28.04.2010 [14:15], Amisha, ze série Věčné pouto, komentováno 4×, zobrazeno 3072×

Jak lehce zničit budoucnost závodem s Emmetem...

„Ale jestli mi zničíš ještě jednou něco, co mám ráda, tak si mě nepřej.“ S tím jsem ho vášnivě políbila, cítila jsem, jak v polibku zvedl koutky v potlačovaném úsměvu.

„Mimochodem pěkná volba.“ Poukazoval na moje nové auto.

„Já vím, už jsem ho zkoušela v terénu. Mohl by skoro konkurovat Emmettovu Jeepu.“

Ze zdola se ozval výbuch smíchu,

„Sázka sestřičko." No tomu se nedalo odolat. Vyrazili jsme dolů, Emmett už pod schody celý vibroval vzrušením, jak se těšil, až mi to nandá. Vzala jsem klíčky od auta, usmála se na něj a vystřelila do garáže.

Vyřítili jsme se na lesní cestu od našeho domu a já ho vytlačila do lesa. Přece si toho drobečka hned neodřu. Tahle zábava se mi moc líbila, smála jsem se. Vykašlali jsme se na cestu a dál krosili les. Pravda, že jeep byl vyšší, ale subaru dravější. Emmovi se z tváře postupně mazal úsměv vítěze a plynule přecházel do výrazu uznalého poraženého. Na konec jsme se ale oba stejně řechtali. Právě jsme se blížili k brodu u potoka, když Emm prudce zabrzdil. Lekla jsem se a udělala to stejné. To co jsem viděla už tolikrát, mi vzalo dech. Lovící upír a jeho kořist. Normálně bychom se do toho nepletli, ale já poznala, kdo je kořist. Damian...

Vrhla jsem se na toho upíra jako neřízená střela. Odhodila jsem ho do lesa a on byl tak překvapený, že se ani nebránil, zatím.

„Emmette, postarej se o něj, prosím.“ Jako bych ho musela žádat, už měl založený oheň.

„Prosím, prosím, vydrž, nezavírej oči, koukej na mě, vydrž pomoc už je na cestě,“ žádala jsem Damiena sevřeným hlasem, ale on se na mě jenom usmál, vypadal spokojeně. Jeho srdce bilo tak strašně potichu, pomalu umíral v mém náručí. Emmett vedle mě zavrčel. Byl tak zoufalý jako já.

„Můžu tě zachránit, ale budeš žít jinak než doposud. Bez lidí které znáš, chceš to?“ zeptala jsem se ho, nebyla jsem ochotná nechat ho jít, ne kvůli tomu co jsme.

„A budu moct být s tebou? Aspoň jako kamarád?“ Kývla jsem.

„Dobře, udělej to,“ mluvil tak potichu, klidně. Došlo mi to, on o nás věděl. Bála jsem se, že nedokážu přestat. Přece jenom nikdy jsem lidskou krev neochutnala. Kousla jsem, bylo to jako nejlahodnější nebe, ale já věděla, že ho zabít nechci. Když jsem ho pouštěla, už se z lesa ozývali ostatní jak běželi na pomoc. Carlisle doběhl hned po Edwardovi, vrhl se k Damianovi, aby zjistil že proměna už začala.

„Kdo?“ smutně jsem dloubala nohou do země.

„Bello to bych nevěřil, že to dokážeš, jsem na tebe hrdý! Vypadá, že bude v pořádku.“ S tím mě pohladil po tváři můj milovaný skoro otec. Ulevilo se mi. Přesto jsem se, ale šla schovat k Edwardovi do náruče. Emmett sebral Damiana a vyrazili jsme domů. Bylo vidět, jak moc trpí. Byly to dlouhé tři dny. Edward mě celou dobu držet za ruku.

„Miláčku, zachránila jsi mu život, nelituj,“ povzbuzoval mě.

Po třech dnech se probral zírajíc přímo mně do tváře.

„Páni,“ vydechl a já přesně věděla, co tím myslí. Ostrý zrak, vlastně všechny smysly, pamatuji si, jak to bylo úchvatné.

„Ty jsi tak nádherná, to je neuvěřitelné.“ A sakra...

Vedle mě se ozvalo hrdelní zavrčení a tlumené křupnutí, jak Edwardovi zůstala v ruce masivní kovová pelest postele. Esme si povzdychla, Alice zatleskala a ztichla, to jak po ní Esme šlehla „láskyplným“ pohledem. Mezitím si nás Damian prohlížel uznalým pohledem. Každého zvlášť. Zastavil se u mě a povzdechl si, raději jsem vzala Edwarda kolem pasu, aby mu něco neudělal. V jeho očích už totiž hořel oheň pěkně venku za domem, bylo mi naprosto jasné, kdo by se tam griloval. Hladila jsem ho po zádech a druhou rukou pevně svírala, abych mu dala najevo, kde má zůstat. Po chvíli se trochu uvolnil, trochu. Carlisle se jako obvykle ujal slova a vše mu vysvětloval: kdo jsme a jak to chodí a pokud bude chtít, že může zůstat s námi. Na vše mu horlivě přikyvoval, až jsem se bála, že mu ta hlava upadne. Kluci ho vzali na lov, tedy kromě Edwarda, všichni jsme se báli, že by mu něco udělal. Bože kdy začal tolik žárlit? Odtáhla jsem Edwarda nahoru do ložnice, podívala se mu do očí výhružně a později, jak se jeho pohled měnil, tak čím dál více něžněji. Objal mě, ani nedýchal, měla jsem pocit jako že to má být omluva a tak jsem to tak vzala. Miloval mě a já jeho. Zvedl ke mně svůj tekutý medový pohled.

„Omlouvám se.“ Ze srdce jsem se zasmála, zmateně na mě hleděl a pak mu to v hlavě cvaklo a začal se smát taky.

„Asi strávím půlku věčnosti omlouváním své zhoršující se žárlivosti,“ kál se.

„Tomu říkám diagnóza, ale miláčku neboj, mě se prostě nezbavíš.“ Snažila jsem se ho uchlácholit a doufala, že úspěšně, aspoň pro dnešek...

Druhý den ráno nás Esme vyhnala do školy, ona i Carlisle zůstali doma s Damianem. Když jsme přijeli ke škole na parkovišti zavládlo ticho. Jako vždy. Edward se tvářil jako masový vrah a to i ve chvíli, kdy si to evidentně k němu šinula pěkná brunetka. Napnutě jsem čekala, co se z toho vyklube.

„Ahoj Edíí, říkala jsem si, že bys mohl se mnou napsat referát z biologie, už jsem všechny materiály připravila.“ Tak teď jsem byla vážně zvědavá, jak se z toho vykroutí.

„Ne, děkuji, raději pracuji sám, vlastně, už ten referát mám napsaný, takže mě prosím omluv, musíme jít na hodinu.“ S tím kolem ní prosvištěl tak tak lidskou rychlostí. Chudák holka nevěděla, že nesnáší upřímně od hloubi své existence, když mu někdo říká Edí. Chudáček dostával trošku sodu za poslední dny. Budu se mu muset doma trošku věnovat přes čas. Dostala jsem nápad, jak mu zvednout náladu hned. Zamířila jsem si to do kanceláře, kde se mění rozvrh a podobné nesmysly.

„Dobrý den, jsem Isabella Cullenová a potřebovala bych přehodit rozvrh hodin, tak abych chodila s bratrem Edwardem, máme společný koníček.“ Po mém zářivém úsměvu jenom bezmocně kývla. Někdy bylo snadné být upírem. Teď už mi nic nebránilo odebrat se za ním na biologii. Vedle něj seděla Jessika, teda tuším, on se tvářil mírně nas... štvaně. Po tom co mě spatřil, ale jeho výraz ztratil ten děsivý podtón. Jessika se na mě podívala, skoro to vypadalo vyděšeně.

„Ty budeš teď chodit s námi na hodinu?“ zeptala se nevěřícně. Jenom jsem kývla a zvedla jedno obočí snažíc se naznačit, že chci sedět vedle svého bratra. Chvilku vypadala, jako že mě zakousne, pak si asi vzpomněla na naší minulou příhodu a se skřípěním židle zmizela mě neznámo kam. Edward si mě zaraženě prohlížel.

„No co, bylo mi po tobě smutno, měl jsi pravdu, lépe nám bude spolu.“ Asi se mu ulevilo, protože celou hodinu se culil, teda do chvíle, kdy jsem mu položila ruku na stehno a pomalu ho hladila až k rozkroku. Zavrčel. Počkat on na mě zavrčel? Ještě že jsme seděli uplně v zadu, takže moje ruka nerušeně putovala výš až bylo slyšet mírné pnutí látky. Tedy jenom pro upíří uši. Byl ze mě evidentně mimo. Stáhla jsem štít a živě si představovala, co bych s jeho mužstvím mohla dělat, vrhnul na mě pohled asi tě opravdu zabiju nebo znásilním nebo obojí. Můj zářivý úsměv mu byl poslední kapkou. Ještěže zazvonilo, už mě táhl za ruku ven, tak tak jsem si stihla vzít věci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Linfe (10.10.2010 12:43)

Jo poslední odstavec byl hodně výživnej to ti teda povím

3)  ambra (06.07.2010 12:10)

Tak s Damianem se Ti podařilo naprosto mě šokovat! A Edík, chudák... Mno, taky bych se mu věnovala přesčas . A ten konec? Kam ven? Jek ven?

1)  sakraprace (27.04.2010 20:58)

Skvělé, úžasně jsem se bavila KDE JE DAL3Í?

1