Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Edward a Bella. Jacob a Bella. Alice a Bella. Carlisle a Esmé.

 

Mockrát děkuji SarkaS za usměrnění!

13. Kapitola – Tak jo, jsi upír.

Nakonec vyhrálo jeho ego. Otočil se a bez jediného slova se vrátil k autu, sedl do něj a odjel. Hodil auto domů, zakázal si číst mysl kohokoliv v domě, zejména tu Alicinu a obratem se rozeběhl k místu, kde ji opustil. Celou cestu ze stromů a později ze střech nebo zpoza domů sledoval její rozhořčený monolog, zběsilé dupání, rozhazování rukama tak typické pro ni, když byla naštvaná, a rozhořčené pohledy, které házela všude kolem. Občas naštvaně kopla do kamene nebo patníku a pak si za to nadávala. Byla roztomilá a i přes předchozí ješitnost a naštvánbyloí se musel usmívat. Pak ale začala lítat po domě, div se nezničila. A on jen seděl na stromě, který se poslední dobou stával jeho útočištěm a pozoroval a poslouchal ji. Sledoval ty drobné pohyby, které byly její nedílnou součástí, změny v jejím obličeji, jemné vrásky, které se objevily, když svraštila obočí, jak vypnula hruď, když uvolňovala záda, nebo jak si neustále upravovala vlasy, které jí padaly do obličeje. Všechny tyhle drobnosti ho fascinovaly stejně jako její krásné hluboké oči nebo drobná štíhlá postava. Miloval její inteligenci i smysl pro humor, tedy… ten, který pochopil… A v tu chvíli pochopil. Vážně ji miloval. Tohle nebylo jen pobláznění, nebyl jí jen fascinovaný, on ji vážně miloval. To přiznání na něj dolehlo jako vlna na pobřeží a div se pod jeho tíhou nesvalil z větve.

V hlavě se mu rodil nápad. Musí jí přece ukázat, že si z ní nedělá srandu, že to myslí vážně. Že je vážně upír a že ji vážně má rád. Že ji miluje. Zkontroloval, že stále ještě žehlí a bez dovolení jí skočil do pokoje, kde si vypůjčil tužku a papír. Chvíli si dával dohromady některá slova, některá škrtal, jiná vynechával a hledal náhražky. Po chvíli byl spokojený. Sebral jí ještě jeden papír a básničku přepsal načisto. Vzpomněl si, jak mu jeho maminka ukazovala, jakou básničku jí složil Anthony, jeho otec, když chtěl, aby si všimla, že mu není lhostejná. Ani nevěděl, že tu vzpomínku v sobě má. Prostě se mu najednou vybavila, vyplula na povrch jako naplavené dříví. Na chvilku se zarazil a přehrával si tu kratičkou vzpomínku několikrát a pak s blaženým úsměvem, avšak s pochybnostmi, zda dělá správně, založil básničku do knížky, která ležela na stole. Postřehl, že Bella už dožehlila, tak se vrátil na své stanoviště a zase jen pozoroval. Trvalo skoro hodinu, než si toho všimla a s napětím čekal na její reakci…

Ta se ale nedostavovala. Stále zírala na ten kus papíru a Edward začínal být dost nervózní. Pak se jediným otočením a krokem vyklonila z okna a zírala dolů. Nehybně seděl na větvi jako sova a podobně na ni i zíral. Rozhlížela se a on se krčil. Pak se zamračila, zatřepala hlavou a chtěla se schovat zpátky do pokoje. A v tom se jejich pohledy střetly. Bella vyjekla a srdce se jí rozbušilo skoro dvojnásobnou rychlostí.

„Pojď sem, prosím,“ řekla tiše a ani nevěděla jak, už stál v jejím pokoji.

Nevěděla, kde začít. Nevěděla, čemu věřit.

„Já tě ale viděla v zrcadle…“ začala tím, co ji v tu chvíli připadalo nejpodivnější.

Nevěděl, zda se smát. Nevěděl, jestli to myslí vážně.

„Bello,“ začal strašně opatrně a tiše, „ne všechno je pravda. Spousta věcí okolo…“ chtěl říct upírů, ale pro jistotu to slovo vynechal, „jsou jen mýty a výmysly. A není jich zrovna málo. Myslel jsem, že tě vezmu k nám a tam ti všechno vysvětlíme…“

Čekal na její reakci, která opět nepřicházela.

„Raději bych to prvně probrala s tebou, jestli ti to nevadí…“ mluvila nejistě, ale slyšel v tónu jejího hlasu jistý posměch.

„Určitě. Tak se ptej,“ vydechl.

„Já ale absolutně nevím, kde začít. Já… já jak bych tomu mohla uvěřit! Tolikrát jsme se o tom bavili a ty jsi nic neřekl. Teď abychom začali nanovo, protože taková polovina toho, co jsi mi řekl, nemůže být pravda. Byly to výmysly, lži, nepravdy. Říkej si tomu, jak chceš, ale výsledek je pořád stejný. Prostě nevím. Nevím, čemu teď můžu věřit a vlastně ani nevím, jestli ti teď věřím. Pochop, něco jiného je říkat si, jaké by to asi bylo, kdyby upíři existovali, a něco naprosto jiného je, když někdo stojí před tebou a tvrdí ti Já jsem upír. Jistě, všimla jsem si, že se kolem tebe děje spousta neobvyklých věcí, ale upír? Edwarde, víš, jak šíleně to zní?“ A on celou dobu jen stál a smutně na ni koukal. Měla pravdu, ve všem. A proto jí musel dokázat, že mu na ní záleží.

„Bojíš se mě?“

„Rozhodně ne,“ vytáhla jedno obočí v nechápavý výraz. Netušila, proč se na to ptá, proč by se ho měla bát?

„Ty si vážně myslíš, že jsi upír?“ ptala se ho a očividně ho považovala za blázna.

„Pane bože!“ zaklel Edward, otočil se o tři sta šedesát stupňů a přemýšlel, co s ní má dělat.

„Ty mi pořád nevěříš,“ zahuhlal nevěřícně sám pro sebe.

„Jistě, že ne. Už jsem ti jednou řekla…“ mrkla, a znovu mrkla. Ale mluvila do prázdna.

„Edwarde…?“ zeptala se opatrně a zmateně se rozhlížela. Nikde ho neviděla, vyklonila se zase z okna, ale nikde nebyl. Zmateně se otočila a znovu málem vyjekla, když ležel na její posteli na zádech s nohama překříženýma.

„Jak…“

„Možná mám trochu rychlejší pohyby, než jsi schopná zaznamenat…“

„To přece není…“ a už tam zase nebyl. „Baví tě to moc?“ motala se kolem své osy a marně ho hledala.

„Jo, docela jo,“ ukázal se po dalším jejím mrknutí a usmál se na ni.

„Bezva. Jaké kouzelnické triky ještě umíš?“ mluvila zase do prázdna s ironickým úšklebkem.

„Tak kouzelnický triky, jo?“ zašeptal jí do ucha, když se objevil přímo za ní.

„Bezva. Jsem ráda, že se bavíš.“

„Ne. Nebavím. Tohle není hra a moc se mi nechce ukazovat ti svou pravou tvář.“ Zvážněl. „Ale pokud tě to donutí mi uvěřit, klidně to podstoupím.

„Dobře… Takže začneme od začátku. Edwarde, co jsi zač?“

„Upír.“

„Edwarde,“ oslovila ho smířlivě, „to je prostě nesmysl. Hezky se to poslouchá, ale přece po mně nechceš, abych ti tohle věřila.“

„Máš pravdu,“ pokýval strnule hlavou a pak se na ni tvrdě podíval. „Mohl bych ti jediným pohybem dokázat, že mluvím pravdu, ale nutit tě, abys mi věřila, nemůžu. Myslel jsem si, že pravdu zvládneš. Očividně jsem se mýlil. A o tomhle ve svém vlastním zájmu nikde nemluv.“ Mluvil se rty pevně semknutými k sobě a uvnitř zuřil. Odmítal ze sebe dál dělat blbce. Přesně tak si totiž připadal, při každém jejím pohledu a způsobu, jakým s ním mluvila.

------------

Bez slova rozloučení vyskočil z okna, a i když se za ním vyklonila, už tam nebyl. Zaraženě pokrčila rameny a celá ztuhlá pod náporem jeho slov i posledních událostí sedla na postel. Už to z jeho strany přestávalo být vtipné. Pořád si za tím stál a snažil se ji přesvědčit, ale proč? Byl to nějaký zoufalý poslední pokus o to, aby mu jeho žert vyšel se vším všudy? Mohl se snad někde doslechnout, jak se s Angelou před začátkem soutěže bavila o tom, jak by bylo vtipné, kdyby se do soutěže přihlásil Drákula?

Usilovně se snažila najít pro to všechno logické, vědecké vysvětlení, ale všechno bylo pouze ideologické vykládání určitých nesporných faktů. A ještě tu zbýval jeden nerozluštěný problém – Jacob a to obří chlupaté cosi. Vlkodlak. Jacob a vlkodlak? Hystericky a nahlas se rozesmála. Upíři, vlkodlaci. Kde jsou elfové, víly a zlobři?

Ušklíbla se. Kdyby nebyla tolik poznamenaná univerzitou, kde jim do hlavy vtloukali, že vše se dá vědecky vysvětlit, a vše je nutné ověřit, mohla by věřit ve vlkodlaky? Věřila vlastně někdy v upíry, nebo si to jen namlouvala? Jistěže věřila. Odmalička byla posedlá pohádkami, fantasy literaturou a nadpřirozenými bytostmi, ale potkat někoho, kdo tvrdí, že je upír nebo si to aspoň vážně myslí, je něco naprosto nesrovnatelného!

Po několika hodinách usilovného přemýšlení usnula. Usnula naprostým psychickým vyčerpáním. Ráno, když se vzbudila, byla rozhodnutá. Potřebuje trochu pauzu. Zkusit vstřebat všechny ty informace a fakta, která prostě nemůže přehlížet. Rozhodla se dělat mrtvého brouka. Když se Edward ozve, tak bude reagovat, když se neozve, užije si chvilku pauzy a zkusí nad tím znovu popřemýšlet. Ta

Tak. Plán to byl vskutku dokonalý. Jeho uskutečnění už bylo mnohem horší. Dokonce zvažovala, že zavolá paní Newtonové, a poprosí ji o práci. Ne, přece se dokáže zabavit i bez něj! A taky na něj dokáže pořád nemyslet! Mohla by jet navštívit Jacoba a zkusit z něj vytáhnout pravdu. Ne, když v tom divadle na pláži jel s Edwardem, tak jí teď určitě vyklopí pravdu… No tak, vzpamatuj se, okřikla sama sebe v duchu a marně se snažila vzpomenout si, čím se vždycky dokázala zabavit, když neznala Edwarda. Četla si. Dobře. Vzala knížku, a když po deseti minutách zírala stále na stotřicátou pátou stránku, vzdala to. Poslouchala hudbu. Ne, to vřeštění není ono. Pustila si klasickou hudbu, ale ihned jí zase vypnula a ještě si musela vynadat. V hlavě jí automaticky vyskakovaly tóny písničky, kterou pro ni složil. „Jak dlouho už asi umí hrát na klavír…“ povzdechla si a v ten samý okamžik se zarazila. Nedýchala, nemrkala, jen zírala do zdi a pak se k ní málem rozběhla a dvakrát skutečně třískla hlavou o zeď. Když zjistila, že ani to nepomáhá, a že je skutečně vzhůru a zcela při smyslech, musela si to přiznat.

„No, bezva, Bello, už o něm vážně uvažuješ jako o upírovi. I to je pokrok,“ poznamenala sarkasticky zdi, která na ni zírala se stejně tupým bledým pohledem jako vždy. Bledým… Hmmm

„Ne, Bello, nesmíš! Prostě na něj chvilku nemysli, ano?“ šeptala si pro sebe. A před očima měla jeho dokonalou postavu a božský úsměv. Zavrčela a popadla klíče od auta.

--------------

Billy Black zrovna chystal závitky k obědu, když před domem zastavilo auto. Někdo prásknul dveřmi a pak už slyšel zběsilé klepání. Rychle se rozjel ke dveřím, aby dotyčný nevzbudil Jacoba.

„Bello?“ zeptal se překvapeně.

„Ahoj, Billy, potřebovala bych mluvit s Jakem.“ Byl překvapený s jakou razancí, vztekem a smutkem zároveň to říkala.

„On spí.“ Zavrtěl hlavou, ale ustoupil, aby mohla vejít.

„Aha…“ přešlápla rozpačitě na prahu.

„Můžeš na něj počkat.“

„To by bylo skvělé, děkuji,“ usmála se a počkala, až uhne ze dveří.

„Jak se pořád máš?“ zeptala se zdvořile a Billy jí začal se smíchem vyprávět, jak se mu včera podařilo dvakrát srazit ovoce ze stolu.

„Ukaž, pomůžu ti s tím,“ vyhodila ho od kuchyňské linky.

„To nemusíš,“ snažil se ji přesvědčit, ale nedala se. Dodělala závitky, a když je dala vařit, ozvalo se z vedlejší místnosti vrzání postele. Nervózně se podívala na Billyho, který kývnul hlavou ke dveřím do pokoje. „Jen běž,“ pousmál se a uvolnil jí cestu.

Zaklepala a po překvapeném „Dále!“ vstoupila.

„Bello?“ vyhrkl Jacob.

„Ahoj,“ mávla na pozdrav. „Potřebuju s tebou mluvit. Můžeme někde…“

„Eh, jo jasně, pojď. Ahoj, tati, za chvilku se vrátím.“ A zamířil směrem do dílny. Billy přemýšlel, že se musí Jacoba zeptat, co všechno Bella ví. Věděl, že viděla Jacoba při první přeměně, ale jestli ví i o zbytku kmene, to netušil. Zamyšlený začal krájet brambory.

------------

„Čí to je?“ kývla Bella směrem k rozebranému autu.

„Paní Prestonové, nemůžu přijít na to, co s tím je.“

„Jsi ostříhanej…“ podotkla.

„Jo… bylo to dost… nepohodlné.“ Ošil se.

„Jaku, co se stalo na té pláži?“

Jacob se zatvářil zmateně. Myslel si, že Bella viděla, jak se přeměnil i všechno ostatní, co se tam stalo.

„A co jsi viděla?“ zeptal se opatrně.

„Ležel si tam v křečích a pak jsem najednou ležela o deset metrů dál a pak tam stálo takové obrovské chlupaté…zvíře a v další chvíli ho Edward držel pod krkem a ty si tam nikde nebyl! Já tomu nerozumím.“

„On ti nic neřekl?“ Najednou si Jacob připadala jako Alenka v říši divů. Myslel si, že před Bellou nemá žádné tajemství, že jí Edward všechno vysvětlil, jak se dohodli. ¨

„Kdo?“

„No Edward…“ vyhrkl netrpělivě.

„Myslíš tu jeho historku o vlkodlacích a upírech?“ ušklíbla se a podívala se z okna.

Hlasitě polkl. To, jakým způsobem se ptala, vypadalo, že tomu nevěří a on neměl ponětí, co v takovém případě dělat.

„No… to jsem myslel…“

„Už to není vtipný, Jacobe!“ vrhla po něm nasupený pohled a Jacob si připadal jako záškolák, kterého nachytá ředitel při kouření.

„Pojď.“ Vytáhl z jedné skříňky kalhoty, chytil ji za ruku a táhnul do lesa. Přes veškeré její protesty ji nepouštěl, dokud nebyli dostatečně daleko od vesnice.

„Stůj, ani se nehni, a dívej se,“ poručil jí a odešel o pár metrů dál od ní.

„Jsi v pořádku?“ zavolala na něj, když se začal hrozně třást. Chtěla se k němu rozeběhnout, ale najednou tam Jacob nestál a místo něj tam stálo stejně obrovské zvíře jako to na pláži. Tentokrát v něm ale poznala vlka. Obrovského rudohnědého vlka s temně hnědýma očima. Zajíkla se a vlk se k ní pomalu blížil. Srdce jí bilo neuvěřitelnou rychlostí, a kdyby se vlk nezastavil, nejspíš by to s ní seklo. Vlk se ale zastavil a čekal, až to vstřebá. Taky zvažoval, co by udělal, kdyby se rozběhla pryč, ale Bella naštěstí promluvila.

„Jaku?“ zašeptala. Vlk pokýval hlavou nahoru a dolu. Pochopila, že to je jako souhlas.

„Jsi to vážně ty?“ Vlk zase pokýval hlavou a podivně přitom cenil obří zubiska. Po chvíli pochopila, že je to úsměv.

„Ty se mi směješ?“ nepřestávala na něj fascinovaně zírat.

A zase pokýval a zuby cenil ještě víc.

„Můžu?“ zeptala se a natahovala k němu ruku. Jen sklonil hlavu a nechal se drbat mezi ušima. Po chvíli se otočil, do tlamy vzal kalhoty, co si předtím položil a dvěma línými skoky se schoval do nízkého křoví. Po chvilce vylezl a s úsměvem se ptal, co na to říká.

„Velice působivé. A teď chci vědět všechno.“ Povzdechla si a hlavou jí vířily všechny vzpomínky, myšlenky a výčitky. Edward nelhal. A ona se k němu chovala jako k úplnému pitomci. Zamířili zpátky do dílny, kde jí Jacob vypravoval o legendách, vlkodlacích i o Cullenových se zmínil. Po několika hodinách mu Bella snad posté poděkovala a plná dojmů zamířila domů. Pak si to rozmyslela a jela ke Cullenům.

Nevěděla, jestli je někdo doma, tak prostě zazvonila. Ještě ani nesundala ruku ze zvonku, a dveře už se otvíraly. Stála v nich Esmé.

„Ahoj,“ pozdravila nesměle a stejně tak i pokračovala. „Edward je…“ nestihla dokončit větu, protože zmiňovaný stál najednou vedle Esmé. Ta tam v další vteřině už pro jistotu nestála a Bella z toho byla opět dost mimo. A tak nějak naměkko. Stála a koukala do jeho zvídavých karamelově hnědých očí a najednou přesně věděla, co musí udělat. Dvěma kroky překonala tu vzdálenost mezi nimi, a jelikož nepočítala s prahem, doslova mu padla do náručí. Objala ho kolem krku a do košile mu vzlykala omluvu. „Já ti nevěřila a moc mě to mrzí. Vím, že jsi říkal pravdu, ale je moc těžké tomu uvěřit. Chápu, že se zlobíš, ale prostě i přes to všechno chci být s tebou a vůbec mi nevadí, že jsi vidět v zrcadle, nebo že jsi o šest let mladší než já.“

Edward se tiše rozesmál a vtiskl jí polibek do vlasů. „Vlastně jsem o osmdesát šest let starší než ty…“ zašeptal s úsměvem. Hlasitě polkla a nevěřícně se na něj podívala. Spolkla otázku a nechala se zavést do obýváku.

„Co tě přesvědčilo?“ zeptal se se zájmem.

„Vlastně… No, jela jsem za Jacobem a chtěla z něj vytáhnout, proč v tom jede s tebou. No a on… když viděl, že mu nevěřím… Vytáhl mě do lesa a tam se přeměnil….“

„Cože?“ vyskočil Edward z křesla a Bella měla pocit, že snad vyletí z kůže.

„No, taky jsem tomu nejdřív nevěřila, ale je to tak. A sám si mi to říkal,“ zamračila se na něj.

„On se před tebou přeměnil?!“ pokračoval Edward, jako by neslyšel, co Bella řekla. „Já ho roztrhnu, rozcupuju na kousíčky. To je vážně idiot!“ Zuřil a přecházel podél křesla ve dvoumetrových vzdálenostech sem a tam.

„To vadí?“ špitla nesměle a vyděšeně. Konečně se na ni podíval.

„Samozřejmě, že to vadí! Mohl ti ublížit!“

„Řekl upír…“ ušklíbla se a podívala se na něj.

Zarazil se uprostřed pohybu a tvrdě se na ni podíval. „Bello, to není legrace, vlci se nedokážou tak ovládat.“

„Vypadal mnohem klidněji než ty. A měl bys mu spíš poděkovat. Bez něj bych tu nebyla.“

„Hmm,“ zabručel.

„No tak!“ podívala se na něj naléhavě. „Řekneš mi o sobě víc věcí?“

Přikývl. „Tak se ptej.“

„Čím přesně se vyznačují upíři? Jacob mi říkal, že podle barvy očí poznám, že nejste zlí, ale jak to funguje?“

„Většina upírů má rudé oči a znamená to, že jim v žilách koluje lidská krev. Pak existuje několik málo jedinců, kteří se neživí lidskou, ale zvířecí krví a ti pak mají barvu očí takovouhle,“ ukázal na své oči.

„Takže jsi nikdy…“

„Bohužel. Rád bych, aby to tak bylo, ale měl jsem své temné období.“ Posmutněl.

„Povíš mi o tom?“ zeptala se statečně.

„Nepůjdeme nahoru?“ opáčil otázkou. Když přikývla, zamířil do svého pokoje.

„Asi bych měl začít od začátku,“ povzdechl nahlas. Podíval se do jejích odhodlaných očí a začal vyprávět. A vyprávěl skoro dvě hodiny, svůj život i některé informace ze života celé rodiny. Musela uznat, že se to od toho, co jí vyprávěl před dvěma týdny, dost lišilo, ale naprosto to dopovídalo všem členům rodiny. Pochopila spoustu věcí a při Edwardově vyprávění jí mnohokrát přeběhl mráz po zádech. Nedokázala si ho představit, jak pije lidskou krev a viděla, že se tím skutečně a hluboce trápí. Chtěla mu pomoct, ale nevěděla jak.

„Co další znaky upírů?“ pokračovala v otázkách, když vypověděl celou svou minulost.

„Co cítíš?“ zeptal se a stáhl její ruku na levou stranu svého hrudníku tam, kde lidé mají srdce.

„Nic?“ podivila se.

„Správně, srdce nám netluče, jsme mrtví, zamrzlí v čase,“ mluvil dál smutně a Bella si vybavila, co jí říkal, když se ho ptala, jestli by chtěl být upírem: ‚Nechtěl bych zůstat zamrznutý v čase bez možnosti na změnu nebo na normální život. Nechtěl bych se neustále skrývat a nechtěl bych ničit lidské životy.‘

Už chápala, proč to říkal tak přesvědčivě, smutně a strnule. Až nyní skutečně pochopila všechny jeho názory a postoje a chápala je.

„Jste chladní a silní, že?“ navrhla dva ze svých postřehů. „Taky skvěle slyšíš.“

Přikývl. „Nejen slyším, máme všechny smysly mnohem bystřejší, jsme rychlí, silní, neunavitelní.“

„Neunavitelní?“ podivila se a nedokázala si představit, jak to funguje v praxi.

„Ne, nedokážeme se unavit. Ani nespíme,“ usmál se.

„Cože?“ vyjekla. „To jako nikdy?“

„Ne, nikdy.“ Bavil se její reakcí.

„A co celé noci děláte?“

„No. Někteří si užívají jeden druhého, bych tak řekl a my ostatní si čteme, pobíháme po venku, skládáme hudbu a tak.“

Byla nadšená. Edward tvrdil, že nemá žádné možnosti na normální život, ale Belle se líbily všechny ty možnosti, které měli  - přečíst všechny knihy světa, poznat, co budou chtít, cestovat…. To jí připomnělo další otázku.

„Jak to, že můžete vycházet ve dne?“

Rozesmál se. „Nemůžeš věřit všemu, co se říká. Slunce nám neublíží, přesto na něm vypadám jinak. Lidé by si všimli. Snažíme se naši existenci udržet v tajnosti.“ Vysvětloval dál trpělivě.

„Jak jinak?“

„Někdy ti to ukážu,“ mrkl na ni.

Dál se bavili o všech aspektech upírství. Překvapilo ji, že Alice vidí do budoucnosti a opět spousta věcí začala dávat smysl. Stejně úžasná byla i Jasperova schopnost. Nejvíc ji ale fascinovala Edwardova schopnost a na tu se také vyptávala nejvíc.

„Jak přesně to funguje?“

„To nikdy nikdo neví,“ usmál se.

„Dokážeš přečíst všechno, na co člověk myslí, nebo jen na to, na co se soustředí?“

„Obvykle vše, co se člověku zrovna mihne hlavou, často to jsou i věci, které si sám neuvědomuje, a dost často také vidím věci, na které se snaží úmyslně nemyslet. Jediný, kdo skutečně dokáže nemyslet na danou věc je Alice. Ta je v tom mistr. Zakáže si na to myslet, a prostě na to nemyslí. Jasper nebo Emmett si zakážou na to myslet, ale pořád si opakují ‚Nemysli na to! Nemysli na to!‘ a nevědomky mi přehrávají obraz toho, na co nemají myslet. Je to krkolomné, já vím.“  Zasmál se.

„Ne, chápu, jak to myslíš a jsem skutečně ráda, že moje myšlenky číst nedokážeš.“

Bavili se uvolněně a přirozeně, Bella pokládala otázky, Edward trpělivě odpovídal. Později si ani nevzpomněla kdy, ale někdy v polovině vyprávění se k nim připojili i Jasper s Alice a všichni seděli na posteli a bavili se. Bella si poslechla vyprávění Alice, ze kterého ji místy mrazilo, a pak se bavili zkoušením různých možností, které jejich dary nabízí.

„Ahá! Už chápu, proč se s tebou,“ kývla na Alice, „a s tebou,“ kývla na Edwarda, „nedají hrát šachy! Ale musí být psina vidět vás dva hrát,“ rozřehtala se při té představě, ale Edward s Alice se uraženě nafoukli a propalovali se nenávistnými pohledy a Jasper jí vysvětlil, že vzpomínají na svůj poslední souboj, který dopadl katastrofálně.

„Edward ví, co Alice udělá, Alice ví, co udělá Edward. No, zkrátka skončili patem po dvou tazích, protože oba věděli, že ať udělají cokoliv, bude výsledek vždy pat.“ Smál se Jasper při té vzpomínce a Bella s ním. Jasper si stáhl Alice k sobě na klín a vtiskl jí polibek do vlasů. Edward se rozpačitě podíval na Bellu, ta mu pohled stejným způsobem opětovala. Alice se vševědoucně usmívala a Jasper se na svou ženu díval tak láskyplně, až Bella pocítila stejnou touhu.  Pak pochopila, z čeho to pramení.

„Jaspere!“ koukla na něj pohoršeně.

„Promiň, trochu jsem se zapomněl,“ omluvně pokrčil rameny a pro jistotu se i s Alice zvedli a vypařili.

„Asi bych taky měla jít,“ podívala se ke dveřím. „Charlie se bude divit, kde jsem.“

„Charlie ví, že jsi dospělá, a že na tebe dávám pozor,“ vyvrátil její argument a čekal, jak zareaguje.

„Dobře, ale stejně. Já, na rozdíl od někoho, musím spát.“

„Tady je postel volná…“ ukázal na rozlehlé letiště a potutelně se usmíval.

„Hele, nejseš na to trochu moc mladej?“ rozesmála se.

„A na co jako?“ dělal nechápavého a dál se usmíval.

„Svádět mě do postele. Ještě mě zavřou…“

„Ty malá potvoro!“ vykřikl a začal ji lechtat. Povalil ji na záda a Bella se svíjela a kroutila.

„Už dost! Bolí mě břicho,“ vyhrkla ze sebe během chvilky, kdy se stihla uklidnit natolik, že byla schopná mluvit.

„Nebuď labuť. Pustíme si nějaký film, můžeš mě vyzpovídat nebo vymyslíme jinou činnost.“ Přemlouval ji různými způsoby. Nechtělo se mu ji nechat jít, když konečně nemusí lhát. Rád by si s ní povídal klidně celou noc.

„Tak dobře, zabav mě.“ Rozesmála se odevzdaně.

„Znáš Activity?“ zablýsklo se mu zlověstně v očích.

„No, znám…“ řekla opatrně a vyčkávala, co z toho bude.

„Fajn, Alice s Jasperem si zahrajou taky, ale musíme trochu prohodit dvojice, byli bychom spolu v nevýhodě. Ty půjdeš s Alice a já s Jasperem.“

„Proč?“ nechápala.

„Nedokážu ti číst myšlenky, ale Alice vidí Jasperovu budoucnost, tedy i to, co předvádí.“

„Aha, jasně,“ pochopila. „Stejně nechápu, jakej to má smysl. Vždyť to úplně popírá smysl té hry!“

„Ale je to legrace,“ hájil svůj nápad.

„Dobře…“

„Nachystáme to dole, Alice s Jasperem mezitím přijdou.“

„Esmé nebude hrát?“ zeptala se. Nechtěla nikoho odstrkovat.

„Ne, jela za Carlislem do nemocnice. Poslední dobou tam oba tráví dost času,“ usmál se vědoucně.

Hráli dlouho do noci i přesto, že každá hra zabrala sotva pár minut. Když Edward hádal, co Jasper maluje, předvádí nebo popisuje, stačilo mu na to pár vteřin. Stejně to vypadalo, i když Alice hádala, co Bella předvádí. Obměnou bylo, když hádal Jasper nebo Bella. Obvykle jim to trvalo mnohem déle, ale výsledku se dopátrali. Edward s Alice z toho rostli, jejich vlastnosti jim v tu chvíli byly celkem k ničemu a nechápali, že jejich parťák ve dvojici to nemůže uhodnout. Pozdě v noci skončili hru vítězstvím ženského týmu a rozjařeni se odebrali do svých pokojů. Bella souhlasila, že tam přespí a po rychlé sprše si zalezla do té obří postele.

„Co budeš dělat ty?“ zeptala se, když Edward také vyšel z koupelny.

„Mám rozečteného Comta.“

„Jasně, lehké noční čtení, co?“ ušklíbla se.

„Tak nějak,“ zasmál se. „Nebudu tě rušit.“

„Mě nerušíš,“ pípla.

„Dobře, ale už bys měla vážně spát.“

Přikývla a zavrtala se pod deku. Po pár minutách slyšel jen klidné pravidelné oddechování. S úsměvem zavřel knížku a pozoroval ji, jak spí.

------------

Liz ležela na posteli a prohlížela si svou nejoblíbenější knížku. Moc se těšila, až jí Esmé zase kousek přečte. Dřív si za ní občas sedl doktor Cullen, ale ten měl na starost i jiné pacienty než ji, a tak se vždy zdržel jen chvíli. Často kvůli ní zůstával dlouho do noci a povídal si s ní, nebo jí četl, ale věděla, že to po něm nemůže chtít pořád. Před pár dny ale doktor přivedl tu krásnou paní, která se moc krásně usmívala, a řekl, že je to jeho manželka – Esmé. Liz si ji hned oblíbila. Esmé si k ní sedla na postel a povídaly si jako dvě velké holky. Esmé jí ukazovala v knížkách všechno možné a Liz poznávala zvířata, která ještě nikdy neviděla, květiny i knížky, které měla ráda Esmé. Z některých jí i četla a Liz se moc líbily. Pak si o nich povídaly a vymýšlely spolu další příběhy. Někdy za nimi přišel i doktor Cullen, vždy dal Esmé pusu a zeptal se Liz, jak se má. Někdy ji prohlédl, zkontroloval všechny přístroje a šel k dalším pacientům. Liz byla na pokoji sama, protože pípání přístrojů, které bylo nutné, by jiné pacienty rušilo. Ona už si na ně zvykla a spalo se jí dobře i při tom pípání.

Ráda se Esmé vyptávala na to, jak to chodí ve světě, a kde všude byla a Esmé jí trpělivě vyprávěla o Americe o evropských městech, která navštívila a o mnoha dalších místech na světě. Liz si moc přála vidět pyramidy. O těch jí také Esmé vyprávěla a dnes jí donesla spoustu obrázků v nádherné knížce. Liz si je prohlížela stále dokola a děkovala za knížku.

„Podobnou jsem dostala i od maminky, když jsem byla menší,“ zašeptala holčička a Esmé se na ni smutně usmála. I když se snažila před malou Liz nedat najevo emoce, nedokázala je plně potlačit. Rodiče Liz zemřeli při dopravní nehodě před dvěma lety a ji vychovávala babička. Ta je ale vážně nemocná, a když u Liz byla diagnostikována leukemie, nemohla jí poskytnout potřebné zázemí. Nyní už není ani schopná přijet za Liz na návštěvu, a tak si jen telefonují a dopisují. Oficiálně Carlisle založil sbírku pro Liz a neoficiálně byl jediným dárcem. Každý den dlouho do noci hledal vhodného dárce kostní dřeně, ale stále to byl velký problém. Byl rád, že mu Esmé pomáhá, i na upíra už toho bylo moc. Teď oba seděli a pozorovali, jak malá spí.

„Jaké má skutečně šance?“ šeptala Esmé.

„Víš, že mizerné. V řádech jednotek procent.“ Objal svou ženu kolem ramen a vtiskl jí polibek do medových vlasů.

„Chtěla by vidět pyramidy…“

„Já vím, ale nejsem si jistý, jak by reagovala na cestu.“

„Alice by mohla…“

„Obávám se, že nemohla. Tady nejde o rozhodnutí, ale o stav těla. Může nastat zlom, kdy už to prostě dál nezvládne,“ přerušil ji Carlisle.

„A nemohli bychom…“ odmlčela se a s nádechem pokračovala, „pro ni něco udělat?“

„Sama víš, že to nepřipadá v úvahu. Je to dítě a… Ne, to prostě nemůžeme.“

„Já vím, ale je mi jí hrozně líto.“ Zvedla pohled, aby viděla manželovu reakci.

„I mně. Snažím se hledat, ale stále bez úspěchu. Měli bychom jít.“

Přikývla a oba se rozjeli směrem domů. Celou cestu mlčeli.

„Bella je tady?“ zeptal se Carlisle, když parkoval do garáže.

„Nejspíš, Edward jí už všechno řekl.“

„A?“ zeptal se na její reakci a pozvedl jedno obočí.

„Vzhledem k tomu, že spí v jeho pokoji, hádám, že to proběhlo dobře.“ Usmála se. Moc Edwardovi přála, aby jim to společně vyšlo.

„Holka si taky prošla pěkným podvodem,“ zamračil se Carlisle.

„Alice ví, co dělá. Myslím, že to dobře dopadne.“

„Dobře pro ni, nebo pro Edwarda?“

„Doufám, že pro oba.“

„Máš pravdu. Přeju jim to,“ konečně se trochu usmál Carlisle.

„I já.“ Odvětila mu se stejným úsměvem a natáhla se pro polibek.

 

 


 

Některým z Vás se nelíbilo, jak se  Carlisle choval, proto je tu malé vysvětlení. Příště Bella pozná další aspekty upírství a možná dojde i na Edwardovo překvapení...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

18)  emam (24.09.2013 16:41)

Posledních pár dnů je mi fakt bídně, ale věta „Já tě ale viděla v zrcadle…“ mě dostala

KalamityJane

17)  KalamityJane (29.10.2011 17:55)

annebaby: už je:-)

16)  annebaby (29.10.2011 17:46)

Kdypak bude další kapitola?:-)

SarkaS

15)  SarkaS (28.10.2011 21:32)

Simo, vždyť už přece je ;)

14)  Sima (28.10.2011 21:30)

prosím ťa, kedy bude Ďalšia kapitolka????

13)  teresaterka (22.10.2011 13:35)

SarkaS

12)  SarkaS (20.10.2011 14:02)

Já tě zbožňuju, všechno odpuštěno, Carlisle je anděl Bála jsem se toho, že Esmé bude malé chtít pomoct "i jinak" ale naštěstí jí Carlisle nedovolí vše a zůstal rozumný. Nerada bych aby měli problémy. A upíři hrající Activity mě upřímně pobavili.

Marvi

11)  Marvi (19.10.2011 17:14)

Krásná kapča, chvíli mi trvalo, než jsem si našla čas na přečtení, což mi snad odpustíš! Nádhera. Ještěže ty Carlislovi důvody byly ohledně malé pacientky, a snad najde způsob jak ji zachránit

10)  Nikki (18.10.2011 20:09)

krása!! úžasné, nevím jak bych to řekla lépe těším se na pokráčko, strašně moc!!

eMuska

9)  eMuska (18.10.2011 19:43)

oujé! to bolo milé! Edward cítiaci sa ako blb - no nesmej sa... perfektné, fakt...

LadySadness

8)  LadySadness (18.10.2011 10:37)

je to super, ako vždy len tan koniec ma zabrzdil (ja tak neznášam keď deti trpia - a že je to až príliš často:'-( :'-( ), je možné, aby Liz prežila dosť dlho, aby ju premenili?

Nothing

7)  Nothing (18.10.2011 03:59)

Krása

6)  hellokitty (17.10.2011 23:42)

Nosska

5)  Nosska (17.10.2011 22:42)

Doufám, že najdeš dárce pro Liz
Jak nemám Jackoba moc v lásce, tak tady byl skvělej, zatim, co to náš milej Edward vzdal, Jake se jí to snažil polopaticky vysvětlit

semiska

4)  semiska (17.10.2011 22:28)

Krásný. Skvělý bylo, jak mu to pořád nechtěla věřit. Scéna s Esmé a Liz byl dojemná.

Twilly

3)  Twilly (17.10.2011 22:05)

Náhodou, líbilo se mi, jak se Carloušek chová, kdyby jednal jinak, už by to nebyl on...:p Povedlo se ti to

2)  marcela (17.10.2011 20:12)

Je to taková krása.Miluji Tvoje povídky.

Bosorka

1)  Bosorka (17.10.2011 20:00)

No ještě, že ji cestou hlídal, jinka bych si myslela něco o uražené ješitosti
CHudinka Liz...sím, najdi ji dárce.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek