Sekce

Galerie

/gallery/VSND.jpg

Má nová kratičká povídka, snad se bude líbit. Za komentíky buda ráda, stačí napsat líbí - nelíbí a já budu vědět, zda má smysl pokračovat :)

ambro, děkuji Ti, však ty víš:)

Utíkej… Nevzdávej to! Rychleji! Přidej… Hlavně to nevzdávej, pořád běž! Pobízela jsem své znavené tělo, ale to už mé příkazy nepřijímalo. Plíce mě pálily pod nápory ostrého a chladného nočního vzduchu. Moje nádechy už byly jen povrchové. Vzduch jsem přijímala s bezmocným lapáním, i když mi způsoboval bolest. Jako by mi někdo do plic zabodával ostré nože. Stále hlouběji a hlouběji a já už neměla nejmenší naději, že se někdy nadechnu…

Křečovitě jsem si svírala bok, ve kterém mě silně píchalo, jako bych snad mohla tím dotekem zmírnit to zatracené bodání. Nohy se mi pletly do sebe a můj pronásledovatel to nevzdával. Plížil se za mnou jako stín, který je pořád s vámi, a nikdy se ho nedokážete zbavit. Nemohla jsem mu utéct, věděla jsem to. Náhle jsem díky mé nemotornosti zakopla a ucítila na svém krku pár horkých rukou. Pevně jsem semkla oční víčka k sobě a očekávala bolest. Z hrdla se mi vydral přidušený výkřik a ten jako by přicházel z obrovské dálky. Zdálo se mi, že ani nepatřil mně. Nehnutě jsem ležela a čekala na vše, co přijde. Bolest, smrt, nářek, prosby, ale nic se nestalo. Tvrdá zem se změnila v něco měkkého. Zalil mě podivný pocit volnosti. Cítila jsem se šťastná jako nikdy v životě. Chtěla jsem se smát, tak moc. Pomalu jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje a zůstala jsem mlčky zírat na to, co jsem viděla. Po temné podzimní noci v lese nabyla ani stopa. Jako by se vše rozplynulo a tou temnotou prostoupilo zářivé hřející světlo. Překvapeně jsem zamrkala, abych zahnala ten přelud, ale nic z toho, co jsem viděla, nezmizelo. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Všude, kam jsem dohlédla, se vznášely nadýchané bílé obláčky. Natáhla jsem ruku a jednoho se dotkla. Má ruka se propadla do toho měkkého závoje a já už ji nikdy nechtěla vytáhnout. Náhle jsem uslyšela dětský radostný smích. Vzhlédla jsem a uviděla malou dívenku, která ke mně běžela s rozpřáhnutou náručí. Vrhla se mi kolem krku. Překvapeně jsem zamrkala. Její dotek mě naplnil něčím nepopsatelným. Mysl jsem měla prázdnou, všechen strach, otázky pohltil pocit naprosté uvolněnosti a bezstarostnosti.

„Bello, konečně jsi tu,” zašvitořila vesele a zadívala se mi do očí. Malou ručičkou se dotkla mého nosu a zasmála se. Vzpamatovala jsem se z částečného pomatení a chtěla ji zahltit spoustou otázek, ale všechna slova mi zamrzla na rtech. K nám se blížilo nádherné zářící světlo. Nemohla jsem z něho spustit oči.

„Co je to?” ukázala jsem na zdroj mého úžasu.

„Tvá hvězda,” dolehl k mým uším jiný hlas. Zněl tak krásně, hladil mnou duši. Podívala jsem se před sebe a tam stála nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděla. Světlé vlasy jí splývaly v dokonalých prstýncích do půli zad. Z jejího obličeje se na mě dívaly dvě hluboké modré oči barvy temného oceánu. Kůži měla světlou, doslova průsvitnou.

„Vítám tě,” promluvila sladce.

„Kde, kde to jsem?” vykoktala jsem a doufala, že konečně dostanu odpověď na jednu z mých otázek. Vroucně se na mě usmála.

„Kde myslíš?”

„Ve snu?” špitla jsem potichounku a napjatě čekala její odpověď. Mírně zavrtěla hlavou.

„V nebi, má drahá,” odpověděla. Vykulila jsem oči.

„Takže jsem mrtvá?” zeptala jsem se jako pitomec.

„Mrtvá? Tady tomu tak neříkáme. Tvá duše opustila tělesnou schránku a našla svůj klid. Nemyslíš, že to zní lépe?” Přikývla jsem a zmocnil se mě smutek. Už nikdy neuvidím svého otce ani matku. Nikdy nevklouznu do jejich náručí, a už nikdy neuvidím jejich úsměv.

„Ale ano, uvidíš, až dojdou svého času a jejich duše se přidají k tvé,” dala mi odpověď na něco, co jsem nevyslovila nahlas, a já sebou překvapeně trhla. Čte mi myšlenky? Ptala jsem se sama sebe a ona s lehkým úsměvem přikývla. Stočila jsem pohled zpět k tomu světlu, o kterém říkala, že je to moje hvězda.

„Dotkni se jí,” vybídla mě. Otočila jsem k ní tázavý pohled.

„S každým člověkem, který přijde na svět, se zrodí i hvězda, která patří jen jemu. Když odejde ze světa živých, tak se musí dotknout své hvězdy, abychom poznali, jestli je hoden zůstat tu s námi. Hvězda, která patří člověku, jenž má čistou a neposkvrněnou duši, se rozzáří na nebi a bude na něm zářit do konce všech časů,” pronesla.
Zadívala jsem se na mnou hvězdu. Lehce se mi kolébala nad hlavou. Vztáhla jsem k ní ruku a bála se všeho, co mohlo přijít. Co když jsem nebyla hodna zůstat zde? Kam bych pak šla? Do pekla? Opatrně jsem se jí dotkla konečky prstů. Chvíli poblikávala a mě se zmocnila panika, avšak náhle se z ní vynořil oslepující svit. Měl barvu duhy, proudil kolem mě a já jsem cítila, jak se mi usazoval na kůži jako kapky rosy. Zářily jako tisíce diamantů a mizely mi pod kůží. Podívala jsem se na svou ruku a užasle na ni zůstala zírat. Celé moje tělo svítilo, jako bych byla tou hvězdou já. Usmívala jsem se a ani jsem o tom nevěděla. V očích se mi leskly slzy naprostého štěstí. Zář začala pohasínat, ale úsměv na rtech mi zůstával. Když doopravdy zmizela, tak i s ní má hvězda.

„Kam se poděla?” zeptala jsem se zklamaně. Nechtěla jsem, aby mě opustila.

„Našla si místo na nebi a zároveň je už na věky tvou součástí,” mateřsky se na mě usmála a dívala se na moje tělo. Sklopila jsem pohled a zůstala němě zírat. Má kůže pozbyla krémovou barvu. Teď byla průhledná a celá se nádherně třpytila, stejně jako ta její.

„To je krása,” vzdychla jsem po chvíli.

---

Co je vlastně čas? Nějaká paralelní věc, záhadná, která určuje tok lidský životů a nedá jim možnost zpomalit anebo zrychlit. Co znamená vteřina nebo věčnost? Jaký je mezi tím rozdíl? Obrovský nebo žádný? Přemýšlela jsem nad tím, protože tady nic takového neexistovalo. Všechno si žilo vlastním tempem. Tráva byla chvíli metr vysoká a najednou se ztratila. Poupata se okamžitě rozvíjela a umírala. Jednou pomalu a podruhé rychle. Ležela jsem pod obrovským košatým stromem a poslouchala smích řinoucí se z něj, když se jeho listy rozhoupaly větrem. V jeho blízkosti mě zaplavovaly různé emoce. Chvíli jsem byla šťastná, pak smutná, rozzlobená. Bylo to zvláštní a já se od něho nemohla ani hnout, něčím mě uchvacoval. Cítila jsem k němu nějaké nevysvětlitelné pouto. Nechtěla jsem se od něj ani na okamžik vzdálit.

„Je zvláštní, že?” vyrušil mě její hlas. Otočila jsem se na ni a přikývla.

„Tohle je strom života, ty uvadající lístky jsou odcházející schránky, ve kterých přebývají duše,” Zrovna kolem proplulo pár hnědých listů. Než se dotkly země, tak se rozpadly v prach.

„A ty narůstající jsou nově se rodící.” Všimla jsem si toho koloběhu, ale nikdy mě nenapadlo, že to znamená toto.

„Každý lístek má svého majitele. Někdo z něho dokonce cítí emoce a jak vidím, že ty je cítíš, nemám pravdu?”

„Ano,” špitla jsem. „Víte komu jaký lístek patří?” zeptala jsem se s nadějí v hlase. Chtěla bych vědět, kde mají své místo můj otec a matka, abych se o ně mohla starat, hladit, šeptat jim a naslouchat.

„Ne, to nikdo neví,” odpověděla mi vzápětí. Zesmutněla jsem. Tolik jsem si přála je vidět.

„A jestlipak víš, komu patří ty zářící modré květy?” Nad tím už jsem taky přemýšlela, ale nic mě nenapadalo. Zakroutila jsem hlavou.

„Ty patří neposkvrněným duším a tenhle je tvůj,” ukázala na malé, ještě nerozkvetlé poupě.

„Bello, tvůj květ, jak sis jistě všimla, se ještě nerozvinul, a proto se musíš vrátit na zem, protože tvá duše není volná. Tví blízcí musí zapomenout, pokud se tak nestane, tak budeš navěky uvězněná mezi světy. Zapomenutá a bloudící duše už navěčnost se utápějící v bolesti a smutku,”

„Já nechci, aby na mě zapomněli,” vzlykla jsem. Její slova mě zasáhla a rozpoutala ve mně neuvěřitelnou bolest. Už jsem pomalu nevěděla, že něco takového existuje, že jsem ji kdysi cítila.

„To po tobě nikdo nechce. Oni musí zapomenout na bolest, uvěřit, že jsi šťastná a nechat tě jít,” pohladila mě po tváři a osušila mé hořké slzy.

„A ještě jedna věc, nebudeš se moci vrátit, dokud ten, kdo tě zbavil života, nedojde svůj trest.” Dodala a já se na ni mlčky dívala.

„Neboj,” usmála se, „připravena?” Překvapeně jsem zamrkala. Moc jsem si přála vidět své rodiče, ale na druhou stranu jsem nechtěla opustit tohle krásné místo, protože jsem se bála, že už nikdy nebudu mít možnost vrátit se zpět.

„Vrátíš se, ale pamatuj, nic už nebude jako dřív, všechno uvidíš jinýma očima,” promluvila a já se najednou ocitla v nějakém větrném víru. Unášel mě pryč, pak mě pustil a já padala dolů.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

7)  kajka (15.03.2012 20:53)

Pane Bože, ty máš ale bezbřehou fantazii. Hrozně moc se mi líbí, jak píšeš, je to okouzlující.

Evelyn

6)  Evelyn (03.08.2010 19:34)

Nechápu asi úplně všechno, ale doufám, že další kapitola mi osvětlí mé terorie Každopádně se mi moc líbí Tvůj jazyk a styl, jakým píšeš

Popoles

5)  Popoles (01.08.2010 01:51)

Notedy - tohle je úžasný nápad. Píšeš krásným stylem, moc dobře se to čte. Rozhodně se těším na pokračování.

ScRiBbLe

4)  ScRiBbLe (31.07.2010 16:55)

Jéé, to jsem ráda, že se to někomu líbí. Další bude co nejdív, slibuji.
ambro, děkuji Ti za tak krásná slova , hrozně moc to pro mě znamená!

ambra

3)  ambra (30.07.2010 23:14)

Scri, zase ten Tvůj zvláštní jazyk - jen Ty ho dokážeš používat a nesklouznout k sentimentu... Máš mě dávno chycenou, jen se bojím, že návrat "nahoru" se u mě neobejde bez slz... (zase ). Miluju Tvůj originální vnitřní svět i způsob, jakým nás necháváš do něj nahlédnout...

Iwka

2)  Iwka (30.07.2010 15:36)

Povedlo se ti to. Myslela jsem, že to bude úplně něco jiného, ale - naštěstí - není. Krása. Co se asi bude dít dál? A bude si to pamatovat? Jsem zvědavá

DenyFish

1)  DenyFish (30.07.2010 13:36)

Pokračování prosím HODNĚ RYCHLE

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek