30.12.2011 [22:20], Soutez, +Soutěže, komentováno 41×, zobrazeno 6720×

Poslední rok byla naprostá katastrofa. Začalo to měsíc před mým plánovaným stěhováním do Forks. Zazvonil telefon a smrtelně bledá máma mi o pár minut později roztřeseným hlasem oznamovala, že táta měl v práci nehodu a že je to vážně vážně špatné. Ještě ten den se ukázalo, že to bylo úplně nejhorší.

Ovládl mě hluboký smutek. Jednak jsem přišla o tátu, jednak jsem ho nestihla pořádně poznat. Trápilo mě, že jsem prošvihla možnost vytvořit si k němu skutečný vztah a že už to nikdy nedoženu. Vyplynul z toho i nepříjemný praktický důsledek – dalších pár měsíců jsem musela poslouchat máminy usoužené vzdechy. Rozhodla se zůstat do závěrečných zkoušek se mnou doma; s Philem jim musely stačit dlouhé telefonáty a jeho kratičké návštěvy.

Zkoušky ale přišly rychleji, než jsem čekala – najednou jsme seděli u stolu v drahé restauraci, máma popotahovala, Phil se usmíval a já se pomalu začínala těšit na vysokou. Konečně nebudu přítěží, konečně budou spolu tak, jak by chtěli.

„Mám pro tebe překvapení, Bello.“ Máma zalovila v kabelce a já se děsila předem. Její dárky byly vždycky naprosto mimo. Mimo můj vkus, mimo má přání, mimo mé potřeby.

„Vlastně je to dárek od táty, ale já jsem do tvých jednadvaceti odpovědná za tvoje dědictví, takže jsem všechno perfektně zařídila.“ Se širokým úsměvem přede mě položila několik papírů.

„Dědictví?“ Pokud jsem něco dědila, neměla bych o tom vědět?

„No za domek ve Forks toho moc nebylo, potřeboval pořádnou opravu, ale táta měl velmi slušnou životní pojistku. Nechala jsem si poradit od právníka. Ceny nemovitostí jsou na historickém minimu,“ – bylo jasně poznat, že máma právě pečlivě cituje nějaká cizí moudra – „takže jsem větší část těch peněz investovala do nádherného bytu v Seattlu. Nemusíš na koleje, holčičko!“ nadskočila nadšeně na židli. „A pokud ti po škole bude Seattle malý, ceny nemovitostí už budou zase nahoře a ty ten byt se ziskem prodáš.“ Zírala jsem na ni, jako by mi právě oznámila objev nové planety. Než si vzala Phila, platila jsem všechny účty, řešila opravy na domě, vozila auto do servisu. S tímhle jí očividně někdo poradil.

Philův pyšný výraz mi to osvětlil líp, než jakékoliv další otázky. Zhluboka jsem se nadechla.

„Nenapadlo tě, mami, že bych ty peníze mohla investovat třeba do lepší školy? I na tuhle mám studentskou půjčku! Budu bydlet ve vlastním bytě, a přitom budu makat jako blázen, abych utáhla všechno ostatní!“ Máma vykulila oči a vzápětí několikrát za sebou rychle zamrkala. Věděla jsem, co to znamená. Slzy. Bleskově jsem hrábla po papírech, nakoukla do nich a jako správný zbabělec k ní vzápětí zvedla přehnaně nadšený obličej.

„Víš co, mami? Máš pravdu, je to super investice. Já ten byt pronajmu a ze získaných peněz budu splácet tu půjčku.“

Uvěřila mi. Jako vždycky.

 

xxx

 

Ten byt byl obrovský, nádherný a – naprosto nepronajatelný. I když jsem cenu srazila tak, že jen nepatrně překračovala nezbytné náklady spojené s jeho provozem, nikdo o něj nestál. Pohrávala jsem si i s myšlenkou na jeho prodej, ale máma se s historickým minimem mýlila. To nastalo teprve teď a ztráta by byla tak vysoká, že jsem to prostě tátovi nemohla udělat. A tak jsem někdy v polovině září s nejistým úsměvem prošla kolem vrátného Alejandra, nacpala za tepanou mříž nádherně pomalého výtahu celý svůj majetek a s povzdechem ho zase vystrkala do haly ve dvanáctém patře. Minula jsem jen jediné dveře – ano, v celém patře byly jen dva byty – a ocitla jsem se – doma.

Skoro dvě stě metrů dubových parket a mramorové dlažby, dvě retro koupelny a kuchyň ve stylu francouzského venkova. Uprostřed budoucí ložnice jsem rozložila nafukovací matraci a násilím potlačila vzteklou vzpomínku na mámu.

Po týdnu získal můj život řád. Škola, po večerech práce v blízké luxusní restauraci – bydlet v téhle čtvrti mělo i nějaké výhody - do noci příprava na další den ve škole. Po pár dnech jsem zjistila, že sousední byt sice někomu patří, ale je už spoustu let neobydlený. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych se neměla sama na patře bát, ale rychle jsem se rozhodla užívat si klidu a relativní svobody. Žádné pouštění pračky jen přes den, žádné omezování s výběrem a hlasitostí hudby.

Tahle idyla ale trvala pouhý měsíc. Pak se do sousedního bytu nastěhoval ten cvok. Ten nemožný nesympatický nafoukaný a asociální chlap.

Edward Cullen.

 

 

xxx

 

 

Uplynulý rok byl tisíckrát horší, než všechny předešlé. Nechápal jsem, proč vybrali znovu Forks. Už při prvním pobytu to byla k uzoufání nudná díra a navíc ta patálie s vlkodlaky. Nejnudnější střední škola za posledních padesát let, nejvytrvalejší Jessica za posledních sedmdesát let a nejdivočejší výročí našich rodinných sobečků za posledních… no prostě za celou dobu, co ti dva tvořili pár.

Jen kvůli Esme jsem nezmizel na opačný konec světa a jen kvůli Carlisleovi jsem ve Forks vydržel do závěrečných zkoušek. A pak – konečně – pryč! Na ten překrásný secesní byt v Seattlu jsme téměř zapomněli. Teď se jevil jako ideální řešení. Zařízený do posledního detailu, každý z pěti set metrů přímo vyzařoval Esmeinu genialitu a její mimořádný cit pro detail. Cítil jsem se jako doma. Jen s tím rozdílem, že jsem měl po dlouhé době klid.

Lépe řečeno – první dva dny jsem si myslel, že budu mít konečně klid. Než jsem ji poprvé potkal. Tu neuvěřitelně voňavou, neuvěřitelně protivnou a neuvěřitelně… neuvěřitelnou dívku.

Isabellu Swanovou.

 

 

xxx

 

 

Výtah jsem doběhla na poslední chvíli. S otráveným výrazem ho zadržel, a když jsem vklouzla dovnitř, vyloženě se zašklebil. Odstoupil co nejdál ode mě a tvářil se, jako bych snad… páchla? Nenápadně jsem si přičichla k saku. Pak k vlasům. Nic neobvyklého. Blbec, řekla jsem si a otočila se k němu zády tak, aby jasně pochopil, jak moc je mi ukradený. Ve dvanáctém jsem poněkud vypadla z role. Vystoupil totiž se mnou. Na okamžik jsem se vyděsila. Srdce mi spadlo až někam k žaludku a podlomila se mi kolena. On ale vypadal, že ode mě skoro utíká.

U bližších dveří se krátce otočil a přes rameno po mně plivnul jedinou větu:

„Ahoj, jsem Edward Cullen a od pondělka tady bydlím.“ Pak zmizel.

Rozhodilo mě to víc, než bych byla ochotná přiznat. Doma jsem udělala obvyklé kolečko – sprcha, kuchyně, dlabanec pod dekou na matraci – pořád jsem neměla stůl a snažila jsem se topit co nejmíň – ale v myšlenkách jsem uvízla v tom pitomém výtahu. Když jsem se oprostila od vzteku a od jeho strnulého výrazu, uvědomila jsem si, jak moc dobře ten divný Edward Cullen vypadal.

Vysoký. Štíhlý, ale s přiměřenou muskulaturou (kde jsem to slovo, proboha, vzala?). A jeho obličej… Polkla jsem příliš rychle a málem se udusila zbytkem toustu. Došlo mi, že jsem nikdy neviděla nikoho hezčího. A když jsem zavřela oči, vybavilo se mi i něco dalšího. Jak jsem se snažila pachově analyzovat svoje odřené manšestrové sáčko, ucítila jsem něco jiného. Něco omamného. Něco, co mi zrychlilo tep dřív, než o pár pater později strach. Jestli je něco na těch řečech o chemické přitažlivosti, mám asi zaděláno na průšvih.

Od naprostého zcvoknutí mě zachránila únava. Byla středa. Jediný den, kdy jsem měla volno z práce. Jediný den, kdy jsem se mohla doopravdy vyspat. Odložila jsem prázdný talíř, plácnutím vytvarovala polštář do osvědčené hroudy a chystala se dohnat deficit z předešlého týdne. Přesně v tom okamžiku, kdy se mi realita začínala míchat s prvními útržky snů, se ozval jasný zvuk piána.

Až příliš jasný.

Má tam klavír? Hraje na klavír? Hraje na klavír v noci? Hraje na klavír každou noc, nebo má jen nějaký umělecký záchvat? Okamžitě jsem byla probraná. Dala jsem mu půl hodiny. Pak ještě půl. Ve dvacet tři třicet sedm jsem se konečně vymotala z deky, napůl nepříčetná jsem vytáhla cédéčko s Red Hot Chili Peppers, strčila ho do předpotopní věže a otočila tím správným knoflíkem doprava. Nadoraz.

Chopinovi za zdí došel dech. Na okamžik.

Další dvě hodiny mě deptal Chačaturjan.

Druhý den, po třech hodinách spánku, mě někde mezi pátou přednáškou a padesátým obslouženým stolem v restauraci přešla poslední romantická myšlenka na zvláštní oči a dokonalé rty toho spratka Cullena. Při návratu jsem se skoro složila na Alejandrův pult; ten zrádce mi ale s omluvným a hnusně alibistickým pokrčením ramen vysvětlil, že byt pana Cullena je větší než můj, navíc jeho rodina značně přispívá na opravu a údržbu vzácných vnějších štuk na domě a ještě ke všemu jemu, Alejandrovi, koupili do vrátnice tuhle senzační televizi, takže pokud si nestěžují byty pod ním a nad ním, nemůže vlastně nikdo nic dělat.

Shrábla jsem papírový sáček s nákupem a ignorovala Alejandrův významný pohled na kousky mrkvové natě, které se z něj sypaly.

A opět – jak jinak – Cullen ve výtahu. Jen tentokrát dobíhal on ke mně.

 

 

 

xxx

 

 

 

Po tom prvním setkání jsem málem utekl. Zpívající krev. Byl jsem si jistý. A tak blízko! Stačilo by jen zazvonit, usmát se, pozvat ji ven a… Ne! Tohle zvládnu! A jako vždycky, když mi bylo opravdu zle, tu byl klavír, aby mi pomohl. Moje milovaná hudba. Zaměstnané prsty, myšlenky soustředěné na tu vznešenou a dokonalou nádheru. Ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo nemyslet na to, jak blízko je to teplé srdce, které pumpuje sedm litrů dokonalé slasti, se za stěnou ozval neskutečný randál. Vlastně ne za stěnou. Pro moje uši to bylo stejné, jako by mi do hlavy bušilo kladivo naplněné tou hrůzou.

Dalo se dělat jen jediné. Důrazně podaný Šavlový tanec mě mohl spasit.

Vyhýbat se jí by znamenalo přiznat porážku. Slabost. Neschopnost vyrovnat se s tím pokušením. A tak jsem se další den vrátil domů v době, kdy jsem ji prostě musel potkat.

Držela v náručí papírový sáček s nechutně páchnoucím lidským jídlem. Zadoufal jsem, že ten zápach alespoň trochu překryje její vůni, ale mýlil jsem se. Naopak. Jako by vedle mrkve, pórku, těstovin a tofu ještě víc vyniklo to – to…

Z výtahu jsem prakticky vystřelil. Až doma jsem si uvědomil, že na mě mluvila. Jenže já vedle ní nemohl dýchat, takže ani mluvit. A rozhodně jsem vedle ní nedokázal myslet a jakkoliv smysluplně reagovat na něco, co říkala.

 

 

xxx

 

 

Ponížila jsem se a dostatečně odměřeným hlasem se mu pokusila vysvětlit, že musím nějak fungovat ve škole a v práci a že když nespím aspoň šest hodin, něco z toho nutně začínám šidit, což prostě nejde. Jenže on měl zase ten křečovitý výraz a místo na mě zíral na další kousky mrkvové natě, které padaly na leštěné dlaždice výtahu. Zdálo se, že mu ten bezvýznamný nepořádek působí skoro fyzickou bolest. Nejen, že je to klavírní maniak, ještě bude úchylný přes pořádek, ušklíbla jsem se a použila svou asertivní techniku záda pro Cullena. Jenže jsem se přistihla, jak ten pitomý sáček se zeleninou od sebe tak nějak odtahuju, aby mi nekazil další čichové zkoumání. A bylo to tam. Zase ta vůně.

Když jsem klopýtala z výtahu, srdce se mi zhouplo jako den předtím. I kolena měla dočasný problém. Jen už v tom rozhodně nebyl strach.

Ten večer nechal piáno v klidu. Měl štěstí. Já si připravila Nirvanu.

 

 

xxx

 

 

Další den jsem se rozhodla vzít si auto. Mého trochu rezavého miláčka, který všude potřeboval jeden a půl parkovacího místa. Všude, jen ne v úžasných garážích našeho úžasného domu. Od prvního dne jsem podle Alejandrových pokynů parkovala na místě 74A. 75A i 76A byly obsazené, ale tady se prostě metry nešetřilo, a tak jsem to zvládala s přehledem.

Vracela jsem se unavená, ale spokojená. Navíc bylo málo pravděpodobné, že ke mně někdo nastoupí, pokud pojedu výtahem už z garáží. Se spokojeným broukáním jsem najela ke svému parkovacímu místu a… dobrá nálada byla pryč.

Stálo tam. Obrovské, stříbrné a trapně nové. Volvo. Který normální chlap si kupuje Volvo? Pro případ, že by mě náhodou napadlo pochybovat, se na mě ze zadního nárazníku té esence snobismu šklebila barevná samolepka s žertovným obrázkem a nápisem Jezdím jako Edward Cullen.

Alejandro se mi omlouval. Alejandro vysvětloval. Alejandro dával jasně najevo, že mu začínám jít na nervy. Jasně, spletl to. Moje místo bylo 83B. Nejmíň o metr užší než 74A. V rohu. A najíždělo se na něj kolem obrovského sloupu, jehož omlácená omítka zdálky křičela, že nebudu první, kdo s ním bude mít pravidelný problém.

Když jsem další den potkala Cullena – tentokrát už před vchodem do domu – místo odpovědi na pozdrav jsem na něj zavrčela. Čekal na mě s výtahem, ale já vyrazila po schodech. Někde v šestém patře jsem se cítila o něco líp, ale mé odhodlání tohle mu nedarovat rozhodně neochabovalo.

Trochu mi to zjednodušil. Krátce po jedenácté se zase začal předvádět u piána.

Kurt by na mě byl hrdý. Tu noc byl Seattle zase jeho městem.

 

xxx

 

Mračila se na mě, dělala nepořádek ve výtahu i v hale, prakticky mi neodpovídala na pozdrav – zřejmě vůbec netušila, jak moc se musím přemáhat, abych v její blízkosti promluvil – a podezříval jsem ji, že mi několikrát nakopla auto v garáži. Volva mají neuvěřitelně hlasité a vytrvalé alrmy…

Nechápal jsem, co dělám špatně. A nezdálo se, že se to změní. Byl tady totiž zásadní problém. Z myšlenek Isabelly Swanové jsem neviděl absolutně nic. Ani záblesk. Nula. Problém byl, že mě často mátl i její výraz. Většinou se tvářila, jako by mě chtěla zavraždit pohledem, ale někdy, zcela výjimečně, ta sveřepost zmizela. Jako by se zapomněla. Její tvář zněžněla. Zkrásněla.

Tehdy jsem utíkal domů ještě rychleji a dlouho do noci se z toho zmatku ve své hlavě pokoušel vyhrát všemi skladbami, na které jsem si dokázal vzpomenout.

Její přehrávač jsem se naučil nevnímat. Dávno jsem přestal doufat, že někdy pustí něco, co by připomínalo hudbu.

 

 

xxx

 

 

Tolik jsem se soustředila na svůj boj s Edwardem Cullenem, že jsem úplně zapomněla sledovat kalendář. Mámin telefonát mě vrátil do reality.

„Mami, mně se na Floridu nechce. Nemám na žádné Vánoce náladu, musím se učit.“ Navíc má můj ujetý soused velkou rodinu, takže určitě na svátky vypadne a já si užiju pár dnů klidu.

„Ale Bello…“

„Ne, mami, nezlob se, už jsem se rozhodla. Letos neslavím.“

 

 

xxx

 

 

Nechtěl jsem poslouchat její telefony, ale někdy to prostě nevyšlo. Neodjede? Bude sama v době, kdy jsou všichni doma? S rodinou?

Bezmyšlenkovitě jsem sáhl pro mobil, který mi lehce zavrněl v kapse. Alice. Jistě.

Asi bych ti mela napsat, at okamzite prijedes, ale tentokrat to necham na tobe.

Nechá to na mně? Není nemocná? A co vlastně nechá na mně? Rozhodnutí?

Další zavrnění.

Vzdyt ty uz ses preci rozhodnul, bratricku.

 

 

 

xxx

 

 

 

Tři dny před Vánoci jsem ho nepotkala. Alejandra jsem se nechtěla ptát, určitě by mu to vyklopil. Ale dlouhé minuty jsem stála s uchem přitisknutým na tu stěnu, později dokonce na jeho dveře a nic. Ticho. Dokonalé, absolutní, skvělé.

Ještě čtyřiadvacátého ráno mi připadalo skvělé.

V poledne lehce rozčilující.

Večer už jsem to nemohla vydržet, hodila jsem na sebe teplou bundu a vyrazila na procházku. Když se unavím, líp usnu. Nebudu nervózní z toho, že jsem sama. V bytě sama. Na našem patře sama.

Že je se mnou něco špatně mi došlo ve chvíli, kdy jsem místo na ulici stála v garáži a pohled na prázdné parkovací místo 74A ve mně tentokrát nevyvolal nadšení, ale jakési těžko vysvětlitelné rozladění. Smutek, musela jsem si přiznat o hodinu později.

Venku mrzlo. Šlapat vánočně vyzdobenými ulicemi jsem vydržela sotva půl hodiny. Nakonec jsem si vzala taxi a nechala se odvézt domů. Objednala jsem si čínu a s rychle chladnoucími krabičkami a teplající plechovkou piva si zalezla do své provizorní postele.

A pak to bylo najednou všechno nějaké přesolené. Mokré a přesolené. Dům byl tichý, jako by ke svým dokonalým vzdáleným rodinám odjeli všichni. Představovala jsem si je – svátečně oblečené, trochu nervózní a usměvavé, jak sedí kolem slavnostně prostřených stolů, povídají si a každým gestem a pohledem si říkají, jak moc se mají rádi. Brečela jsem do polštáře a představovala si u toho stolu sebe. Ale ne s mámou, Philem nebo s tátou. U toho stolu, na který jsem ještě pořád nenašetřila, seděl najednou usměvavý Edward Cullen a já. Natahoval se ke mně, doléval mi víno a se smíchem mi utíral drobečky z horního rtu.

Když se ozvalo první tiché zaklepání, myslela jsem, že je to jen součást mé dokonalé představy.

 

 

xxx

 

 

Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Připravit dokonalou vánoční výzdobu celého bytu a nakoupit všechno potřebné mi zabralo sotva jedno dopoledne. Pak jsem si prostě jen sedl a čekal. A tentokrát úplně nepokrytě poslouchal.

Zdála se v pořádku. Ještě den před svátky byla v práci, broukala si, četla si, jedla a spala. Nikomu už nevolala a nikdo nevolal jí.

Na Štědrý den už si nezpívala. Odpoledne nervózně chodila po bytě a nakonec vyrazila ven. Musel jsem za ní. Už jsem neměl na vybranou. Sledoval jsem ji zdálky a vypadala tak ztraceně a opuštěně, až mě to bolelo. Její hrdá tvrdohlavost jako by se v mraze scvrkla do nepatrné kuličky, kterou rozpustila v dlani.

Pak si vzala taxi a vrátila se domů. Dodržela všední postup. Koupelna, jídlo, postel. Pak k tomu ale něco přidala. Něco, s čím jsem nepočítal. A s čím jsem si vůbec nevěděl rady.

Na její dveře jsem klepal dřív, než jsem si to stihl promyslet.

 

 

xxx

 

 

I když už jsem ho viděla, i když už stál tak blízko, že jsem se ho mohla dotknout, pořád jsem si nebyla jistá, jestli za tím není moje rozjetá fantazie. Utvrzoval mě v tom i fakt, že tenhle Edward neměl ani trochu křečovitě zaťatou čelist, nespokojeně nakrčené obočí a ramena nahrbená jako před rvačkou.

„Edwarde?“ zkusila jsem to opatrně a rychle vykoukla do chodby, jako by někdo mohl být svědkem toho, že mluvím se svým přeludem. Usmál se a trochu couvnul. Jistě, málem jsem mu při tom manévru dala hlavou do žaludku.

„Ahoj, Bello.“ Jak to, že jsem si nikdy neuvědomila, jaký má hlas?

„Potřebuješ něco?“ zkusila jsem se vzpamatovat.

„Možná spíš… někoho,“ řekl tiše a zvážněl. „A ty?“ dodal dřív, než jsem na to stihla zareagovat.

„Já nevím.“ Znělo to jako zakvílení, protože jsem si představila, že za pár vteřin odejde a já se vrátím na tu pitomou matraci pod tu pitomou starou deku.

„Mohl bych…“

„Jo!“ vyjekla jsem dřív, než stihl dopovědět. Oba jsme se rozesmáli, i když jsem na chvíli měla pocit, že jsem v tom našem tříměsíčním souboji právě prohrála.

„Mohl bych tě pozvat k sobě? Víš, původně jsem letos Vánoce nechtěl slavit, ale nakonec mě to nějak přemohlo. A teď tam sedím, zírám na tu obrovskou jedli a je to prostě…“ Mluvil hrozně rychle, jako by to chtěl mít za sebou. A na konci se totálně zasekl.

„Ale ty mě nesnášíš,“ zkusila jsem mu připomenout, jak to mezi námi vlastně je.

„Nesnáším, když tě pár hodin nevidím. Nesnáším, když jsi za tou tlustou zdí potichu. Nesnáším, když pláčeš.“

Bylo to strašně jednoduché. Sklonila jsem hlavu, podívala se na jeho ruku a natáhla tu svou. A on to pochopil úplně správně.

Ten rok jsem nakonec Vánoce přeci jen slavila.

A potom už mě nikdy nenapadlo, že by to mělo být jinak.

Nikdy.

Rozumíte?

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

«   1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!