Sekce

Galerie

/gallery/Stopařka osudu_perex.jpg

Minulost se opakuje aneb Livia, Adrien a upíří dům.

Řekl to tak provinilým tónem, že mi bylo hned jasné, jakou zradu těmi dvěma slovy naložil na své svědomí. Bylo mi jasné, žýe zradil mě, protože se mě snažil držet v domění, že je mrtvý, ale taky nejspíš zradil Sebastiana, kterému slíbil, že se to nikdy nedozvím.

Byla jsem šťastná a zároveň zklamaná. Oliver na mě hleděl a čekal výbuch. Vztek, obviňování... Jenže já to všechno najednou viděla tak jasně, že to nebylo třeba.

„On... To nechtěl, že? Abych to věděla...“ řekla jsem nepřítomně.

„Ne,“ přikývl, „nechtěl. Přišel za mnou týden po své smrti. Vyvsětoval, jak je to těžké... Nechtěl, ale musel odejít. Pochop, nechtěl ti ublížit. Musel jít...“ Bylo to jasné. Udělal to kvůli mně. Taky mě miloval, ale nikdy mi to neřekl. Nedozvěděla jsem se, že moje láska byla opětovaná. A pak se z něj stal upír a on nesměl zůstat.

„Ale... Teď je to jinak. Jsem stejná. Můžeme být spolu...“ šeptala jsem jako zmámená. Yla to jiskra. Jiskra nadějě, která mi chyběla. To, co pohřbilo všechny mé řeči o prázdnotě. Byl to cit. Skutečný. Byla to stejná láska, jako před lety, kdy mi v žilách proudila krev a tváře mi zčervenaly pokaždé, když se na mě Sebastian usmál.

„Kde je? Musím ho najít. Víš o něm něco?“

Po několika minutách přesvědčování, že nic neprovedl, protože teď už mi od Sebastiana nic nehrozí, mi Oliver velice neochotně řekl všechno, co věděl, ale odmítal jít se mnou. Nenutila jsem ho. Bylo mi líto, že se zase loučíme, ale byla tu jedna věc, která nám dávala šanci na shledání. Věčnost.

Tak začala moje další cesta. Tentokrát skutečně moje. Vydala jsem se do Anglie. Pokud tam Sebastiana nenajdu, snad aspoň potkám někoho, kdo o něm bude něco vědět.

„Znám tě!“ Můj krok jen na setinu vteřiny zpomalil, ale pak jsem bez povšimnutí šla dál. „Jsi to vážně ty? Hm... Jsi to ty!“ Ten mladík mi někoho připomínal – a to jsem se na něj ani nepodívala. „Jsi Stopařka osudu, že ano? Já tě znám! Slyšel jsem o tobě spoustu vyprávění...“

„Vážně?“ řekla jsem nevzrušeně.

„No jasně...“ Až teď ho zarazila moje nevzletná nálada. „Co je s tebou?“ Zastavila jsem se, ale stále se neotáčela. Mít cizího upíra za zády? Taková hloupá chyba... Ale kdyby něco zkusil, bylo by to pro něj naposled... Koho mi to tak připomíná...?

Hej! Tebe znám!“ křikla jsem dolů na blonďáka. Nevšiml si mě, dokud jsem nepromluvila. Ještě jednou jsem si ho prohlídla, i když to nebylo třeba, a seskočila jsem ze hřbitovní zdi. Byl to on. Nebylo možné si ho s někým splést. Takový upír je jenom jeden... „Jsi to ty... Nesmrtelný mezi nesmrtelnými.“

To se o mně říká?“ Promluvil slabě, smutně, bez zájmu. Komické. Ani jeden z nás se nechoval jako pořádný upír. Já byla bezstarostná, on... V koncích.

„Se mnou? Asi nic... Slavná stopařka nedokázala najít tu jedinou osobu, po které tolik toužila už za lisdkého života.“

„Někoho hledáš? Můžu ti pomoct?“

„To nevím... Slyšela jsem, že tu nějakou dobu žil, ale nejsem si jistá, jestli ho budeš znát...“

„Zkus to,“ řekl vesele hlasem plným optimismu a naděje.

„Sebastian Collins... Nejsem si vlastně vůbec jistá jestli to příjmení vůbec používá... Vysoký, světlé vlasy... Oči ti popisovat nebudu,“ zasmála jsem se po několika týdnech ticha a stesku.

„Sebastiana znám,“ přikývl ten mladý kluk. Pořádně jsem si ho prohlídla. Podobní jsme si nebyli, ale přesto byl hodně jako já – kdysi... „Ty si ho pamatuješ ještě... No... Však víš,“ zakoktal se, jakoby mu dělalo potíže mluvit o lidském životě.

„Nevím, jestli je to správné slvo... Pamatovat si... Něco tam je... Znali jsme se.“

„Já vím kde je... Pojď.“ Otočil se a uháněl směrem k lesu. Dvě vteřiny mi trvalo pobrat tu jednoduchou větu... Vyrazila jsem za ním. Běželi jsme lesem, pak několik mil podél řeky a pak znovu lesem. A tam...

„Páni,“ vydechla jsem. Z lesa se linula pěšina, která se ztratila pod dlážděnou cestou, co vedla k ohromnému sídlu. Nebyl to hrad, ale kamenný dům starý jako svět. Strašidelný... A vítr mi prozradil, že v něm žijí upíři.

„Děsvý, co? Jako v Drákulovi...“

„Trochu,“ přikývla jsem. K domu jsme se blížili pomalým krokem. Cítila jsem na sobě pohledy cizích očí zpoza oken toho ohromného sídla. Zaslechla jsem šepot.

Adrien... A nějaká žena jde s ním.“

Žena?“

Podívej se sám...“ Poslední slovo už nebylo šeptané. Byl to téměř výkřik. Překvapený...

„Livie!“ Během sedmi vteřin se rozletěly dveře a v nich stál Sebastian. Krásný, mladý a hlavně živý. Oči mu jiskřily, štěstím a na tváři mu hrál nejzářivější úsměv, jaký jsem u něj kdy viděla. Neudržela jsem se a rozběhla se k němu. Byl to tak nádherný pocit, když se jeho silné paže ovinuly kolem mého těla a hlavu si opřel o mé rameno.

„Nedoufal jsem...“ zašeptal těsně u mého ucha. „Něco jsem zaslechl, ale nedával jsem žádnou naději tomu, že bys to mohla být ty... Kdybych věděl... Nečekal bych... Nechtěl jsem...“ Nedořekl jedinou větu.

„Vím...“ trošku jsem se poodtáhla, abych mu viděla do očí. „Oliver...“

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za Sebastianovými zády. Stály tam ti přenádherné upírky. Ta, která si teatrálně odkašlala, stála vlevo. Měla světlé vlasy po ramena a ne zrovna přátelský výraz. Nejspíš jsem se jí nezamlouvala. Vedle ní stála vysoká rusovláska s naopak velice přívětivým úsměvem. A úplně v pravo, s neutrálním zdvořilým výrazem, postávala drobná tmavovláska. Byly moc krásné a na první pohled bylo jasné, že jsou to dámy. Já se s nimi v tomto ohledu nemohla rovnat. Byla jsem prostě divoká a taky jsem podle toho vypadala.

„Nemyslíš, že by bylo vhodné nám slečnu představit, Sebastiane?“ řekla odměřeně ta naštvaná blondýna.

„Nebuď jedovatá, Karetty. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak šťastného, musíš mu to kazit?“ šťouchla do ní ta usměvavá zrzka a pak přistoupila ke mně s napřaženou rukou. „Jsem Gwendolyn. Tohle je Karetty," ukázala na blondýnu, „a Jean.“ To byla ta bruneta. Chtěla jsem se nadechnout k odpovědi, ale nebylo mi umožněno cokoliv říct. „Ty jsi Livie, vím. Ony tě neznají, ale já toho o tobě hodně slyšela. “ řekla a pořád se nepřestávala usmívat.

„Vážně?“ Podívala jsem se na Sebastiana.

„Básnil o tobě dnem i nocí,“ prozradila Gwen.

„Vážně?“ řekla jsem znovu, teď o něco pobaveněji.

„Jak roztomilé,“ ušklíbla se Karetty. Jean si mě prohlížela a pořád nic neříkala.

„Přestaň...“ zavrčel na ni Sebastian.

„Kde je Cat?“ ozval se mi za zády Adrien.

„Jela s Iris a Tristanem navštívit Siobhan,“ odpověděl Sebastian. Postávali jsme před domem a bylo to tak trochu divné. Nevěděla jsem co říkat nebo dělat... Rozhodla jsem se alespoň poděkovat Adrienovi, když už nic jiného.

„Díky za pomoc, moc to pro mě znamená, Adriene, díky.“

„Ano, i já děkuji,“ přidal se Sebastian a Adriena to zřejmě potěšilo.

„Maličkost,“ mávl rukou a prohrábl si vlasy.

„Myslím, že je co vysvětlovat,“ prohlásila jsem důležitě k Sebastianovi.

„To určitě je,“ souhlasila Gwen, „nepůjdeme dovnitř?“


Adrien Sebastian Gwendolyn Karetty Jean

Morael

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Morael

20)  Morael (20.08.2011 13:41)

Pojračování bude, ale až dorazím domu... O prázdninách by se dalo očekávat že bude mít člověk víc času na psaní ale opak je u mě pravdou... Prostě si budete muset počkat... I mě to drásá nervy že nemůžu psát... :(

19)  Lada (13.08.2011 22:24)

No tak, kde jsi se zasekla, všichni čekáme na pokračování, napiš jestli bude a kdy?

18)  Lada (01.08.2011 23:15)

Chyby dělám taky a navíc je po sobě nejsem schopná objevit, tohle bylo super, dík.

julie

17)  julie (24.07.2011 17:25)

Morael

16)  Morael (18.07.2011 21:10)

Chyby... Jo to je tak když mě rozmazlil word... Kdysi sem měla všecko ťip ťop i bez wordu ale teď mám minimum času to jenom sepsat a uložit, natož abych to nějak moc kontrolovala... Doufám že šlo jenom o překlepy a čárky, hrubky snad nedělám...

Jo a jména - upřesnit. Jak přesně se ztrácíš? Já tam schválně dala co nejmíň lidí, na to kolik jich tam bude v pokračování. :D

Anna43474

15)  Anna43474 (18.07.2011 20:04)

Ehm, víš... je to fakt krásný příběh a tak, ale... začínám se lehce (ale opravdu jen lehce ) ztrácet ve jménech
Že by Stopařka osudu konečně nalezla ten svůj???
Malá technická připomínka: mělas tam docela dost chybek
TKSATVO

14)  BJaneVolturi (18.07.2011 14:32)

13)  marcela (17.07.2011 10:06)

Je to bomba.

Morael

12)  Morael (16.07.2011 21:44)

Dobře, moje oči jsou výmluva... Musim vymyslet jak představit celou britskou smečku... Je jich tam docela dost, ale musí se to opatrně, aby se v tom dalo orientovat. :D

Kristiana

11)  Kristiana (16.07.2011 21:30)

Budu držet palce, aby jsi viděla líp i bez brýlí. ;)

Morael

10)  Morael (16.07.2011 21:24)

Nepracuju... Nevidim. Budu muset k oční a možná dostanu brejle...

Kristiana

9)  Kristiana (16.07.2011 21:21)

Nevadí, nějak si to druhé oko domyslím.
Postavy žijí vlastním životem? Jo, to bude ještě zajímavý. Pracuješ na osmičce?

Morael

8)  Morael (16.07.2011 21:16)

Já pro ni jinej obrázek nemam, bohužel... Ale o to jde... Ona prostě musí být víc pro fantazírování...
A já nemůžu vědět, jestli ti dva budou spolu. Zatím spolu být chcou, ale co se stane časem...? Kdo ví...

Kristiana

7)  Kristiana (16.07.2011 21:08)

Morael, ale je z ní vidět jen jedno oko? Potřebuji jistotu, že má i druhé .
Ani si nezkoušej plánovat, že by nebyli spolu. To můžeš jen v případě, že jí najdeš lepšího ;).

Morael

6)  Morael (16.07.2011 21:05)

Jo a Liv je v perexu :)

Morael

5)  Morael (16.07.2011 21:04)

Ty bys mě asi zabila, kdybych řekla, že nebudou, co? :D

4)  UV (16.07.2011 21:04)

Kristiana

3)  Kristiana (16.07.2011 21:03)

Jsem moc ráda, že ji Sebastian přivítal s takovým nadšením. Budou spolu, viď?

Obrázky jsou pěkné, ale kde je Liv? Pro ni podobu zatím nemáš? Nebo ji chceš zatajovat?
Těším se na vysvětlování.

Kamci

2)  Kamci (16.07.2011 20:51)

Morael

1)  Morael (16.07.2011 20:10)

Sedmičkááá!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek