29.04.2010 [11:45], Amisha, ze série Věčné pouto, komentováno 6×, zobrazeno 2699×

Lehká romantika a potom vlci a trošku překvapení...

Věnováno Haničce Evelyn :)

„Miláčku kam tak ženeš?“ nedalo mi ho ještě trošku popíchnout. Zase na mě zavrčel, tentokrát celkem děsivě. Venku před školou mě vzal do náruče a uháněl k lesu, to jsem teda zvědavá. Běžel jako vítr, no jako tornádo o síle F6. Doběhli jsme k nějakému jezírku, ale místo aby zastavil, tak tam i se mnou skočil. Voda byla úžasně průzračná a já najednou neměla oblečení. Laskal mě jak smyslů zbavený, něžný Edward zmizel a nahradil ho prudký a vášnivý. Být člověk, tak už jsem mrtvá, několikrát, ale já nejsem, tak mi nic nebránilo si tuhle jízdu užít. Poprvé to bylo neuvěřitelně rychlé. Byl tak napnutý, muselo to z něj ven. Byl úplně zdivočelý, dával do toho všechny předešlé emoce a mně se to líbilo. Postupně začal být zase něžný, provinilý.

„Já... já se... omlouvám, vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo,“ kál se úplně zbytečně.

„Mně se to líbilo, nemusíš se bát. Byla to moc příjemná změna, takže tě asi budu zlobit častěji.“

Odpovědí mi bylo hlasité zavrčení, chudák to ještě neví, jaký šok ho čeká. No už je ale na čase, aby se dozvěděl všechna naše tajemství od doby, co s námi nebyl.

„Půjdeme domů lásko.“ Hlas se mi malinko třásl při představě, jak to vezme. Neodmlouval, tak jsme na sebe natáhli to mokré ošacení a vyrazili. Během cesty nám to krásně uschlo, běh je lepší jak sušička na prádlo. Dům celý svítil, zevnitř se ozýval hovor a cinkot nádobí. Na Edwardovi bylo vidět, že tomu, co slyší, nerozumí. Když jsme vešli dovnitř, vykuleně pozoroval Paula, jak se mihnul ve dveřích kuchyně. Rovnou jsem se dala do vysvětlování.

„Miláčku, víš jak Esmé ráda vaří?“ Kývnul. „No a vlci mají pořád hlad, tak se jich Esmé ujala a vaří jim. Občas ani s upíří rychlostí nestíhá nakrmit všechna břicha najednou.“ Tomu jsem se zasmála.

„Pořád nechápu, jak můžete chovat taková smrdutá domácí zvířata,“ odfrkl si Damian, který přišel s Carlisleem shora z pracovny. Věděla jsem, že je zle. Z kuchyně se ozvalo tříštění nádobí a Esméin vyděšený výdech. Na nic jsem nečekala a skočila do dveří kuchyně, odkud se už řítil Paul s Jacobem. Vibrovali tak, že kdybych byla člověk, vidím je rozmazaně. Oběma jsem dala ruce na hrudník a doufala, že je uklidním. Pomáhalo to. Uvědomili si, že by mi ublížili a pak by mě museli hodiny skládat. Esmé mezitím přiběhla a každému cpala do ruky novou porci lívanců. To je obměkčilo a oba naráz vyhrkli: „Díky mami.“

Šli zpět do kuchyně se do najíst. Edwardovy oči byly naprosto vytřeštěné, vypadal tak překvapeně. Mně ale teď zbývalo vyřešit Damiana.

„Jak si to představuješ, jsou součástí naší rodiny a ne žádní domácí mazlíčci.“ Chvilku na mě zíral a pak prohlásil.

„Na to, jak jsi krásná a hodná, jsi tak hrozně hloupá! Myslím, že tě bude opravdu škoda. Víš, jedinou tebe jsem chtěl zachránit. Myslel jsem, že bys mohla být moje nová družka.“

„Jak to sakra myslíš?“

„No, mělo to být překvapení, ale když už jste na to přišli… Patřím k Rumunům. Poté co se dozvěděli, jak jste zatočili s Volturiovými, rozhodli se převzít moc a nastolit stará dobrá pravidla. Tedy - sněz si, co najdeš, a zabij, koho chceš. Já byl jako špeh, ideální návnada. No podezírali byste člověka? Jenom je mi záhadou, jak jste z toho vybruslili na tom parkovišti. Mimochodem to byli mí dobří přátelé a dost mě mrzí, jak skončili. Bude mi tedy nesmírným potěšením roztrhat tvého muže osobně a tebe, milá Isabello, si podmaním, ať chceš, nebo ne.“

Vůbec jsem nerozuměla tomu, že se nebojí. Vždyť nás tu byla taková přesila. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat.

„Blázniví vegetariáni, opravdu špína našeho druhu, brzo se uvidíme. Už se moc těším, i když popovídat už si nestihneme. Sbohem, užívejte poslední dny, jak nejlépe umíte,“ zasmál se a zmizel jako pára nad hrncem.

To není možné! Zase jsem všechno pokazila… Já mám opravdu patent na blbost. On chtěl být upírem a to všechno bylo nahrané. Navíc znají všechny naše schopnosti. Bože, já jsem tak pitomá! Místností se ozývalo vrčení od nás všech včetně vlků. V tom se Alici rozostřilo vidění a prudce vydechla.

„Oni sem opravdu přijdou a vyhladí nás včetně všech lidí až k Seattlu. Nejvíc se ale vyřádí tady. Tohle nebude krmení, to bude masová vražda, aby světu oznámili, že jsou tady. Už žádné utajení není.“

Všichni na sebe zmateně koukali, jenom já měla hrozný pocit viny a Edward viditelně zuřil, že mu na ty jeho myšlenky nepřišel dřív. Drželi jsme se za ruku a tiše si zoufali. Tohle bude konec světa tak, jak ho známe.

Pokud opravdu chtějí zlikvidovat všechny lidi, tak to tak opravdu nemůžeme nechat. Vím, že můj nápad je dost šílený, ale mohl by nám všem zachránit krk. Kdyby se lidi dozvěděli, že bude nějaký problém, tak by přece mohli pomoct, ne? Vždyť jde i o ně.

„Musíme to lidem říct,“ pročísla jsem ticho svým vystrašeným hlasem. Tak a teď na mě doslova všichni koukali jako na blázna a myslím, že Carlisle o tom i uvažoval. Jasper rovnou kroutil hlavou.

„Poslouchejte, zní to šíleně, já vím. Ale sami to nezvládneme, což znamená, že nás zabijou všechny. Takhle se budeme moci aslespoň částečně bránit všichni.“

„Pokud nás lidi nezabijou dřív, nebo se o to tedy alespoň pokusí. Kruci, mami, měla bys jít koupit česnek, než ti ho vykoupí ze strachu z nás. Taky asi ubude plaňek, jak z nich budou dělat kůly,“ smál se Emmett.

Odlehčil tím atmosféru a to značně. Všichni se zasmáli. Potom jsme začali plánovat, jak to udělat. Carlisle se rozhodl, že pozve starostu a šerifa s rodinami a všechny vyšší zástupce města k nám domů na večeři. No ehm, jíst budou oni, ne my. Tak se stalo.

„Dobrý den, starosto, dobrý den šerife, pane řediteli, vážené rodiny, chtěli bychom vám něco říct. Bude to znít značně zvláštně, takže předem říkám, že si nedělám legraci,“ Carlisle začal formálně a bylo vidět, jak se mu do toho nechce.

V tom se rozezněl zvonek. Já šla otevřít a když jsem spatřila, kdo stojí za dveřmi, spadla mi čelist.

„Ahoj, mysleli jsme, že s námi by to šlo líp. Buď to pochopí, a nebo je dorazíme, že?“ Jacob byl vtipný jako vždy. Za ním se do obývacího pokoje nahrnulo dvacet vlků v lidské podobě. Starosta vytřeštil oči. Asi tolik indiánů pohromadě neviděl.

„Takže se naši přátelé konečně laskavě už usadí, a to platí i pro tebe, Jacobe. A nemusím doufám říkat, že ten puding byl pro všechny,“ kontroloval situaci Carlisle a ukázal na mísu, do které se vešlo dobrých dvacet litrů. Všichni jsme se zasmáli, s výjimkou našich lidských hostů. Manželkám trošku vylezly oči z důlků, jak si snažily představit to množství jídla v Jovobově plochém břiše. Soudě podle toho, jak se tvářily, to nedokázaly.

„Mami, nezbylo tu ještě něco k jídlu?“ zeptal se potichu Sam, aby to nikdo krom nás nemohl slyšet. Esmé jenom kývla ke kuchyni, kam zmizeli. Chvilku se ozýval lomoz a bouchání a pak tříštění skla, což znamenalo jediné - Esméina křišťálová mísa z 17 století je v tahu. Esmé si povzdechla a Carlisle zatnul ruce v pěst, ale to už vlci zase sedali. Lidé to vše sledovali vytřeštěnými pohledy.

„No tak už tedy pokračujeme. vlastně tady kluci nám docela nahráli. Jistě jste si všimli, jak jsou velcí a kolik toho sež... ehm sní,“ Carlisle se po nich ohlédl. Všichni kývli a napjatě čekali.

„Chceme se vám svěřit s naším tajemstvím. Je poněkud temné a trošku strašidelné, no vlastně celkem hodně. Jak to říct?“ brumlal a přetřel si rukou po čele, jako by chtěl otřít pot, který tam nemůže být.

„No tak doktore, co je na vás tak děsivého? Proboha, tak už to vyklopte,“ ozval se starosta, který se viditelně potil.

Emmett to všechno pozoroval a najednou Alice i Edward ztuhli, což znamenalo jediné. Emmett se postavil a na všechny se významně podíval. Pak oběhl naší normální rychlostí místnost. Jasper se postavil, zprudka na něj zavrčel a pak se zarazil a rozpačitě se po nás podíval. Naše návštěva seděla úplně přikovaná děsem.

„Co c... co to ehm sakra má být? Kdo jste, co se to tu děje?“ Byli vyděšení a přesně tohle jsme nechtěli.

,,Jsme upíři,“ řekl Edward. „Neživíme se lidskou krví ale zvířecí, nejsme pro vás nebezpeční. Žijeme mezi vámi už dlouho a nic se vám nestalo, takže nám pořád můžete důvěřovat.“

Starosta lapal po dechu, až se Carlisle chvilku ohlížel po kufříku, aby mu mohl případně pomoct. Potom se všichni podívali na vlky.

„Jak do toho zapadají oni?“ zeptal se ředitel místní školy. Neuniklo mu, že vlci na první pohled vypadali úplně jinak než my.

Edward kouknul na Carlisla v němém dotazu. Ten kývnul, tak se ujal slova.

„Je to celkem jednoduché. Každé zlo musí být vyváženo dobrem a tak se stalo, že chlapci z La push jsou tím dobrem zabíjejícím upíry. Oni jsou vlkodlaci. Protože jsme ale jiného založení než ostatní z naší rasy, dokážeme vedle sebe žít a dokonce se přátelit. Byla doba, kdy naše utajení bylo prioritní, ale to teď už neplatí. Město je ve velkém ohrožení, a proto potřebujeme, aby jste byli stateční. Musíte myslet na všechny své blízké a hlavně na děti, které by mohli přijít o život,“ uzavřel svůj proslov. Hosté měnili barvy ze zelené, červené přes fialovou až do bílé. Bylo vidět, že je toho na ně moc.

„Tak kde je ta skrytá kamera?“ ptali se s nadějí jeden přes druhého. Všichni jsme svorně zakroutili hlavou, že žádná kamera tu není. Ozvalo se několika násobné zalapání po dechu. Dál jsem pokračovala já.

„Kdysi jsem tu žila jako dcera místního šerifa, později jsem se zamilovala do krásného chlapce - upíra jak jsem později zjistila. Chodila jsem s ním skoro rok a potom ho požádala o proměnu. Chvilku se cukal, ale nakonec povolil.“ Při slově cukal se Edward zašklebil. Bylo vidět, že horlivě všichni přemýšlí, co s námi udělat.

Edwardovi začaly cukat koutky, tak jsem se rozhlédla, co se mu zdá směšné, a uviděla jsem Emmetta, jak jde z kuchyně s balíčkem, no spíš s krabicí plnou rekvizit z hororů. První vytáhl kříž, potom si dal kolem krku česnek a nakonec vzal kolík. Rozhlídl se po našem osazenstvu.

„Tak, chce si to někdo zkusit?“ usmál se přívětivě. Ze židle vyskočil Jacob a zuřivě se hlásil.

„Nikdo?“

„Já, já, já,“ jásal Jacob, ale Emmett si ho nevšímal, tak si poraženě sedl zpět. Mezitím Emmett došel ke starostovi, ale ten zakroutil hlavou. Byl pořádně vyděšený. Tak kouknul na ředitele policie. Ten si povzdechl a kolík si vzal. Jeho žena na něj hleděla naprosto vyděšeně. On vypadal jako by se loučil se životem, všem nám z toho cukaly koutky. Emmett si před něj stoupnul a prosil, aby ho nezabíjel. Ředitel na něj hleděl takovým způsobem, že ani nedýchal. Emmetta to po chvilce přestalo bavit. Bafnul ho za ruku a kolík si nasměroval k srdci, mrknul na šerifa a zatlačil jeho rukou proti svému hrudníku. Výsledkem byla jenom hromádka třísek a vypouklé oči šerifa.

„Tak teď když jsme si ujasnili, že takto nás nezabijete, tím předejdeme davovému lynči a dostaneme se k podstatě věci. Přijde mnoho z našeho druhu ,ale takoví, kteří se živí lidskou krví. Oni chtějí nastolit na tomto světě krutovládu dob minulých.“ Všichni se sborově otřásli.

„Co tedy navrhujete, doktore Cullene? Jak vlastně můžete být doktor?“ přemýšlel nahlas starosta.

„Jednoduše, já nikdy nezabil člověka. Nevybral jsem si, čím teď jsem. Snažíme se prostě udělat maximum, abychom nikomu neubližovali.“

„Dobře, ale jak to mám asi oznámit lidem? Víte, jaký to bude šok?“

„No, mohli bychom udělat podobné shromáždění a tam se to pokusit vysvětlit,“ navrhl Jasper. Všichni přikývli. A tak se taky stalo. Dokonce nám zase přišli na pomoc vlci.



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Linfe (10.10.2010 13:00)

WOW tak tohle řešení tady opravdu ještě nebylo nebo alespoň já jsem ho ještě nikde nečetla. Jako Emmettův výstup s kolíkem mě zase sundal ze židle

5)  Texie (27.08.2010 11:31)

Tak to je síla a masakr . Tohle bych tedy rozhodně nečekala!

4)  ambra (06.07.2010 13:33)

No já se picnu... Asi jsem přečetla málo ff povídek, ale verze s odhalením snad ještě nikoho nenapadla... A pak, že Volturiovi byli k ničemu... Ale stejně jsem se u té "večeře" smála jako blázen

3)  sakraprace (29.04.2010 18:45)

Budou jatka , no to mě po*er
vlkodlaci, kteří esme říkají mami
Emmett rozdávající kolíky a kříže - úchvatné

2)  Amisha (29.04.2010 17:38)

Díky, jinak musím říct, že smailíci jsou úžasní třeba

1