12.04.2011 [18:30], MisaBells, ze série Slunovrat, komentováno 16×, zobrazeno 2868×

22. HRA NA SCHOVÁVANOU

Edwarde!!! Pomalu jsem otočil hlavu směrem doleva. Alicin hlas byl šílený strachy a hysterií. Když jsem se setkal s jejím obličejem, zamrzl jsem. Dlaně měla spojené k sobě a tiskla si je ke rtům. Jasper ji držel kolem ramen a snažil se ji uklidnit.

Edwarde… Edwarde, já… Ach, Edwarde… Viděl jsem, jak mluví na sedadlech s Bellou. Přijímá od ní dopis pro Renée a odchází si pro jídlo. Vybrala si Jaspera, kvůli jeho daru. Prý.

Kmitl jsem pohledem z Alice k Jasperovi a kývl hlavou. Pochopil mě. Ve vteřině jsem viděl znovu Bellu, jak najednou potřebuje na záchod a mizí ve dveřích toalet. Jak Jasper čeká a pomalu mu dochází, že když projde těmi dveřmi, nenajde ji tam.

Podlomila se mi kolena, když mi Alice ukázala svou vizi z místnosti se zrcadly a bezkrevnou Bellou. Emmettovy paže se mi omotaly kolem nadloktí a Carlisle nás popostrčil směrem k těm dvěma. Vytrhl jsem se mu a zamířil hned ven z letiště.

„Kde je ta místnost?“ sykl jsem. Alice s ostatními mi byla v patách.

„Je to baletní studio…“ Proletěl jsem vchodem a před budovou letiště jsem se rozhlédl. „Edwarde, tam!“ vyhrkla a ukázala na tmavý Ford Focus. Jeho majitel od něj právě odcházel. Vrazil jsem do něj a vytáhl mu klíčky z kapsy.

„Hej!“ vyhrkl. Probodl jsem ho pohledem a přivřel víčka.

„Omlouvám se,“ zavrčel jsem tiše a ledově.

„V pohodě, kámo,“ vyhrkl a měl co dělat, aby se nerozběhl pryč.

„Můžu řídit,“ prosila Alice.

„Ne,“ odsekl jsem, a aniž bych čekal, až ten majitel odejde dost daleko, nastoupili jsme. „Kudy?“ Třásl jsem se vzteky a strachy. Když jsem se odpíchl od kraje, vybídl jsem Alici, aby mi to celé znovu převyprávěla.

„Bella zrovna vstala, když přišla ta první vize. Jenže jsem ji nedokázala nakreslit. Nějak se mi to mlžilo, takže mi došlo, že to není jisté, ale stejně… No, a pak přišla ta druhá vize a Bella poznala baletní studio ve Phoenixu. Pořád jsem si říkala, že to může být jen náhoda. Phoenix je ohromné město. Jak by se k ní dostal? Co by ho vedlo do studia? S Jasperem jsme o tom mluvili a shodli se na tom, že to nemusíš vědět. Nebyl důvod. Bella byla u nás v bezpečí a na tom trvám!“ dodala, když jsem se nadechl k jízlivé odpovědi. „Pak jste volali a Bella byla nadšená. Rozzářila se, vážně.“

„Upřímně doufám, že to ještě uvidím na vlastní oči,“ zamumlal jsem. „A pak?“

„Pak měla Alice tu vizi s Belliným domem,“ vydechl Jasper. „Bella zrovna znovu vstávala, když to Alice kreslila. To už nám došlo, že je něco špatně. Hodně moc špatně.“

„Něco špatně bylo od počátku, Jaspere,“ sykl jsem.

„Já vím, ale tohle bylo jiné. Bella chtěla mluvit s mámou. Nechat jí vzkaz – to bylo poté, co jsi volal – a teď jí to číslo volalo zpět, když Alice domluvila s tebou.“

„Edwarde, volala jí vyděšená Renée. Nejspíš ji měl, ale podle toho, co říkala do telefonu…“ Alice tiše vzlykla a zakryla si ústa dlaní.

„Všechny nás dostal, není to vaše vina,“ tišil je Carlisle. Mlčel jsem. Nebyl jsem si jistý, že bych dokázal něco povzbudivého říct.

„Ale proč pro Renée psala dopis, když věděla, že je tam?“ přemýšlel nahlas Emmett. Zamračil jsem se. Tohle byla jeho silná chvíle. Pálilo mu to a Alice si toho taky všimla. Vytáhla z kabelky obálku a několikrát ji otočila v ruce.

„Asi si teď nebudeme hrát na poštovní tajemství, co?“ rýpl jsem do Alice. Přikývla a otevřela jej. Sledoval jsem to jejíma očima a ihned mi došlo, že tohle rozhodně nepsala pro Renée.

„Je pro Edwarda!“ vyhrkla Alice. Natáhl jsem ruku a odmítal číst nahlas.

„Jen nás nevybourej,“ zamručel dotčeně Emmett, který přišel o trošek romantiky z dopisu. Jednou rukou jsem řídil a v druhé svíral dopis.

Edwarde,

miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.

Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.

A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě teď můžu žádat. Udělej mi to kvůli.

Miluju tě. Odpusť mi.

Bella

Tupě jsem to sledoval a nevěřil vlastním očím. Vážně tam šla dobrovolně a ještě po mně chtěla… Ne, tohle bude snad jediná věc, kterou jí nedokážu splnit. Jestli jí něco udělá, budu ho pronásledovat, dokud ho nezabiju. Vrátil jsem dopis Alici, která jej složila a dala zpět do obálky. Semkl jsem rty do úzké linky a mlčel jsem. Nikdo nic neřekl. Carlisle se mi vpíjel do tváře přes zpětné zrcátko, Emmett se vztekal a sledoval okolí a Jasper si prohlížel Alici. Ta měla hlavu sklopenou do klína a vypadala utrápeně. Uvědomil jsem si, co pro mě dělají a že tu nejsou jenom kvůli tomu, že jsem rodina. Přijeli, aby zachránili Bellu. Jejich Bellu. Měli ji rádi skoro stejně jako já. Alice myslela na ty dva dny, kdy měla Bellu u sebe. Promítala si jejich rozhovory, když se tam mezi tou spoustou slov objevila šedá clona.

„Co tam bylo?“ vyhrkl jsem.

„Nic. To není důležité,“ odpověděla pohotově. Viděl jsem v jejích vzpomínkách Bellinu tvář. Unavenou, ztrápenou a vyčerpanou. Jen v jedné byla o něco šťastnější. Držela telefon a já si mohl myslet, že to je kvůli mně. Že to můj hlas ji způsobil to jiskření v očích. Bože, já vím, že nemám jediné právo po tobě něco chtít, ale nedovol, aby se jí něco stalo. Neber mi ji. Udělám cokoliv! Cokoliv! Vzdychl jsem a promnul si kořen nosu. „Co se děje?“ zajímala se Alice, když jsem se zamračil.

„Kromě toho, že je Bella ve smrtelném nebezpečí?“ odsekl jsem. Svíral jsem volant tak silně, až mi málem zůstal v ruce.

„Edwarde, tady zatoč!“ zavelela. Strhnul jsem volant a stylově proletěl zatáčkou i následnou křižovatkou.

„Asi bys měl ubrat. Nepotřebujeme konflikt s policií, Edwarde,“ pobídl mě tiše Carlisle ze zadní sedačky. I když měl pravdu, nedokázal jsem nohu z plynu sundat. Jímala mě hrůza a strach, že přijdu pozdě.

„Edwarde! Už tam je!“ vyjekla Alice.

„Už?“ zhrozil jsem se.

„Je v tom studiu. Je tam! Není už doma…“ Zvláštním způsobem se mi ulevilo. Nemusel jsem se bát, že…

„Jaspere!“ zavrčel jsem.

„Promiň, jen jsem chtěl pomoct. V klidu se to řeší všechno lépe,“ vzdychl.

„Já nechci být v klidu. Chci mít neuvěřitelný vztek a vybít si jej na tom stopaři, chci držet živou a zdravou Bellu v náručí.“ Nic víc, nic míň. Jen tohle. Uplatil bych samotného ďábla, kdyby mi tohle nabídl. Cokoliv. Jen aby se jí nic nestalo. Když Jasper přestal působit, došlo mi, že bych se na ty dva měl vážně a hrozně moc zlobit. Nedodrželi slib. Neohlídali ji. Podcenili to stejně tak, jako já podcenil toho bídáka Jamese. Jenže Bella si to nepřála a já měl pocit, že alespoň tuhle část dopisu můžu splnit.

„Co se bude dít?“ zajímal se Emmett a nepatrně se zavrtěl vedle Carlislea. „Jako, až je najdeme, myslím.“

„Vezmete Bellu pryč a já si to vyřídím se stopařem,“ sykl jsem.

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad, Edwarde,“ odporoval Carlisle. Podíval jsem se mu do očí přes zpětné zrcátko.

„Potřebuju to,“ naléhal jsem s největší upřímností, jaké jsem byl schopný. „Musím to být já.“

„Co když bude Bella zraněná?“ špitl Emmett. Sevřel jsem znovu volant. Alice ke mně natáhla ruku a lehce mě pohladila po hřbetu dlaně. Povolil jsem.

„Emmette, nemaluj čerty na zeď,“ odpověděla mu a povzbudivě se na mě usmála. Jako kdyby ona nevěděla nejlíp, co viděla. „Ta vize je nezřetelná. Mění se,“ řekla povzbudivě. Jen jsem kývl a zatočil podle ukazatele.

„No ne, ale tak víte co… Sorry, Jaspere, ale nejsi tak stabilní vůči lidské krvi. Nebyl by to olej v ohni, kdyby Bella krvácela a my tam nakráčeli?“ pokračoval Emmett.

„Emmette,“ tišila ho Alice.

„Jednoduše zadržíš dech, Emmette,“ vysvětlil mu Carlisle. „A dohlédneš na Jaspera.“

„Byl jsem s ní dva dny v jednom pokoji. Nemyslíte, že už jsem schopný?“ mručel Jasper.

„A krvácela?“ rýpl si Emmett. Zavrčel jsem na ně.

Promiň, nechal jsem se unést, obhajoval se Emmett.

Před námi se objevila ohromná a stará budova. Ani jsem nepochyboval, že by to nebylo ono. K mé hrůze mi tu skutečnost potvrdil i uši rvoucí zvuk zevnitř. Srdceryvný výkřik.

„Bello,“ hlesl jsem sotva slyšitelně, ochromený děsem a panikou. Vyletěl jsem z auta dřív, než zastavilo. Viděl jsem jen letmo Alici, jak sáhla po ruční brzdě. Auto sebou trhlo, jak se snížily otáčky a nebylo vyřazeno.

Edwarde! Edwarde, počkej! Křičela Alice, ale já ji ignoroval. Proběhl jsem vchodovými masivními dveřmi a zachytil intenzivní vůni. Nebyl to ten koberec na zemi, ani plastové židle. Tohle mi podlomilo kolena a nutilo mě to křečovitě zatínat zuby, abych neřval vzteky. Ve vzduchu jsem cítil krev. Zamrzl jsem na několik vteřin, když se ozval další Bellin křik. Naprosto iracionálně jsem otevíral všechny dveře, neschopný se soustředit. Slyšel jsem je. Slyšel jsem Jamesův slizký hlas a Bellino splašené srdce. Cítil jsem, jak se ve mně vaří neexistující krev a žene se mi do hrdla. Vrčel jsem.

„Nechtěla bys radši přimět Edwarda, aby se mě pokusil najít?“ zeptal se kdesi James lísajícím hlasem. V tu chvíli jsem věděl kudy.

„Ne! Ne, Edwarde, ne –“ Tříštící sklo mi vehnalo do těla novou sílu, kterou jsem ztratil, když jsem Bellu nenašel na letišti.

Rozrazil jsem dvojité dveře a naskytl se mi pohled na zdemolovanou zrcadlovou stěnu, přikrčeného Jamese u těla Belly. V ten okamžik bylo pryč celé mé přesvědčení, že se lidi nezabíjejí. Všechny sliby o tom, jak se vyhnu vraždění v blízkosti Belly, vzaly zasvé, když jsem ho uviděl. Rozeběhl jsem se proti němu. Odhodil jsem ho co možná nejdál a chystal se ho rozervat. V tom mi zabránilo nastalé ticho. Jen chvilkové, ale přesto mi málem vzalo rozum. To bušení srdce jsem bral jako samozřejmost a v tuhle chvíli zmizelo. Na malinký okamžik vynechalo.  Zarazil jsem se a prudce otočil po hlase. Těsně mě minuli dva stíny Emmetta s Jasperem, kteří se vrhli na překvapeného Jamese.

„Ach ne, Bello, ne!“ zařval jsem, když jsem uviděl její bezvládné tělo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Twilly (17.05.2011 17:54)

A tady jsi mě zase napínala jak gumu od trenek... i když vím co se v globálu dělo, od tebe je to přece jenom doplnění informací...sakra, tos to musela nechat tý americký náně opsat???? Holka nešťasná, víš v jakým balíku bys byla, kdybys to publikovala první?

15)  krista81 (14.04.2011 00:14)

No, ještěže vím jak to dopadne, protože ten odstaveček na konci mě naprosto dostal

Musím říct, že mě Emmett překvapil - byl takový celkem rozumný

A jsem hodně zvědavá na Edwardovi pocity až ochutná Bellinu krev

Vyhlížím další kapitolku.

14)  HMR (13.04.2011 23:29)

13)  milica (13.04.2011 14:47)

Míšo, sice vím jak to vše dopadne, ale stejně jsem napjatá
V tvém podání je to snad lepší než od Step.
Jsi úžasná, teď jsem zvědavá na pocity Edwarda až se napije
Díky

10)  MisaBells (12.04.2011 23:02)

Já vím, že to bylo kratičké, ale jinak to nešlo. Mám stejnou výmluvu, jako minule, ale nebojte se. 23. kapitola čítá už teď přes pět stránek.

6)  Bosorka (12.04.2011 20:45)

A já se tak těším, až si cucne!

4)  Fanny (12.04.2011 20:07)

Konečně vidím, co si Edward asi myslel...

2)  Jula (12.04.2011 19:06)

Teda, dneska jsi nás trochu odbyla délkou
Ale nádhera, jako vždy

1