04.08.2010 [20:00], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 17×, zobrazeno 2985×

Jak to dopadlo s vlky? Co bude dál s Bellou?

Neváhala jsem a postavila se mezi ně. Nevěděla jsem, jak je zastavit. Jenom jsem nechtěla, aby se dostali k sobě. Vrčení přidávalo na intenzitě a můj pocit strachu taky. Uvědomila jsem si, že nechci, aby se někomu něco stalo. Komukoli...
„Nechte toho,“ škemrala jsem. Bezvýsledně.
Připraveni ke skoku neváhali a odrazili se a...
Nic.

Všichni leželi na zemi. Nechápavě se po sobě dívali. Nevěděla jsem, co se stalo, ale tak nějak jsem cítila, že za to můžu já.

První se vzpamatoval Carlisle. Došel s nataženou rukou až k neviditelné zábraně. Cítila jsem, když se jí dotkl.
„Neuvěřitelné...“
To je! Souhlasila jsem s ním v duchu.
„Bello, okamžitě pojď k nám! Co když ti ublíží!“ strachovala se Alice. Nic neviděla. Nesnášela to.
Stála jsem mnohem blíž k vlkům. Všichni už byli přeměnění. Zlobně si měřili mou novou rodinu, ale o další útok už se nepokusili. Rudohnědý vlk pak došel ke mně. V jeho očích se zračilo tolik pocitů, že jsem nebyla schopná je všechny přečíst. Drcnul mi hlavou do ruky. Bez zaváhání jsem ho pohladila.
„Sbohem.“
Otočila jsem se a vyběhla směrem k našemu domu. Ostatní mě následovali. Lesem se neslo vytí.
„Zbláznila ses?“ vyštěkl na mě Jasper. Zajímalo by mě, kdo klidní jeho.
„Do toho ti nic není. Nikdo vás nenutil, abyste za mnou běželi.“

Opravdu nevím, proč jsem mu řekla právě tohle. Váhal jenom chvilku, než po mně skočil. Přikrčila jsem se a čekala náraz.

Nic se nestalo.

Otevřela jsem jedno oko. Přede mnou stál Edward a držel Jazze za ramena. Něco mu vysvětloval. Jasper po mně hodil jedovatý černý pohled, bafl Alici a zmizeli v lese. Utekli jsme už hodně daleko od území vlků. Nemuseli jsme spěchat.

„Rozvracíš nám rodinu! Bylo by lepší, kdybys odešla!“
„Rosalie!“
„Vždyť mám pravdu! Proč by s námi měla být, když stejně nechce? Pokouší se zabít.“ Pak se otočila přímo na mě. „Prosím! Proběhni se po světě. Třeba ti někdo vyhoví!“
„Rosalie!!!“
Zamyslela jsem se nad tím, co říká a musela uznat, že jsem se k nim nechovala dobře.
„Máš pravdu, Rose. Pokud mě tu nechcete, chápu to. Odejdu,“ zamumlala jsem potichu. Prakticky okamžitě se mi kolem pasu omotaly dva páry rukou. Esmé a Carlisle. Měli mě nejraději. Nevím, čím jsem si to zasloužila.
„Nechoď, prosím.“ Esmé vypadala, že se rozpláče a Carlisle zlobně propaloval Rose přísným pohledem.
Přikývla jsem a... ulevilo se mi. Rozhlédla jsem se po zbytku rodiny. Emmett se jako vždy usmíval a Edward... Nedalo se poznat, co si myslí.

Zůstanu.

Můj dar uchvátil většinu mužské části rodiny. Emmett mě nutil hodiny trénovat a Carlisle to nadšeně zapisoval.
„Bello... Teď!“ Skákal na mě a házel po mně předměty, někdy větší, než jsem byla sama.
„Emmette, vždyť ji zabiješ!“ ozvala se vyděšeně Esmé.
„Ale mami, vždyť víš že jí nemůžu doopravdy ublížit,“ odfrkl si můj svalnatý bratr. Musím uznat, že – upír neupír - po několika hodinách jsem byla vyčerpaná. Ale bavilo mě to.

Čas letěl a já si o měsíc později překvapeně uvědomila, že si zvykám. Všechno si tak nějak sedalo. Kromě vztahu s Rose. Pořád se mnou nemluvila. A ano, Jasper se mi vyhýbal.

Našla jsem si nový koníček. Snažila jsem se kreslit a Esmé mě v tom nadšeně podporovala. Ona sama občas zmizela v lese se skicákem. Vracívala se s nádhernými obrázky lesních zátiší.

Mě bavily hlavně portréty. Za pár týdnů jsem zvládla nakreslit téměř všechny členy rodiny. Až na Edwarda. My dva se totiž z nějakého záhadného důvodu skoro nepotkávali. Po několikadenním váhání jsem se rozhodla to napravit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že kreslit jeho tvář přece nic neznamená. S ním to přece nijak nesouvisí. Jenom si propůjčím jeho obličej.
Bílý papír pomalu zaplňovaly jednotlivé tahy tužkou. Kontura obličeje byla už skoro hotová, když jmenovaný přišel do obývacího pokoje, kam jsem obvykle chodila, když ostatní nebyli doma.
„Nevadilo by ti, kdybych tu hrál?“ zeptal se nesměle.
Jenom jsem zavrtěla hlavou a pokračovala dál. Vlastně mi dost usnadnil práci. Mohla jsem si přesně prohlédnout detaily jeho obličeje.
Místností se rozezněla líbezná hudba. Práce mi šla líp od ruky, jeho hudba mě inspirovala. Měla jsem dokončenou už větší část jeho tváře a chystala se na oči. Došlo mi, že jsem se do nich dívala jenom jednou. Nebyla jsem si úplně jistá jejich přesným tvarem. Pohlédla jsem na něj, ale k mé smůle hrál se skloněnou hlavou a očima zavřenýma.
„Edwarde?“ zkusila jsem potichu.

Chvilku se nic nedělo. Pak na mě upřel svůj, dnes už medový pohled. Zalapala jsem po dechu. Měl tak krásné oči!

Nesnášíš ho! Zabil tě! Našeptávalo mi moje podvědomí.
„Děkuju...“ hlesla jsem a chtěla pokračovat v práci. Ale on byl zvědavý, proč jsem ho volala. Přestal hrát a šel se podívat, co dělám.

Najednou mě zachvátila panika. Nechtěla jsem, aby viděl, že ho kreslím. Vyskočila jsem na nohy a chtěla mu proklouznout. Byl rychlejší.
„Co to tam máš?“ Snažil se dostat k bloku v mé ruce.
„Nic, co by tě muselo zajímat!“ snažila jsem se o vzteklý tón. Místo toho mi docházel vzduch, přestože ho nepotřebuju. Tohle byla čistě citová reakce.
Stál tak blízko...

Uskakovala jsem a on se pořád přibližoval. Couvala jsem před ním, dokud jsem zády nenarazila do zdi. Zahnal mě do rohu. Teď už jsem neměla novorozeneckou sílu a zuřila sama na sebe, že jsem nedokázala použít štít. Proč?!

Byl ve výhodě...
„Co to tam schováváš?“ vyzvídal a vypadal zadýchaně.
Opřela jsem se o svůj blok a přitiskla ho ke stěně.
„Nic!“
Jeho tělo se už tisklo na to moje a ruce hledaly, jak se dostat za moje záda. Jeho oči černaly.

Mně se vybavila vzpomínka na parkoviště a jeho zuby. Teď už jsem neváhala. Odstrčila jsem ho od sebe.

„Dej mi pokoj Edwarde!“
Nebránil mi. Jenom tam stál, strnulý a překvapený. Nevím, jestli mnou nebo sebou...

Vyběhla jsem do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Moc z nich nezbylo. Esmé bude zase nadávat. Vzala jsem si z postele mikinu, kvůli hře na lidi, a vyskočila oknem. Musím ven! Na lov.
Vysála jsem Emmettovi medvěda a šla si najít nějakou pěknou vyhlídku. Nebylo třeba hledat dlouho. Myslím, že to místo neleželo dál, než dvacet kilometrů od našeho domu. Nádhera! Okolní krajina otevírala svou širokou náruč. V dálce se rýsovala strmá pohoří. Blížil se západ slunce. Našla jsem si vyvýšený kámen a sedla si. Upřela jsem svoje, teď už karamelové oči do dálky.
„Je tu krásně, viď? Chvilku mě nepřerušuj. Jenom ti potřebuju něco říct. Ne, zůstaň sedět! Prosím...“
„Ach, Edwarde. Já si nemyslím...“
„Vyslechni mě.“
Zavrtěla jsem se, ale něco v jeho pohledu mě donutilo sedět.
„Musím ti říct, jak to bylo.“
„Já vím, jak to bylo!“ skočila jsem mu do řeči. Rukou jsem přejela přes to místo na krku, kde jeho zuby proťaly moji kůži. Sledoval můj pohyb a potom útrpně zavřel oči.
„Ten den, kdy jsem tě poprvé viděl... musím se přiznat... okouzlila jsi mě. To bylo to první ,co se stalo. Ale pak ke mně vítr donesl tvou vůni a já se propadl do pekla.“ Sklopil oči a vypadalo to, jako by nechtěl pokračovat. Nebo mi možná jenom dával prostor, abych mohla utéct.
„Pokračuj,“ požádala jsem ho. Nepatrně se usmál.
„Snažil jsem se ti vyhýbat, jak to jenom šlo. Ale tvoje vůně mě pronásledovala všude. Ke konci už i tam, kde jsi nebyla. Vyladil jsem se na tebe tak moc, že jsem poznal, kudy jsi prošla před dvěma třemi dny, což znamenalo, že tvoje vůně mě mučila neustále. Měl jsem pocit, že budu první upír který se pomátne.“ Odmlčel se. Zdálo se, že se na mě nedokáže podívat. Sledoval rudé nebe a slunce mizející za vrcholky hor.

„Rozhodli jsme se pro stěhování. Nikdo ti nechtěl ublížit. Ten den, kdy se to tak ošklivě... pokazilo, jsme byli ve škole naposledy. Ironie.“ Zase se usmál, ale teď tak smutně, že mi na chvíli bylo trochu absurdně líto jeho, i když bych přece měla litovat hlavně sebe.

„Zapomněl jsem v autě knihu. Ano, i přesto jakou máme paměť. Ale já už se tak moc musel soustředit na to, abych neselhal. Bál jsem se, že když polevím, zabiju tě.“ Zavřel oči a tři vteřiny mlčel. Dost dlouhá doba na přemýšlení. Pro upíra.

„Ale ty jsi mě překvapila. Myslel jsem, že ten den už nepřijdeš. Přestal jsem se hlídat...“ Dívala jsem se na toho tvora, který mi vzal všechno. Jeho oči byly tak smutné! Vpíjel se do mých a nechával mě pochopit, čím prochází.
„Je mi to líto. Nebylo to moje rozhodnutí. Myslím, že dnes už tomu rozumíš... Bože... Je mi to tak líto!“ Schoval svůj obličej do dlaní.

Měla jsem nutkavou touhu ho obejmout. A taky mu nafackovat. Ale to první bylo silnější. Nechtěla jsem, aby trpěl. Přesto, co mi udělal. Přesto, že uplynul pouhý rok. Asi je na čase zkusit spolu normálně žít jako rodina...
„Edwarde...“

Žádná reakce.

„Edwarde. Prosím, podívej se na mě.“
„Já nemůžu... Moc toho lituju... Máš plné právo se zlobit. Nebo...“
„Mlč chvilku! Ano, zlobím se. Nebo spíš... je mi líto předchozího života. Strašně moc! To nepopírám. Ale vy jste mi nabídli domov. Snažíte se.“ Hledala jsem slova. Pořád se to ve mně pralo. „Nemůžu ti úplně odpustit. Ještě to nejde. Ale pokud mi dáš čas, myslím, že se mi to... povede.“
Zvedl hlavu a udiveně se na mě podíval. Nedokázal nic říct.

„Nebo chceš, abych tě nenáviděla do konce věčnosti?“ zkusila jsem zažertovat.
Usmál se. V to jsem přesně doufala.

Chvíli se na mě jen díval.
„Děkuji. Teď už tě přestanu rušit.“

Reagovala jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet:
„Nerušíš, zůstaň.“
Přisedl si tedy ke mně na kámen a zadíval se na horizont. Přesně ve chvíli, kdy vykoukl poslední paprsek zapadajícího slunce. Ozářil jeho tvář.

O dva dny později přijela návštěva z Denali. Prý, něco jako naše odloučená rodina. Nezdrželi se dlouho, pokračovali v cestě. Chtěli se podívat k moři. Eleazar měl z mého dvojitého štítu velkou radost. Doporučil mi víc trénovat ten mentální. Emmett byl nadšený, ale potom, co mu Eleazar vysvětlil, že fyzický štít už jsme natrénovali dost, tvářil se jako dítě, kterému někdo sebral hračku.

Vůbec se mi do toho nechtělo. Zmocňovala se mě nervozita. S Edwardem jsme stále měli velice zvláštní vztah, i když jsme se stýkali mnohem častěji, než předtím. A teď jsme spolu měli trávit daleko víc času. On byl totiž pro můj trénink ideální. Čtenář myšlenek.



předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  kytka (11.09.2011 22:13)

To bylo krásné. Malování a hra na klavír. Moc jsem si to užila. Díky.

16)  Kristiana (19.06.2011 09:11)

Sladké usmíření. Ti dva jsou na dobré cestě.
Jsem zvědavá na průběh jejich tréninku.

15)  Abera (21.09.2010 17:08)

14)  Silvaren (17.08.2010 23:22)

Klavír klavír klavír
spěchám na trénink

13)  Evelyn (16.08.2010 17:52)

Malování při hře na klavír bylo moc krásné Poslední den ve škole? Zapomenutá kniha? Dobře, úplně a naprosto jsem Ti ještě Bellinu přeměnu neodpustila, ale tahle osudovost mě chytla za srdíčko...

12)  Ewik (16.08.2010 08:16)

Nádherná kapitola

11)  Amisha (06.08.2010 21:25)

Vřelé díky za všechny komentáře

10)  piskot94 (05.08.2010 15:02)

tak tahle kapitola byla super chudák Edík... uvidí někdy ten portrét? těším se na další kapitolu a trénování Eda s Bellou!!!

9)  semiska (05.08.2010 10:00)

Mock krásná kapitolka tahle i ta minulá. I přesto, jak Edward Bells ublížil, by k sobě mohli najít cestu. A třeba pak i lásku. Jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat.Zatím jsem nadšená

8)  ambra (05.08.2010 00:11)

Ami, jsem přešťastná, že jsem ten prudký dějový zvrat tehdy rozdýchala, protože Tys mi dnes vyrazila dech - tohle už je knižní postup - autor způsobí šok a teprve vysvětlení "s odstupem" ten šok dostane do správného světla... . No, nechám si ty literárněkritický plky - nádherně bolavá kapitola (fakt byli poslední den ve škole?!?!?!) a zároveň tak motýlkovací, že budu minimálně týden hodná na muže (pošle Ti zřejmě květiny). Kreslení u klavíru, TY OČI!!!, přetahovaná o skicák, útes... Uáááááááááááááááááá!!!!!!!

6)  Linfe (04.08.2010 21:23)

Teda až dneska jsem zjistila že mi unikla i předchozí kapitolka tak jsem neočekávaně dostala dvojitou dávku. Je to moc krásné, konečně jsou jednou pryč ti dokonalí a neomylní upíří, kteří nedokážou nikdoho nenávidět a jen milova. Přijde mi to tak reálné, lehké, místy i úžasně vtipné, aby se odlehčila atmosféra. Moc se těším na pokračování, moc, moc a děkuji

5)  Hanetka (04.08.2010 20:55)

Krása nesmírná. A myslím, že Bella se už ani nezlobí, že je to hlavně taková dobíhající setrvačnost a hlavně nervozita z toho, jak ji vlastně přitahuje. A ty vtipné vsuvky jsou jako koření - dávají tomu pravý šmrnc.

4)  sakraprace (04.08.2010 20:41)

Ježiši, to bylo tak nádherné Edwardova muka a Bellina ztráta rodiny.Ochranářka Rose. Esmé a Carlisle tak milující. Nadšený Emmett. Nádhera,

3)  eMuska (04.08.2010 20:34)

To si tak krásne vysvetlili! A ona ho nakreslila! Skoro som sa pritom roztopila... Krása, teším sa na pokráčko!

2)  sfinga (04.08.2010 20:19)

Romi, to je fantastický. Holka ty jsi anděl. Takhle popsat bolest Edwarda a jeho nenávist ke své vlastní osobě za to osudové selhání, běhal mi z toho mráz po zádech.
A to Bellino trápení.
A pokus těch dvou, se alespoň snášet...
Nádhera.

1)  Karolka (04.08.2010 19:54)

Uáááááááááááááá! Teda Ami!!! Já věděla, že ty elektrizující romantické vzrušující scény umíš... Ale tohle??? Já se z toho nemůžu vzpamatovat. A ani vlastně nechci...
To bylo tááák... ježkovy a já si myslela, že umím používat slova k vyjádření pocitů. MILUJU TVÉHO EDWARDA!!! Protože selhal. Protože lituje. Protože je úžasnej. Protože milu... No, nebudeme předbíhat.
Ta scéna s blokem, ta scéna na vyhlídce... Padla bych mu k nohám a nikdy by se mě už nezbavil.
A já tě miluju, protože ti věřím. Dáš Belle překonat tu bolest. Krásně už jsi jí připravila cestičku. A hlavně Edwarad je... uáááááááááááááááááááá!!! To je bezkonkurenčně nejlepší sluníčková kapitola (a že ty předchozí jsem milovala!) a rozhodně jedna z nejromantičtějších a nejmotýlkovatějších, jaké jsem v rámci ff vůbec četla! Děkuju!
Hip héj!!!
P.S. "Zajímalo by mě, kdo klidní jeho." Cha chááá!

1