Sekce

Galerie

/gallery/VSND.jpg

Další a předposlední dílek.

Přibližovala jsem se k zemi neuvěřitelnou rychlostí. Křičela jsem, bála jsem se bolesti při dopadu, ale náhle jsem si uvědomila, že už mrtvá jsem. Neměla jsem tělo, které mohlo zemřít a cítit fyzickou bolest. Byla jsem duše, stín, mlhavý opar.

Dívala jsem se na to, jak se zkracovala vzdálenost mezi mnou a zemí. Dopadla jsem na nohy a necítila žádný náraz. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ocitla jsem se v nějaké špinavé uličce tam, kam lidská noha jen málokdy vkročí. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla malého zářícího uzlíčku, který ležel na zemi vedle přeplněné popelnice. V ní se přehraboval nějaký muž. Vytáhl z ní kus starého chlebu, který vypadal, že už k jídlu nebude, ale on se do něj zakousl a zařval. Vylomil si tím tvrdým chlebem poslední zub. Vztekle ho zahodil na zem a prohnal se kolem mě. Dívala jsem se za ním, a když zmizel za rohem, tak jsem se pomalu přiblížila k tomu, co jsem viděla na zemi, abych zjistila, co to je.

Spatřila jsem malou dívenku, sotva pětiletou. Ležela na mokré, špinavé zemi. Nožičky měla pevně přitisknuté k hrudi, plakala. Na mokrém čelíčku měla přilepené hnědé vlásky. Přistoupila jsem o krok blíž a ona se rozkašlala. Znělo to, jako kdyby její plíce roztávaly a měnily se v rozbředlou kaši. Kašlem se zalykala, z úst jí vytékala krev.

Zalapala jsem po dechu a náhle mi došlo, že jsem celou dobu, kdy jsem ji pozorovala, nedýchala. Vzduch mnou procházel, ale nepotřebovala jsem ho. Bylo to zvláštní. Sehnula jsem se k ní a chtěla se jí dotknout, ale má ruka jejím třesoucím se tělíčkem projela. Necítila jsem, jaká je její kůže na dotek. Došlo mi, že musím najít pomoc, abych ji zachránila. Okamžitě jsem se zvedla a vyběhla na ulici. Lidé kolem mě chodili, nevšímali si mě.

„Pomoc! Musíte mi pomoct!” zakřičela jsem na muže, který kráčel přede mnou. Nevzhlédl, prošel mnou.

Oni mě nevidí, nikdo mě nevidí, napadlo mě. Otočila jsem se a vydala se zpět k ní. Ani nevím, proč jsem to udělala. Nemohla jsem utišit bolest, která jí zmítala, nemohla jsem usušit slzy, jež se jí draly z očí, nemohla jsem nic, ale přesto jsem se vrátila.

Sedla jsem si na zem a dívala se na ni. Na opuštěné dítě, které leželo u popelnice na studené zemi. Zalil mě pocit bezmoci, tak bolestné bezmoci. Mohla jsem tam jen sedět a dívat se na to, jak trpí. Nemoct nic. Najednou vzhlédla a její oči se setkaly s mými.

„Ty jsi anděl?” zašeptala tichým, uneseným hlasem. V tu chvíli jsem nebyla schopna jediného slova.

Ona mě viděla! Dívala se mi do očí a mluvila na mě! Unaveně se usmála.

„Už bude po všem, za chvilku, že jo?” zeptala se mě znovu. Její tenoučký hlásek byl naplněn prosbou. Prosila o konec. Se slzami v očích jsem přikývla.

„Bolí to, ale tam už nebude, že ne? Je to tam krásný? Jsou tam kytičky a ptáčci a koťátka? Je tam můj Buck? Viděla jsi ho?” Zasypávala mě otázkami.

„Neboj, už to nebude bolet,” řekla jsem, „je to tam nádherné, je tam všechno, na co pomyslíš, zlatíčko,” dodala jsem a ona mě celou dobu poslouchala, dívala se na mě s nefalšovaným úžasem. A začala znovu kašlat, dusila se, krev se lila z jejích úst, světlo, kterým zářila, poblikávalo v zběsilém tempu stejně jako tlukot jejího srdce.

„To bude dobré, za chvilku ti bude dobře,” konejšila jsem ji a z očí se mi draly slzy. Nenáviděla jsem její matku, jejího otce proto, že ji nechali opuštěnou. Nenáviděla jsem lidi, co chodili kolem, dívali se na ni, ale nikdo jí nepomohl. Nenáviděla jsem tu nespravedlnost, že právě ona. Malé, nevinné dítě.

Kašel ustal a ona vystoupila ze svého těla. Usmála se na mě a její srdce přestalo tlouct.

Procházela jsem městem, bez myšlenek, sama. A vtom jsem si to uvědomila. Zastavila jsem se a pohlédla na své bosé nohy. Zašoupala jsem s nimi o chodník a… Nic. Zkusila jsem to znovu, žádná změna. Necítila jsem zem pod nohama. Našlapovala jsem do prázdna. Vdechla jsem do sebe vzduch a zarazila se. Přeběhla jsem na druhou stranu, do parku. Sedla jsem si do trávy, jejíž dotek byl pro mě už zapovězený. Nahnula jsem se k malému kvítku a nadechla se, ale necítila jsem jeho vůni. Necítila jsem nic, ani trávu, ani vůně. Vůbec nic. Jako bych byla ve vzduchoprázdnu. Zmocnil se mě pocit naprostého odcizení. Zavřela jsem oči a přála si jediné. Být doma, u rodičů.

Když jsem je otevřela, tak jsem stála před naším domem. Opatrně jsem našlapovala na listí napadané na příjezdové cestě a vzpomněla si na své noční vycházky. Jak jsem se plížila domů, potichounku, aby mě neslyšeli. Ale teď mě nemohli slyšet, a ani vidět. Prošla jsem skrz dveře a rozhlédla se po domě. Tolik vzpomínek, tolik pocitů, tolik bolesti. Zavřela jsem oči, ve kterých mi stály slzy.

Byli tam. Táta i máma. Seděli na gauči. Byli potichu, tak zraňující. Nemluvili, nedívali se na sebe. Dva lidé ztracení ve vlastním domě. Cizinci. Jejich oči byly stejné. Plné žalu, smutku a nepřítomné. Umírající oči.

Ztratili dceru. To nejdražší, co měli. Oba byli zlomení, bezmocní a sami. Byl to především pocit ztracenosti - hluboké a děsivé utrpení.

Maminka se náhle zvedla.

„René,” zašeptal tatínek. Rozhlédla se, jako by ho v tom malém prostoru hledala. Jeho obličej zalila vlna nekonečného utrpení. Nedívala se na něj, do jeho očí, které jí tolik připomínaly ty mé. Chvíli zůstala stát, ale on nic neřekl, nevěděl co. Nevěděl, jak se k ní chovat. Odešla nahoru, do mého pokoje. Ve dveřích se zastavila. Pohledem klouzala po místnosti, po mých věcech. Vstoupila dovnitř s bolestí tak silnou, až se mi z ní podlomily nohy. Přistoupila k posteli a vzala do ruky purpurovou deku, která zůstala tak, jak jsem ji nechala toho dne, když jsem odešla. Navždy. Sesunula se na zem se zaúpěním. Přitiskla si deku k obličeji a rozplakala se. Táta byl dole v kuchyni a slyšel její nářek. Podlomily se mu nohy a bezvládně se sesunul k zemi. Neplakal, tehdy ne…

Tolik jí chtěl pomoct. Utěšit a zbavit bolesti, ale nemohl. Ona mu to nedovolila. Když se jí chtěl dotknout, ucukla. Když ji chtěl políbit, uhnula. Nemohla, ty jeho oči byly mé…

Jejich bolest jsem cítila jako svou vlastní. Vidět je, rodiče, jak trpí. Jak jsou sami navzdory tomu, že měli sebe, ale ztratili k sobě cestu. Nemohla jsem se dál dívat na to, jak se topili v žalu. Najednou se mě zmocnila úzkost a začala jsem se dusit touhou, abych už byla pryč. Zavřela jsem oči a přála si jediné - oceán.

Ocitla jsem se tam, ale necítila jsem se lépe. Rozplakala jsem se.

Seděla jsem v písku a dívala se na to, jak mýma nohama prostupuje voda. Byl to zvláštní pocit. Vítr skrze mě vanul do dáli, ale necítila jsem jeho chlad. Necítila jsem ani sluneční paprsky, které během okamžiku zmizely, když slunce zemřelo.

„Můžu si přisednout?” promluvil sametový hlas. Trhla jsem sebou a vzhlédla jsem do zlatavých očí. Dívaly se na mě.

„Smím?” zeptal se znovu, usmál se. To byl ten nejkrásnější úsměv na světě.

„Ty mě vidíš?” vypadlo ze mě a můj hlas zněl polekaně. Zasmál se.

„A neměl bych snad?”zakroutil hlavou, ale stále se usmíval. Sedl si vedle mě a díval se na mě. Vím jistě, že kdybych byla ještě naživu, tak už by byly mé tváře červené.

„Díval jsem se na tebe, když slunce zapadalo,” šeptl, „vím, kdo jsi.” Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala, co řekne. Zadíval se před sebe.

„Jsme stejní. Jsem to, co ty, ale to už jistě víš.” Jeho úsměv byl tak podivně smutně krásný.

Stejní? Takže on je taky duše, která je tu ze stejného důvodu jako já? Nebo z jiného?

„Jsi taky duch?” zeptala jsem se se zájmem a chtěla znát odpovědi na všechny mé nevyřčené otázky. Jeho reakce mě zaskočila, rozesmál se.

„Duch? No, jestli tomu říkáš takhle,” odmlčel se a smích se rozplynul. Zavřel oči, a když je otevřel, měl v nich bolest. Hlubokou a nekonečnou.

„Dravci, monstra.” Ta slova byla jen přidušené zašeptání. Nechápala jsem, co tím myslel. Byla jsem zaskočená. Proč monstra?

„Ale tebe tak nazývat nemohu,” řekl a jeho výraz zněžněl, „ty jsi jako anděl, tak krásná.” Chtěl se mě dotknout, ale jeho ruka projela mým tělem a zarazila se až o písčitou zem. Překvapeně zamrkal.

 

Předchozí Následující

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

nesie8

3)  nesie8 (02.10.2010 18:21)

nádhera

Karolka

2)  Karolka (30.09.2010 22:09)

Je to nádherné. Naprosto mě to vtáhlo a dělalo se mnou co chtělo. Tolik silných emocí! Děkuju!!!

ambra

1)  ambra (30.09.2010 20:46)

Ahoj zlatíčko! Nejdřív mě rozbiješ u Schnívání, pak znovu u tohohle?!?! Ty ty ty!!!
Nádhera!!! Ale to už víš... Doporučuju RYCHLE na začátek doplnit odkaz na první dílek - je to už dost dlouho, tak ať si to můžeme lehce připomenout...
:'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek