11.08.2010 [21:30], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 31×, zobrazeno 5770×

Zazvonil zvonec...

Vteřinku se nedělo nic. Potom jeho rty našly mé. Byl něžný. Předešlou vášeň teď nahradila jemnost. Nakonec si mě přitulil do náruče a společně jsme pozorovali bledý úsvit.
„Měli bychom se vrátit, aby neměli strach, že jsme se pozabíjeli,“ nadhodila jsem. Zasmál se, ale začal se zvedat.
„Pojďme.“ Mojí ruku odmítl pustit, jako by se bál, že mu uteču.
Doma byli všichni nervózní a s obavami čekali, kdy se vrátíme. Alice je sice ujišťovala, že jsem se nakonec rozhodla Edwarda neroztrhat a nespálit, ale dokud jsme nestáli před nimi, nemělo úplnou jistotu.
„Kde jste takovou dobu byli?“ Esmé se k nám přiřítila a oba nás zmáčkla v objetí. Podívala jsem se po Edwardovi a on se tvářil asi tak, jak jsem se já cítila – rozpačitě.

„Byli jsme trénovat,“ prohlásila jsem.
„Hm, otázka zní, co jste vlastně trénovali.“ Emmett si nikdy nedá pokoj! Jeho smích naplnil celou halu. Teď jsem byla vděčná, že se nemůžu červenat.

„Emmette, zavři tu svojí nevymáchanou pusu!“
On zůstal zírat na Edwarda, a potom pomalu sjel pohledem na mě. Jeho ústa se vytvarovala do velkého O.
„No, ty vole! Já vás chtěl jenom škádlit. Tys mu vlezla do kalhot?! Páni!“
„Emmette! Nikdo nikomu do kalhot nevlezl.“ Zatím.

Na Edwarda to ale bylo moc. Zavrčel a chtěl se po něm vrhnout. Naštěstí se mi povedlo mu včas na rameno položit ruku.
„Pro dnešek to nech.“ Mluvila jsem k němu tak potichu, aby mě slyšel jenom on. K mému překvapení poslechl.

„Jdu ven. Sám!“ řekl a odešel dveřmi na zahradu.
Já se zavřela ve svém pokoji a otevřela si knihu. Ale před očima se mi stále promítaly události předešlé noci. Zavřela jsem oči a nechala je volně plynout. Cítila jsem se šťastná a úplná. Byl to tak nový pocit! Zvolna se k tomu vkrádal ještě jeden, úplně jiný. Smutek. Chyběl mi.

Najednou jsem nevydržela ležet. Doběhla jsem k oknu a z hrůzou zjistila, že už je noc. Pak, že upíři nesní.

Pátrala jsem pohledem ve tmě a hledala, jestli ho nezahlédnu. Štěstí stálo při mně. Seděl na břehu řeky a sledoval nebe. Jeho vlasy čechral vítr a měsíc mu v nich nechával stříbrné odlesky.

„Miláčku...“ zašeptala jsem do tmy.

Okamžitě se otočil, jako bych na něj to slovo zavolala. Chvilku mi oplácel pohled, a pak se jedním rychlým pohybem ocitl u mě v okně. Netrpělivě jsem si přitáhla jeho hlavu a nabídla mu své rty. Neváhal. Okamžitě mě drtil v objetí. Nevím ani jak, najednou mě jeho tělo tisklo do měkkých matrací. Jeho ruce byly všude.

„Bello...“
„Hmm.“

„Co mi to děláš?“

„Ty sis začal. Vzpomínáš?“

„Bello.“

„Já si nechci povídat.“
Jako bych ho tou poslední větou píchla. Sedl si a snažil si srovnat splašený dech.

„Jestli zase řekneš, že nemůžeš, tak se ti něco ošklivého stane,“ pohrozila jsem mu.

„Bello já chci a přísahám, že můžu, ale ne takhle.“
Seděla jsem a koukala na něj a snažila se pochopit, co mi to říká. Tvářil se smutně a zoufale.

„Chtěl bych, aby sis mě napřed vzala.“ Pak zavrtěl hlavou.

Cítila jsem se dočista zmatená. To byla žádost o ruku?

„Omlouvám se, to bylo špatně a... ach bože, já tohle nikdy nedělal. Potřebuju to udělat správně.“
Zvedl se na nohy a mě přesunul na kraj postele.

„Bello, jsi to nejcennější, co mi přišlo do života, a já udělal tolik chyb. Přesto tě tu na kolenou žádám – při tom na ty kolena opravdu padl – vezmi si mě.“

Hleděla jsem do těch zlatých studní a přemýšlela, kolik jsme toho spolu zažili a kolik bolesti vytrpěli. A nejenom my, ale i Jacob – moje slunce, Slunce ledem popálené. Ale stejně jsem si nedovedla představit, že bych volila jinak. On byl pro mě vším. Přesto, co se stalo. Miluji ho a on mě. Proč bych se za něj nemohla provdat? Vždyť o co by moje věčnost bez něj byla chudší.

„Ano. Ano, vezmu!“

O měsíc později se konal obřad, i když to slovo to zdaleka nevystihuje. Zajeli jsme na kraj hor, Edward vybral překrásnou plošinu, odkud se rozprostíral výhled kilometry daleko. Jela jsem tam napřed. Potřebovala jsem být sama. Naposledy.
Stála jsem ve svatebních šatech na kraji útesu a bilancovala poslední roky svého života. Ten den, kdy tatínek odjel a už nikdy se nevrátil.

Musela jsem se chytit za netlukoucí srdce. Moct tak ronit slzy...

Potom den, kdy si maminka znovu našla štěstí v podobě Billyho Blacka a později si ho vzala.

A… Jacob. Ach, můj Jacob. I když u něj se to vlákno smutku prolínalo s nití štěstí. On je šťastný. Svět se už zase točí správným směrem.

Vlastně mi můj život víc dal než vzal. Mám novou rodinu a té staré se daří dobře. Mám Edwarda.

„Co tu děláš takhle sama? Obřad začíná až za pár hodin.“
Otočila jsem se a za mnou stál Jasper. To bylo rozhodně překvapení. Došel až ke mně a zastavil se.
„Vzpomínám,“ odpověděla jsem.
Zkoumal můj výraz a pak mi poslal vlnu blaženého klidu. Stáli jsme na kraji útesu a téměř se dotýkali rameny. Pořád jsem nevěděla, co chce.

„Jsi zmatená,“ konstatoval a zase se na mě podíval. „Ale Edward tě opravdu miluje.“
Usmála jsem se.
„Ale nevím, co po mně chceš ty.“

„Chci... Ne, to není to správné slovo… Přál bych si, aby ses cítila v této rodině jako doma. Přísahám, že už ti nikdo nebude házet klacky pod nohy. Omlouvám se, jak jsem se k tobě choval.“
To bylo překvapení. Nikdo dnes nemohl být šťastnější než já. Získala jsem dalšího bratra.

Slunce se klonilo k západu. Blížila se doba, kdy své srdce před Bohem odevzdám do rukou muže, kterého miluji.

„Bello! To snad ne!“ Alice nešťastně rozhodila rukama. „Ty vypadáš jako divoženka.“

Oběhla mě dokola a pořád víc lamentovala.

„Alice!“ Ujistila jsem se, že se mi kouká přímo do očí. „Kdo se bude vdávat?“ Pořád na mě civěla.
„Tak ti napovím... Já! Přestaň tu kolem mě lítat! Ještě se mi zatočí hlava.“
Nakonec si dupla a odhopkala k autům pro výzdobu.
Musela jsem si přiznat, že se mě pomalu začíná zmocňovat nervozita.

Co když nepřijde? Co když neřekne ano. Nebo, co když neřeknu ano já?

Zavrtěla jsem hlavou.
Za mnou se ozvalo pobavené odkašlání. Ohlédla jsem se. Jasper. A potom už mi bylo dobře.

Otočená zády k tomu shonu jsem čekala, kdy mě zavolají. Nebe se pomalinku barvilo do ruda, když Alice zarazila do mých vlasů hřeben. Nechala jsem ji a jen se tiše smála, když brblala, že už mi chybí jen větvičky a mech. Po chvilce se lehce usmála.
„Ták! A ne, že to zase necháš zacuchat vítr. Jsi nádherná!“
„Děkuju Alice.“ Ale už byla zase pryč.

Hudbu obstarávala Rosalie. Bylo domluveno, že k oltáři půjdu sama, protože Carlisle nás oddával a Jasper byl Edwardův svědek. Emmetta jsme z toho raději vynechali. Prostě jsem mu tak úplně nevěřila. Ještě by mě shodil dolů, jenom aby viděl, jak vypadá letící nevěsta. Aby se neurazil, dostal na starost alespoň prstýnky. Snad je neztratil.

Po prvním tónu jsem vykročila. Pomalu, i když moje nohy chtěly běžet s větrem o závod.

Stál tam a jemně se usmíval. Došla jsem k němu a Carlisle spojil naše ruce. Odříkával řeč starou jako lidstvo samo a nakonec naše společné spokojené ano nesl vítr do údolí. První manželský polibek byl sladký a já věděla, že jen co se zbavíme zbytku rodiny, bude jeho pokračování o moc sladší.

„Mám pro tebe svatební dar...“ zašeptal mi Edward do ucha.

Tázavě jsem se na něj podívala. Vzal mě jemně za ramena a otočil směrem k nejbližšímu kopci. Na něm stála smečka vlků velkých jako koně. Ticho brzkého večera prořízlo vlčí vytí...

Epilog:

Nakonec těch svatebních darů bylo víc. Carlisle se nedokázal dívat, jak trpím bez své rodiny. Jel sám do La Push a znovu obnovil smlouvu. Stálo ho to deset dní vyjednávání. Mé ovládání se už zlepšilo natolik, že jsem mohla doufat v brzké setkání s maminkou.
Musím se opravit v předešlé myšlence: až teď nikdo nemůže být šťastnější než já...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  Amisha (12.08.2010 17:58)

Ambro, právě jsi mi vyfoukla děkovačku
Nicméně moc děkuju za komentáře a budu opakovat Ambřičku.
Karolko, tato povídka Ti vděčí za hodně a já za mnohem víc...
Přes svůj nabitý harmonogram jsi se uvolila a ujala jsi se mně, dávala jsi pozor co píšu a jak. Hlavně jsi tomu vždycky dodala tu správnou jiskru. (nehádej se!!!)
Bez tebe by tu nebylo ani písmenko. Mám Tě ráda.

10)  ambra (12.08.2010 16:38)

Takže - v noci první čtení, teď konečně chvíle klidu na druhé - a je mi smutno, i když je to krásný happy end. Smutno, protože jsem si u posledních kapitol zvykla na dávku krásného motýlkového cvičení někde kolem mého žaludku, a teď mi to prostě bude chybět.
Bello, já chci a přísahám, že můžu - to mě naprosto zbouralo. Klasika, Edík přísahá, místo aby...
Ale pak zase rychle zpět do toho zvláštního rozpoložení. Hořkosladké... Ne, už vím! Karolka kdysi použila přirovnání višně v čokoládě a to je přesně ono. Nicméně svatba mě naplnila zvláštním pokojem. Poprvé jsem zažila takový zvláštní pocit - jakoby ta zvláštní monstra, která jsme se naučili milovat, najednou konečně souzněla s přírodou, našla své místo v ní a ve světě. Láska ospravedlní skoro všechno.
Děkuji za tuto krásnou povídku a děkuji Karolce, že Tě podporovala, když jsi ztrácela důvěru v sebe a že Ti pomohla to dotáhnout do tohoto krásného konce.

9)  piskot94 (12.08.2010 16:29)

ach ne, on už je konec? tak krásně se to četlo
bylo to nádherné! krásná svatba a ještě krásnější svatební dar od Eda! jak já tuhle povídku miluju!
škoda že je už konec... ale já budu vyhlížet další tvoje povídky! a určo budou taky super!
ale Jacob slunce ledem popálené, mě teda dostal

7)  Cam (12.08.2010 10:20)

Ami, přečetla jsem tři poslední díly jedním dechem, omlouvám se, že jsem ti u každé kapitolky nestihla nechat komentář. Jenže to bylo tak napínavý, že jsem prostě NEMOHLA udělat přestávku.
Musím říct, že tvoje milostný scény byly ty nejlepší, co jsem na FF četla. Co na FF!!! Tohle byla ta nejlepší sbližovací scéna vůbec!
Na konci povídky se mi moc líbilo, že na svatbu přišli "zazpívat" i vlci. A na epilogu jsem ocenila ten příslib šťastné budoucnosti.
Celkově musím říct, že jsi jedna z mých nejoblíbenějších autorek. Tvoje povídky plynou tak přirozeně, že se po přečtení jen těžko vracím do reality.

6)  sakraprace (12.08.2010 06:14)

Poslední?!?! Ale vydařilo se ti. Svatbu jsem proáchala a u svatebního daru jsem si plákla Krásná povídka. Moc se povedla a já se už teď těším, až si ji zase přečtu. Děkuji

5)  eMuska (11.08.2010 23:42)

to bolo krásne! A ako sa vzali! Aj ja chcem takú romantickú svadbu!!!

4)  semiska (11.08.2010 23:36)

To bylo moc krásný. Bude ještě pokráčko nebo to je konec? Jen mě mate vpravo další kapitolka,víš? Jinak se mi to moc líbilo a kdyby bylo pokračování, tka se budu těšit

3)  lied (11.08.2010 22:02)

to byl dokonalí konec strašně se ti povedl jsem ráda že nakonec se to s vlkama urovnalo

2)  Karolka (11.08.2010 21:39)

Poslední... Úplně poslední Sluníčko?
To si ale zaslouží přípitek a děkovačku, protože tahle povídka mě opravdu chytila za srdíčko.
Tvoje Bella: Naprosto originální a osobitá (a já mám podezření, že ses nám do ní maličko obtiskla - neplést s otiskla!). Vtipná, svérázná a zároveň laskavá a láskyplná.
Tvůj Jacob: Tady jsem v pokušení použit metrák smajlíků, obzvlášť těch slintajících. Jake vylézající ze sprchy s mokrými vlasy - ne na to se nedá zapomenout. A Jake loučící se s proměněnou Bellou. Kdybych si měla vybrat, jestli Jacoba Steph Meyerové nebo toho tvého Sluníčkového, vyhrál by to ten tvůj naprosto s přehledem.
Edward - Napsal už někdy někdo, že při setkání s Bellou na prakovišti Edward Cullen podlehl upíří žízni a zabil ji? Já o tom rozhodně ještě nikdy nečetla a na tu kapitolu taky nezapomenu. Jeho oči jsem viděla, jako by se dívaly na mě. A o to víc mě to zpětně dostalo, když se tvůj příběh odvíjel dál a my se dozvěděli, že už tenkrát, kdy ji zabil, ji miloval.
A poslední kapitola. Brečela jsem dvakrát. Při prvním čtení a pak i u česání. Áchala jsem a vzdychala u scény s Edwardem, culila se přes první slzy u rozhovoru s Jasperem, chechtala se u Emmettových hlášek a Alicina svatebního šílení a... A ten konec... Naprosto totálně a definitivně mě rozsekal. Už od chvíle, kdy jsme si spolu o Sluníčku začaly povídat, jsem věděla, že příběh skončí vlčím vytím, přes to mě to úplně dostalo do kolen.
Milá Amishko, bylo to naprosto úžasné. Děkuji!!!

1)  sfinga (11.08.2010 21:38)

Tedy, na konec taková romantika. Amishko, jsi šikulka
Bella a Edward spolu, šťastní a s nimi šťastná i jejich rodina
Emmettova hláška: Tys mu vlezla do kalhot?! mě i v té dojemné chvíli rozesmála To je prostě náš Emmett.
Na každý díl Sluníčka jsem se moc těšila a bude se mi po téhle krásné povídce moc stýskat.
Děkuju za krásná slovíčka, kterými jsi svůj příběh ovinula.
A nakonec smíření s mou milovanou vlčí smečkou, díky za to

«   1 2