Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/srdce%20z%20ledu.jpg

Bella udělá životní rozhodnutí...

Edward. Bezpečí. Můj přístav. Vzlykla jsem a vrhla se mu do náruče. Všechno bylo na svém místě. Přitiskla jsem hlavu na jeho hruď a slyšela, jak úlevně vydechl, a pak bylo ticho...

Natlačila jsem ucho ještě blíž ve snaze zaslechnout přirozený zvuk jeho srdce. Nic. Jako by tam ani nebylo.
„Ty asi nemáš jenom nízký tlak... Ty nemáš žádný, viď?“ zašeptala jsem zhrozená tím faktem.
„Nemám.“ Znělo to, jako by se dusil.
Nemá tep. Kdo nemá tep, je mrtvý. Ale...
S děsem rozšířenýma očima jsem pohlédla do těch jeho. Pohled mi oplácel a vypadal smířeně.
Hlavou mi začaly létat vzpomínky. Jak to, že mi to nikdy nepřišlo podezřelé?
Co se to tu děje? Co je to s ním? Co je to vlastně za... člověka? Je on vůbec?
„Chci domů.“ Vůbec jsem netušila, jak jsem to ze sebe dokázala dostat. Ale nechtěla jsem tu s ním být sama - v lese. Bože, copak ta hrůza nikdy neskončí?
Vstal a vytáhl mě na nohy. Chlad jeho ruky mě zábl. Děsivě mrazil. Mrtvola, létalo mi hlavou. Mrtvá mrtvola. Koukla jsem na něj a musela opravit svojí myšlenku – mrtvola, co se hýbe. Bylo mi na zvracení.
„Bello... Nechceš to vysvětlit?“
Zavrtěla jsem hlavou a měla pocit, jako bych slyšela něco jako: možná to tak je lepší.
Měla jsem čirou hrůzu, co bych se dneska ještě mohla dozvědět. Nasedli jsme do auta a vydali se k domovu. V tíživém tichu jsem se snažila srovnat myšlenky. Nešlo to. Nic nedávalo smysl. V hlavě mi pořád vířila slova jako: Jak? Proč? Kdy?
Edward.
Mrtvola.
Moje vlastní hlava mi přestala dávat smysl. Zavřela jsem oči a snažila se předstírat, že se nic z toho nestalo, že se to neděje mně. Auto zastavilo a dveře na mojí straně se otevřely.
„Co jsi zač?“
„Bello, nevím, jestli to uneseš. Nechci, aby se ti něco stalo, miluji tě.“
Dělá si ze mě blázny?!
„Co – jsi – zač?“ Dala jsem zvláštní důraz na každé slovo. Vlastně nevím, proč jsem tak umanutě trvala na odhalení jeho tajemství. Možná jsem masochistka. Nebo blázen? Blázni můžou dělat cokoliv, ne?

„Upír, jsem upír. Prosím, neboj se mě.“ Šeptal, ale bylo vidět, že se obává mojí reakce.
Poznání mi proletělo hlavou jako ohnivý šíp. Upír, křičelo moje vědomí. A hned za tím: Uteč!
To jsem uměla, utíkat. Provlékla jsem se kolem něj a bez jediného slova vletěla do dveří domu, které jsem hned za sebou zabouchla. Natřikrát zamknout. Upír. Proboha!
Vlétla jsem do kuchyně a okamžitě štrachala ve spíži, dokud jsem v ruce nesvírala pytlík česneku. Sakra, není ho dost. Upír!
Charlie mezitím vypnul televizi a přišel se podívat do kuchyně, co tam vyvádím.
„Budeš dělat pomazánku?“ zeptal se mě naprosto nevzrušeně.
Vykulila jsem na něj oči. Rychle se dvakrát za sebou nadechla, a pak si řekla, že pokud v krvi budeme mít dostatečné množství česneku, tak by je to mohlo odpudit, ne?
Je? Zacpala jsem si rukou pusu, abych nevykřikla nahlas. Oni všichni jsou upíři.
Oběhla jsem vyděšeného tátu a zamířila do svého pokoje. Vytáhla jsem ze skříně kabelu a házela do ní všechno, co mi přišlo pod ruku. Potřebuju slunce, hodně.
„Bells, co to, prosím tě, vyvádíš? Ty se někam chystáš?“
„Nejenom já, my oba.“
„Bello, uklidni se, zavolám doktora Cullena a on se na tebe podívá, ano?“
Hehe, Cullena, jo? No to ani omylem.
„Já nepotřebuju doktora! Potřebuju do bezpečí,“ objasnila jsem mu.
Pak jsem si uvědomila, jak to zní, a raději rychle objasňovala. Bylo mi jasné, že mu nemůžu říct o Edwardovi, ale můžu mu říct, že jsem si vzpomněla na tu vraždu.
„Tati, já jsem si vzpomněla. Na všechno a všechny.“
Zalapal po dechu, ale jinak se ani nehnul.
„Na všechno?“
Tak jsem mu vyprávěla každý detail, na který jsem si vzpomněla.
„Proboha!“ Okamžitě se natáhl pro telefon.
„Už tam jede hlídka. Bože, nechápu, že je nikdo ještě nenašel. Vůbec to těm chlapům nezávidím.“
Překryla jsem si pusu rukama, ale nebylo to nic platné, nedokázala jsem ten obraz vyhnat z mysli. Jak asi vypadají těla po dvou měsících venku?
Tak tak jsem doběhla do koupelny, abych se vyzvracela z podoby. A pak ještě několikrát. Strašily mě u toho modré oči Mika a úsměv jeho rodičů. A krev, která byla všude.
Charlie mi na zátylek položil vlhký studený ručník. Nepomáhalo to. Když už jsem měla úplně prázdný žaludek, přišly na řadu slzy. Nakonec to táta nevydržel a Carlislea zavolal.
Přijel sám, tvářil se smutně a trošku obezřetně.
Zůstali jsme sami v mém pokoji.
„Nechci, abys na mě sahal,“ zasyčela jsem na něj z rohu místnosti. Respektoval to. Položil mi na stůl nějaké léky a řekl, jak je dávkovat. A pak odešel.


Dva týdny mi trvalo, než jsem vylezla z pokoje. Další týden, než jsem se odvážila před dveře.  Ale nikdy jsem nešla k lesu nebo tak, abych neviděla na dům. Směšně jsem se domnívala, že mě to ochrání. A pak jsem zjistila, že Cullenovi jsou pryč. Charlie se s tím vrátil z práce. Esmé prý špatně nesla zdejší prostředí.
Jsou pryč. Všichni. Napořád.
Zůstala jsem stát a těšila se na úlevu, která nepřišla. Zůstala jsem prázdná. Sama.

Dostala jsem další týden, a pak mi Charlie oznámil, že je na čase jít do školy. Věděla jsem, že to přijde, ale nepřipouštěla jsem si to.
Koupil mi naklaďák od Jacobova otce. Takže do školy budu jezdit s ním. Bála jsem se vylézt z té své ulity a čelit tomu světu venku, který není vůbec takový, jak se tváří.
Už v pondělí.
Víkend utekl jako voda, a to jsem ho trávila u okna sledováním deště. Škola.
Pondělní rána jsem nesnášela vždycky, ale dnešní mi přišlo obzvlášť kruté. Uvědomila jsem si, že od svého příchodu do Forks jsem nikoho nepoznala. Napřed jsem byla s... s Cullenovými a potom ve své hrůze doma. Oblékla jsem se a přistihla svoje ruce, jak se třesou. Ještě chvilku a budu potřebovat psychiatra. Dole na mě čekalo kafe a já měla nutkání se odcházejícího táty zeptat, jestli by neměl něco silnějšího. Ale neudělala jsem to. Nechala jsem ho projít těmi dveřmi s přáním dobrého dne. No, jak pro koho.
Byl čas jít. Ven. Sama. Přesvědčovala jsem se, že upíři jsou pryč. Nic mi nehrozí.
Stála jsem před dveřmi s rukou na klice.
Raz. Dva. Tři! Nic. Jedna. Dva. Ach jo, prostě těma dveřma projdi! Peskovala jsem se v duchu.
Tak jo, jdu. Nebo... Jdu!
Prudce jsem je rozrazila, snad ze strachu, že se budu chtít vrátit. A vykročila. Kupodivu jsem se ani nerozplácla na chodníku. Kdybych si zlomila nohu, nikam bych nemusela...
Třeba se mi nepodaří nastartovat.
Nakonec jsem do školy dojela bez sebemenšího zpoždění a úplně v pořádku. Seznamování se spolužáky smutně poznamenal fakt, že Mike pocházel odtud, a tak jsem to neměla vůbec lehké. Vlastně tu na mě byli dost zlí. Půlka mě litovala a druhá mě nenáviděla, že já jsem to přežila. Rozhodla jsem se, že tu nezůstanu ani den navíc. Charlie bude zuřit, ale nakonec mi určitě vyjde vstříc.
Domů jsem dojela celá roztřesená. Vzpomínka na to, jak se mnou jednali, nebyla zrovna vlídná.

Procházím chodbou a jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala opustit dům. Matně se mi vybavují tváře z minulosti. Občas mám pocit, že je znám. Jenže oni se tváří… jinak.

Byla tam…“ Slyším kolem sebe šepot a otáčím se po hlase.

Ani nezavolala policajty!“

Prý to sama naplánovala,“ obviňuje mě další hlas. Připadám si jako v uličce hanby. Jako kdybych šla na svou vlastní popravu.

Nepomohla jim! Celé to viděla a zdrhla, to já bych jim pomohla!“

Mike prý žil ještě hodinu, mohla mu zachránit život!“ Hlasy sílí a už je jim jedno, jestli je slyším nebo ne. Těsně před zatáčkou v chodbě mi cosi přistává za krkem. Cítím arašídové máslo a sahám si do vlasů. Chleba!

Zbabělče!“ vykřikuje klučičí hlas, nejspíš ten, který mě trefil. Celá chodba se začíná smát. Stojím k nim zády a třesu se. Kam se na ně hrabou…

Jsi odporný srab!“ přidává se energicky dívčí jekot a smích sílí. V zádech cítím další hozenou věc.

Chci s tebou chodit, ale slib mi, že mě nenecháš zabít,“ prosí slizce kluk a zase ten jedovatý smích. Přes slzy nevidím. Třesu se od hlavy k patě, ale ne a ne se rozběhnout.

Chudák, podívejte se na ni, asi je tohle málo, aby utekla. Loren, co když tě střelím? Pak možná ta zrůda konečně zmizí!“

A co střelit rovnou ji? Světu by se ulevilo,“ šklebí se holka jménem Loren.

Našli ho po dvou měsících! Stačí ti to?“ řve na mě další hlas. Tak už uteč, Bello! Prosím sama sebe a nutím se ke kroku. Mířím rovnou na dívčí záchodky a zbaběle prchám oknem… Toulám se městem a sleduju výrazy ve tvářích lidí. Nikdo se neusmívá. Všichni už to ví. Za zády si na mě ukazují: To je ta holka od Newtonových, co je v tom nechala!

Táta se měl vrátit taky každou chvíli. Chtěl vědět, jak mi to první den půjde.
„Ahoj Bells, tak co? Nebylo to tak zlé, ne?“ šveholil hned ode dveří a asi by pokračoval, kdyby neviděl můj obličej. Byl celý oteklý od slz.
„Tati, já tu nemůžu zůstat.“
Prohlížel si mě a vypadal, že nad něčím uvažuje.
„Dobře, odstěhujeme se a začneme znovu. Co říkáš na Skotsko?“
Jiný kontinent? To znělo jako rajská hudba. Nadšeně jsem přikývla. Trvalo to celé jenom měsíc a navíc už jsem nemusela do školy.

Skotsko:
„Vyber si pokoj a nezapomeň, že zítra jdeš poprvé do školy. Pěkně se vyspi, srdíčko,“ zavolal na mě táta z obýváku, kde jako první zapojoval televizi. Trval na satelitu, jinak by sem nejel.
Vlezla jsem si do svého nového pokoje a na masivní dřevěný psací stůl jsem si položila notebook. Na oknech visely záclonky s drobnými kvítky ve fialové barvě, skvěle se hodily k tmavému dřevu a bílé výmalbě. Popošla jsem k oknu a sedla si na vypolstrovanou lavici. Venku jemně pršelo, ale přesto na západě prosvítaly poslední paprsky dnešního slunce. Nebe bylo oranžové a mně dodávalo potřebné teplo pro moje srdce. Naději pro lepší zítřky.
Nakonec jsem tam usnula. Probudila jsem se až k ránu. Venku to vypadalo na mlhu. Možná brzy bude sníh...
Najedla jsem se a připravila. Tentokrát se mi ruce netřásly. Neměly důvod.
Ke škole jsem šla pěšky přes malý lesík. Byl to sotva kilometr. Byla to malá budova. Jenom jedna. Překvapeně jsem zvedla obočí. Jiný kraj, jiný mrav.

Nemusela jsem se nikde hlásit, rovnou jsem šla do třídy, kde to bzučelo hovorem. Přejela jsem spolužáky zvědavým pohledem, ale vypadali naprosto normálně. Pošťuchovali se a pokřikovali na sebe jeden přes druhého. Vybrala jsem si prázdnou lavici na konci třídy s vědomím, že mě to od představování neušetří, ale považovala jsem to za dobrý pokus. Sedla jsem si a připravila si knihy. Když vtom třída utichla. Zvedla jsem hlavu od stolu, kam jsem se zarytě dívala, a setkala jsem se s jediným pohledem, který už jsem nikdy nechtěla vidět, a přesto netoužila po ničem jiném.
On mi pohled oplácel a tvářil se naprosto vyděšeně. Za ním už se do třídy hrnul profesor a tak ho popošťouchnul do třídy.
„Běžte si sednout, pane Cullene.“
Pak se rozhlédl po třídě a našel můj obličej, mrknul na mě.
„Dobrý den, slečno Swanová, jsem rád, že jste dorazila v pořádku. Doufám, že se vám tu s námi bude líbit.“
A tím jeho zájem o mě skončil. Připadala bych si jako v nebi, nebýt Edwarda.
Nejhorší teprve přišlo, když se ukázalo, že sedí se mnou, protože já husa se mu nastěhovala do lavice.
„Bello?“
Nemluv na mě! Křičela jsem na něj v duchu. Což bylo zbabělé, protože to nemohl slyšet. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem tušila, že tu se mnou zůstanou a já Charlieho ani omylem nepřesvědčím, abychom se stěhovali znovu. Musela bych mu říct pravdu. Což by znamenalo pobyt v nějakém pěkném sanatoriu a na tak málo jsem si vlastního života necenila.
„Edwarde?“
Zkusila jsem, protože mlčení nepřipadalo v úvahu. Já prostě musím zjistit, jestli mi chce ublížit.
Přišel mi od něj lístek.
Jak jsi věděla, kde jsme?
Opravdu jsem se na něj nechtěla podívat až tak zle, ale on to pochopil a svou otázku zformuloval lépe.
Co tu děláš? Ublížil ti ve Forks někdo?
Přikývla jsem. Nemělo cenu zapírat. On by to na mně stejně poznal.
Prohlédl si mě, jako by se snažil posoudit škody.
Vzala jsem si lístek a odepsala mu. Vylíčila jsem mu události ve škole.
Omlouvám se. Budu se ti snažit vyhýbat. Nikdo z nás ti neublíží, slibuju.
Nevěděla jsem, jak reagovat, tak jsem jenom přikývla. Zase. Po zazvonění se okamžitě zvedl a zmizel. Několik dívek zasněně vzdychlo.
Přišel zase až se zvoněním. Zjistila jsem, že tady je celá třída pohromadě a maximálně se přesouvá na hodiny biologie do jiné učebny.
Budeme spolu celé dny. Brrr.
Domu jsem dorazila celá zmatená. Copak jsem si to, že je upír, jenom vymyslela?
Blázním. Jak by mohl chodit mezi lidi? Ve dne? Asi jsem jednala moc zbrkle a nezjistila si všechny souvislosti. Budu postupovat pomalu. Začnu hned zítra.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)   (23.10.2010 19:25)

Tak Bellina reakce mě mrzí, ale chápu ji. Jsem zvědavá, jak bude reagovat, až zjistí že se živí zvířaty. To by se mohlo zlepšit, ne? Jsem moc zvědavá. Skotsko je přenádherné.

eMuska

9)  eMuska (20.10.2010 19:00)

Takže Śkótsko... a Edward... Úžasná kombonácia, som zvedavá, čo nového Bell zistí a ako celá love story dopadne...

Hanetka

8)  Hanetka (20.10.2010 08:07)

Už jsem vám to, holky, psala na ICQ. Jste kapitolu od kapitoly lepší a lepší. A Bella... moc se jí nedivím. A on si osud cestu vždycky najde, jak je vidět. Těším se na další pokračování... jestli si Bella s odtupem uvědomí, že jí od Cullenů nic nehrozí. Vždyť ji Edward přece zachránik, ne?

Amisha

7)  Amisha (20.10.2010 07:38)

Holky, vy byste toho neměli plné brejle, když si chudák uvědomila co se stalo s Mikem a hned na to tohle?

SarkaS

6)  SarkaS (20.10.2010 07:27)

Strašně jsem chtěla nezačít koment jako vždycky obdivným vzdechem,a le zkusit tentokrát něco inteligentního. Bohužel to nevyšlo. Po přečtení téhle kapitoly mi mozek zkolabovala je nutný kompletní restart... Snad jen vypíchnu události, které se mi přímo vypálily za víčka a já je teď ještě dlouhou dobu uvidím před sebou. Jako první Bellino odvrhnutí Edwarda. Bylo dokonale sepsané a její přirovnání k mrtvole jako by mi šlo z duše. Nazvala bych ho stejně. Ta šílená scéna na školní chodbě, z té mě bude mrazit ještě dlouho a troufám si tvrdit, že z ní budu mít pár nočních můr a nakonec překvapení ve Skotsku, které mě vlastně vůbec nepřekvapilo. Bylo to sice úplně jasné, ale i přesto to vyznělo překvapivě. To je něco čeho si vždycky cením... Takže jen tak dál, musím dát za pravdu Karolce, tohle byl zatím nejlepší díl!

sakraprace

5)  sakraprace (20.10.2010 06:24)

No, tak to jsem nečekala, že je úplně odvrhne Ovšem první den ve škole jsem normálně obrečela.:'-( :'-( Charlie mě dostal, že hned souhlasil. Moc by mě zajímalo, co se stalo jemu, že zrovna Skotsko?! Rovnou Edwardovi do náruče.
Holky, nádhera

Bye

4)  Bye (19.10.2010 21:28)

No panejo, holky tohle byla naprostá PECKA!!!
Celou kapitolu jsem jenom konsternovaně vstřebávala písmenka a nebyla schopná snad ani mrknout.
Napěchovaly jste toho do ní TOLIK!!!, že jsem emocema málem praskla.
Zvracející Bella, krčící se v rohu místnosti k smrti vyděšená z Carlisla (z Carlisla!!!). Dva měsíce staré mrtvoly Newtonových. Lidská zloba...
Díky za dva odlehčující okamžiky. Česneková pomazánka a Edward ve Skotsku (nevím proč, ale tak nějak mě jeho přítomnost zase uklidnila). Aspoň tehdy jsem se mohla nadechnout.
Mistrovská kapitola!!!

krista81

3)  krista81 (19.10.2010 21:26)

No, nevím ta reakce mě docela překvapila, čekala jsem kdeco jako útěk, křik, ale že to zajde až tak daleko? Ok, jsou upíři, ale přece s nimi žila, starali se o ni a nikdy ji neublížili, to jí to časem nedošlo??
A škola - fakt jako v Carrie (skvělý to příběh )
chudák Bella.
A Skotsko? Osud je opravdu zvláštní
Kdoví co všechno při pátrání zjistí a jak se všechno vyvine
Nedočkavě vyhlížím další díl

2)  bellla87 (19.10.2010 21:01)

Tak takú reakciu by som nečakala ale musím uznať že sa mi celkom páčila :D konečne aj iná varianta ...:D :D...je to dobré, čakám na pokračko :D

Karolka

1)  Karolka (19.10.2010 20:54)

Ráda bych nezačala citoslovcem, ale asi to nedokážu. Navíc ani nevím, které vybrat, protože toho teď cítím najednou tolik, že mám strach, že mě to roztrhne.
Začnu asi tím, že tuhle kapitolku považuju za nejlepší. A to se mi ty předchozí líbily hodně. Ale tohle bylo tak silné a sugestivní, že se mi ještě teď svírá žaludek.
Jsem naprosto nadšená Bellinou reakcí. Lidskou, přirozenou a neskutečně dobře napsanou. Já bych kromě toho, co udělala ona ještě ječela a utíkala.
To, co se pak dělo ve škole mi připomnělo slavný Kingův horor Carie. Zlo a šikana v krystalicky čisté podobě.
Stěhování do Skotska mě trochu překvapilo (jen ten fofr, ten fakt mi přišel naprosto přirozený), ale jsem neskutečně nadšená, že osudové lásce se prostě nelze vyhnout a oni dva na sebe prostě znovu narazili, protože to ani jinak nešlo.
Nedokážu vám ani vylíčit, jak strašně moc se těším na další kapitolu.
Klaním se a tleskám!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse - poster