07.01.2011 [15:15], plyshovymedvidek, ze série Tři šelmy a Dante, komentováno 6×, zobrazeno 1881×

8. kapitola

Zvládne Laureen svůj boj?

Probere se?

Jak bude reagovat?

Své obrovské díky bych chtěla věnovat:

Dorianně za to že povídku činí čitelnou.

Evelynce za nezlomnou podporu a pomoc.

MissaBells za lehké nakopnutí a za obrovskou pomoc.

Ležela v posteli a vypadala křehčeji než porcelánová panenka. Jeden špatný dotyk a ani nejlepší lepidlo nespraví škody. Aro seděl na křesle a sledoval sebemenší změny, ale stále se nic nedělo… Začínal panikařit. Bál se, že se nikdy neprobere. Uběhl týden od té události a stále žádné změny. Podle Carlislea je vše v nejlepším pořádku. Zranění se zacelují a proces hojení probíhá tak jak by měl. Větší starost měl o Ara. Ten jen seděl a trápil se tím, že se neprobírá.
„Aro, nikam ti neuteče, neměj strach, já na ní dohlédnu, ale ty bys měl jít na lov.“ Domlouval mu Carlisle, ale vzápětí mu došlo, že on na lov nechodí.
„Jak bych jen mohl myslet na svoje potřeby, když to co potřebuji nejvíce, mi není dopřáno. Nemohu odejít, co když se probere a bude se pro mě shánět, nechci, aby měla strach.“
Do pokoje přitančila Alice se šťastným úsměvem. „Aro, jdi se v klidu nakrmit, probere se zítra kolem poledne, viděla jsem to.“
Ten jen vyskočil na nohy a popadl Alice do náručí a děkoval jí. Ta se jen zasmála a vystrčila ho ze dveří. Musela ji převléci do čistého oblečení a omýt ji. Nechtěla, aby se probrala do nečistého.

Od doby, kdy jsem se rozhodla dál žít, jsem byla v černočerné tmě. Nebála jsem se, čekala jsem jen na dobu, kdy se proberu a zase se octnu v jeho náručí a z plných plic nasaju tu nejúžasnější vůni. Uvidím ten nejkrásnější úsměv a uslyším hlas, který zní lépe než cokoli jiného.
Netuším, kolik uběhlo času, vím jen to, že se nemůžu dočkat.
Jediné čeho se bojím, že se zase objeví ona a já ho ztratím. Nikdy jsem nevěřila na upíry, ale co jiného mohla ona být? Neuvěřitelně rychlá, silná, když ucítila, že krvácím, její oči změnily barvu. Mluvila o štěstí, že se právě nakrmila, že jí neuvěřitelně krásně voním. Pleť měla jako všichni obyvatelé hradu velmi světlou. Co když je i Aro upír? Jsem tu dost dlouho, ale nikdy se tu nic, co by mne mohlo ohrozit, nestalo. Možná to bylo pravidly, která jsem musela dodržovat. Když ale tak krásně voním, jak to, že mi Aro nic neudělal? Neměla bych z něj mít strach? Jak to, že ona měla rudé oči a on je měl temně fialové? Dalších tisíc otázek se jí honilo v hlavě a ona si je neuměla vysvětlit. Věděla jen to, že až se probere, začne se vyptávat. Doufala ve vysvětlení.

„Opravdu je vše v pořádku?“ ptal se Aro Marcuse.
„V tom nejlepším, bratře, nemusíš se bát, nic se tu neděje. Stejně jako obvykle. Vím, jaký máš strach, a naprosto chápu, že ji nechceš opustit. Bez obav se za ní vrať, jsi sytý a podle Alice se brzy probere. Určitě by se nechtěla probudit a místo tebe, vidět spoustu cizích upírů.“ Usmál se Marcus na svého bratra, který však už spěchal za Laureen.

Ležela na lůžku, připomínala mu porcelánovou panenku. Stačil jediný špatný dotek a vše je ztraceno. Jemná krása a křehkost s duší bojovnice. Pokud mají upíři duši, hned by ji upsal ďáblu, jen aby ona mohla žít. Sedl si s nejvyšší opatrností na pelest a jemně jí hladil bříšky prstů po tváři.
„Sluníčko, vstávej. Přeci mě tu nenecháš samotného. Musíš se probrat, máme toho ještě spoustu před sebou. Mám toho tolik, co bych ti rád řekl, přeci bys o to všechno nechtěla přijít. Přeci neuděláme radost Caiovi, že ne, lásko. Otevři oči a obdaruj mě tím svým kouzelným pohledem, má čarodějko.“ Kdyby mohl plakat, prolil by potoky slz. Dál jí hladil a doufal.

Od doby, kdy jsem se rozhodla o svůj život bojovat, nacházím se jen v černočerné temnotě. Nemám z ní strach, cítím klid a pokoj. Netuším, jak dlouho spím, ale doufám, že už brzy procitnu a budu se tetelit blahem v Arově náruči. Cítila jsem jemné šimrání po tváři. Pokouší se mne budit? Myslí si, že jsem zemřela? Otázky se honily v hlavě rychlostí světla a netušila kde najít správnou odpověď. Nic se nemá uspěchat a člověk by měl být trpělivý. Ale jak mám být trpělivá, potřebuju ho jako květiny sluneční svit, jako ptáci volnost. Chci se probrat. Musím se probudit a říct mu jak moc mě mrzí, že jsem neposlechla. Musím mu říct, jak moc ho miluji.
Šimrání neustávalo a já cítila, jak ztrácím půdu pod nohama, pomalu jsem otevírala oči a spatřila jeho. Mého vlastního boha.

„Lásko, děkuji bohu, že ses probrala. Netušíš, jak moc mě mrzí, co se stalo. Omlouvám se.“
Vzal mou ruku do dlaní a přiložil si ji k obličeji a vdechoval mou vůni.
„Ty si nic nevyčítej, já měla čekat, místo toho jsem se rozhodla tak, jak jsem se rozhodla. Netušíš, jak mě to mrzí. Musel jsi šílet strachem. Hrozně mě to mrzí, miluji tě.“ Rozplakala se Laureen a Aro jí v okamžiku držel a konejšil v náručí.
„Ty si nic nevyčítej, lásko, já selhal. Dopustil jsem, aby se sem Sulphicie dostala bez mého vědomí.“
Při vyslovení toho jména se Laureen otřásla strachem. „Bála jsem se, ne o sebe, ale o tebe. Co by s tebou bylo, kdybych zemřela. Nemohla jsem to dopustit.“
„Děkuji za to bohu. Nevím, co bych si tu bez tebe počal.“ Podívala se mu do očí, kde viděla jen čirou lásku.


Rekonvalescence Laureen neuvěřitelně unavovala. Carlisle na ní dohlížel a i když mu byla velmi vděčná za záchranu života, měla ho dost. Aro se ji neustále pokoušel motivovat. Bylo na něm vidět, jak je moc hrdý na každý pokrok v jejím stavu. Rozhodla se, že pro náročném dni si udělá po zbytek dne pohodu. Aro má práci a její osobní stráž zůstala za dveřmi, kde poslouchala každé šustnutí a zajišťovala ji naprosté bezpečí. Když viděla, že v krbu hoří krásný oheň, její srdce zaplesalo. Rozhodla se, že si pustí hudbu a lehne si na příjemně měkkou pohovku a bude si užívat klidu. Během pár chvilek přistihla svá víčka jak se pomalu, ale jistě klíží a ona s nimi nechtěla bojovat a propadla příjemné únavě.

Seděl proti spícímu andělu a přemýšlel, jak jen je vlastně možné, že netvora kterým on sám je může milovat. Nechápal to, ale zázraky se dějí. Sám u nich přeci byl. Byl u toho, když se jeho tisíce let kamenné srdce rozeběhlo. Byl u vyznání lásky, u prvního polibku, každým dnem se stává tolik zázraků a přeci mu nikdy nezevšední. Každé její nadechnutí pro něj bylo malým zázrakem. Od incidentu se Sulphicií, se od Laureen nehnuli ti nejlepší z gardy ani na krok, a pokud ano, byla v jeho přítomnosti. Odmítala s ním mluvit o tom, co jsou vlastně zač. On to chápal a doufal, že jednou nastane den, kdy bude připravená si o všem, co jí potkalo promluvit a on ji bude moct vše vysvětlit.

Spala jen lehce a vnímala, že se večer proměnil v temnou noc a celý svět utichl, přesto…
Měla zvláštní pocit. Její nitro ji nutilo otevřít oči a vlastní srdce se jí z neznámého důvodu sevřelo. Přes záclony řas si všimla temné postavy sedící na jejím lůžku. Než však stihla vypustit z hrdla vyděšený výkřik, Arův hlas ji uklidnil: „To jsem jen já.“
Čekala by, že se její tep zklidní, jenže s jeho hlasem přišla nová vlna paniky. Příjemné, vzrušující a spalující.
„Trápí tě něco?“ vyhrkla otázku a zadržela dech.
„Trápí. Už delší dobu. Jediná otázka, která mi drtí hrdlo pokaždé, když jsi vedle mě.“ Podíval se na Laureen a čekal jakoukoli reakci.
„Pokud to bude v mých možnostech, ráda ti pomohu, nechci, aby ses trápil. Miluji tě, Aro.“ Šeptala Laureen a přeci její slova křičela do světa, jakých vyznání lásky byla poslem. Pomalu se zvedl, a celou dobu ji pozoroval nesmělým pohledem. Přeci jen, jsou věci, které nedělá každý den. Pomalu si klekl na koleno a z kapsy vytáhl malou saténovou krabičku.
Prsten skrývající se v malé krabičce byl odrazem obrovského a čirého citu lásky. Jemný kroužek byl poset malými kamínky, které obklopovaly jeden obrovský skvějící se uprostřed klenotu. Hlasitě polkl….
„Jsi pro mě důležitější, než můj vlastní život. Den, kdy jsem tě prvně spatřil, jsem věděl, že jsi ta pravá. Tak dlouho jsem na tebe čekal. Modlil jsem se, abys ke mně cítila to, co cítím já k tobě. Náš první polibek, vyznání lásky, vzdám se všeho, jen tebe nemůžu. Miluji tě, Laureen, a chci se tě zeptat, zda ke mně cítíš to, co já k tobě a chceš po mém boku strávit věčnost. Vezmi si mě.“ Zpříma pohlédl Laureen do očí a viděl, jak ji pro tváři stéká osamocená slza, kterou motýlím polibkem setřel.
„Chci si tě vzít za muže, být ti oporou a ctít tě. Miluji tě, Aro.“ Rozplakala se samým štěstím. On si ji přitáhl na klín a slíbával každou slzu z její tváře. Byl na vrcholu blaha. Hladila ho po tváři a jemně a přitom naléhavě ho líbala. Nevnímala nic krom Ara. Z nesmělých doteků, se stávaly doteky čím dál tím víc důvěrnější a naléhavější. Oblečení pomalu mizelo, a v místnosti se napětí z očekávaného dalo krájet. Vzdechy a malá vyznání lásky přešla ve výkřiky touhy a vášně. Dvě těla splynula v jedno a vyznání lásky přešlo do jiné dimenze.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  sakraprace (03.03.2011 08:39)

Tenhle Aro je fakt sladkej. Povedla se ti moc hezká, romantická kapitola

5)  belle (09.01.2011 10:34)

Aro je táááák sladký
nádherná kapitolka, moc se těším na další, píšeš úžasně

4)  Lipi4 (09.01.2011 00:23)

Miláčku náš , napsala jsi dokonale zamilovaného , starostlivého Ara, který je takový unikát , že jen tak někdo nenapíše něco podobného .. . . Nevím co k této kapitolce dodat více, jelikož to je dokonalá, krásná, romantická a navíc s kombinací Scarborough Fair naprosto dokonalá ... už se moc teším na další kapitolku a snad se mi k ní opět náhodně povede vybratdokonalá zvuková kulisa

2)  semiska (07.01.2011 19:25)

Terinko, kapitolka se ti moc povedla. Jsem ráda, že se z toho dostala. Chudák Aro, musel být jak lev v kleci. Určitě se mu muselo strašně ulevit, když se probrala. Ta jeho nabídka k sňatku byla ohromá. A ten konec jen završil celou jejich romantickou chvilku. Nádhera a moc.

1)  Evelyn (07.01.2011 15:22)

Terezko, já mám pořád trošku problém vidět Ara jako romantika a všestranného klaďase Ta zažitá představa vypočítavého zlejška je prostě moc silně zakořeněná...
Ale když se na něj nedívám jako na postavu ze ságy, ale jako na úplně nového hrdinu, líbí se mi.
Žádost o ruku a to pak, vždyť víš

1