08.08.2010 [17:30], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 21×, zobrazeno 5056×

Trénink...

„Bello pojď už, chci vidět, jak mu to natřeš,“ hulákal Emmett odněkud zezdola. Položila jsem tedy notes s poslední kresbou. Ten Edward mi prostě nešel dokončit. Pořád mě sžíral pocit, že jeho oči nejsou dost hluboké. Zamyšleně jsem pohladila jeho tvář.
„Bellooo!“
Já ho zabiju. Přiklopila jsem blok. A vzala do ruky baseballovou pálku. Chvilku jsem ji otáčela v ruce, a pak ji s povzdechem uložila zpět na místo. Tohle na něj nestačí.
To by mě zajímalo, proč s tím tolik nadělá. Já ten druhý štít ani necítím. No, ale pro klid rodiny...
V obýváku byli všichni. Překvapivě. Edward seděl u svého piána a tvářil se tak nějak zvědavě.
„Tak jdeme na to?“ zeptala jsem se ho a vzápětí si přitiskla ruce přes pusu. To jsem zase něco plácla!
„No, tak to snad nebudeme... hehe... rušit.“ Emmett vzal Rose za ruku a teatrálně opouštěl obývací pokoj.
Nevšímala jsem si ho. Najednou jsem měla v hlavě prázdno. Edward mě držel svým pohledem. Jeho tvář byla soustředěná. Snažil se mi proniknout do hlavy.
Možná jsem tam stála dvě minuty a možná to byly hodiny. Vnímala jsem jen jeho oči. Když si povzdechl, rozhlédla jsem se po místnosti. Byli jsme tu sami a za oknem se setmělo.
„Cítila jsi něco?“ zeptal se a zkoumavě se na mě díval.

Jo to tedy cítila!
„Nic, žádný tlak... nebo tak něco,“ odpověděla jsem raději. To, že nemohl slyšet mé myšlenky, protože tam prostě žádné nebyly, jsem mu nehodlala prozradit.
„To je zvláštní. Eleazar se ještě nikdy nezmýlil. Musíme přijít na to, jak to ovládat.“
„Ale teď si dáme pauzu, prosím,“ škemrala jsem.
„Co takhle krátký lov?“ navrhl najednou a rozpačitě se usmál.

S ním? A sama? Ale upír už jsem. Co by mi mohl ještě udělat?
„Tak jo.“

Letěli jsme lesem. Věděla jsem, že je o moc rychlejší než já, ale teď běžel vedle mě. Nevím, co mě to popadlo, ale šťouchla jsem ho do boku, a on jen tak tak vybral kličku, aby nevrazil do stromu. Zasmála jsem se a snažila se přidat. Nevěděla jsem, co od něj čekat.
„To tedy nebylo vůbec pěkné!“ neslo se za mnou.
„Naopak, mně se to líbilo!“ zasmála jsem se. Ta noc a rychlý běh a hodiny strávené sledováním jeho tváře... Cítila jsem se skoro... živá.
Zavrčel a už jsem ho slyšela těsně za sebou. Běželi jsme kolem řeky. Dohnal mě snadno. Jeho paže se mi omotaly kolem pasu. Prudce nás zastavil.

Dlouze se mi podíval do očí.

A pak na řeku.
„To neuděláš!“ vřískla jsem na něj.
Usmál se, potom mě naklonil nad sráz... a pustil.
Já ho fakt přetrhnu! Stihla jsem si ještě pomyslet, než jsem dopadla na hladinu. Voda určitě byla ledová a hlavně byla hluboká. Odrazila jsem se ode dna a jedním skokem se ocitla zpátky na břehu. Toho mizeru si podám!

Stál tam a smál se.
„Roztrhnu tě jako hada! Ty jeden mizernej...“ Vztekala jsem se tak, že mi to zatemnilo mozek. „Co si o sobě vůbec myslíš?!“

Bez většího přemýšlení jsem mu skočila po krku.
Jeho tvář byla náhle vážná a jeho oči se vpalovaly do mých. Ten výraz mluvil sám za sebe. Ležela jsem na něm, těsně přitisknutá, celá zmáčená. Naše obličeje byly tak blízko sebe, že jsem neviděla už nic jiného.
„Chtěl bych tě políbit.“ Řekl to tak potichu, že mě v podstatě jen ovanul mámivý dech.

Zachvěla jsem se.
„Prosím, Bello.“
To byla poslední věc, kterou řekl. Pak se jeho rty přitiskly k mým, jako by na tom záleželo jeho přežití. Líbal mě pomalu, ale cítila jsem, že se přemáhá, aby byl jemný. Jeho ruce položené na mých bocích se daly do pohybu. Lehce mě hladil po mokrém tričku. Třásly se, když jimi pronikl na holá záda.
Najednou jsem seděla sama v trávě. Zmateně jsem se rozhlédla.
„Omlouvám se. To bylo... neodpustitelné. Já... neměl jsem žádné právo...“ Nervózně si prohrábl vlasy.
„Ano, to bylo... neomluvitelné,“ zopakovala jsem a pomalu se k němu blížila. Vypadal, jako by ode mě čekal ránu.

Zastavila jsem se před ním, jednou rukou mu zvedla bradu, a své rty přitiskla na ty jeho.
Chutnal tak sladce...
Na okamžik ho překvapení znehybnilo, ale pak se zapojil.
„Bello...“ Jeho hlas zněl nezvykle ochraptěle. „Tohle...“
„Nelíbí se ti to?“ zašeptala jsem uprostřed té horečky, která mě teď spalovala. Nejvíc ze všeho jsem chtěla být blíž. A ještě blíž.
„Nikdy jsem nic podobného nezažil...“ znovu mě letmo políbil. Dýchal přerývaně. „...ale tohle nejde.“ Přesto, co právě řekl, mě pořád dost pevně svíral v náručí. Jeho tvář odrážela stejný druh šílenství, které posedlo mě.
„Jsem si jistá, že jde,“ prohlásila jsem přesvědčeně a lehounce se o něj otřela. Nemohla jsem myslet. Jen jsem ho strašně moc chtěla. Z jeho hrdla vyšlo zaúpění.
„Bello!“ Donutil mě se mu podívat přímo do očí.
„Já nemůžu.“
Zmateně jsem se na něj podívala. Procitala jsem. Jak... nemůže?! Zřetelně cítím že... může!
Nakonec ze mě vyšlo jenom: „Cože?“
Byl celý napnutý. Jeho oči stále sálaly nejtemnějším odstínem černé. Nadechl se, podíval se na mě a vzduch zase pomalu vypustil. Zavrtěl hlavou.
„Budeš se mi smát,“ hlesl a na okamžik zavřel oči.
„Nebudu,“ zaprosila jsem. Tak teď jsem byla opravdu zvědavá.

Chtěl mě pustit, ale nedovolila jsem mu to.
„Jsem jinak vychovaný. V době, ze které pocházím... nedokážu s tebou...“ Máchl rukou k místu kde jsme spolu předtím leželi.

Podíval se na mě a zase si prohrábl rukou vlasy. Ve světle měsíce měly neskutečnou barvu.
„Prostě potřebuju napřed vědět, jestli...“

Ztěžka jsem polkla. Co mi to chce jenom říct?
„Edwarde, prostě to řekni! Všechno bude snesitelnější, než to tvoje vykrucování!“
Trochu zamračeně na mě pohlédl.
„Miluješ mě?“
Zalapala jsem po dechu.

On si to vyložil po svém. Pustil mě a o pár kroků ustoupil.
„Rozumím. Nemůžeš... Ne po tom, co jsem ti provedl.“ Pořád ode mě couval. Tvář bledou, hlas úplně bez života. „Byla to příliš velká troufalost. Zničil jsem ti život. A nakonec tu po tobě chci vyznání lásky! Jsem ubožák.“ Hořce se zasmál sám sobě.
Zachvacovala mě panika. Myšlenky a pocity ve mě divoce vířily a mně se nedařilo žádnou z nich zachytit. Jen jsem se na něj dívala. A pokud jsem do této chvíle cítila ještě nějakou špetku zloby... Uvědomila jsem si, že on trpí možná víc než já. Ničilo ho vědomí jeho vlastní slabosti. Za tu dobu, co jsem s Cullenovými strávila, jsem pochopila, že jestli je Carlisle hlavou rodiny a Esmé jejím krkem, Edward je srdcem. Velkým a milujícím.
Přišla jsem k němu. Nehýbal se. V očích stále hluboký smutek.

V tu chvíli se mé splašené myšlenky konečně usadily a já věděla naprosto přesně, co můžu... co musím říct.
„Odpouštím ti...“
Padl přede mě na kolena a objal mě v pase. Jeho tělem otřásl vzlyk. Osvobodila jsem ho a ten neskutečně úlevný pocit v tu chvíli zaplavil i mě.

Pohladila jsem ho po vlasech a on se ke mně víc přitiskl.
Jemně jsem vzala jeho hlavu do dlaní a donutila ho, aby se na mě podíval.
„Miluji tě.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

21)  kytka (11.09.2011 22:19)

Emmett nezklamal. Opravdu by pálka byla na něj málo. Pako roztomilé.

19)  Kristiana (19.06.2011 09:17)

Krásné.

18)  Abera (21.09.2010 21:11)

17)  Silvaren (17.08.2010 23:30)

Nemůže ...může.
předposlední odstavec je naprosto dokonalý
Krásná kapitolka!

16)  Evelyn (16.08.2010 18:14)

Staromódní Edward Ten kluk je neuvěřitelnej... Jinak to bylo moc krásné

15)  Ewik (16.08.2010 08:28)

Moc krásné, jsem dojatá z jejich vyznání

14)  Hanetka (10.08.2010 08:48)

No panečku... ááááách. Ta závěrečná scéna... byla úžasná. Celé to bylo nádherné, ale ten konec... Jsem zvědavá, jestli teď po ní bude chtít ještě svatbu, nebo mu bude stačit, že ho miluje. A jakpak to bude asi dál? No strašně se těším na pokračování...

13)  Amisha (09.08.2010 08:00)

Děkuju za komentíky všem!
Pawi delší to být nemohlo, mě tohle hrozně nejde

12)  ambra (08.08.2010 22:17)

Ami, překrásné. Bylo jasné, kam to spěje, ale je neskutečné, když to někdo zachytí zase jinými slovy. A řekla bych, že nejen slova byla jiná. I ty pocity, co to ve mně vyvolalo... Tenhle Edward je ten správný. Chybující. Ne dokonalý robotek. Ale to jsou plky, ta líbačka byla prostě senzační!!!!

10)  eMuska (08.08.2010 21:15)

moje-nervy-prosim-si-pokracko

9)  piskot94 (08.08.2010 20:42)

áááááá!!!!!!!! já nevím, co říct.... bylo to dokonalé

8)  sakraprace (08.08.2010 19:36)

Jéjé, jsem celá uáchaná a dojatá až na půdu. Moc se ti to povedlo, sedím to s takovým tím připitomělým úsměvem a vypadám jak pako a je mi to jedno. Krásné, opravdu krásné

7)  lied (08.08.2010 19:31)

to bylo dokonalé ten konec

6)  semiska (08.08.2010 19:20)

Ach, taková romantika. Dokonalé a moc dojemné, moc chválím a docházejí mi slova.

4)  Pawi (08.08.2010 18:22)

krásné škoda že je to tak krátké

3)  Linfe (08.08.2010 18:19)

Jajky....jáááááj....bože ....sladké....

2)  sfinga (08.08.2010 18:13)

Já jsem najednou tak nějak rozněžnělá a asi tuším, co za tím vězí To krásné sbližování Belly s Edwardem, její odpuštění, přiznání faktu, že ho miluje. Stejně, jako on miluje ji. Nádherná slova, kkterá se mi zarývají do srdce. Nádherná scéna, plná lásky a něžností. Ach, jo. škoda, že už je konec kapitoly a já se musím opět vrátit do všedního dne.
Díky

1 2   »