Sekce

Galerie

/gallery/Stopařka osudu_perex.jpg

Já vím, že je to trochu zmatené, Britská smečka je totiž docela početná rodinka, ale se mnou to prostě jednoduché mít nebudete, na scénu se totiž připlete někdo, koho všichni moc dobře znáte. A já vám naschvál nic neřeknu, abyste si to museli přečíst! =P

Gwen i ty dvě další se ztratily v útrobách toho obrovského domu a já zůstala se Sebastianem sama. Možná právě teď vyplulo na povrch to, co jsem očekávala od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že žije. Pálily mě oči a netušila jsem proč.

„Věděl jsi, že Oliver taky...“

„Vy oba? Vždyť jsem byl na pohřbu...“

„Tys tam byl?! Kde? Proč? Já tomu nerozumím...“

„Lhal bych, kdybych řekl, že jsem tě nespouštěl z očí, ale nikdy jsem tě doopravdy neopustil. Vracel jsem se tak často jak jsem jen mohl. Držel se ti nablízku... Ale tak daleko abych ti neublížil. Neodpustil bych si to...“

„Muselo to být těžké... Stát se tím, cos léta pronásledoval...“

„Zdaleka ne tolik jako dívat se na tvůj pohřeb. Kdybych věděl, jak tohle nesmrtelné tělo zabít, udělal bych to. Nechtěl jsem bez tebe žít. Nechtěl jsem zůstat na světě, když jsem myslel, že ty už na něm nejsi... Ale brzo se ke mně donesly zprávy o...“ zarazil se. Možná si nebyl jistý, jestli o tom vím, jestli mi to má říkat.

„O té hrůze ve vesnici. O našich rodinách,“ přikývla jsem a on pokračoval.

„Ptal jsem se na tebe, ale nikdo tam žádnou dívku jako ty neviděl. Živou ani mrtvou. Nepatrný kousíček naděje se mi uchytil v hlavě, ale nedával jsem tomu žádnou váhu. Až pak, kousek po kousku se skládaly ty řeči... O holce ze hřbitova, o stopařce... Šance, že bys to mohla být ty, z mého pohledu moc vysoká nebyla. Ale bylas to ty. Jsi to ty a jsi tady, se mnou, navždy.“

„A jak ses dostal sem? Londýn, pche,“ odfrkla jsem si. Snobské město, no fakt. Sebastian se rozesmál.

„Přiznávám, samotného by mě nenapadlo, že skončím tady, ale byla to snadná volba. Samota mi neprospívala. Toulal jsem se s vědomím, že už tě nikdy neuvidím, ale zabít jsem se nedokázal – nevěděl jsem jak. Byl jsem rozhodnutý vyprovokovat prvního upíra, kterého potkám a nechat se zabít. Jenže já jako první potkal Gwen.“ Na tváři se mu objevil takový zvláštní úsměv. Očima provrtával podlahu, ale nejspíš ji ani neviděl. „Trochu mi zmařila plány. Ne že by mě nedokázala zabít, bojovnice to bezesporu je, ale ona je tak...“

„Ukecaná, jen to řekni, však já to vím,“ rozesmál se za mnou veselý hlas. „Stačilo se na něj pořádně podívat. Liv, sama dobře víš, že by ho byla škoda.“

„To určitě,“ zasmála jsem se s ní a pak se podívala na Sebastiana. Jen pomyšlení, že by zemřel - znovu... Ne, nedokázala jsem si to ani představit.

„Možná jsem jenom beznadějně romantická... Nebo naivní, říkejte tomu jak chcete... Já prostě věděla, že k němu někdo patří. Nemohla bych ho zabít, ani kdyby mě tisíckrát prosil – a to taky udělal.“

„A tys mě nezabila, i když jsem byl naprosto cizí a mohlo ti být ukradené, jsetli zemřu nebo ne.“

„Mohlo, ale nebylo. A nakonec jsi byl rád, že jsem tě přivedla k nám domů,“ odsekla mu žertovně.

„Domů?“ podivila jsem se.

„Tenhle dům nám patří už hodně, opravdu hodně dlouho. Žijeme tu jako smečka. Zpočátku nás tu žilo pět. Pět skutečných příbuzných, pět přeměněných – Já, sestřenka Jean, její starší bratr Edgar a moji dva sourozenci Tristan a Anya. Ti jsou nejstarší a jsou to dvojčata. Tady jsme žili a vyrůstali. Na plese k oslavě mých dvacátých narozenin se mezi hosty objevily dva moc zvláštní páry. Byli bledí, krásní, s očima jako uhel. Nepamatuju si jejich jména... Celou naši společnost si se zájmem prohlíželi a postupně si mezi námi vybírali. My, nejmladší účastníci oslavy, jsme se jim zalíbili nejvíc. Byli jsme mladí a podle nich krásní. Pamatuju si, že ta černovlasá žena řekla, že budeme ozdobou jejich rasy. A pak jsme ráno postupně přišli k sobě a byli z nás nesmrtelní.“ Nastalo ticho. Celé jsem si to představovala a měla jsem dokonce pocit, že mě zamrazilo.

„Páni... To bylo strašidelný...“ Gwen i Sebastian se rozesmáli.

„Tak si tu žili a pokud neumřeli, žijí tady dodnes,“ pronesl teatrálně Sebastian.

„No, tak jednoznačné to není,“ pokračovala Gwen ve vysvětlování. „Zůstáváme tu maximálně pár let, pak se rozejdeme kam se nám zachce a za několik desetiletí se znovu shledáme tady.“

„Zajímavý...“ zamumlala jsem. Smečka nomádů...

„Tak se vlastně stalo, že se naše supinka tak nějak samovolně rozrostla. Jako první se k nám přidala Iris – přivedl si ji Tristan. Neumíte si představit, jak bylo to jejich cukrování zpočátku otravné,“ zašklebila se, ale hned se jí vrátil úsměv. „Pak se jednou Jean vrátila spolu s Karetty – nejsem si jistá proč, ale skoro bez ní neudělá ani krok. Pak jsem se o další plus jedna postarala já,“ mrkla na Sebastiana, který se jejímu výraz plus jedna rošťácky zakřenil, „a nakonec to uzavřel Edgar, který si v Evropě našel nejlepší přítelkyni – Cat. Shodou okolností se moc dobře znala s Iris. Svět je pro nás evidentně dost malý,“ zakývala hlavou a nepřítomně hleděla na leštěný dubový stolek před sebou.

„To tedy je,“ souhlasila jsem.

„Všechny je poznáš, až se vrátí. Anya bude nadšená, budeš se jí moc líbit!“ zajásala najednou. Sebastian mi její nadšení hned objasnil.

„Anya je vlastně taky stopařka – velice dobrá stopařka. Když třeba hledá nějakého upíra, dokáže v podstatě vidět jeho očima a poznat to místo, kde se nachází. Funguje to jen na určitou vzdálenost...“

„Ale lepší se v tom,“ zdůraznila okamžitě Gwen a bylo vidět, že je na svou starší sestru pyšná.

Od chvíle, kdy jsem našla Olivera se moje vnitřní hodiny zastavily. Dny se měnily v noci, noc ráno vystřídal nový den, ale já byla příliš ztracená... Plynuly týdny, měsíce, ale mně se slévaly do jediné dlouhé etapy, kterou někteří bláhově nazývali životem. A přestože se Sebastianem jsem byla znovu šťastná, moje hodiny se už nikdy nerozběhly. Jak? Když upíři nemohou zapomenout, jak můžu nevnímat čas? Žila jsem s Britskou smečkou a netušila, kolik času uběhlo od setkání, které mi změnilo život. Poznala jsem to až díky Catrioně, která náhle objevila vlastní dar... A další kousek té spletité skládačky zapadl do chaosu v mém životě. Když se totiž Iris, Cat a Tristan vrátili z návštěvy Irského klanu, nebyli sami...

Byli jsme právě v lese. Potřebovali jsme trochu protáhnout nohy z toho lenošení v domě. (Samozřejmě jen obrazně řečeno, upíři si nepotřebují protahovat svaly.) Letěla jsem jako vítr, Gwen mi byla v patách, ale Sebastian trochu nestačil. Najednou jsem se zarazila, protože mi vítr přivál pod nos neznámý pach. Upíří. Gwen se taky zastavila.

„To jsou oni... Tristan se vrací...“ Napínala uši, aby zachytila jejich krok, a přitom se mračila, jakoby se hodně soustředila. Sebastian nás mezitím doběhl.

„Co se děje?“ zeptal se dřív než já. Taky jsem to chtěla vědět. Její soustředění mě znepokojovalo.

„Nejsou sami. Je s nimi někdo další. Ale voní...“

„Jinak,“ řekla jsem dřív než to stihla ona. Byli to upírři stoprocentně. Ale jejich vůně byla jiná. Ne tak ostrá, jakoby nepatrně hořkla, oproti sladké vůni ostatních.

„Tiše,“ zašeptala a začala šplhat mezi větve.

„Už zase,“ uchechtl se tiše Sebastian.

„Co?“

„Uvidíš... Nebo možná spíš uslyšíš. Gwen umí být tichá jako myš. Ani upířím sluchem ji občas není možné zaznamenat.“ Tak jsem poslouchala. Kroky se blížily, Gwen se plížila ve větvích, až najednou...

„Mám tě!“

„Gwendolyn! Ty jsi úplný cvok!“ uslyšela jsem naštvaný hlas a dvojí smích. Sebastian protočil oči, chytil mě za ruku a běželi jsme směrem, kterým se vydala Gwen.

„Slez už krucinál!“ Naskytl se mi pohled na ohánějícího se muže, kterému Gwen visela na zádech a odmítala se pustit. Dvě dívky stojící opodál se smály na celé kolo. Kousek od nich stál blonďatý upír a vedle něj malá upírka s vlasy barvy karamelu. Ani jednomu z nich jsem neviděla do tváře. Stáli před námi a se zjevným pobavením sledovali tu podívanou.

„Tristane, neper se. Nemá to smysl,“ prohlásil Sebastian a chytil mě kolem pasu. Jmenovaný se přestal ohánět a podíval se na nás. Po jeho vzoru se otočili i čtyři neznámí. Gwen, která se doteď náramně bavila otravováním svého bratra, přešla mezi nás a dala se do představování.

„Lidi, tohle je Livia, Sebastianova milovaná,“ protáhla poslední slabiku s gestem typickým pro operní zpěv. „Liv, tohle je můj bratr Tristan, jeho přítelkyně Iris,“ ukázala na vysokou upírku s dlouhými oříškově hnědými vlasy, „a Catriona, nejlepší kamarádka mého milovaného bratránka, se kterým se seznámíš později...“ Catriona byla od pohledu mladší než já – v lidském i upířím životě. Měla dlouhé blond vlasy a její obličej pořád vyzařoval téměř dětskou bezstarostnost. Na druhou stranu, byla vyšší než já, což ale není tak těžké, nejsem zrovna žirafa.

„Ano, a tohle je Carlisle,“ ujal se slova Tristan a ukázal na asi třicetiletého muže s blonďatými vlasy a – můj ty bože – s karamelovýma očima, „a jeho žena Esmé.“ Ta měla duhovky ve stejně zvláštní barve, jen o odstín světlejší. Nikdy jsem na nic neobvyklého nezírala jako pitomec, nebylo to zdvořilé. V tomhle případě se mi jen ta tak podařilo udržet normální výraz s pouhou zvědavostí v očích.

„Byli navštívit Siobhan, stejně jako my,“ osvětlila Iris. „Znají se už dlouhou dobu. A co se týká jejich očí, je to docela zvláštní věc. Oni se totiž,“ mluvila Iris dál, ale najednou ji přerušila Catriona, která hlasitě vypískla: „Propána!“ Těkala očima ode mě ke Carlisleovi s Esmé a jakoby se dívala na vzduch mezi námi.

„Vy,“ řekla tiše a postoupila blíž. Pořád si zaujatě prohlížela prázdný prostor mezi mnou a těmi zvláštními upíry. Vypadalo to, že si prohlíží nějakou neviditelnou čáru. „Vy máte něco společného...“ Zamyšleně ke mně přišla, natáhla ruku a já se z nějakého důvodu automaticky chytila její dlaně. Natáhla ruku k Esmé, která udělala totéž co já.

„Co se děje?“ slyšela jsem zašeptat Gwen, ale nikdo jí neodpověděl.

„Jasper,“ vydechla Catriona.

 

Tristan Iris Catriona

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Morael

6)  Morael (10.09.2011 11:05)

Kristianko, neboj, Britská smečka tam moc dlouho nebude a nejspíš se ani nesetkáte s ostatními členy - alespoň ne v nejbližších kapitolách. Vím, že je to zamotané, ale já už jsem prostě taková. :D Budu se snažit dopsat další kapitolku co nejdřív. :)

Kristiana

5)  Kristiana (08.09.2011 22:06)

Pro jistotu - kdybych náhodou něco zapomněla - jsem si zopakovala předchozích sedm kapitol než jsem se pustila do osmé, takže se k ní dostávám až s pěkným spožděním.
Označení "Smečka nomádů" nemá konkurence.
Britskou smečku tvoří opravdu hodně upírů a mají velmi spletité vztahy, takže bude asi pár kapitol trvat než si budu pamatovat, kdo s kým, ale líbí se mi. Ti kteří se zatím projevili jsou mi sympatičtí.
Jasper? Jazz? Uvidí se znovu se stopařkou? Pozná se Liv s ostatními Cullenovými? Je už vůbec celá Cullenovic rodinka pohromadě, tak jak ji známe nebo někteří členové mají teprve přijít?
Chtělo by to další stopařku co nejdřív!

4)  Nerea (24.08.2011 21:26)

Je to docela dobrý, ale dlouho jsem Stopařku nečetla tak se v tom trochu ztrácím, ale jináč je to pěkně napsaný.:D

Morael

3)  Morael (23.08.2011 20:31)

Tak to mám radost. :) Mně to přišlo takové nějaké... Nijaké. :D

2)  marcela (23.08.2011 20:26)

Jak to kruci myslíš,nic moc,podle mě je naprosto dokonalá.

Morael

1)  Morael (23.08.2011 15:01)

Já vím, pořád to není nic moc... ještě pár kapitol a zase se bude něco dít, slibuju. :D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still