Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/esme_c.jpg

Edward věděl, že udělá cokoli, aby byla jeho dcera v bezpečí. Už mu nezáleželo na tom, co bude s ním. Důležitá byla jen ona. Niky. Prstem opatrně přejel po tom kousku zlata na svém prstě. Jedno skryté přání přeci jen měl. Až se jeho kamenné tělo promění v polétavý prach, chtěl by být na tom samém místě, kde jeho žena. Sám se usmál svému bláhovému, sentimentálnímu přání. Nikdy ji přeci nemiloval.

 


 

Vypravěč

Dny pro něj byly jeden jako druhý, tmavé a beznadějné. Celá rodina se rozpadla jen kvůli němu. Špatné nebylo to, že se sblížil s Bellou a narodila se Niky. Špatné bylo, co provedl Belle pak. Měl to všechno zařídit jinak. Možná jí to měl všechno říct. O Volturiových, o Tanye… Možná nebyla tak slabá a křehká, jak mu připadala. Možná nebyla jako ostatní dívky jejího věku. Najednou si znovu ostře vybavil její slib před knězem v zahradě za domem. Dokud nás smrt nerozdělí. S upířím dítětem pod srdcem, jehož každý pohyb jí bolel a vháněl slzy do jejích důvěřivých očí. S vidinou své možné blízké smrti… Hleděla mu bez bázně do očí, vědoma si toho, čím je, a odříkávala svou část slibu: „Já, Isabella Marie Swan, odevzdávám se tobě a beru si tebe, Edwarde Antony Massene Cullene za svého manžela. Budu tě milovat a ctít dokud nás smrt nerozdělí.“ Až teď si uvědomil, že ona to myslela upřímně a vážně. Nebyla to jen slova. Před bohem se zaslíbila krvelačnému monstru bez duše. Odevzdala se mu. Zaprodala mu své tělo i svou duši. A on ji opustil. Vzal jí její malou holčičku a zavřel ji mezi duševně nemocné lidi. Věděl, že je netvor a nic už to nenapraví, ať už pro to měl důvody jakékoli.

Všichni časem odešli. Jasper, Alice, Rosalie i Emmett. Kvůli němu i kvůli Tanye. Edward tušil, že milující Esme by mu prominula rozpad rodiny, protože co je to pro upíra sedm let odloučení? Ale věděl, že mu nikdy neodpustí, že odebral matce dítě. Bez ohledu na jeho důvody a snahy viděla ho nyní určitě jako netvora bez srdce a svědomí. Již pro ni určitě nebyl synem a bylo mu to líto. Jejího nepochopení se děsil už od samého začátku.

Opustila ho i jeho dcera, kterou se snažil chránit, jak nejlépe dovedl. To co jí měl dávno říci on, vmetla jí do tváře v záchvatu nenávisti Tanya. Zůstal s ním jen jeho stvořitel, který se cítil být zodpovědný za jeho činy. Z viny, ze soucitu… Mohl mít milující ženu a velkou rodinu, ale teď seděl sám u velkého stolu v prázdném domě. Když zůstali s Carlislem sami uvažoval, zda by nebylo lepší odejít někam do pustin, ale věděl, že jeho stvořitel by nesouhlasil. Pokaždé, když se vítr silněji opřel do dveří, s napětím čekal, zda se neotevřou a jeho Esme nebude stát na prahu. Doufal marně.

 

Edwardova žena byla mrtvá. Díval se na její úmrtní list. Mohl sundat ten zlatý kroužek ze svého prstu, ale nedokázal to. Nechtěl. Obroučka byla připomínkou jeho manželského slibu, kterému nedostál. Připomínal mu ženu, která mu dala dceru. Čistou bytost, která ho milovala. Byl symbolem jeho viny a její lásky. Bezmocně sevřel prsty do pěstí.

Pozdě si uvědomil, čí světlo vídal v bezelstných důvěřivých očích své dcery, koho mu připomínaly tvarem její rty. Nechtěl na to myslet. Stačily mu sžíravé vzpomínky na jeho dceru, která mu tolik chyběla. Chtěl doufat v její odpuštění, ale jak dny míjely, jakoby jeho provinění rostlo. Ztrácel pojem o čase a hodiny mu připadaly jako celé roky. On, nesmrtelný a obávaný predátor pocítil tíhu času, který pro něho neměl nic znamenat. Měl ale věčnost na to, aby počkal na odpuštění své dcery.

To Bella měla jen svůj lidský, pomíjivý a tak křehký život. A on jí ho vzal. Sedm let ji nechal v jejím světě bez jediné zprávy. Viděl stříbro v jejích vlasech a hloubku v jejích očích, kterou vídal jen u starých lidských žen, které věděly. Dostal důvěru, lásku a dceru – a dal jen mrazivá slova a osamění. Duše. Sáhla si na život a její duše stěží dojde božského klidu. Chtěl se za ni pomodlit, ale přišlo mu to jako rouhání. Bál se, aby jí spíš jeho modlitba nebyla přičtena při posledním soudu k tíži. Stačilo přeci, že milovala netvora. Bolestně zatřepal hlavou. Vzpomínal, jak sedával a naslouchal tlukotu dvou bijících srdcí. Seděl na schodech, když Esme držela Bellu za ruku a snažila se jí všechno ulehčit. To Bella opustila svou lidskou rodinu i přátele a s důvěrou vložila svůj život i život jejich dcery do jeho chladných a tvrdých rukou a mrtvého srdce. Ano, zachránil ji jako člověka, ale možná to od něho nebyl dar. Možná se jí měl zeptat, co by vlastně chtěla… Ale on věděl, co by řekla, a nechtěl to slyšet. Ona byla tak výjimečná. Nebyla jako ostatní lidské ženy.

 

Cítil se být tak sám, když jeho telefon zazvonil. Volal Jasper a Edward věděl, že to bude zlé. Naposled mu to jeho bratr s nenávistným křikem položil. Nevolal by jen tak.

„Edward.“ Představil se do telefonu. Ten zlomek vteřiny, než jeho bratr na druhé straně odpověděl, přemýšlel, zda by bylo lepší, kdyby se Jasper jen spletl a znovu mu to položil, nebo aby ho skutečně potřebovali. Bolest posledních týdnů vystřídal strach.

„Edwarde, máme problém.“ Jasper byl přímý a tón jeho hlasu byl věcný. Mluvil, jako by se události posledních osmi let vůbec nestaly. Jasperovi blízcí byli v ohrožení a on pracoval na jejich obraně. Ať se stalo cokoli, i Edward byl jeho rodinou.

„Jaký problém?“

„Volturiovi.“ Celé Edwardovo tělo se zachvělo. Bál se tohoto okamžiku od chvíle, kdy se Niky narodila.

„Co můžu udělat? Kam máme přijet?“

„Seattle, souřadnice pošlu. Alice je viděla. Přijeďte oba.“ Jasper byl rázný a věcný.

„Co chtějí?“ Edward to věděl, ale potřeboval to slyšet.

„Niky.“

„Řekni, prosím, že je s vámi.“ Edwardův hlas se chvěl.

„Ano, je s námi.“ Edwarda překvapilo, jak klidně hlas jeho bratra zněl. Nevěděl, jestli Alice něco viděla, ale Jasper se nebál. Neměl strach. Edward tomu nerozuměl. Všichni se vždy Volturiových báli. Proti členům jejich gardy žádná obrana neexistovala. Již jen vyjednávání bylo úspěchem.

„Děkuji, Jazzi. Přijedeme.“ Víc slov nebyla třeba a oba hovor ukončili.

Edward nestačil mobil ani odložit a zvonil znovu. Carlisle.

„Edwarde, volal Eleazar. Aro byl u nich. Ví všechno! Půjde po Niky.“ Starost jeho stvořitele o jeho dceru pohladila Edwardovu rozbolavělou duši. Tetelil se blahem, když slyšel, jak moc ji má jeho otec rád. „Jsem na cestě k tobě. Připrav věci, pojedeme.“

 

Opravdu netrvalo dlouho a byli na cestě. Edward sledoval myšlenky Carlislea, který se snažil odhadnout, kde jsou. Uvažoval, že zavolá raději Jasperovi, aby Esme zbytečně nevyplašil nebo neuvedl do rozpaků. Taky nechtěl přiznat, že zná její nové telefonní číslo. Edward raději jeho myšlenky přerušil.

„Jsou kousek od Seattlu. Souřadnice nám pošlou,“ řekl až příliš tichým a opatrných hlasem.

„Esme ti zavolala, to je dobře.“ V jeho hlase byla radost a úleva, uspokojení, láska, něha a naděje. Edward doslova zamrzl. Musel mu to říct. Nedalo se to zatajit. Sbíral v sobě sílu to udělat.

V Carlileových myšlenkách byla jen jeho Esme. Jak ji poprvé spatřil. Toužil po ní, a přesto chtěl zachovat její lidskost. Jak se jí pak vyhýbal, když čekala to malé. Před očima měl i její příšerně potlučené tělo, když se ji pokoušel proměnit a doufal, že to vyjde. Jak se o ni jako o norovozenou staral a pak ji držel v náručí, když si vzpomněla na svého mrtvého synka. Jak se pak v jejích očích objevila jednoho dne láska a z těch dvou se stal pár. Jak přijala Edwarda za svého syna a on se tomu nebránil…

Edward si uvědomil, že není dobrým synem a ani hodným chlapcem. Ale jak mohl vědět, že je plodný? Nikdo nikdy neslyšel, že by upír mohl mít děti. Možná to bylo tím, že žádný upír nikdy nespal s lidskou ženou tak, aby to ona přežila… Jeho vina tím ale nebyla menší. Edward nikdy nechtěl té lidské dívce ublížit, a přesto musel sledovat přes Esméiny oči její utrpení. Slábnoucí tělo i bolest, která ji ničila. Přes den ani nehlesla. To si raději do krve rozkousala rty, ale v noci, když krátce spala, naplňovaly její bolestné vzdechy a výkřiky celý dům. Tak moc ji to bolelo, ale ona se stále na toho tvorečka těšila. Mluvila k němu a hýčkala ho. Edward nenáviděl, že je z poloviny po něm, že způsobuje bolest křehké Belle, ale moc dobře věděl, že je to hlavně jeho chyba. Jeho nezodpovědnost, chtíč a plodné semeno, ale jak to měl vědět?

Dělal, co mohl, ale nebylo to dost. Jeho rozhodnutí byla špatná a škody nenapravitelné. Nemohl to vrátit zpátky. Posledním hřebem byla smrt jeho ženy. Po těch letech, kdy se jí opět podíval do očí a uviděl její vrásky a stříbrné vlasy… Tehdy vyšel na povrch jeho hněv. Nezlobil se na ni. Jen a jen na sebe, ale který chlap to přizná?

Chtěl se vrátit. Později. Až se uklidní a první se přizná své dceři… Bylo pozdě. Nedostal šanci se omluvit, vysvětlit, poprosit… Došel jen na loučku u lesa, kde si vítr pohrával s větvemi stromů. Konec, klid a zapomnění. Pro ni. Jemu výčitky svědomí nikdo neulehčí a vinu z něho nesejme… Nezasloužil si ničí odpouštění. Dostal to, co si zasloužil. O to víc ho bolel pohled na jeho stvořitele. On za nic nemohl. To Edward ho donutil těmi nejpádnějšími argumenty a přesvědčil těmi nejhoršími strachy, které vytáhl z jeho vlastní hlavy. Opustila ho Esme, láska jeho existence. Žena, bez jejíž přítomnosti nedokázal a nechtěl být. Nerozběhl se za ní jen z odpovědnosti vůči němu, kterou stále cítil. A teď si dělal naděje, že je k sobě zavolala právě ona. Že potřebuje pomoci a stále je považuje za svou rodinu, za ty, kterým věří…

Edward věděl, že mu to musí říci a hledal v sobě sílu to udělat. Věděl, že ty jiskřičky naděje, které po dlouhé době viděl v očích svého otce, zhasnou.

Zničil to. Všechno to zničil a byl si toho vědom. Nebyl hloupý. Měli se rozdělit. Měl Bellu proměnit a měla odejít s Alicí a Jasperem. Možná by to tenkrát zvládla a nemusela nikam chodit. Možná by nám s Tanyou pomohl i Eleazar. Kdyby se přiznal a poprosil… Kdyby měl víc odvahy a menší úctu k lidskému životu. Kdyby měl větší úctu k ženě, která mu dala dceru. Kdyby… Bylo pozdě na všechna kdyby. Nadechl se a promluvil:

„Nevolala Esme, volal Jasper.“ Auto se po dálnici už neřítilo maximální rychlostí, ale sotva se ploužilo nějakých 100 km/hod. To ticho bylo dlouhé a tíživé. Edward se zoufale snažil nevnímat Carlislovo myšlenky a nevidět ty vzdušné zámky, které klesaly k zemi a mizely jak sníh v teplých paprscích slunce. Konečně se Carlisle pořádně nadechl.

„Edwarde, nebudeme vítáni a pravděpodobně ani očekáváni…“ Edward nemohl uvěřit, kolik beznaděje a bolesti se vešlo do jeho tichého hlasu. Až nyní si Carlisle připustil, že svou ženu nadobro ztratil. Jen velká neodpustitelná zrada dokázala zlomit věčnou upíří lásku. Zrada a pocit nepřekonatelné křivdy. Carlisle o tom četl jen v legendách. Jeho stvořitel se chvěl při té představě a i z možnosti, že ona stojí proti Arovi. Ze své volby zůstala raději sama, než by mu zavolala, nebo poslala krátkou SMS. Kde zůstalo jejich v dobrém i ve zlém, do konce naší věčnosti? Carlisleovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a auto nabralo svou dřívější rychlost. Byl rád, že jeho syn nereagoval na jeho myšlenky.

„Máme šanci na vyjednávání?“ Mluvil na Edwarda. Snažil se být věcný.

„Jasper se Volturiových nebojí, ale chce, abychom tam byli.“ V Edwardově hlasu bylo nepochopení.

„Volturiových se bojí každý!  Možná Alice něco viděla…“ zkoušel to Carlisle, ale neměli žádné informace z nichž by mohli odhadovat další průběh událostí. Jen Edwarda napadlo, že Alice už viděla jeho rozhodnutí. Byl připraven udělat cokoli, aby jeho dcera byla v bezpečí. Už dávno nezáleželo na tom, co bude s ním. Kde bude. Důležitá byla jen ona. Niky. Prstem opatrně přejel po tom kousku chladného zlata na svém prstě. Jedno skryté přání přeci jen měl. Až se jeho kamenné tělo promění v polétavý prach, chtěl by být na tom samém místě, co jeho žena. Usmál se svému bláhovému sentimentálnímu přání. Nikdy ji přeci nemiloval.

Neuvědomil si, jak moc se za poslední měsíce změnil.

Z přemýšlení je vyrušil telefon od Jaspera. Tentokrát volal Carlisleovi a udával přesné souřadnice. Zároveň potvrdil jejich obavy, rodina je zpět nepřijala. Nemají se přibližovat k domu, ale přidat se k nim až na louce, kterou vybrali s Alicí. Zbytek rodiny o jejich příchodu nevěděl. Ani Carlisleova milovaná žena. Celá rodina byla v ohrožení, Niky šlo o život a ona jim stejně nezavolala. Carlisle byl bledší než obvykle a Edward si lidsky opřel lokty o kolena a tvář si schoval do dlaní. Bylo to horší, než čekal.

Jasperova slova uvolnila proud myšlenek v Carlisleově hlavě a jeho syn je ke svému překvapení nestíhal ani sledovat. Jasper musel mít důvod se nebát. Musel mít v záloze něco, co mu dávalo jistotu, a ne jen její falešný pocit. Na to byl příliš zkušený. V Carlisleově představách byla celá rodina pohromadě. Vycházel z toho, že když Jasper zavolal jim, zavolal určitě úplně všem. Možná tam bude i někdo další. Třeba nějaký upír, kterého neznají, a proto je lepší potkat se až na té louce. Bude tam někdo, kdo je schopen čelit královské rodině a komu Jasper věří natolik, že mu svěří životy všech? Možná jen nemá na výběr!

Těžko se mu připouštělo, že se Jasper mohl obávat Nikyny či Esméiny reakce na jejich přítomnost. Věřil však, že před Arem obě zachovají alespoň zdání rodinné jednoty. V sázce bylo příliš mnoho.

 

Seattle nebyl od Forks tak daleko. Carlisle si dovedl představit i pomoc vlků při Nikyně ochraně, byla Charlieho vnučkou. Vzpomínal na rozhovor s Billym, o kterém Edward vůbec nevěděl. Charlie byl Billyho přítel, určitě by jí neodmítl ochranu, kdyby o ni přímo požádala. Byla přeci tak podobná své matce… A když ne on, tak Jacob. Jacob určitě! Bella pro něho tolik znamenala. Neodmítl by pomoc její dceři. Edward automaticky hrozivě zavrčel a Carlisle si jen odfrkl. Měl strach z reakce toho mladého vlka, až se dozví, co se skutečně stalo s Bellou. Ne, že je mrtvá, ale to, co její smrti předcházelo. Obával se, že potom by na staré dohody již nebylo možno spoléhat. Edward věděl, jak moc měl Jacob Bellu rád. Pamatoval si tichý skřípot jeho zubů, když mu říkala své ano. I pach vlčí krve, jak si prokousl jazyk při otázce kněze, zda má někdo námitky proti jejich svazku.

Edward se z myšlenek svého otce dozvěděl i o jeho posledním rozhovoru s Eleazarem. Tanya už nepředstavovala skoro žádné nebezpečí. Edward už dávno nebyl ten Edward. V jejích očích byl divnou kreaturou, která zvrhle sledovala vlastní dceru. Prostě úchyl. Nechápala, jak s ním vůbec kdy mohla něco mít. V posledních dnech se prý objevila doma i s nějakým upírem a vypadala velmi spokojeně. Edward se snažil na otcovy myšlenky nijak nereagovat.

 

Měli ještě čas, a tak se rozhodli věnovat jej lovu. Zastavili na lesní cestě nedaleko od Forks. Znali tamní lesy a od hranice se drželi hodně daleko. Vlčí pach tu byl jen slabý.

Nemluvili o tom, ale po vydatném lovu se vydali na místní hřbitov. Její hrob, u kterého nikdy nebyli, našli bezpečně podle pachu. Billy, Jacob a Niky. I když poslední dva tu evidentně dlouho nebyli. Chvíli nad ním postáli, dobře si vědomi, že Bella našla svůj odpočinek nakonec někde úplně jinde.

Edwarda nepřekvapily myšlenky starého náčelníka, který pomalu vešel na hřbitov. Cítil je. Věděl o nich. Edwarda okázale ignoroval a mluvil jen ke Carlisleovi.

„Brzy jste se přišli podívat na její hrob.“ Oči náčelníka viděli už mnoho zim, ale stále byly bystré. Bylo v něm kus vlka. Carlisle nechtěl lhát.

„Billy, její tělo tam není. Ty to přeci víš.“

„Nešlo to jinak, Carlisle?“ A oslovený sklopil pohled.

„Nenapadlo nás nic bezpečnějšího. Niky byla tak jiná a…“

„Tanya, “ skočil Billy Carlisleovi do řeči, ačkoli to nikdy dřív neudělal. Carlislea to vlastně potěšilo. Billy ztratil tu chladnou odměřenost, kterou si při jednání s ním vždy udržoval. Carlisle přikývl.

„Ona je ze spřáteleného klanu a nemohli jsme ji zabít jen proto, že máme podezření.“ Na pár vteřin zavládlo tíživé ticho. Billy hleděl na Edwarda a ten si ke svému překvapení všiml zvláštního pohledu, který mu starý muž věnoval. Mysl si však chránil.

„Muselo to trvat tak dlouho?“ Otázka starého náčelníka byla přímá a jasná, s ostnem výčitky.

„Billy, je mi líto, že zemřela.“ Carlisle si to opravdu dával za vinu. Prozrazoval to tón jeho hlasu i jeho svěšená ramena. Čekal oprávněné výčitky a možná i pohrdavé Billyho odfrknutí. Díval se však do naprosto ohromených očí, které se lidsky doširoka rozevřely. Carlisle by přísahal, že Billymu i mírně poklesla brada. Jeho srdce vypadlo ze svého rytmu. Náčelník však okamžitě zatřepal hlavou a pokoušel se myslet na naprosto nepodstatné věci. Třeba na to, co měl dnes k snídani a jakou barvu má jeho spodní prádlo. Byl zaskočen, ale nechtěl prozradit nic z toho, co věděl. Edward se probral ze své otupělosti a jeho pohled byl najednou plný zájmu.

„Viděl jsem Niky, je to krásná mladá žena,“ řekl Billy jen proto, aby se jeho myšlenky ubraly tím správným směrem.  Edwardovy oči se zúžily do dvou podezřívavých štěrbin. Čtenář myšlenek byl skoro slepý.

„Už musím jít. Uvidíme se později.“ Odchod starého náčelníka připomínal spíš útěk. Zoufale se snažil nemyslet na přicházející upíry a ženu s hnědými vlasy. Edward překvapeně zvedl obočí a hleděl na jeho stále ještě mohutná záda, která mizela v lesním porostu. Starý náčelník se Volturiových nebál. Odložil rozhovor s Carlislem a nepochyboval o tom, že se ještě uvidí.

Edward se v zamyšlení neuctivě opřel o náhrobek. „Něco ví, Carlisle. Utekl, aby nám to neprozradil… Snažil se nemyslet na nějakou ženu s darem.“

Jeho stvořitel pokýval hlavou. Jen chvíli uvažoval nad tím, že zavolá Jasperovi. Nakonec však zasunul svůj telefon zpět do vnitřní kapsy saka. Jasper byl dobrý stratég, Carlisle mu věřil a respektoval jeho pokyny. Kdyby pro ně byly nějaké informace pro ně důležité, určitě by mu je řekl. Jeho rozkazy však byly jasné. Dorazit na louku současně s Arem. Tvářit se, že jsme stále rodina a v žádném případě se nedívat se do lesa. Chápal, že přišla chvíle, kdy vědět méně, znamená více.

 

A tak se i stalo. Carlisle s Edwardem přišli na louku a postavili ke svým blízkým, čelem proti Arovi. Všichni Cullenovi se tu sešli, aby čelili nebezpečí a ochránili jeho dceru. Edward byl šťastný. Viděl je a cítil. Jen stěží si mohl přát víc. Všichni Cullenovi tu stáli v jednotě bok po boku.

Chyběla jen jeho žena. Ta myšlenka ho zasáhla jako blesk. Cullenová. Ona zemřela jako Cullenová a její popel rozprášili jako popel posledního z posledních. Její tělo mělo být pohřbeno s poctami a na její počest měl vystavět chrám. Porodila mu dceru. Měl víc peněz, než potřeboval, a jeho žena zemřela sama, v ústraní a opuštěná. Tížila ho vinna, ale horší byl pocit ztráty. Jako by na té květinové louce zůstal i kus jeho kamenného srdce.

Cullenovi stáli v párech a jeho dcera vedle Esme. V dobrém i ve zlém…

Edward neslyšel jedinou jejich myšlenku. Ticho. Naprosté ticho a on byl za něj vděčný. Neptal se proč. Nedokázal se jim podívat do očí a netoužil slyšet jejich myšlenky. Podle něj už toho nebyl hoden. Myslel si, že si nikdy nezaslouží jejich odpuštění, a možná o ně ani nestál. Sám sobě připadal jako bezcitné monstrum. Jeho žena se kvůli němu zabila a on věděl, že s tím bude muset žít po zbytek své věčnosti. Nepotřeboval cítit hněv bytostí, které mu dřív byly nejblíže a byly jeho rodinou. Nechtěl vidět výčitky v očích své dcery. Stačil si sám.

Kolem sebe se pořádně nerozhlédl. Kdyby ano, spařil by jejich starostlivé pohledy, cítil by strach, který o něho měli. Nevšiml si, jak se Esme snaží potlačit bolestné vzlyky a jeho dcera si rukama objímá hrudník. Neviděl, že Rosalie křečovitě zatíná nehty do Emmettova ramene, kterého při pohledu na něho přešel smích.

I Carlisle pevně zatnul zuby, když Edward ochotně podával ruku Arovi. Aro chtěl Edwardův dar už dávno a Carlisle pochopil až nyní, k čemu se jeho syn chystal a co bylo důvodem jeho klidné odevzdanosti posledních hodin. Dřív ho to bohužel nenapadlo, a o to bolestivější bylo tomu přihlížet. Ztrácel jedno ze svých dětí, člena své rodiny. Někoho, koho měl přes to všechno rád.

Edward právě uzavíral s Arem dohodu a nikoho se na souhlas neptal.

Carlisle to chtěl zastavit, ale bál se. Byl dnes přizván jen jako svědek a nikdo z jeho milovaných neměl strach. Jasper stál hrdě jako vojevůdce na bojišti po vítězné bitvě a Emmett vypadal úplně stejně. Jeho postoj by se dal nazvat vyzývavým. Nikde žádná pokora a ponížení. Ani náznak prosby o prominutí. Podřízenost by hledal u členů své rodiny marně. Bylo to nepochopitelné a možná i křehké. Carlisle se bál, že by je svým neuváženým činem mohl ohrozit, nebo narušit jejich plán obrany.

Byl tu Alec i Jane a… A přesto měl Carlisle pocit, že všichni Cullenovi vyzývají každým svým pohybem a gestem Volturiovi k boji. I Esme stála s hlavou hrdě vztyčenou a s rovnými zády. Neuhnula pohledem a hleděla Arovi přímo do očí. Bylo to bláznovství anebo sebevražda. To nejlepší, co mohl Carlisle udělat, bylo mlčet a on to věděl.

 

Divadlo, které vládce upíří říše následně rozehrál, bylo jen představením pro přihlížející. Byla to jen slova a velká gesta. Vše už bylo domluveno. Aro i Edward věděli. Bylo rozhodnuto ve chvíli, kdy si podali ruce. Mladý Cullen už patřil k Volteře. Jejich tichá dohoda však potřebovala dostat nějakou formu pro okolní svět.

Edwarda to nezajímalo, pro něho byla důležitá jen jeho dcera a bezpečnost rodiny, jejíž součástí už se necítil být. Kde bude on a co bude s ním, nebylo vůbec důležité. Chvíli i uvažoval, že přijme stravu běžnou pro Volterru, a ani si nevšiml, jak se Alici při té představě podlomily nohy. Hned to však zavrhl. Niky by to vadilo. Tím si byl jist.

Když Aro pustil jeho ruku, Edward si přeci jen všiml rychlého gesta Esme, kterým si na pár vteřin překryla ústa. Snažila se skrýt svůj tichý výkřik. Podle bolestného výrazu v jejích očích pochopil, že se na něho v myšlenkách pokoušela mluvit. Marně. Jasper podpíral bledou Alici. Edwardovi přišlo najednou divné, že nic neslyší. Všiml si, jak Esméiny oči na zlomek vteřiny bezradně kmitly k lesu. Následoval její pohled, i když věděl, že by neměl. Aro nic neviděl, ale on ano. Pod jeho pohledem na pár vteřin zakolísal štít rodiny Cullenů a Edward uslyšel dvanáct velkých vlkodlačích srdcí. Málem mu poklesla brada. Netušil, že opravdu přišli. Byl rád, že měl Carlisle pravdu.

A pak ji uviděl. Na samém okraji lesa v skrytu a mezi vlky, stála žena s tichým srdcem. Kapuci měla staženou tak, aby jí nikdo neviděl do tváře. Všiml si hnědých vlasů, které vykukovaly zpod mikiny. Celá se zachvěla pod jeho pohledem a největší z vlků se opatrně otřel o její bok. Hned si obličej schovala do jeho kožešiny a drobnou rukou ho objala kolem krku. Po chvilce ruku stáhla, ale položila ji na jeho bok a prsty zapletla hluboko do srsti. Tak důvěrné a něžné gesto. Stále se opírala o jeho mohutné vlčí tělo a on jí tu oporu ochotně poskytoval. Edward poznal toho vlka a nedokázal uvěřit, že zrovna on k sobě pustil nějakou upírku. Dokonce dovolil, aby se ho takto dotýkala. Edwardova hruď se náhle bolestně sevřela a nemělo to nic co dělat s divadlem, které na louce právě probíhalo. Už bylo přeci rozhodnuto.

Díval se na ty dva na kraji lesa. I jeho tělo se zachvělo, když si uvědomil, že tam nestojí vlkodlak a upír, ale jen muž a žena. Přátelé a možná i něco víc, kteří si prokazovali svou vzájemnou důvěru a podporu navzdory svým podstatám.

Zase myslel na Bellu, na svou mrtvou, lidskou ženu. Pamatoval si na její hnědé oči i na lásku, kterou v nich vídal a která pařila jemu, bezcitnému monstru. Byla tak křehká a zranitelná… Ne závislost na krvi, ale to, co udělal, jej uvrhlo do života v temnotě. Vzpomínal na bolest a smíření, které viděl v očích své ženy, když se naposledy setkali. Na slzy, které jí tekly po tvářích. Ztratil ji dřív, než stihl pokleknout u jejích nohou. Jediné, co mohl ještě udělat, bylo zajistit bezpečí pro jejich dceru. Zatřepal hlavou, ale nepomohlo mu to.

Edward chtěl být na místě Jacoba Blacka. Toužil po něčí blízkosti a něžném pohlazení, které si nezasloužil. Jemu dnes už nikdo nevěřil. On byl ten, který nic neměl. Nepřipustil si možnost, že by ho jeho rodina přijala zpět. Byl rád, že jsou spolu, že mají štít a plně si uvědomoval, že jeho nechrání. Nebyl hloupý. Doufal, že když on neslyší jejich myšlenky, možná jim ani Jane s Alekem neublíží. Mají na své straně i dvanáct vlkodlaků. S úlevou si všiml i pohledu, který Esme věnovala Carlisleovi. Stále v něm byla láska. Možná mu neodpustí hned, ale určitě ho přijme zpět. Oni dva ještě měli šanci a on jim to ze srdce přál.

Edwardovi se jeho nápad líbil čím dál víc. Odejde do Volterry výměnou za bezpečí těch, které má rád.

Až slova jeho dcery o odpuštění ho vytrhla z jeho letargie a odevzdanosti. Donutila ho i k malému úsměvu.  Niky to řekla ve vypjaté situaci, ale i tak... Byl rád, že její srdce nezamrzlo a nebude na něj vzpomínat jen ve zlém. Málem zapomněl, jak tvrdohlavá dokázala jeho dcera být.

Edward viděl, jak se Arovi zablýsklo v očích. Vládce nevynechal žádnou možnost demonstrace síly Volterry a Niky mu dala skvělý důvod. Její křik: „Nedovolím to!“ Ara málem rozesmál, ale všiml si, jak se Edward obranně napjal.

Aro dával přednost jeho dobrovolné službě. Nechtěl zavdat příčinu ke zbytečnému konfliktu. Rozhodl se ztrestat otce za prostořekost dcery a Edward to s vděčným kývnutím přijal.

 

Ara zajímala i reakce zbytku rodiny. Rád zkoumal vzájemné vazby v klanech a dnes dostal výjimečnou příležitost. Jane stačilo jen drobné gesto jejího pána a na tváři se jí objevil škodolibý úsměv.

Edward padl k zemi a prohnul se nesnesitelnou bolestní, která jej ovládla. Jeho tělo se zmítalo v křečích a oči se ztratily za bělmem.

 


A zkusíme otázky, prosím?
Necháme odejít někoho koho jsme celá desetiletí měli rádi do pekla Volterry?
Má v sobě někdo najít tu odvahu zariskovat a pokusit se změnit rozhodnutí Belly a dostat Edwarda pod její štít?
Jestli ano, tak kdo z Cullenů a proč?
Nebo se má přimluvit Jacob?
Děkuji za každou reakci...

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kala

19)  kala (28.03.2015 11:33)

Děkuji za vaše komentáře. Za to, že mou povídku čtete
Další kapitola je pro vás.

18)  Esmenell (20.03.2015 15:29)

Kalííííí:D :D :D Supééééér, teším sa na dalšiu kapčííí krása..
Podľa mňa by Bella mala pekne dať Éďovi
Prehovoriť by mal podľa mňa Carlisle...
Pretože chce mať znovu rodinku pokope a mať pri sebe aj svoju Esme..

kala

17)  kala (18.03.2015 19:41)

Děkuju Emam

emam

16)  emam (17.03.2015 21:40)

kala

15)  kala (17.03.2015 19:57)

BabčoS ano Pošleme Ara domů a Bela může Edíkovi nakopat zadek sama Děkuku Už se to píše...

14)  BabčaS (16.03.2015 19:29)

Zlatíčko.Edík si sice nakopat zadek zaslouží,ale Belča je přeci milující tvor a má hodnou dceru!!!:) :) :) :) A ta má svého taťuldu ráda.A navíc je tam Esme.

kala

13)  kala (15.03.2015 16:22)

Děkuji za komentíky... opravdu moc.
Edwarda tedy necháme doma... Najdu někoho, kdo má dost odvahy, aby ho zastavil a donutil Bellu, aby poskytla svou ochranu i jemu.
Sebral jí dceru a zavřel jí do blázince... Zaslouží si to vůbec? No dobře, je to rodina.
Ještě jednou děkuju

JUII , kapitolky přibývají pomalu , ale mám v plánu povídku dopsat.
Lenko, Betuško, děkuju
Kate (nějak mě nenapadlo, jak ho pak z té Voltrry rozumně dostat ) Děkuju

Lenka

12)  Lenka (14.03.2015 19:18)


ne
ano
to bych nechala na tobě
to by byla také dobrá možnost

11)  JUll (14.03.2015 15:29)

Tuhle kapitolovku jsem začala číst už před nějakou dobou a už jsem asni nedoufala v další díl... A pak jsem ho uviděla! To hned zlepší náladu! :) :) :D Díky moc za super díl a rychle k počítači a psát další!

10)  betuška (14.03.2015 15:10)

nie,
áno,
jacob ,pretože vie ako bella edwarda milovala?
jasne

Kate

9)  Kate (14.03.2015 09:38)

Já myslím, že Niky by měla mít dobrý důvod, aby zachránila Edwarda. Je zřejmé, co udělal špatného, ale přes to všechno, pořád je to její otec a dlouho a hezky se o ni staral. :) A třeba by ho mohla nějak zachránit i Bella? Beztak ho stále miluje. I když Edward ve Volteře... Všichni by si mezi sebou mohli urovnat vztahy, tedy s Carlislem, a pak vymyslet, jak Edwarda zachránit . :)

kala

8)  kala (14.03.2015 08:31)

Děkuji všem za komentáře, že jste přečetli moji kapitolu a našli si i čas zanechat mi tu svá písmenka a smailíky. Děkuju.
Edward Bellu nepoznal, protože jí neviděl do tváře, ale možná by ho to nenapadlo ani pak. On si je jistý její smrtí.
Bella tam Edwarda nečekala a vůbec nechtěla připustit, aby četl myšlenky své rodiny.
Alice toho víc neviděla, než viděla. Jak Bella stárne, její štíty jsou stále silnější.

A zkusíme otázky?
Necháme odejít někoho koho jsme celá desetiletí měli rádi do pekla Volterry?
Má v sobě někdo najít tu odvahu zariskovat a pokusit se změnit rozhodnutí Belly a dostat Edwarda pod její štít?
Jestli ano, tak kdo z Cullenů a proč?
Nebo se má přimluvit Jacob?
Děkuji za každou reakci...

wuzinka

7)  wuzinka (14.03.2015 00:56)

Kate

6)  Kate (14.03.2015 00:53)

No, tak to je něco!!! Edwardova sebelítost... :'-( A on Bellu nepoznal! Uf, jsem ráda, že alespoň Carlisle s Esme dojdou pro tuto chvíli - a už navždy - usmíření. A Edward ve Volteře? No to snad ne. Snad ho tam Bella přijde zachránit! Ale kdo ví, jak to bude pokračovat dál, když se Aro rozhodl mučit Edwarda před očima jeho rodiny. A proč Bella neschovala pod štít i Edwarda? Je v tom určitě Jasperova strategie, Alice musela vědět, jak to celé dopadne a musela vidět Edwardova rozhodnutí.
Bylo to super! Moc se těším na další kapitolu, tak rychle piš!

5)  betuška (13.03.2015 22:56)

:'-( :'-( :'-(
tak a je to...som hotová
čo si mi to urobila takto na večer? napísala so to krásne, som hotová, Edward do Volterry ...no toto budem ešte dlho rozdýchavať
autorke veľký

4)  betuška (13.03.2015 22:56)

:'-( :'-( :'-(
tak a je to...som hotová
čo si mi to urobila takto na večer? napísala so to krásne, som hotová, Edward do Volterry ...no toto budem ešte dlho rozdýchavať
autorke veľký

3)  BabčaS (13.03.2015 22:38)

2)  crazycvok (13.03.2015 22:19)

Prosím... Rychle dalsi dilek

1)  martisek (13.03.2015 21:43)

Neuvěřitelně silný příběh. Začala jsem tvoji povídku číst nedávno a naprosto mě dostala. Je to naprosto skvělé
Těším se na další díl!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still