20.10.2010 [19:45], Amisha, ze série Srdce v temnotě ztracené, ledem samoty spálené, komentováno 22×, zobrazeno 5600×

Tak jak to vlastně dopadlo?

Velké poděkování Hanetce, bez které by to nikdy nebylo. Moc děkuju Míše, se kterou jsme se u psaní hodně nasmály. Pokud budeš ještě někdy chtít, jsem ti k dispozici.

Druhý den jsem dorazila do školy mnohem klidnější. Rozhodla jsem se je pozorovat. Chovali se jako vždycky, tedy k sobě. Ostatní naprosto ignorovali. Včetně mě. Bylo to, jak mi slíbil, jako by mě neznali. Já nechápala svoji reakci, bylo mi to líto a do očí se mi tlačily slzy. Blbá. Blbá!
Místo abych byla spokojená.
Došla jsem do třídy a sedla si vedle Edwarda. Ani se nepohnul. Dál si čmáral do sešitu. Nepozdravil. Nic.
Jsi spokojená? Ptalo se mě moje podvědomí. A já věděla, že nejsem. Přesto, čím je a jak mě to děsí, se moje city k němu neztratily. Musela jsem si přiznat, že mi nikdy neublížil. Naopak mě krvácející zachránil a přitom nebylo nic snažšího, než mě zabít. Ale on to neudělal.
Den mi vedle něj ubíhal jako ve snu. Celé hodiny seděl, odpovídal profesorům a zapisoval. Jenom na přestávky mizel neznámo kam. Tušila jsem, že odchází za svými sourozenci. Brzy jsem pochopila i proč. Byla to poslední hodina před obědem, zazvonilo, ale Edward si potřeboval asi něco dopsat, když po chvilce tlumeně zaklel. Vylekaně jsem se na něj otočila. On upíral svůj pohled na desku, kde měl už zavřený sešit. Chtěla jsem se strašně moc zeptat, co se děje, ale odpověď přišla dřív, než jsem stihla otevřít pusu.
„Ahoj Edwarde, tak jsem si říkala, jestli bys někam nezašel?“
Dívka s rusými vlasy se odmlčela, a když neodpověděl, pokračovala.
„Já myslela něco zakousnout, nebo do kina.“
Potlačila jsem hysterické zachichotání. Kdyby věděla, komu nabízí zakusování, s křikem by utekla.
Edward vypadal, jako by ani nechtěl odpovědět. Věděla jsem, jak je laskavý, a že jí určitě nebude chtít ublížit. Kdy jsem zapomněla, jak je laskavý?!
Musím mu pomoct. Hlavně mu chci pomoct.
Trvalo mi zhruba deset vteřin, než jsem se odhodlala.
„Promiň, neznám tvé jméno?“ oslovila jsem ji.
Dost neochotně se na mě otočila.
„Helga, ale nechápu, proč se tu do toho pleteš. Budeš se muset zapsat na seznam, jako všechny ostatní.“ V tuhle chvíli zrudla do odstínu přezrálých jahod. Viděla jsem na ní, že kdyby nebyla tak konsternovaná, plácla by si ruku před pusu.
„Milá Helgo, já se na seznam zapisovat nemusím,“ prohlásila jsem a doufala, že mě Edward neshodí; konec konců chtěla jsem mu jenom pomoct.
„Co – o?“ protáhla nechápavě.
Našla jsem pod stolem Edwardovu ruku zaťatou v pěst a snažila se ji povolit, abych mohla naše prsty proplést. Chvilku se bránil, než mu došlo, co po něm chci. Zvláštní bylo, že jsem cítila, jak mým tělem proběhlo palčivé brnění. Ignorovala jsem to a naše ruce zvedla, aby na ně ona dobře viděla. Samozřejmě, kdyby nechtěl, nepohnula bych s ním ani o centimetr.
Dívka zalapala po dechu, secvakla čelist a byla pryč.
„Děkuju,“ ozvalo se vedle mě. Díval se mi do očí, a pak mi políbil hřbet ruky.
Moje tělo by vážně nemělo takhle reagovat. Já byla velmi ráda, že sedím.
Potom svoje prsty obratně vypletl z mojí ruky a zmizel ve futrech dveří.
Procházela jsem chodbou a za sebou slyšela tiché šuškání. Bylo to jako ve Forks, jenom tady nebylo zákeřné, ale jen závistivé.
Došla jsem do jídelny a vybrala si stůl na opačné straně od toho jejich. Jedla jsem sama a se sklopenou hlavou.
Zbytek dne proběhl bez větších komplikací. Když nepočítám modřinu na ruce, jak jsem se nevešla do dveří, a nakopnutý palec. Domů jsem jela přes město, abych mohla nakoupit. Ve spíži už jsme totiž měli jenom oběšenou mouchu.
Doma byl ještě klid. Charlie se očividně ještě nevrátil a já.,protože jsem měla nějakou povznesenou náladu, se rozhodla vyjít si na procházku.
Přešla jsem zahradu a došla na kraj našeho pozemku. Chvilinku jsem zaváhala, a pak zamířila přes travnatou pláň k blízkému jezeru, které bylo obehnáno pár vzrostlými borovicemi. Cesta mi trvala hodinu, ale já toho nelitovala. Když jsem se otočila, pořád jsem viděla na osadu. Byla jako na dlani. Otočila jsem se k jezeru a našla si kládu, na kterou jsem si vlezla. Byla široká, dalo se na ni i lehnout. Uvelebila jsem se a vzpomínala. Na první příjemné vzpomínky po tom útoku. Všechny byly s ním a všechny hřály.
Naše pomalé seznamování... Jeho až přehnaná péče...
Vítr mi prudce zčechral vlasy a zpod mých zavřených víček vyklouzla první slza. Vždyť já ho miluju. I přes to, čím je. I když není takový, jak by měl být. Moje srdce tluče za nás oba.
„Miluji tě,“ vyklouzlo mi bolestně ze rtů.
Odpověděl mi vítr. Na vyznání bylo už pozdě. Ranila jsem ho a...
„Miluji tě,“ vrátila se mi ozvěna nejmilovanějšího hlasu. Nevěřila jsem vlastním uším. Bála jsem se otevřít oči. Přesto jsem tušila, že se mi to opravdu nezdálo. Je tu se mnou.
Vydržela jsem to už jenom chvíli a moje touha spatřit ho přerostla únosnou mez. Chtěla jsem se rozhlédnout, klidně se točit jako větrník, dokud nespatřím alespoň kousek z něho, ale nic nebylo potřeba. Seděl přímo přede mnou. Beze slov jsme si hleděli do očí a těšili se z vlastního shledání.
Byla jsem hloupá. On mi neublíží. Věřím mu.
Natáhla jsem ruku, trochu bázlivě, jako bych se bála, že se mi rozpustí jako přenádherný přelud.
Vložil mi svou tvář do dlaně a zavřel oči. Tiše jsem zaštkala.
„Bello...“
Sedla jsem si a přelezla na kolenou až k němu. Objal mě kolem pasu a zabořil obličej do mých vlasů. Už mi jeho náruč nepřipadala tak ledová. Byla přirozená, přesně pro mě.
„Podívej se na mě.“ požádala jsem ho. Zavrtěl hlavou. Zvedla jsem tedy jeho hlavu rukama a s úžasem sledovala, jak jeho oči mění barvu, a ze rtů mi uteklo jenom: „Jak?“
Nereagoval, jenom mi upřeně hleděl na rty. Zalilo mě horko. Nikdy jsem po něm takhle netoužila, jako v tento okamžik. Svět kolem nás zmizel a já vnímala jenom drobné jiskření vzduchu. Líbal mě něžně, ale s úzkostí, jako by se bál, že spí a bojí se nového rána, kdy se jeho sny změní v prach.
„Nikam neodejdu, zůstanu s tebou. Nezáleží na tom, co jsi. Miluji tě.“
Prostě jsem ho musela ujistit. Jeho zoufalství bylo jako moje a já nedovedla pochopit, jak jsem ho mohla tak snadno odvrhnout.
Jeho ramena se zatřásla.
„Nezáleží!“
Drtil mě v objetí a plakal. Později jsem si uvědomila, že bez slz.
Leželi jsme spolu až do setmění na tom kmeni a dívali se jeden druhému do očí.

„Měla by ses vrátit domů, Charlie se o tebe už bojí.“
Přikývl, ale přitáhl si mě zpět pro několik polibků. Zachvěla jsem se.
„Je ti zima,“ pronesl zklamaně.
Nemělo cenu zapírat. Vstal a chvilku si mě prohlížel jako by zvažoval... něco.
„Co máš za lubem?“
Usmál se mojí otázce.
„Zvažuju, kolik toho uneseš, aniž bys mi zase utekla.“
Musela jsem se zasmát. Měla jsem dojem, že už jsem ho ujistila.
„Neuteču.“
„Rád bych ti ukázal, jak se pohybuju přirozeně.“
Přikývla jsem, i když jsem si to dost dobře neuměla představit. Přešel ke mně a vzal mě za ruce.
„Kdyby ses bála, musíš mi to hned říct.“
Jemně si mě přetáhl na záda a ještě mě stihl pohladit po ruce, než vyrazil. Jeho rychlost byla omračující. Všechno se mi slévalo do jednoho. Vítr mě štípal do tváří. Užívala jsem si to! Tu nespoutanou svobodu.
Je možné, že můj přítel je upír. Měla bych se ho bát a místo toho ho miluju. Svět není vždycky takový, jaký by měl být, a já, když se právě snažím uvolnit ztuhlé končetiny, jsem tomu ráda.
Těším se, až se dozvím všechny podrobnosti o jeho životě, ale teď jsem prostě vděčná za to, že je...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  SarkaS (20.10.2010 20:18)

To bylo úžasné! Krásná kapitola... Nejspíš to bylo z části i tím, že se konečně usmířili, ale prostě byla taková vzdušná, veselá a přesto plná citů a to jak plakl. Já byla naměkko

1)  Karolka (20.10.2010 19:34)

tři čtyři
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááách!
Bylo to jasné. Chtělo to jen čas. Zažila si toho příliš. Jsem totálně hotová z té jeho trpělivosti. Vždyť on by vedle ní seděl roky, kdyby nenaznačila, že se její postoj změnil. A scéna na kládě mě úplně dostala.
Vím, že by se dalo psát dál, o tom, jak byli spolu. Jak řešili plynoucí čas atd. Ale ten příběh už myslím někdo napsal. Miluju takovéhle konce. Jsou spolu a budoucnost se otevírá jako bílá zasněžená pláň.
Děkuji holky, klaním se a jsem strašně šťastná, že jsem si to mohla přečíst.

«   1 2