bylo...“ zadívala se Alici do očí a obou se v nich zaleskly slzy.
„Takže jsi to cítila taky!“
„Hmm, jenže potom to zmizelo a objevila se tahle cesta,“ Bella se rozhlédla po písečné stezce a chuchvalcích mlhy kolem ní.
„Je to tu jak v nějakým meziprostoru, či co.“ Pak si najednou vzpomněla, čím Alice prošla. „Co tvoje přeměna? Jaké je být upírem? Chutná ti krev? Je těžké se ovládat v blízkosti lidí?“ zahltila Alici otázkami, netrpělivě přešlapuje na místě.
„Myslím, že přeměna dopadla dobře, jen jsem se ještě neprobudila. Prostě jsem uvězněná ve své hlavě,“ zamračila se Alice. “A pokud vím, ty jsi po druhé operaci srdce, měla jsi namále.“
„Jak to víš?“ zvědavě zvedla obočí Bella.
„Vnímám svoje okolí, kluci si o tom povídali. Ed je pořád u tebe.“
Bella se chtěla dál ptát, ale v tom si obě uvědomily přítomnost další duše. A s jejím příchodem je opět zahltil pocit radostného shledání a lásky.


Obě dívky se pátravě rozhlížely, hledajíce známky něčí přítomnosti. Mlha na jednom konci cestičky pomalu tmavla a začala získávat podobu ženského těla. Nezhmotnilo se úplně. Průsvitná postava se vydala ladným pohybem k nim. Fascinovaně sledovaly kontury těla, které tvořila jiskřící energie.
„Již jsem nedoufala, ale jste to opravdu vy... Má duše je naplněna radostí a vděkem.“ Ozvalo se v jejich hlavách ženským hlasem. Byl hluboký, ale krásně melodický a sametový.
„Však nemáme mnoho času, neudržím spojení příliš dlouho. Hledejte mne. Musíte najít, co bylo pohřbeno a probudit život, jež život dal.“


Žena pohlédla na Alici. „Poslouchej svůj vnitřní hlas věštkyně, naslouchej pokynům své duše. Tvá sestra může porazit zlo, které uniklo z říše zatracených. Spojte své duše, slučte co bylo rozděleno a Tabú nechť zaujme své místo v srdci svého lidu. Pospěšte, zlo se nesmí zrodit z těla potomka První!“

Žena vztáhla své průsvitné paže a dotkla se jejich tváří. Jako by jimi proteklo tekuté štěstí. A potom bylo povšem. Postava zmizela, mlha se začala vytrácet a dívky zmateně zíraly na svá těla, která se pomalu odhmotňovala.
Bella se upřeně dívala na mizející siluetu Alice, když jí něco došlo. Zatvářila se šokovaně a chtěla něco říci; nestihla to. Plné vědomí v ní vzplálo, jako když škrtne sirkou a ona vzhlížela do Edwardových očí.

„Lásko! Jak ti je?“ Starostlivá vráska na čele a pátravý pohled jí připomněly realitu.
„Táta...?!“ dostala ze sebe chraplavým hlasem. Ed uhnul očima a ramena mu poklesla.
Strach se jí rozlil útrobami a škodolibě zmáčkl plíce. Najednou se nemohla nadechnout.
„Dýchej, Bello! Charlie žije, ale...“ Zarazil se, nevěda jak pokračovat.
„Co ale? Edwarde, okamžitě mi řekni pravdu.“
„Je v kómatu. Střela prorazila lebku. Zatím nevědí nakolik je poškozen mozek, ale přístroje naměřily sotva patrnou aktivitu... Šance že se probere a bude... ehm... normální, je mizivá.“ Poslední slova už šeptal. Belle stékaly po tvářích slzy a tělo se chvělo potlačovanými vzlyky. Ed ji vzal opatrně, aby nevytáhl některou z hadiček stále vedoucích do Bellina těla, do náruče.
Ještě chvíli se Bella chvěla pláčem, ale pak se jí dech pomalu zklidnil. S hlubokým nádechem se vymanila z jeho objetí a její bojovná povaha zase převzala vládu.
„Dost.“ Poručila sama sobě a hřbetem ruky si otřela mokrou tvář. „Táta je naživu, nebudu tu naříkat jako na pohřbu. A dokud dýchá, je naděje,“ prohlásila a do tváře se jí vloudil ten úžasně známý umanutý výraz.
Políbil ji lehounce na rty. „To je Bella, kterou miluju.“
Na chvíli se jejich pozornost zcela soustředila na polibek. Pak se monitor, který hlídal Bellino srdce  rozjančil. Ed polekaně zvedl hlavu, ale Bella se jen ušklíbla.
„No co? Snad si nemyslíš, že moje tělo bude v klidu, když mě líbáš?“ Unaveně se opřela o polštáře, ale na tváři jí stále zářil mírný úsměv.
Ed nevěřícně zakroutil hlavou. „Zavolám domů, budou tě chtít vidět.“
„Esme!“ vyhrkla Bella a po úsměvu už nebylo ani památky.   
„Esme je v pořádku, jen omdlela, ale už se cítí dobře,“ pokoušel se ji uklidnit, ale Bella ho zarazila.
„Ne, ty to nechápeš! Panebože, jak jen jí to mám říct?!“ zoufale si zkousla rty a brada se znovu začala chvět.
„Co říct?“
„On... To... Do prdele!“ zakvílela a zavřela oči. Pak potichu řekla: „Ta bestie napadla Esmino dítě a utlačuje jeho duši. Chce po narození plně převzít vládu a stát se členem královské rodiny.“ Bella ztichla a pomalu otevřela oči.
Edwardův obličej byl směsicí šoku a hrůzy.
„Musíme to říci ostatním. Musíme najít způsob, jak To vypudit z těla dítěte a zároveň tím neohrozit duši toho maličkého.“ Sevřela Edovi ruku a nasadila odhodlaný výraz.
Ed stále mlčel, pokoušel se vstřebat to děsivé sdělení a hlavně přijít na způsob, jak to oznámit Esme.
Pak sebou Bella trhla, jak na ni dolehly vzpomínky na vizi, či sen. Nebyla si jistá co to bylo, ale právě jí došlo, co musejí udělat.
„Musím mluvit s Alicí, hned!“
„Bello, Alice je...“
„Je při vědomí, věř mi,“ prohlásila s jistotou a netrpělivě kývla hlavou, když na ni nevěřícně pohlédl.
Ed už se na nic neptal a sáhl pro mobil.


xxxx

„Co to...?“ vyhrkla Alice, když si uvědomila paže, které ji svíraly.
„Alice! Lásko, konečně!“
Zírala zmateně do Jazzovy rozzářené tváře a teprve nyní jí došlo, že je konečně vzhůru. Jak psychicky, tak fyzicky.
„Jak se cítíš? Nebolí tě něco? Nemáš hlad? Slyšíš mě? Vidíš mě?“ Pátrající ruce kontrolovaly její, konečně se pohybující končetiny, jakoby hledaly zranění.
Alice se kouskem své pozornosti divila, co to Jazz dělá, ale její větší část vnímala doteky s prudkou intenzitou, která způsobila prudké zrychlení jejího tepu. Cítila lehkou změnu své mimiky a vidění se jí náhle ještě více zaostřilo. S pozorností plně koncentrovanou na svého druha uslyšela zavrčení. Zároveň jí došlo, že ten zvuk vyšel z jejího hrdla.
Jazz prudce trhl hlavou a setkal se s jejíma očima. V mžiku se mu obličej změnil na upíří, když uviděl poprvé změněnou tvář své družky.
Chřípí se jim oběma zachvělo, jak natáhli vůni svého protějšku. Okolí zmizelo. Byli jen oni, jejich divoká podstata a prudká touha, která je zalila tak nečekaně a rychle.
Alice se nepoznávala. Nutkání přitisknout k sobě svého druha a splynout s jeho tělem bylo silnější, než cokoli kdy zažila.
Jak se ocitla v silném objetí Jasperových paží, omotána kolem něj jako vinná réva, nepostřehla. Ústa divoce přitisknutá, jazyky propletené a tesáky vyjíždějící z horní čelisti vnímala jako v mlze.

„Holoubkové, nerad vyrušuji, ale nechcete si to nechat na později?“ ozvalo se od dveří.
Dvojí syrové a vzteklé zavrčení bylo okamžitou reakcí.
„No, no. Snad jsem toho zas tak moc neřek, ne?“ uculoval se Emm a uhnul před rychle letícím polštářem.


Navzdory silné touze ignorovat celý svět a pokračovat v poznávání těla své družky, se Jasper pokusil sesbírat zbytky svého sebeovládání. Pomalu odtáhl dlaně od horké pokožky Aliciných zad. Vůbec netušil, jak se tam jeho ruce dostaly.
Alice, zahlcená novými silnými vjemy, se nehodlala vzdát svého druha tak snadno. Znovu zavrčela a její špičáky, prvně vysunuté z úst, lesklé a bílé, se Jazzovi zabořily do pulsujícího místečka těsně nad klíční kostí.
Zaúpění, které mu vyšlo z hrdla, nebylo výrazem bolesti. Zíral na krví potřísněné tesáky a jeho odhodlání sundat ruce ze své družky kvapem bralo roha. Naklonil se a pomalu přiblížil svá ústa k těm sexy špičákům. Alicí v očekávání proběhlo chvění. Když se jeho jazyk dotkl bělostného zubu a jemňoučce slízl rudou skvrnku, projel jejím tělem šíp rozkoše. Stále omotaná kolem jeho těla se vzepjala a přitiskla jejich klíny k sobě.
Z Jaspera vyšlehla syrová touha. V mžiku se převrátil a vtiskl Alici do matrace.

„Hej, co kdybyste si aspoň zavřeli dveře? Brácha, a taky by pomohlo, kdybys přestal vysílat svoje pocity jak jadernej reaktor do širokýho vokolí!“ nadával Emm a lačně zíral na svou ženu, která právě scházela s Esme ze schodů.

Hrozivé zavrčení, které vyletělo z Jazze, bylo přerušeno hlasitě vyzvánějícím mobilem.
To konečně proniklo do chtíčem a touhou omámeného Jasperova mozku. Alice také začala vnímat své okolí, a když jí došlo, co tu předváděla, zahořely jí i uši.
Jazz sáhl po mobilu.
„Ede?“
„Bella se probrala a chce mluvit s Alicí. Prý ví jistě, že už je vzhůru. Je to pravda?“
Alice, dříve než si uvědomila, že v pohodě slyší jejich hovor, jakoby měla mobil u ucha, natáhla ruku a vyškubla přístroj z jeho prstů.
„Dej mi Bellu,“ vyhrkla, nevšímaje si Jazzova zdviženého obočí.
„Alice! Pamatuješ si to?“ Bella zněla rozrušeně a chraplavě, jako by nedávno plakala.
„Všechno,“ odpověděla. „Jen netuším, co to mělo znamenat, nevím o čem to mluvila a kdo vůbec byla.“
„Nezdálo se ti na tom snu něco divného?“ zeptala se Bella a hned se opravila, když slyšela sestřino odfrknutí.
„Myslím něco jiného, než to, že jsme byly obě ve stejné vizi a mluvily s jakousi průsvitnou ženou. Mám na mysli její řeč!“
„Nevím kam míříš,“ zamumlala Alice a po hlase bylo znát, jak se soustředěně probírá vzpomínkou na to podivné setkání.
„Alice, ona nemluvila anglicky!“ Bella chvilku čekala na odezvu, ale v telefonu bylo ticho.
„Alice?“
„Bello... Ale já jsem jí rozuměla!“ vyhrkla nakonec její sestra a zněla naprosto ohromeně.
„No právě. Takže tu máme další záhadu. Obě rozumíme jazyku Prvních.“

Ostré několikanásobné zalapání po dechu Alice vnímala jen okrajově. Vysvětlování musí chvilku počkat.
„Dobře budeme postupovat popořadě. Nejdřív musím mluvit s vám všemi a hlavně s Esme,“ pokračovala Bella a ignorovala zhmotnělou otázku v podobě zírajícího Edwarda. „Jak snášíš lidskou vůni?“
„Nemám tušení, teprve teď jsem se probrala a sem do domu žádná vůně nepronikla,“ uvažovala Alice.
„Tak to otestujte a jestli to půjde, přijeďte sem všichni, je toho moc, co musíme probrat.“ A s tím Bella zavěsila.
Alice ještě chvilku zírala na mobil ve své ruce a pak zvedla pohled k Jazzovi. Zjistila, že v pokoji jsou všichni včetně Carlislea, který se vrátil z ranní. Jejich obličeje měly naprosto shodně tázavý výraz.
„Nechtějte teď po mě, abych to vysvětlovala, potřebuji k tomu Bellu, protože sama nerozumím všemu,“ odbyla je a zklamání zaplnilo místnost.
„Ale Alice,“ zkoušel to Emmett, byl však umlčen Esminým pohledem.
„Jak vyzkoušíme mou snášenlivost lidí?“ zajímala se Alice a udiveně se dívala za Rose, která vyběhla z místnosti. Vzápětí se vrátila s termoboxem v rukou. I přes uzavřenou nádobu Alici zacukalo chřípí a špičáky vyjely z horní čelisti. Tvář prošla změnou ve stejném okamžiku.
„Hmm... tak to nevidím zrovna dobře,“ utrousil Emm sarkasticky.
„Lásko, soustřeď se,“ vzal ji za ruku Jazz a pevně stiskl.
Alice zavřela oči a pokusila se vědomě nasadit lidský obličej. Netušila jak, ale věděla instinktivně co má dělat. Po chvíli už měla zase svou tvář, jen špičáky byly nepatrně větší než lidské.
Rose otevřela termobox a sáčky s lidskou krví se ve světle odpoledního slunce zaleskly. Alice zatnula zuby a vší silou se pokoušela ignorovat nutkání skočit k té nádobě, sebrat sáčky a bránit svou kořist před ostatními přítomnými predátory. Vydechla, vibráto v hrdle odumíralo. Urputně myslela na to, že tohle je rodina, že se nemusí o potravu rvát, a že jí nehrozí žádné nebezpečí. Pomalu se zklidňovala.
Rose se podívala na Jazze a on ostražitě, zkoumaje pocity své družky, pokýval.
Rose vzala kelímek a otevřela jeden sáček. Tělo Alice se okamžitě napjalo, upíří instinkty převzaly vládu a špičáky byly opět venku spolu s varovným vrčením. Ale nehýbala se. Koutek její mysli stále neúnavně bojoval s přirozeností dravce a pomaličku získával na síle.
„Výborně, lásko, jsi úžasná,“ povzbuzoval ji Jazz, za což si vysloužil popuzené zavrčení.
Usmál se, v očích mu zajiskřilo a pak se pomalu naklonil. Alice zachytila jeho pohyb periferním vidění, protože její pozornost byla stále upřena na kelímek s krví. A pak ucítila na svém ušním lalůčku lehounký polibek. Vřelá vlna okamžitě zalila její mysl a kelímek byl zapomenut. Nepostřehnutelným pohybem otočila tvář a uchvátila rty svého druha v lačném polibku.

„Tak tohle, brácha, asi mezi lidmi moc nepomůže,“ konstatoval Emm, když oba v mžiku nabrali upíří podobu, zcela pohlceni jeden druhým.
Dvojité popuzené a divoké zaprskání vyvolalo úsměv na tvářích všech přítomných, tedy až na vyrušenou dvojici.
Jazz se uklidnil hned a Alici se to podařilo chvilku po něm. Kupodivu už nereagovala na krev.
„Alice? Jak se cítíš?“
Chvilku přemýšlela a rozebírala své pocity. „Cítím se hladově. Voní to jako nejlepší jídlo, ani to nedokážu k ničemu přirovnat, jen vím, že bych to chtěla strašně moc vypít a musím se vědomě strašně ovládat, abych se nevrhla k Rose a...“ jen ta představa jí skoro bolestivě zkroutila žaludek.
„Dobře, ovládáš se lépe, než bychom předpokládali. Vezmeme tě na lov. Pak zkusíme jít na kraj města a uvidíme. Lidé voní maličko jinak než jejich krev v sáčku, ale jsem přesvědčen, že to zvládneš,“ prohlásil Carlisle a pokynul Rose, aby krev odnesla. Esme jí následovala, což se dalo předpokládat. Ona na lov nepůjde a byl čas na svačinu.



xxxx


Držel ji pevně a rodina okolo tvořila pevnou a bezpečnou bariéru, pokud by se cokoli zvrtlo.
Krok za krokem se blížili k městu. A pak to ucítila. Svaly se napjaly a lovecké instinkty postavily do pozoru všechny její smysly. Žaludek nasycený krví skolené laně se podivuhodně rychle zotavil a hlásil prázdno, hlad, nutkání...
Automaticky kladla nohu před nohu, nechávala se vést a nasávala tu omamnou vůni lidské krve, tak teplé, živé a pulsující.
Došli na kraj lesíka, před nimi se rozprostíralo fotbalové hřiště. Tým místních amatérských fotbalistů právě trénoval na exhibiční utkání. Krev, zahřátá pohybem, freneticky kolující v žilách, ji lákala jako zpěv Sirén.
To pokušení! Stačilo se nenápadně přiblížit k lavičce, kde seděli povzbuzující fandové. Nevšimli by si jí! Jen by po jednom hmátla, a než by vykřikl, stačila by ho umlčet a odtáhnout do křoví.


Alice se zhluboka nadechla a nechala si tu vůni protéci přes jazyk až do krku. Jazzova ruka sevřela její pas pevněji v odezvě na dychtivost, která z ní stoupala. Zatřásla hlavou. Dost! Nesmí tomu podlehnout. Nesmí ničím prozradit existenci jejich druhu. Musí mluvit s Bellou a to znamenalo, jít do nemocnice, kde je krev snad v každém pokoji. S vypětím se soustředila. Obličej vyrovnala do lidské podoby a špičáky pomalu zajely zpět do čelisti.
Pak všichni slyšeli svištění a míč, odražený od tyče branky, přistál pár metrů od nich.
Na hřišti se pokračovalo v tréninku s jiným, ale jeden z přihlížejících se zvedl a zamířil do lesíku, s jasným úmyslem.
Alice strnula.


„Pojďme, tohle je na ni ještě moc,“ zašeptal Carlisle a chtěl se otočit.
„Počkejte, tohle je možnost, abych si vyzkoušela, co vydržím.“ Zastavila je Alice a klidně se zadívala do jejich nesouhlasem naplněných pohledů.
„Jazz bude se mnou a kdyžtak mne zadrží. A Rose může tomu chlapíkovi změnit vzpomínky, pokud bude potřeba,“ přesvědčovala je rychle, protože muž se blížil.
Nakonec Jazz kývl, sebral míč a podal jí ho. Jednou rukou ji uchopil pevně kolem pasu. Rose a Emm a Carlisle se chovali za nejbližší stromy.
Alice se zaťatými zuby vyrazila pomalu vpřed.
„Jé ahoj, vy jste ho našli?“ otázal se celkem zbytečně muž, když viděl dvojici, která se k němu blížila.
„Ano,“ usmál se Jazz a zatnul Alici varovně prsty do masa. „Byli jsme na procházce a tohle nám málem spadlo na hlavu.“
„To se moc omlouvám, občas se stane, že míč nekontrolovatelně zaletí do křoví. Ještě že vás nezranil,“ nakrčil muž starostlivě obočí a natáhl ruku, aby míč mohl převzít.
Alice mu ho pomalu podala, pečlivě kontroluje každý svůj pohyb. Dokonce se zvládla lehce usmát, ale jen natolik, aby neukázala zuby, protože přes všechnu snahu jí začaly vyjíždět špičáky.
Muž děkovně pokýval, popřál jim hezkou procházku a zamířil zpět ke hřišti.
Alice s vypětím sil překonala instinkt vyrazit za unikající zranitelnou kořistí. Vůně zeslábla na snesitelnou úroveň; konečně si mohla vydechnout.
„No páni! Chvíli už jsem si myslel, že mu skočí po krku. Ale dobrá práce, novorozeně, tohle jen tak někdo nesvede.“  Navzdory Emmově pochvale na něj Alice za to novorozeně vycenila zuby.
„Tak to by stačilo. Dnes už jsi toho měla dost, počkáme do zítřka a zkusíme jít blíž do města,“ prohlásila Rose a nasměrovala je všechny k domovu.
„Jenže my nemáme tolik času,“ protestovala Alice. „Musím mluvit s Bellou. Je důležité, abychom začali s hledáním co nejdříve!“
„S hledáním čeho?“ zajímal se Carlisle, zatím co se Rose pokoušela protestovat proti nápadu jet do nemocnice ještě dnes.
„Spíš koho. Měly jsme s Bellou stejnou vizi, musíme ji probrat a začít jednat.“
„Alice, jsi si jistá, že to zvládneš?“ To byla jediná otázka, která teď měla smysl a položil ji Jazz.
Jen pokývala hlavou a umíněně vystrčila bradu.


xxxx

V nemocničním pokoji panovalo šokované ticho s příchutí děsu a hrůzy. Esme se chvěla po celém těle a choulila se Carovi na klíně. Ten ji pevně objímal, pokoušeje se zvládnout vlastní strach o dítě i svou ženu. Ostatní pomalu vstřebávali Bellino vyprávění. To, že bestie je teď v mysli dítěte bylo... prostě strašné.
K údivu všech se jako první ozvala sama Esme. Narovnala se a v očích se jí zaleskla tvrdost a odhodlání matky bojovat za své dítě.
„Jak se zbavím té pijavice?“ zeptala se pevným hlasem a upřeně sledovala Bellu.
„Esme...,“ povzdechla si a stiskla Edovi ruku, která jí dodávala sílu k předchozímu vyprávění. „Netušíš, jak ráda bych pronesla nějaké zaříkání a vypudila toho hajzla do nejhlubších pekel, ale já opravdu nevím jak. Jediné co mne napadá, je, že řešení máme ve vizi, kterou jsme měly s Alicí.“ Pak společně se svou sestrou všem dopodrobna popsaly svou vizi, včetně pocitů, které při ní měly. To, že žena hovořila řečí Prvních, byl jen další díl skládačky, kterou budou muset vyřešit.
„Ona řekla tabů?“ zarazila Esme Alici v úvahách a podivný výraz se jí mihl tváří.
„Ano, řekla, že máme spojit, co bylo rozděleno a tabů ať zaujme místo v srdcích svého lidu,“ zopakovala Bella a zamračila se. „Kolik mají upíři tabu? To je přece něco, co je nedotknutelné nebo posvátné, ne?“
Esme polkla a zavrtěla hlavou. „Já si nejsem jistá, ale může to znamenat i něco jiného. Na tohle sami nestačíme, potřebujeme pomoc.“

Alice se nejistě zavrtěla v obětí Jazzových paží. Celou dobu musela pečlivě kontrolovat své reakce. Bella byla dost blízko a budova nemocnice zase prosáklá krví a vůní pacientů. Pomáhalo jí, že se soustředila na hledání řešení problému, ale podivný pocit, který se jí začal zmocňovat, rozhodil její soustředění. Vidění se jí rozostřilo, zvuky v místnosti slily do šumu a dýchání zpomalilo a prohloubilo. Dříve než mohla začít panikařit, jí došlo, oč se jedná. Vize! Bylo to jiné, než když byla člověkem. Tohle bylo jasnější, intenzivnější, vnímala všemi smysly a současné okolí pro ni úplně zmizelo.

Byla na podivném místě. Skalní stěna se tyčila vysoko nad ní a zvuk odkapávající vody se odrážel v ozvěně. A potom uviděla sama sebe a Bellu, jak kráčí k nějakému kamennému oblouku, v rukou se jim leskly čepele nožů, zlaté čepele. Přistoupily ke kameni a stouply si čelem k sobě. Pak Alice uviděla ženu, která se k nim přidala. Na sobě měla plášť s kapucí. Hlavu držela skloněnou tak, že jí nebylo vidět do obličeje. Postranách krku jí však spadaly až k bokům dlouhé bohaté prameny hnědých vlasů. Nesla zlatou nádobku. Postavila se vedle nich a začala cosi odříkávat. K jejímu hlasu se připojily další. Když Alice pohlédla za sebe, zjistila, že za nimi v půlkruhu klečí několik lidí, ruce spojené a odříkávají totéž co ta s miskou.

Trhla sebou, jak se vize prudce přerušila a uvědomila si, že celou dobu nahlas popisovala co vidí.
„Alice, dokážeš ty lidi popsat?“ naléhala Esme, ale byla přerušena Edem.
„Netřeba, v té její vizi byla komplet celá královská rodina, jen tu ženu, která byla s vámi, jsem nepoznal,“ prohlásil tiše a jaksi uctivě.
Nikdo se neptal jakou královskou rodinu myslí.
„Takže je to jasné, ne?“ vyhrkl Emmett. Všechny pohledy k němu zamířily s tichou otázkou.
„Nechápete? Tohle jasně ukazuje, že musíme domů. Jede se do Volterry!“

Najednou začali mluvit jeden přes druhého. Vyhlídka na návrat ke dvoru, a ještě s člověkem, byla poněkud... neobvyklá a krajně riskantní.
„No, doufám, že se v tomhle stavu dostanu i do Itálie.“ ozvalo se za Bellou. Bella trhla hlavou a její výkřik přerušil hlučnou debatu. Šokovaně zírala kamsi za Edovo rameno, němě otvírala a zavírala ústa. Pak konečně našla svůj hlas a vyjekla: „Ta... tati?!“

 

-------------------------------------------------------------------

 

Povídky od Popoles

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

julie

24)  julie (24.10.2012 21:54)

Popoles,já vím,že máš plno práce jinde,ale aspoň malinkatou kapitolku... sím!!!!!

23)  diduu (14.10.2012 14:47)

prosím,další kapitolku... já chci vědět jak to dopadne

22)  jane (06.07.2012 20:04)

Popoles, přidej, prosím, co nejdřív další kapitolku:) :) tahle povídka je totiž naprosto úžasná

ireen

21)  ireen (31.03.2012 04:05)

Popo! Je to úžasný! Horory nejsou moje parketa, ale tohle předčilo má očekávání. Jedním dechem jsem přečetla všech 22 kapitol, ale teď jsem zaskočená. Dál ....????????????
Budu nedočkavě hlídat, kdy se objeví další úžasná kapitola a osudy (dnes už mých blízkých) se budou naplňovat v dalších řádcích příběhu.
Díky! Vzývám Tvou múzu, nechť Tě opájí a inspiruje!!!!!!!!!!;)

Popoles

20)  Popoles (09.03.2012 22:07)

Hanetko - zatím nikde nic nikam :D
Je to ve stadiu psaní...

Hanetka

19)  Hanetka (05.03.2012 19:53)

Co kde kdy kam? Link? Plíííííís?

Popoles

18)  Popoles (05.03.2012 19:51)

Milá Pantheo, HMR, julie a další, neuvěřitelně trpěliví čtenáři.
Neutekla jsem, jen se mi do hlavy zase zapletl HP, ale pokusím se souběžně tvořit i novou kapču k VS. Termín ale raději nedávám... Znám se

17)  Panthea (26.02.2012 21:24)

Milá Popo,
já si sice vždycky ráda pro připomenutí přečtu předchozí kapitolky, ale kdyby to šlo o něco rychleji vůbec bych se nezlobila

julie

16)  julie (13.02.2012 00:04)

Pokračování!!!!Nejvíc jsem se bála,jak ohrožení dítěte přijme Esmé,ale zatím se holka drží!Strašně ráda bych všechny viděla v "upíří" podobě

HMR

15)  HMR (11.02.2012 07:20)

uf, to byl nářez! hm, normálně bych to nedělala, ale... kdy bude další?

Popoles

14)  Popoles (09.02.2012 20:28)

Moje milé komentátorky. Všem moc děkuji za odezvu, moc si jí vážím, zvláště v době, kdy každý komentík je pokladem.

Sfingo - určitě se vypuzovat bude, ale jak to dopadne?
SarkaS - neřvat s Charliem mám ještě plány...
Johanka - díky a netuším...
Leni - souhlas
Babča S. - díky za smajlíky, příště prosím stačí tak 3, jinak nám admminky vynadají...;)
Ree - moje povzbuzovačko vrchní:D ... tys to poznala? Jo, dělá mi to děsně zvrácenou radost! A prosím pěkně k nohám nepadat, ještě bych zakopla, zbuchla a rozmáčkla A mou fantazii nechtěj, neni o co stát, ty máš svou daleko lepší
hela - masakr? Ten byl někde minule, tohle už je čajíček...
dori -
mary - špion? No jisté je, že Charlie bude do všeho kecat...:D
Kamci - ach děkuji, se červenám
Lenka326 - moje Múza je potvoora nestálá, vždycky někam zdrhne, pak přiletí, nakuká mi všechny ty zvraty a zase na dlouho odfrčí... prostě potvora :D
Fanny - jenom trošku? OK příště přitvrdím :D
Petris - moc děkuji za komentíky. Bohužel času mocnení a moje lenost je pověstná... ale budu se zodpovědně snažit, ju?

13)  Petris (08.02.2012 10:08)

Je to perfektní!!
Jen taky prosím jestli by nešlo přidávat rychleji?
Takže moc se těším a děkuji.:)

Fanny

12)  Fanny (07.02.2012 20:47)

Nemám slov, ale ten konec... Řekla bych, že trošku napínavej

Lenka326

11)  Lenka326 (07.02.2012 20:32)

Wow, pokračujem!!! Je to čím dál tím víc mystičtější. "to" je v Esméině miminku, Bella bojuje o život a přitom vidí a mluví s duchy, z Alice je upír a obě mají společně na dálku vizi a rozumí jazyku Prvních. Je to čím dál napínavější. A co se stalo s Charliem? Duch?
Popoles, doufám, že tě posedla Můza a budeš pokračovat, je to nádherně strašidelně rozjeté, moc se těším na další vývoj.

Kamci

10)  Kamci (07.02.2012 20:14)

Tati?!!! Belly táta je duch Poples, další úžasná, strhující kapča, napínavá od samého začátku, do posledního písmenka

9)  mary (07.02.2012 19:26)

vyvíjí se nám to pěkně zajímavě , ale věfřím, že to holky zvládnou a TO jednou provždy zničí
PS: Bella má velkou kliku, že vidí duchy :D Bylo by supr, kdyby se z taťky stal super tajný špion

dorianna

8)  dorianna (07.02.2012 13:57)

clap* *

7)  hela (07.02.2012 13:30)

Ty jooooo konečně nová kapitolka po tak dlouhé době a ty jí takhle utneš to je normálně k vzteku Honem přidej prosím další a ne až za tak dlouho
Jinak je to masakr

Ree

6)  Ree (07.02.2012 11:57)

Ale no taaaaaaaaaaaak! Dělá ti to zvrácenou radost ukončit to takhle, když potom dlouho není další kapitola?!
Ale jako... ty jo! Jsi docela drsná. Takhle je všechny děsit... Nás děsit! Co z toho máš? Teda krom toho, že ti takhle naprosto padáme k nohám?!
Vážně mě hrozně zajímá, co sis pro nás ještě připravila, protože tohle začíná být zamotanější a zamotanější a naprosto úžasnější, než jsem si na začátku vůbec dovedla představit Pojede se do Volterry! A jestli jsem to pochopila správně, tak tatínek poletí s nimi, i když jenom jako duch. Ale, Popo!, jestli ho pak nevrátíš zpátky do jeho těla a necháš ho zemřít, tak si vážně vážně promluvíme!
Chtěla bych mít tvou fantazii

5)  Babča S. (06.02.2012 23:02)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek