15.04.2011 [08:15], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 13×, zobrazeno 3104×

23. ANDĚL

 

 

 

Tak konečně trochu víc písmenek. Snad potěší.

Tu vzdálenost mezi Bellou a mnou jsem překonal na jediné mrknutí oka. Zhroutil jsem se vedle ní a vztáhl ruce k jejímu tělu. Okamžitě jsem si to rozmyslel. Bál jsem se na ni sáhnout, abych jí nějak neublížil. Všude byla samá krev. Její srdce bláznilo. Chvilku bilo jako o život, pak mlčelo. Šílel jsem vzteky a strachy.

Ignoroval jsem hluboké zlé zavrčení Emmetta, šokující cvaknutí Jasperových zubů a vysoké kvílení Jamese, které najednou ustalo…

„Bello, prosím tě! Bello, poslouchej mě, prosím, prosím tě, Bello, prosím!“ vzlykal jsem těsně vedle ní. Lehce se jí zavlnily rty. Propadala se do chvilkových stavů bezvědomí, ale můj hlas s ní cosi dělal. Vnímala mě. Slyšela mě. Chtěla mi něco říct, ale byla tak neuvěřitelně slabá… Tohle jsem zavinil já. Za to můžu já! Je to moje vina!

„Carlisle!“ zařval jsem přes rameno. Její srdce opět vynechalo jeden úder. Zaplavil mě čistý a neředěný děs.

„Bello, Bello, ne, ach prosím, ne, ne!“ Skoro jsem řval, jak jsem se cítil bezmocný a zbytečný. Její krev byla všude. Na tváři, na rukou, na nohou… Pohnula paží. Snažila se jí zvednout. Tápala s ní v prostoru. Zalapala po dechu a zvrátila hlavu dozadu. Přikrčil jsem se bolestí, která z ní vyzařovala. Jak jí mám pomoct? Jak?!

Carlisle byl v mžiku u nás, posadil se Belle za hlavu a vzal ji do dlaní, aby zjistil škody. Jakmile ji hlavu natočil, vykřikla.

„Bello!“ Zděsil jsem se, že jí něco udělal. Zhoršil zranění, které nebylo vidět.

„Ztratila něco krve, ale rána na hlavě není hluboká,“ informoval mě klidně. „Dávej pozor na její nohu, má ji zlomenou.“

Zlomenou?! Litoval jsem, že jsem si Jamese nepodal sám. Neměl jsem šanci ho rozervat kousek po kousku, jak jsem chtěl. Za tohle všechno by měl trpět mnohem déle, než pár vteřin.

Carlisle pokračoval ve vyšetřování. Prohmatával ze strany její hrudní koš a Bella vzlykla. Snažila se pohybem vymanit z jeho sevření, ale s Carlisleem to ani nepohnulo. Věděl, co dělá a znal svou práci. Teď tu byl jen profesionální doktor.

„Také jí zlomil pár žeber, myslím,“ pokračoval.

„Edwarde,“ vzdychla sotva slyšitelně. Poznala mě. To jediné slovo mi na chvíli dalo tolik energie, že pro to, abych jej z jejích úst slyšel znovu, bych lámal skály.

„Bello, budeš v pořádku. Slyšíš mě, Bello? Miluju tě.“ Musel jsem jí to říct. Naivně jsem si myslel, že když jí to připomenu, nenechá mě tu. Neopustí mě. Dá jí to sílu.

„Edwarde,“ zopakovala.

„Ano, jsem tady.“ Cítil jsem, jak mě v nose cosi pálí. Chtělo se mi brečet radostí, že mluví. Že vnímá. Našel jsem ji a už to bude dobré. Žije.

„Bolí to,“ zanaříkala.

„Já vím, Bello, já vím,“ tišil jsem ji, „Nemůžeš něco udělat?“ prosil jsem Carlislea, který stále ohmatával její tělo. Otočil se ke dveřím, kde stála vykulená Alice. Svírala v ruce tašku.

„Mou tašku prosím… Zadrž dech, Alice, to pomůže,“ sliboval Carlisle.

„Alice?“ zasténala Bella.

„Je tady, věděla, kde tě najít,“ vysvětlil jsem a podíval se na Alici. Usmála se.

„Bolí mě ruka,“ vzdychla ochraptěle.

„Já vím, Bello, Carlisle ti něco dá, přestane to.“ Byla tak neuvěřitelně potlučená a zakrvácená. Krev. Do teď mě ani nenapadlo, jak omamně voní. Bylo to vedlejší. Nepodstatné. Měl jsem pocit, že to ani nemůže být lidská krev. Necítil jsem ji tak bolestně. Belly stav mi přehodnotil priority.

„Ruka mě pálí!“ vykřikla. Nechápal jsem, proč se soustředí jen na ruku. Měla horší zranění. Nohu, hlavu… Zaplavil mě pocit, že je tu něco mnohem horšího než její zranění. Začal jsem se opravdu bát.

„Bello?“ Chtěl jsem se zeptat, co má s rukou, ale začala šíleně křičet a zmítat se.

„Ten oheň! Uhaste někdo ten oheň!“ řvala bolestí.

„Carlisle! Její ruka!“ řekl jsem s novým přívalem šílenství. Uviděl jsem ty dva půlměsíce, jak z nich v pramíncích teče Bellina krev. Zatmělo se mi před očima.

„Kousl ji.“ Carlisleův hlas už nebyl klidný, byl zděšený.

Udělej to, Edwarde, vybídla mě v duchu Alice.

Zalapal jsem po dechu a zadržel jej. Snažil jsem si pročistit hlavu a zahnat tu nejhorší myšlenku. Je pozdě…

„Edwarde, musíš to udělat,“ naléhala na mě Alice.

„Ne!“ zařval jsem vztekle.

„Alice,“ naříkala Bella a upoutala mou pozornost.

„Může být ještě šance,“ prohlásil Carlisle.

„Jaká?“ vyhrkl jsem s nadějí.

„Podívej se, jestli dokážeš vysát jed z rány, je docela čistá.“ Zatímco Carlisle mluvil, zašíval Belle hlavu, aby zastavil krvácení.

„Bude to fungovat?“ Alicin hlas byl napjatý. Nic neviděla, protože já se nerozhodl. Nemohl jsem to udělat. Jak? Vystavit Bellu nebezpečí? Já? Napít se její krve? Neměla by pak nejmenší šanci, nebo ano?

„Nevím,“ odpověděl Carlisle. „Ale musíme si pospíšit.“ Podíval se na mě zvláštním pohledem. Bylo to na mně.

„Carlisle, já… Nevím, jestli to dokážu.“ Ztratí svou duši, přijde o všechno lidské, protože nejsem schopný jí pomoct.

„Rozhodnutí je na tobě, Edwarde, ať tak nebo tak. Já ti nemůžu pomoct. Musím tady zastavit to krvácení, jestli jí budeš vysávat krev z ruky.“ Bella sebou opět zazmítala a přes zaťaté zuby zasténala. Dokázal jsem si představit, jak jí ten oheň sžírá a spaluje. Slíbil jsem, že Bella bude žít. I když bude se mnou, bude v pořádku. Nedokázal bych žít s pocitem, že tu není mojí vinou. Ale tohle nedokážu. Nejsem schopný přestat. Nikdy jsem to nezkoušel!

„Edwarde!“ zakřičela, jako kdyby věděla, co potřebuju slyšet. Zavřela pevně oči v přívalu nové bolesti, následně je opět vytřeštila a zabodla se pohledem přímo do mé tváře. Trpěl jsem za to, co jsem byl, ale Bella by neměla. Neměla by odnášet moje prokletí.

„Alice, sežeň mi něco, čím bych jí zafixoval nohu!“ Carlisle byl skloněný nad Bellinou hlavou. „Edwarde, musíš to udělat hned, nebo už bude pozdě,“ pobídl mě. Selhal jsem. Bella se na mě stále dívala. V jejích očích byla prosba. Strach. Důvěra? Věřila mi. Dokážu to! Nechci o ni přijít! Nesplní se ani jedna z Aliciných vizí! Nedovolím to. Ještě pořád to můžu zvrátit. Dokážu to. Nespouštěl jsem z ní oči. James nevyhraje. Nedostane Bellu. Vztekle jsem zatnul čelist a sevřel Bellinu paži ve svých rukách. Rozhodně jsem se nadechl a sklonil hlavu k ráně. Přitiskl jsem rty a vtáhl do sebe Bellinu kůži. Z malých ranek po Jamesových zubech se mi do úst řinula její krev. Zatočila se mi hlava. Zatmělo se mi před očima a kdesi uvnitř mě se k povrchu začalo drát to monstrum. Jásalo a lačně si vychutnávalo tu nasládlou manu. V dálce jsem slyšel Bellin bolestný křik, ale bylo mi to jedno. Nebyl jsem to najednou já. Monstrum převzalo vládu. Já jen sál a s každým polknutím jsem toho chtěl víc. Krev nebyla čistá, ale ta příchuť Jamesova jedu mizela. Jako kdyby alkoholik pivo zapíjel vínem a víno whisky. Lepší od každého loku. Cítil jsem, jak se mi plní tělo a nabírám sílu.

Edwarde, vzdychla v duchu Alice. Probralo mě to. Nechtěl jsem ani za nic přestat. Tak lahodnou chuť jsem dlouho neochutnal. Alice mi přehrála vizi zbídačeného Bellina těla. Do úst se mi nalila hořká příchuť morfinu, mísící se s odrazem uplynulé vize. Znechutil jsem sám sebe, trhl jsem sebou a tím i s Bellinou paží od svých úst. Jakmile jsem se na ni podíval, byl jsem při smyslech. Rozzuřený tím, že jsem se málem neovládl. Zabil bych ji, kdyby tam nebyla Alice? Přestal bych sám? Já ale sám přestal.

„Edwarde,“ vzdychla Bella. Styděl jsem se. Mračil jsem se, oči zabodnuté do její pohasínající tváře.

„Je přímo tady, Bello,“ ujišťoval ji Carlisle.

„Zůstaň, Edwarde, zůstaň se mnou…“ prosila mě.

„Zůstanu,“ slíbil jsem jí, naplněn zvláštní radostí. Přestože jsem ji málem zabil, dostal jsem ji do spárů Jamese a nedokázal tomuhle všemu zabránit, chtěla mě u sebe. Její krev pro mě stále byla tou nejdokonalejší věcí, ale její život měl větší cenu. S ní – ne, bez ní bych to nebyl já. Už nikdy.

Spokojeně vzdechla, což mě přimělo k lehkému úsměvu. Řekl jsem to, co chtěla slyšet, a s tou největší radostí. Už sebou neházela. Ležela klidně a unaveně. Srdce se taky srovnalo.

„Je všechno venku?“ zeptal se Carlisle.

„Její krev chutná čistě. Cítím chuť morfinu.“

„Bello?“ zavolal na ni Carlisle.

„Mmmmm?“ zamumlala ospale.

„Je oheň pryč?“ Carlisle se sám pro sebe lehce pousmál. Vypadala sladce, jako malá holčička, kterou v noci táta budí. A díky mně bude budit.

„Ano. Díky, Edwarde.“

„Miluju tě,“ odpověděl jsem na její poděkování.

„Já vím,“ vydechla a já se rozesmál. Tiše, abych ji neprobudil. Naplnil mě zvláštní klid.

„Bello?“ zeptal se Carlisle znovu.

„Co je?“ zamručela protivně. Rozplýval jsem se nad ní.

„Kde je tvoje matka?“ Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se kolem. Opět vyděšený, že jsme to zkazili.

„Na Floridě,“ vzdychla. „Podvedl mě, Edwarde. Díval se na naše videa.“ Zamračila se. „Alice,“ snažila se otevřít oči. „Alice, to video – on tě znal, Alice, věděl, odkud pocházíš,“ brebentila z posledních sil. „Cítím benzín,“ dodala překvapeně. Jak by ne. Za námi si Emmett s Jasperem začali hrát s ohněm a zbytky Jamesova těla. Pocítil jsem silné zadostiučinění, že je mrtvý a alespoň trochu trpěl.

„Je čas ji přemístit,“ řekl Carlisle.

„Ne, chci spát,“ bránila se.

„Můžeš spát, srdíčko, já tě ponesu,“ uklidňoval jsem ji a sobecky se nemohl dočkat, až ji sevřu v náruči a odnesu si odtud. Opatrně jsem jí protáhl ruku pod zadečkem, abych se nedotkl zraněné nohy, a druhou jsem vsunul za záda. Stočil jsem si ji do náruče a lehce ji zvedl.  „Teď spi, Bello,“ zašeptal jsem jí do ucha a vdechl vůni její kůže a jejích vlasů.

„Spí?“ zajímala se Alice, zatímco mi otevírala dveře studia. Přikývl jsem v obavě, že by ji můj hlas vzbudil. „Odvez ji s Carlisleem. My se tam nějak dopravíme.“

„Možná byste mohli zajistit ehm… Důkazy?“ navrhl jsem tiše a zkontroloval Bellu, jestli jsem ji nevzbudil. Alice se zahleděla do prázdna, načež se rozzářila a málem vyjekla radostí.

„Bude to dokonale uvěřitelné, slibuju,“ vyjekla tiše a znovu poskočila. Viděl jsem, jak se vyžívá v demolici hotelového schodiště, vysklívá okno a ničí květináče na něm. Zavrtěl jsem pobaveně hlavou. Už jsem mohl. Měl jsem Bellu v náruči. Forda, kterého jsme si vypůjčili, jsme nechali před studiem a rozeběhli se k hotelu, kde jsme si přivolali sanitku poté, co nás Alice přihlásila a Emmett se dobrovolně skutálel ze schodiště skrz okno. Přijela ve chvíli, kdy Carlisle skládal svůj lékařský kufřík a vypadalo to, že Belle právě došil hlavu.

„Carlisle Cullen, pánové. Dívka má nalomená žebra, myslím. Nohu jsem zafixoval a hlavu zašil. Teď už je to na vás,“ řekl naprosto klidně. „Jsem lékař. Přijel jsem se synem.“ Víc jim neříkal. Muži v červených vestách naložili Bellu a s majákem se vydali k nemocnici. „Jedeme,“ zavelel Carlisle a přivolal taxík. Než přijel, pobídl jsem Alici, aby zavolala Renée a Charliemu.

„Řekni jim to opatrně,“ prosil jsem, zatím co jsem nastupoval do auta.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Twilly (17.05.2011 17:55)

Silná kapitola, hodně silná... moc citová... jak debil jsem zase byla v tom autobuse, jak debil... ale ať, stálo mi to za to. Od tebe... JO!!!

10)  krista81 (17.04.2011 01:18)

Krása, nádherně popsané.

Edward jak se rozhodoval jestli dokáže Bellu zachránit.

Alice vytvářející důkazy

A Carlisle, dokonalý doktor v každé situaci.

8)  milica (16.04.2011 09:40)

Krásně popsané emoce
No a Alice byla skvělá

7)  HMR (16.04.2011 07:12)

Řekni jim to opatrně??? To mě pobavilo, ono to jde?
A písmenka potěšila!!!

5)  Fanny (15.04.2011 20:09)

Dokonale vymyšlené. Ach ta Alice

1