Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/1307474913.jpg

Název mluví za vše. Nečekaná akce a konečně odhalení. Jak bude Bella reagovat?

12. kapitola – A ty jsi jako upír?!

Týden uběhl jako voda a byla tu zase sobota. Celý týden s Edwardem podnikaly výlety do okolí, byli se podívat na místním hřbitově, objeli zajímavé přírodní úkazy v okolí a vše se zdálo v pořádku. Na dnešek měli naplánovaný výlet do La Push, místní indiánské rezervace, kde byla jedna z nejhevzčích pláží v okolí. Jasper s Charliem se chystali na ryby a Bella za to byla moc ráda. Charlie s Harrym, se kterým obvykle chodil na ryby, se kvůli něčemu pohádali a Charlie zarputile odmítal říct, co se stalo, ani to nějak napravit. Ryby ale byly jeho vášní a nerad chodil rybařit sám, proto se poslední dobou neustále na něco vymlouval. Konečně našel někoho, kdo s ním půjde na ryby a byl moc rád a Bella s ním. Tušila, že v tom má prsty Edward, ale ten to s úsměvem popíral. Každopádně v sobotu brzo ráno vyrazili. Edward s Jasperem přijeli dobře naladěni a nakazili i Charlieho s Bellou. U jezera si ti dva rybáři vystoupili a dohodli se, že až budou chtít odjet, zavolají.

„Už jsem tady dlouho nebyla,“ usmála se Bella při vystupování.

„Já tu nebyl ještě nikdy.“

„Vážně?“ podivila se. „Tak to se ti tu bude líbit! Pojď!“ a táhla ho za ruku. Obešli celou dlouhou pláž a prohlédli si přílivová jezírka, ze kterých byli oba unešení. Bella chtěla Edwardovi ještě ukázat oheň z naplaveného dříví, ale Edward byl z nějakého důvodu proti.

„Oheň? Teď? V létě? Proč? Ani nemáš nic na opečení a ani ještě není a dlouho nebude večer…“ snažil se být co možná nejpřesvědčivější. Oheň mu nevadil – v krbu. Ale tady? Ani tu nebyly žádné větší kameny, kterými by se to dalo ohraničit, prostě jen volný oheň, volný, nespoutaný oheň a on se na něj měl dívat. Zblízka! Brr… Na něco byl asi moc starý. Nebo moc mladý… Nebo prostě jen moc upír, no.

„No, je to hezké,“ ošila se Bella nervózně, „Takové barevné…“

„A bude to teď vidět? Nebylo by lepší se na to podívat někdy večer?“

„Jo, asi máš pravdu,“ připustila nakonec.

V duchu si oddechl a ještě chvíli seděli na naplaveném kmenu a povídali si.

---------------

Měl nutkavou potřebu jít se proběhnout někam ven. Posledních pár dnů seděl zavřený v dílně, kde se snažil dát dokupy auto madam Prestonové. Byl to vrak, ale ta stará bláznivá ženská ho prostě milovala. Nejradši by do toho kopnul, protože pořád nemohl přijít na příčinu. Auto normálně startovalo, ale při rozjíždění prostě nedokázalo nabrat potřebné otáčky. Aby těch problémů nebylo málo, proslýchalo se, že ti dva od Cullenů si chtějí otevřít autoservis nebo co. Náladu měl pod psa, a tak toho pro dnešek nechal a šel se skutečně proběhnout. V lese se mu ale začala motat hlava, tak zpomalil a na chvíli si sednul. Stále to nebylo ono, měl pocit, jako by ho schvátila náhlá chřipka, začal se třást a zdálo se mu, že má zimnici. Seděl a hlasitě oddechoval, ale pořád se nemohl vzpamatovat. Sršel z něj ledový pot a zároveň měl pocit, že za chvíli vybuchne horkem. Nikdy nic podobného nezažil, žádná nemoc nepřišla tak rychle. Po dvaceti minutách se přece jen trochu zklidnil a byl schopný jít dál. Rychle se zorientoval a naplánoval nejkratší cestu domů. Jen co se vypotácel z lesa, všiml si, že na pláži sedí mladá dvojice. Byl rozhodnutý je požádat o pomoc, ale nohy se mu podlomily a nemohl ani zavolat. Znovu se začal nekontrolovatelně třást. Svalil se na zem a ležel v křečích. Začal vnímat rozostřeně, ale zaznamenal, jak k němu ti dva běží. Chtěl je rukou zastavit, mohlo by to být nakažlivé, ale neměl na to sílu.

-------------

„Které státy jsi navštívil? Jednou jsi mluvil o čínské zdi, byl jsi ještě někde?“

„Byla toho…“ zarazil se v půlce věty, úsměv na rtech mu naprosto ztuhnul a celý znehybněl. Až teď zaslechl tu cizí mysl. Blížil se k nim místní muž, zjevně nemocný.

„Co se děje?“ ptala se Bella vyděšeně. Edward neodpovídal a snažil se soustředit na toho kluka, byl na tom hrozně špatně a celý se třásl. Najednou jeho očima uviděl, kde je. Otočil hlavou ve stejnou chvíli, kdy Bella vykřikla. Oba se rozeběhli směrem k němu. Ten chlap, nebo kluk, nemohl být starší než Bella, si myslel, že je to nakažlivé. Možná je to pravda, ale musel mu pomoct. On sám to přece chytit nemůže.

„Zůstaň tady!“ poručil Belle skrze zuby. Když se na něj vyděšeně podívala, dodal na vysvětlení? „něco mu je, může to být nakažlivé.“

„Ale…“

„Ne, žádné ale. Poslechni mě, prosím.“ Naléhavě ji držel za ramena a nehodlal ji pustit, dokud nepřikývne. Pak se rychle rozběhl. Myšlenky toho kluka byla naprosto nesmyslné, nejspíš blouznil. Jen, co k němu doběhl, přiložil mu ruku na čelo a div neuskočil, jak jeho čelo hořelo.

„Co se vám stalo?“ ptal se naléhavě.

„Ne… nevím,“ vydechl zničeně a nejspíš ho to vysilovalo.

„Neměl bys tu být,“ vydechl ten kluk vzápětí.

„To je v pořádku, vezmu vás do nemocnice.“

„NE!“ zasyčel. „Tam ne. Do vesnice.“ Vydechl na dva nádechy a výdechy.

V jeho mysli viděl Edward něco podivného, vzpomínku. Někdo mu, Jacobovi, jak ze vzpomínky pochopil, říkal, že v nemocnici teď není bezpečno. Nechápal sice, co ta vzpomínka měla znamenat, a proč by tam nemělo být bezpečno, rozhodl se ale jeho přání respektovat. Když se skláněl, že ho vezme do náručí, ucítil za sebou Bellu. Hlasitě zavrčel.

„Jaku?“ ozvalo se mu za zády.

„Ty ho znáš?“ otočil se na ni nevrle.

„Samozřejmě! Jeho táta… To je teď jedno! Musíme ho vzít do nemocnice!“

„Tam nechce,“ vysvětlil Edward Belle podrážděně.

„Podívej se na něj, neví, co mluví.“

Pak se stalo několik věcí naráz. Edward viděl v jeho mysli odhodlání a zlost, neskutečnou zlobu a chuť zabíjet. Nechápal, co to způsobilo, ale jeho instinkt byl rychlejší než myšlenky. Vycítil hrozící nebezpečí z jeho strany a pudově cítil jediné: Chránit Bellu. Jediným pohybem ji strhl za sebe, a vzápětí odhodil několik metrů dozadu. Neměl čas se starat, jestli si neublížila.

-----------

Najednou viděl naprosto jasně. Z hrdla se mu ozvalo hluboké tenorové zavrčení, o kterém by přísahal, že mu ani nemohlo vyjít z úst. Zároveň cítil naprostou zášť a zlost. Cosi se v něm vzepřelo a nejspíš mu někdo do žil vstříkl koncentrovaný adrenalin. Bylo to jako instinkt, instinkt zabijáka. Už se netřásl a horečku necítil. Nevěděl jak, ale najednou stál a cenil zuby.

-----------

Co to sakra… nestačil ani domyslet, když před ním najednou stálo obrovské zvíře, které na něj cenilo zuby. Naprosto automaticky a instinktivně se nahrbil a vycenil na něj zuby taky. Byl připravený ke skoku – byl připravený lovit.

-----------

Nechápala, co se to právě stalo. Stála vedle Edwarda a najednou ležela necelých deset metrů za Edwardem. Zvedla se do sedu a to, co viděla, ji málem znovu položilo. Kdyby byla vyděšená o něco méně, omdlela by. Takhle jenom seděla a s vytřeštěnýma očima zírala na tu hrůzu – na místě, kde před chvíli ležel Jacob, stálo obrovské rezavé zvíře s nepřirozeně dlouhými chlupy, jaké u žádného jiného zvířete dosud neviděla. Výškou dosahovalo výšky Edwarda, který se před tím hrůzou skrčil a nejspíš byl tak ochromený, že nebyl schopný pohybu. Právě, když na něj chtěla zakřičet, aby utekl, se doslova vrhnul na to zvíře. Vykřikla hrůzou.

----------

„Jacobe,“ mluvil na něj tiše, klidně a důrazně, „nechceš nikomu ublížit, že ne? Je tady Bella, Bella Swanová a je naprosto v šoku. Musíš se uklidnit. Mohl bys jí ublížit. No tak. Uklidni se.“ Jednu ruku měl napřaženou vpřed a pomalu couval. Snažil se mu dát najevo, že mu nijak neublíží.

----------

Nechápal, co ten kluk naproti němu dělá. O něčem mluvil, ale on cítil pouze nezkrotnou touhu mu ublížit. Věděl, že musí někoho chránit, ale koho? Jakoby nemohl jasně uvažovat. Najednou si všiml, že je něco v nepořádku – to jak viděl. To určitě nebylo jeho normální vidění. A pak sklonil hlavu a málem dostal infarkt. Tam, kde měl mít ruce a hrudník a břicho, viděl jen chlupy. Dlouhé rezavé chlupy a nepřirozeně obrovské tlapy. Co to ale mělo znamenat? Nic nechápal. A najednou přišlo prozření. V hlavě se mu jako zrychlený film začaly míhat obrázky. Viděl všechny ty táboráky a příběhy, které mu vyprávěl táta a další lidi z vesnice. A pochopil. A pochopil, i kdo stojí proti němu. A ve stejný okamžik po něm skočil.

-----------

Nechápala, co to Edward dělá. Měl utíkat a ne tomu… tomu zvířeti skočit no náruče! Křečovitě semkla víčka k sobě, a když je po pár vteřinách čiré hrůzy otevřela, opět nevěřila vlastním očím. To zvíře leželo na boku, Edward stál rozkročený nad ním a držel to kolem krku. On k němu snad mluví, nebo co! Zase se o ni pokoušely mrákoty, ale musela vědět, že je Edward pořádku. Chtěla se za ním rozběhnout, ale jen co se začala zvedat ze země, zavolal na ni Edward: „Ať tě to ani nenapadne! Zůstaň tam!“ Zlost v jeho hlase ji přesvědčila a ona zůstala stát na místě.

-----------

Měl výhodu, že věděl, co se Jacob chystá udělat, a tak pro něj nebyl problém ho dostat pod kontrolu.

„Neublížím ti!“ vykřikl, když se vlk, jak pochopil ze vzpomínek, dál zmítal. „Jen se uklidni, zatraceně!“

Jacob mu konečně začal věnovat pozornost a Edward toho využil.

„Tamhle stojí Bella Swannová a je v šoku. Nechceš jí přece ublížit. Tak se uklidni. Ovládej se.“ Opakoval mu to neustále dokola, dokud se Jacob skutečně nezklidnil. V jeho mysli Edward viděl jediné: Bella. „Ani já jí nechci ublížit, nelovím lidi. Nejsem pro ni nebezpečný,“ reagoval na jeho další myšlenky.

„Tak, dobře. Hlavně v klidu. Když tě pustím, půjdeš pryč?“ Ještě chvíli počkal, než si Jacob utřídí myšlenky a poté, co obrovský vlk, zavřel oči a v mysli se mu objevil souhlas, ho Edward pomalu pustil. Zaujalo ho, že vlk nemá ponětí, jak se přeměnit zpátky. To mu nejspíš v těch příbězích zapomněli zmínit.

„Přeměnu vyvolalo nebezpečí a vztek, zkus se naprosto uklidnit.“ Poradil mu ještě tichým hlasem a pak z něj nadobro slezl. Jacob se zarazil nad tím, že Edward reaguje na jeho myšlenky, ale na to mu už Edward nehodlal odpovídat.

-----------

I na tu dálku viděla smutek v očích toho zvířete, když se po ní ohlédlo a pak dvěma skoky zmizelo v nízkém lesíku. Chvilku slyšela šustění větví a trávy, které po chvilce utichlo. Nebyla schopná rozumně uvažovat. Jen stála a zírala. A celá se klepala.

„Bello? Belli?“ Stál před ní a snažil se upoutat její pozornost. Ona však zírala skrze něj.

„Bellinko?“ Konečně sebou trhla a zadívala se na něj. Byla v šoku.

„Co mám, sakra, dělat?“ zaklel a div si nerval vlasy. Zvažoval všechny možnosti a nakonec vyhrabal z kapsy telefon.

-----------

Stál před ní a něco drmolil do telefonu. Nechápala, jak mu někdo na druhé straně hovoru může rozumět. To bylo ale všechno, co dokázala vnímat.

„Dobře. Jedeme.“

Pak už se houpavým pohybem nějak dostala do auta. A najednou se probudila doma. Uprostřed noci a sama.

-----------

„Ano?“ zvedl překvapivě vibrující telefon. Chvíli poslouchal a přikyvoval. Zamračil se a rozloučil se.

„Charlie?“ oslovil svého kolegu a po jeho zvídavém pohledu pokračoval, „Bella s bratrem se už vrací, Bella prý byla nějaká unavená. Za pár minut tu budou, měli bychom se nachystat,“ řekl, jak nejpřesvědčivěji uměl a zlehka se Charlieho dotknul uklidňující emocí.

„Stalo se něco?“ zeptal se i přesto Charlie, ale po Jasperově ujištění, že se nic nestalo, začal bez jediného slova nebo špetky pochybností balit. Došli k silnici, a jakmile Jasper zachytil blížící se Volvo, vyslal k Belle silnou vlnu uklidnění a únavy. Poslal ji tak do hlubokého spánku.

„To jsi ji tak zřídil?“ zasmál se Charlie, když nastoupil.

„Ne, byla jen unavená, prý v noci špatně spala, a jak sedla do auta, usnula,“ zašeptal Edward na vysvětlenou. Charlie vědoucně pokýval hlavou a zbytek cesty už mlčeli. Po krátké hádce, zda Bellu odnese do pokoje Charlie nebo Edward a po Edwardově vítězství ji uložili do postele. Charlie ji pak zul boty a nechali ji v klidu dospat. Charlie ještě poděkoval oběma Cullenům za skvělé dopoledne a vyprovodil je ven. Za pár minut byli doma, kde se konala velice důležitá porada.

Edward podrobně vylíčil, co se stalo na pláži.

„Nenapadlo mě, že by tu ještě mohli žít Blackovi potomci. Mělo mi to být jasné,“ obviňoval se Carlisle. „Nejspíš se s nimi budeme muset sejít a obnovit smlouvu.“ Po nechápavých pohledech svých dětí je zasvětil do smlouvy, kterou před několika desítkami let uzavřel s místními vlkodlaky.

„Budou ji chtít obnovit?“ zeptala se skepticky Alice, která byla nešťastná a rozzlobená, protože neviděla nebezpečí, které Edwardovi a Belle hrozilo. Už pochopila, že co se vlkodlaků týče, bude nejspíš slepá. A to zjištění jí málem způsobilo migrénu. Jasper ji uklidňoval, ale nebylo to nic platné.

„Nemají důvod to odmítnout,“ myslel Carlisle.

„Neměli bychom kontaktovat Emmetta s Rosalie?“ taktizoval Jasper a Edward s ním souhlasil.

„Zatím není důvod,“ zamítl Carlisle návrh. „Až když odmítnou, budeme to nějak řešit. Nebudeme jim kazit líbánky.“

„Jak se s nimi sejdeme?“ zeptala se Esmé věcně.

„Ve chvíli, kdy překročíme hranici, najdou si nás. Pokud se nepletu, museli už Jacoba o všem informovat.“

„Jdeme hned?“

„Nemá smysl to odkládat.“

Noc byla dlouhá a perná. Jacob skutečně přišel, jen co překročili hranici a pranic se mu to nelíbilo. Když mu vysvětlili, o co se jedná, přikývl. Rada starších očividně podobnou nabídku očekávala a po vyjednání podmínek se dohodli. Smlouva byla obnovena. Jacob se nijak nezapojoval. Vadila mu přítomnost upírů – nikoho se neprosil, aby byl vlkem, vadilo mu, že ohrozil Bellu, byl rád, že ji Edward před ním chránil, nebyl si jistý, jestli by se po ní také nevrhl, pokud by přepral Edwarda a byl mu vděčný za radu, jak se přeměnit, fungovala. Ale pocit nenávisti byl o něco silnější. Edward ale věřil, že se s tím Jacob brzy vyrovná. Upíři odcházeli spokojení. Rada starších byla také ráda, že jim nehrozí nebezpečí, ačkoliv stále zůstávali ve střehu. Ani jedna skupina té druhé plně nevěřila.

Na odchodu je ještě doběhl Jacob ve své vlčí podobě. Upíři se zarazili.

„Chce mluvit jen se mnou, to je v pořádku. Běžte.“ Cullenovi se na Edwarda dívali dost skepticky a s obavami, ale poslechli a vzdálili se.

„Ty dlouhý chlupy byly strašný. Tohle je mnohem lepší,“ zasmál se Edward.

Jo, mnohem lepší. Hele… Díky. Já, byl jsem dost mimo, neovládal jsem se. Mohl… Mohl jsem jí ublížit, a to bych si neodpustil a Charlie… četl v jeho mysli nervózní slova doplňovaná o obrázky z pláže z jeho pohledu.

„Nedokázal bys jí ublížit… Nevěřím tomu, ale jsem rád, že jsem tam byl… Takže ty jsi teď alfa?“

Jo, už to tak bude.

„Myslíš, že se vás přemění ještě hodně?

Pár kluků to ještě odnese, je jich tu asi patnáct ve věku vhodném k proměně.

„To mě mrzí,“ přiznal upřímně.

Nemusí, je to naše poslání. Aspoň poznáme své kořeny. Není to teda nic moc, ale zvykám si. Až nás bude víc, bude to snad lepší.

„Jo, nejspíš.“ Pak v Jacobově mysli viděl ještě mnoho dalších otázek, na které se ale neodvážil zeptat, tak je nechal plavat. Zvykl si, že někdy je lepší dělat, že si nevšiml, než na všechno hned reagovat.

„Tak se měj a hodně štěstí,“ popřál mu Edward a Jacobovi zacukaly obří vlčí koutky.

Ty taky, pijavice. A dávej na ni pozor.

Edward protočil oči, zavrčel a pak už ho nebylo. Zamířil rovnou k Belle. Věděl, že bude mít ještě hodně práce. Vyskočil do jejího okna a ze stínu v rohu místnosti ji pozoroval. Snažil se proniknout do jejích snů, ale i ty mu zůstávaly skryty. A najednou se bez jakéhokoliv předchozího varování s trhnutím probudila.

-----------

Byl to tak živý sen… Ale… Co si vlastně pamatovala? Ráno. Jezero, kde vyložili Jaspera s Charliem. Pláž. Jezírka. Jacob! Panebože. To nebyl sen! Nebyla schopná pojmenovat, co se to tam stalo. Přišlo jí to naprosto neskutečné, a kdyby to měla někomu vyprávět, zavřou ji do blázince! Copak jsem blázen? Edward svírající to zvíře, jakoby to byl plyšák. Ten smutný pohled, vyceněné zuby… Všechno to měla znovu před očima. Kam ale zmizel Jacob? Vždyť tam ležel… a pak… pak tam stálo to zvíře, a když uteklo, Jacob tam už nebyl.

V hlavě se jí ty obrazy míhaly jeden za druhým a stále nedávaly naprosto žádný smysl. Znovu se celá třásla a rozbrečela se vypětím psychických sil.

-----------

Stál tam v rohu místnosti naprosto bezmocný. Nemohl se jí ukázat a utišit ji. Vyděsil by ji. Nemohl zmizet, všimla by si ho a nemohl ani zavolat Jasperovi, aby přijel. Po pár minutách se ale Bella začala uklidňovat, až znovu usnula. Zároveň se v pokoji objevil jeho bratr.

„Díky,“ zašeptal Edward.

„Poděkuj Alice,“ usmál se a Edward v jeho očích viděl tu nekonečnou lásku.

„Myslíš, že by zvládla pravdu?“ kývl hlavou směrem k Belle.

Jasper se zamyslel. Byl trochu nervózní z toho, že by to Edwardovi měl říct, obvykle pocity ostatních nesděloval, stejně jako Edward nesděloval myšlenky ostatních. Ale tady to bylo pro dobro věci.

„Edwarde, pokud to sám nevidíš, tak věř, že ona tě neskutečně moc miluje. Sama si to nejspíš moc neuvědomuje, nebo spíš se to snaží potlačovat, nepřipouštět si to, ale tak silný cit, páni na člověka je to vážně dost silné. A ona je dost silná na to, aby pravdu zvládla. Rozhodně ji unese spíš, než všechny ty lži. Ty víš, jak Alice miluji, ale myslím, že v tomhle se spletla. Lhát jí ve všem, tím myslím naprosto ve všem, to není dobré. Nevím, co bych dělal, kdybych zjistil, že Alice je úplně někým jiným, než za koho ji mám. Asi bych zešílel. A na ni toho bude taky hodně. Ale věřím, že to unese.“

Takhle dlouhou řeč od Jaspera neslyšel už pěkně dlouho. A navíc takhle povzbuzující. Jasper byl obvykle naprostý realista, hodnotil pouze z konkrétní situace a konkrétních podmínek, proto mu Edward bez výhrad věřil.

„Ráno ji vezmi k nám. Auto máš u pošty.“

„Díky, brácho.“

„Já si to vyberu,“ zakřenil se Jasper a se smíchem vyskočil z okna. Ráno Edward doběhl pro auto a jen co postřehl, že je Bella vzhůru, prozvonil ji. Nechtěl zvonit na zvonek, aby nevzbudil Charlieho a Bella to pochopila. Rychle seběhla schody a otevřela mu.

„Edwarde, já…“

Nenechal ji ale domluvit. „Prosím, obleč se, pojedeme k nám.“

Bella se na okamžik vyděsila. „Stalo se něco?“

„Ne, jen si myslím, že máš nějaké otázky.“ Po jejím přikývnutí a sklopení hlavy dodal „Myslel jsem si to.“

Počkal pár minut, než Bella vyběhla schody, převlékla se a zase je seběhla. Ještě Charliemu nechala vzkaz a pak už jeli směrem ke Cullenům.

„Edwarde, jsem blázen?“ začala zničeně, jen co se rozjel.

„Ne, nejsi.“

„Takže se mi to nezdálo?“

„Kdybych řekl, že ano, věřila bys mi to?“

„Asi ne. A tím, že víš, o co se jedná, mě jen utvrzuješ v tom, že to sen nebyl.“ Mračila se. Hodně usilovně se mračila.

Edward s povzdechem přikývl.

„Tak se ptej,“ povzdechl si poraženě a zajel na lesní cestu.

„Nejedeme k vám?“ podivila se úzkostlivě.

„Myslel jsem, že bychom si nejdřív mohli promluvit sami.“

„Nejspíš bychom měli…“ souhlasila.

„Tak se ptej. Odpovím ti na cokoliv,“ navrhl s pohledem upřeným před sebe.

„Budeš odpovídat pravdivě?“

„Ano, a proto si dobře rozmysli, na co chceš znát odpovědi a na co ne. Některé se ti nebudou líbit a nebudeš jim chtít věřit. Ale už nemám důvod ti lhát. Nechci ti lhát, nemůžu. Ničí mě to a strašně moc bych si přál, abys znala pravdu. Na druhé straně se hrozně moc bojím, že to neuneseš a mrzí mě, že se to na tebe chystám vybalit takhle rychle. Ale viděla jsi dost. Bello,“ začal mnohem naléhavěji, „vážně mi na tobě záleží a už ti dál nechci lhát. Ale… Ale pokud to nechceš slyšet, chápu to. Není to nic příjemného.“

Přikývla na souhlas a nad jeho slovy se vážně zamyslela. „Chci to slyšet,“ řekla pevným hlasem a podívala se na něj. Hledal v jejích očích stopy pochybností, a nenašel je.

„Kam zmizel Jacob?“ začala otázkou, která ji momentálně pálila nejvíc.

„Proměnil se.“

Chvilku tu odpověď rozdýchávala a potom se zeptala: „V CO se proměnil?“

„Ve vlka.“

„To… to byl vlk? Viděl jsi ty rozměry?! A jak... Jak by mohl?“ Nic nedávalo smysl.

„Je vlkodlak.“

Zase to chvíli vydýchávala, chtěla Edwarda obvinit, že si z ní dělá srandu, ale jiné rozumné vysvětlení pro to neměla.

„Když připustím, že by to… skutečně mohl být Jacob, jak to, že ti nic neudělal? Vypadal rozzuřeně.“

„Uvnitř mi nechtěl ublížit.“

Uvnitř mu nechtěl ublížit. Hmmm, bezva. Za co mě trestáš?

„Ty… Ty jsi ho povalil na zem a držel si ho pod krkem a to obrovské zvíře jsi prostě přepral. Tak mi řekni, jak si to, sakra, udělal?!“ zvyšovala hlas a na konci téměř křičela.

„Mám zhruba stejnou sílu jako on a byl jsem na jeho výpad připravený.“ Odpovídal stroze, bez zbytečného vysvětlování věcí, na které se, zatím, nezeptala. Bella statečně snášela odpovědi, i když mezi každou další otázkou byla delší a delší pauza.

„Jak jsem se od vás dostala tak daleko?“

„Odhodil jsem tě, za to se ti omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit, ale nebyl jsem si jistý, co se bude dít.“

„Eh… V pořádku, hádám…“ dodala nejistě a pak pokračovala:

„Jak jsem se dostala domů?“

„Odvezl jsem tě. Jasper tě uspal.“

„Jasper mě… cože?“

Přikývl.

„Jak?“

„Má takovou zvláštní schopnost.“

„Zvláštní… Aha…“ Na to, co vše se jí honilo hlavou, odpovídala naprosto klidně, až sama sebe obdivovala.

„V pořádku?“ zeptal se opatrně.

„Rozhodně ne. Jak můžeš tak s klidem brát, že tě málem napadl vlkodlak?“

„Zažil jsem horší věci,“ odpověděl vážně.

„Aha.“ Opověděla opět značně rozrušeně.

„Ty máš taky nějakou zvláštní schopnost?“ říkala to nejistě, jakoby nevěděl, jestli je to pojmenování správné a zároveň jakoby se bála, že jen co to vysloví, ji někdo naloží a odveze do blázince.

„Ano.“

„Řekneš mi jaké?“

„Ano,“ odmlčel se, aby se zhluboka nadechl. „Já umím číst myšlenky.“

Vyjekla a rukou si rychle přikryla pusu.

Děláš si srandu, že si děláš srandu? Na co teď myslím? Pane Bože, nemysli na to, nemysli na to.

Když viděl její vytřeštěný výraz, rychle se vzpamatoval a vysvětlil jí: „Ale tvé myšlenky mi zůstávají skryty. Slyším myšlenky všech lidí, ale u tebe... Pusto a prázdno. Prostě nic.“

Na jedné straně se jí neskutečně ulevilo, na straně druhé ji samozřejmě zajímalo, proč to tak je.

„Proč to na mě… nefunguje?“ hledala zase vhodné slovo.

„Vážně nevím. Nikdy jsem se s tím nesetkal.“

Přikývla, ale v hlavě jí to vrtalo dál. Vlastně jí v hlavě vířilo milion otázek naráz.

„Tak proto se pořád ptáš, na co myslím, a proto jsi říkal, že by si mi chtěl umět číst myšlenky! Spousta věcí teď dává smysl!“

„To jsem rád,“ ušklíbl se a po jejím zvídavém pohledu dodal, „že ti to dává smysl.“

A najednou jí to všechno začalo zapadávat do sebe jako jednotlivé dílky skládačky. V mysli jí vybíhaly různé obrázky jako už tolikrát, a přesto to tentokrát bylo jiné. Všechno do sebe zapadalo. Jednotlivé obrázky se spojovaly ve větší celky, až z nich byl skoro plynulý příběh.

Nadechla se a… vydechla. To není možné! Ale…existují vlkodlaci…

„Ty nejsi obyčejný člověk!“ vyhrkla obviňujícím hlasem.

Nevěděl, jestli je to otázka nebo konstatování a tak jen provinile sklopil hlavu.

„To mi nemůžeš aspoň jednou říct, že se mýlím?“

Stále mlčel, hlavu skloněnou a čekal na tu otázku. Bella ale mlčela taky a odhadoval, že si srovnává, zda vůbec tu otázku má položit.

„A Alice, Jasper… vlastně celá tvá rodina! Proto ta tajemství, která jsi nemohl vyzradit, proto tolik náznaků a podobnosti, i když jsi adoptovaný!“

Byl rád, že své myšlenkové pochody ventiluje nahlas, aspoň věděl, na čem je. Sotva znatelně přikyvoval.

„Chceš… Chceš jet tedy k nám?“

„Já nevím…“ zavrtěla hlavou. „Co jsi zač?“ položila tiše tu otázku.

A najednou bylo veškeré odhodlání pryč. Všechny ty argumenty, proč by jí to měl říct, se mu najednou zdály až moc sobecké a účelové. Vážně ji chtěl takovýmto způsobem vystavit obrovskému nebezpečí? Vážně ji chtěl zatáhnout do svého šíleného světa? Vážně chtěl, aby všechno věděla? Ano. Chtěl. A proto byl strašný sobec. Chtěl, aby poznala jeho svět, nechtěl se před ní přetvařovat a neustále se hlídat. Chtěl, aby ho poznala takového, jaký skutečně je a až pak se rozhodla, jestli mu dá šanci. A měl to udělat už dávno, a ne ji takhle vodit za nos.

„Když ti to povím, můžeš se dostat do nebezpečí. Můžeš znovu upadnout do šoku jako včera a můžeš začít křičet a utíkat a… bát se mě,“ řekl smutně a Bella si stále ještě nedokázala představit, co by to mohlo být, aby se ho začala bát.

„Chci to risknout,“ řekla hlasem pevným jako skála, nebo se aspoň snažila znít přesvědčivě, ale Edward v jejím hlase slyšel rezonující nejistotu a strach.

„Mám tě moc rád, Bello a nikdy, nikdy bych ti neublížil. Ani já, ani nikdo z mé rodiny. Rozumíš tomu?“

„Ano,“ řekla a hlas už se jí chvěl naprosto neskrývaně.

„Chceš to skutečně vědět?“

„Co jsi zač?“ zeptala se odhodlaně místo odpovědi.

„Upír.“ Neodvážil se jí podívat do očí. Několik minut bylo ticho.

„Ty seš vážně idiot,“ zasyčela pak nasupeně a vystoupila z auta. Rozešla se směrem k silnici, a než Edward pochopil, co se děje, byla už na silnici směrem do města. Ještě dvakrát zmateně zamrkal a pak se za ní rozeběhl, pro jistotu lidskou rychlostí.

„Bello!“ křičel za ní, ale ignorovala ho. Tak ji doběhl a naprosto nechápavě si stoupl před ni.

„Co se stalo?“ zeptal se naprosto vykolejený. Tohle byla nejspíš jediná reakce, kterou nečekal. A vlastně ani nevěděl, co znamená.

„Připadá ti to vtipné? Teď se vážně chováš jako puberťák. Já věděla, že ti nemám nic říkat, sakra. A to jsem si ještě naivně myslela, že ty to pochopíš, že mám ráda filmy o upírech a ty… Ty jsi působil tak přesvědčivě, myslela jsem si o tobě, že jsi inteligentní a ty… Je mi z tebe zle, Edwarde. Nech mě na pokoji.“ Syčela mu do obličeje a Edward skutečně a hluboce litoval, že nezná její myšlenky. Teď by se mu to hodilo jako nic jiného.

„Já to nechápu,“ přiznal naprosto sklíčeně a s vyděšeným pohledem, načež si Bella odfrkla, obešla ho a svižným krokem mířila zpět do Forks.

„Já to myslím vážně, nechápu tvoji reakci. Co… co to znamená?“

„Co to znamená?! Ty se ptáš, co to znamená? Neměla bych se ptát spíš já tebe? Přijde ti asi hrozně směšný dělat si srandu ze starší holky, co? Pěkně jste si to s Alice vymysleli. Jste magoři oba dva a měli byste se nechat léčit! Váš táta je doktor a tohle vám trpí? Tss…“

„Ty mi nevěříš!“ vyhrkl v návalu pochopení.

„Samozřejmě, že ne! Nejsem pitomá. A je fakt smutný, že jste do toho zatáhli i Jacoba! Měl by ses stydět. A dej mi už konečně pokoj. Vrať se k tomu svýmu nablejskanýmu autu a vypadni!“ křičela na něj a Edward si po dlouhé době připadal jako malé dítě, které provedlo něco strašného. Nejhorší na tom bylo, že se za něj zlobila za pravdu. Pořád ji chtěla slyšet, a když se konečně odhodlal, tak mu nevěří.

„Bello,“ zavřel oči a promnul si spánky. „Co když ti dokážu, že mluvím pravdu?“

Propíchla ho pohledem a dál si to rázovala po silnici. Už se na něj nepodívala a uvnitř zuřila.

Bojovaly v něm dva hlasy. První ji chtěl popadnout a vyběhnout s ní někam hodně daleko, kde by jí mohl ukázat svou pravou stránku a ta druhá, o něco racionálnější a egoističtější ji chtěla nechat jít pěšky až domů, aby se trochu zklidnila.

------------

On vážně odjel! On mě tu fakt nechal! Ignorant jeden. Magor pošahanej… V podobném vnitřním monologu se nesla celá její cesta domů, kam došla asi za půl hodinky. Šla dost rychle, což ji uklidňovalo a doma začala uklízet. Vydrhla všechno, co jí přišlo pod ruku, vyprala a vyžehlila všechno včetně ložního prádla a snažila se při tom nemyslet na něj a jeho debilní vtípek. Moc pěkně jim to vyšlo, jen co je pravda. Teď se někde řehtají tomu, jak mě dostali… Ne, tohle ji neuklidňovalo. Naopak. Snažila se myšlenky přehlušit hlasitou hudbou, ale ani to nefungovalo. Zvedla se z postele, kde se snažila uklidnit, a došla ke stolku, na kterém ležela její oblíbená knížka. Když ji ale zvedla, něco z ní vyčuhovalo.

Překvapeně otočila bílý papír, který byl popsaný úhledným, ale zastaralým písmem plným kudrlinek a četla. A četla znovu. A ještě jednou a snad hodinu jenom stála a četla. A stále dokola.

 

Již roky tajím pravou tvář,

nechci býti ale lhář.

Nechci lhát lidem, nechci lhát sobě,

že neusínám v tiché zlobě,

že poznal jsem lidský cit,

jenž pro mě je jak slunce svit,

který trhá mé srdce z těla ven,

a stává se z něj zlý sen.

Mám lhát sobě, mám jí také lhát,

že ji vůbec nemám rád?

Nemůžu, umřu žalem.

Miluji Tě, chci jí říkat,

a jemně se jí dotýkat.

Nechci jí láskou svou ublížit!

Nesmím po ní více toužit!

Musím zůstat se svojí samotou…

Ne! Navždy chci býti s Bellou.

Každý den chci jí dárek dát,

a na večeři ji zvát,

každý den chci ji po vlasech pohladit,

a myšlenky na upíra tímto zahladit.

Ne! Jsem upír, jsem zvíře,

co zasluhuje mříže.

Jediné, co udělati smím,

to už odteď vím.

Miluji Tě a upír jsem!

Miluji Tě a….

upír jsem!

Jsem zvíře, které láska k tobě krotí,

co kvůli tobě účes na hlavě dost hrotí,

co díky tobě těší se na další den,

a co už nechce žíti jenom další sen.

Dosti dlouho jsem sníval

a celé noci se těšíval

na dívku, jako jsi Ty.

Jako hvězdy mám nad hlavou

a měsíc též,

chci navěky zůstat s Tebou,

Má Lásko…

 


 

Tahle kapitola byla vážně porod, takže pochopím jakékoliv kritické komentáře. Za básničku děkuji své drahé druhé polovičce a Vám děkuji za úchvatné komentáře u minulé kapitoly. Doufám, že odhalení nepřišlo příliš brzy.


předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

emam

13)  emam (21.09.2013 20:51)

Nebyo to sice tak plynulé jako předešlé kapitoly, ale mě se to líbilo. ebaví mě, když se s pdhalením moc otálí. Jsou přece i jiné starosti, které mohou řešit;)

12)  Nikki (18.10.2011 19:52)

dnes jsme začala číst tuto úžasnou povídku a nemůžu se od ní odtrhnout! je skvělá, neokoukaná, plná vtipu, něhy ale i temnoty.. těším se na další

Eleanor

11)  Eleanor (16.10.2011 07:30)

Odhalení brzy nepřišlo. Jen se divím, že Bella neměla větší šoky. Já takhle vidět, jak se můj kamarád změní ve vlka, bych asi vyváděla víc.

A ten Edward? No chudák. DOufejme, že mu konečně Bella uvěří

Marvi

10)  Marvi (13.10.2011 21:58)

Tohleto je teda rozuzlení Pěkná kapča, že by nakonec Edward a Jacob byli kámoši??? No jsem zvědavá jak to bude dál

9)  hellokitty (13.10.2011 20:32)

semiska

8)  semiska (13.10.2011 19:28)

Krásná kapitolka. Básnička dechberoucí! Moc se mi to líbilo. Krásné počteníčko!!!

Twilly

7)  Twilly (13.10.2011 16:49)

povedený porod, ať žije Edward, rozkošné děťátko!!!! :D :D

janulka

6)  janulka (13.10.2011 14:53)

Takže... no, Ehm, emh!
KApitolovku som objavila až terat, a musím povedať, že j afkt úúúchvatná! 12 kapitol som prečítala ako nič, takže sa teším na SKORÉ pokračovanie. Jasné?! Máš ozaj skvelý štýl - a že som toho prečítala už mnoho, to mi ver. TAkže, len tak ďalej

5)  marcela (13.10.2011 06:36)

Doufám,že je ti jasný,že teď musíš rychle přidat další kapitolu!!!Jinak to se mnou sekne.Nádhera.

eMuska

4)  eMuska (12.10.2011 21:26)

jémináčku, on ju fakt nechaj ísť?! ejš... ale je krásne romantický...

Nothing

3)  Nothing (12.10.2011 21:19)

Ouuuu, Bella si obraňuje lásku k upírom, to sa mi páči :D :D :D Tak nech jej to vydrží

SarkaS

2)  SarkaS (12.10.2011 20:57)

On jí nechal jít pěšky? Je normální? No jasně... není, já zapomněla :D Já na básničky zrovna nejsem, to už musí být opravdu dokonalé abych je skousla, takže k té zrýmované části se moc vyjádřit nemůžu. Ale z jedné věci jsem byla vážně nadšená a to jak to Jacob a Edward mezi sebou mají v pohodě. To je tak příjemná změna!

Bosorka

1)  Bosorka (12.10.2011 19:43)

Jo, docela chápu, že mu to nevěří..po tom všem, co mu říkala o upírech. :D
Ale to, že ji nechal jít pěšky...to by mě taky dost nakrknul!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster