Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Setkání%20s%20osudem.jpg

Co nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

Kapitola 2.          Překonej sám sebe

„Znovu, Mario! Allez!“ Manuelův hlas zazněl mýtinou jako prásknutí bičem.

Mario seděl v jehličí pod napnutým lanem, odkud právě před chvílí už po desáté spadl, snažil se nevnímat bolest a zadržoval slzy. Víc než naražený zadek ho ale bolela otcova nesmlouvavá přísnost. On se přece snažil! Nemohl za to, že pořád padá jako zralá hruška. Namáhavě se zvedl, promnul si otlučené svaly pod zašívanými kalhotami a znovu si od Manuela nechal pomoci na lano.

Esme, sedící opodál s jehlou v ruce a spravující kostýmy, nesouhlasně zavrtěla hlavou a skousla si dolní ret. Tohle jí trhalo srdce. Mario byl šikovný akrobat, ale výšky ho děsily. Přemety i salta dávno uměl, jeho kočičí obratnost ale nabývala jistoty pouze na pevné zemi. Jakmile ho otec vyhnal na provazolezecké lano, chlapec se roztřásl, nohy mu měkly, oči marně hledaly pevný bod a hlavy se zmocňovala závrať. A bylo úplně jedno, jestli lano viselo nad zemí metr nebo tři. Málokdy se mu podařilo lano alespoň přejít. A Manuel po něm chtěl mnohem víc.

Když se Mario po několika váhavých a roztřesených krocích na laně s rozpaženýma rukama znovu svalil do jehličí, rozhodla se.

„Už ho nech, Manueli. Stejně musíme pomalu vyrazit. Všechno je už sbalené, jen tohle lano zbývá. Chtěl jsi vyrazit časně a pomalu bude poledne.“

Manuel se zaškaredil. „Vyrazili bychom včas, kdyby tohle nemehlo bylo co k čemu. Doufal jsem, že ve Volteře už budeme moct předvést nové číslo, hodilo by se to. Ale takhle…“ Pokrčil rezignovaně rameny a pak Maria propustil. „Tak padej, a odvaž to lano!“ štěkl a otočil se k vozu.

„Dělej, Pablo, zapřáhni koně! Do Volterry pojedeme nejmíň tři dny a už jsme se dost zdrželi,“ bručel, vyšvihl se na kozlík a na svého syna pod lanem už se ani neohlédl.

Mario se na Esmeraldu vděčně zazubil, vstal a začal škubat pevně přivázaným provazem. Esme složila šití a přistoupila ke stromu, aby mu pomohla. Když společně smotali a uložili lano, rozhlédla se po mýtině a viděla, že všichni dokončují přípravy k odjezdu. Pablo zapřahal, Manuel už seděl na kozlíku a Carmen se štrachala ve voze, aby se usadila měkce v přikrývkách.

„Půjdeš se mnou pěšky?“ protřepla vlasy Mariovi a když se usmál a přikývl, vzala ho za ruku a zařadila se za vůz.

„Vamos!“ práskl bičem Manuel a komedianti vyrazili na cestu.

xxxx

V knihovně volterrského paláce se otevřely dveře a dovnitř vkráčel vysoký muž s dlouhými černými vlasy. Mladík, který stál u polic a listoval v jedné z těžkých, v kůži vázaných knih, vzhlédl a usmál se. Černovlasý muž se na okamžik zarazil, ale pak se taky usmál a přistoupil blíž.

„Už jsi zpátky, Carlisle? Tentokrát ti to netrvalo tak dlouho, jako jindy.“

„Ne, Aro. Něco mě vyrušilo. Budu muset na lov znovu, ale počkám do zítřka a půjdu jiným směrem.“

„Kdybys neměl tak bláznivé nápady, nemusel bys na lov vyrážet mimo naše zdi,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně Aro. „Víš přece, jaké máme výsady. My za potravou nemusíme, potrava přijde za námi.“ Usmál se povýšeně a upřel na Carlislea pohled duhovek rudých jako krev.

Carlisle zavrtěl hlavou. „Nezačínej s tím, Aro. Znáš můj názor. Nezměním ho ani kvůli tobě, ani kvůli tomu, čím jsem. Nepoddám se tomu. A po dnešku už vím, že to dokážu.“

„Po dnešku to víš?“ otázal se Aro zaujatě. „Co se stalo na tom lovu, příteli? Copak tě to vyrušilo? Dovolíš mi podělit se se mnou o tu vzpomínku?“ napřahoval k němu svou ruku.

Carlisle se jen usmál a podal mu svou. Věděl, co bude následovat, a nebránil se tomu. Aro uměl svým dotekem přečíst vzpomínky a myšlenky kohokoliv na světě, a často toho využíval. Hlas mohl lhát, ale myšlenky ne. Tak před ním pravdu nikdo nemohl skrýt.

Když si však přečetl Carlisleovu příhodu s laněmi a dívkou v lese, překvapeně vzhlédl.

„Nevycházím z údivu,“ pronesl. „Zastavil ses uprostřed lovu a dokázal jsi utéct před vůní její krve? Nepochopitelné.“ Zavrtěl nechápavě hlavou a pustil jeho ruku.

Carlisle se jen usmál. Sám byl tou příhodou zmatený. Ta dívka ho nezasáhla jen svou vůní. Když viděl její vlasy barvy lesního medu a krásnou něžnou tvář, měl pocit, jako by jeho srdce znovu začalo bít, ale byl z těch pocitů nesvůj. Tohle neznal, ani jako člověk nic takového nezažil.

„Co to čteš?“ přenesl pozornost Aro ke knize, kterou Carlisle před chvílí odložil rozevřenou na čtecí pultík za sebou.

„Spisy Hippokrata z Kóiu. Jsou v nich neuvěřitelné věci. Nikdy a nikde jsem nic podobného nenašel,“ odpověděl Carlisle s vášnivým zaujetím.

Aro povážlivě potřásl hlavou. „Stále ses nevzdal toho bláznivého nápadu stát se lékařem? Jsi pošetilý, příteli. My, naše podstata nás přímo vybízí a nutí k tomu, abychom životy brali. Každý z nás se s tím smířil. Je to daň za možnost věčného života. Jsi jediný, kdo odmítá zdroj naší přirozené potravy, a dokonce lidem ty životy místo braní chceš zachraňovat. Nikdo z nás tvůj postoj nechápe. Je to snad pozůstatek tvé lidské výchovy?“

Carlisle se zadíval na svého přítele a snažil se najít slova, kterými by svůj názor obhájil. Cítil se frustrovaný. Snažil se o to už tolikrát, ale jeho argumenty nikdo nechápal, ani se nesnažil pochopit.

„Aro,“ začal opatrně, „už jsme se přeli tolikrát. Víš, co si o tom myslím, znáš mé myšlenky stejně jako ty své. Odmítám se poddat osudu. Mám v úctě každý život, jak náš, tak ten lidský. A nezatížím své svědomí vraždami, když mohu jednat jinak. Chci si zachovat to, co zbylo z mé duše, tak čisté, jak to jen dokážu. Nemohl bych se zodpovídat Bohu.“

„Bohu? Bůh dopustil, aby se z tebe stalo to, co jsi. Bůh si to přál! Vzpíráš se i jeho vůli, když odmítáš přijmout to, co ti přisoudil!“

„A co když je to jen zkouška, ve které máme obstát?“

Aro si odfrkl. „Zkouška? To potom Bůh zkouší i lva, jestli odolá krvi jehněte?“

„Na rozdíl od lva nám Bůh ponechal rozum, vůli a moc se rozhodnout, Aro,“ řekl tiše Carlisle.

Aro na něj ještě chvíli zíral, ale pak se prudce odvrátil a odcházel, jen jeho černý plášť za ním vlál jako křídla havrana. Carlisle se za ním zadíval a v duši se mu rozléval pocit zklamání a znechucení. Už tady ve Volteře přebýval několik let. Když sem přišel, po svém „zrození“ v Anglii a po toulkách ve Francii a střední Evropě, byl zpočátku nadšen vybraností a jemností zdejšího dvora. Nevěděl, ani nedoufal, že něco takového může existovat, znal upíry jen jako šílená monstra z temných zákoutí, krvežíznivé postrachy noci, o nichž si přestrašení lidé vyprávěli zkazky a jichž se k smrti báli. Až tady ve Volteře zjistil, že jsou i upíři, jejichž život může být tak kultivovaný, že dokonce mohou existovat v těsném sousedství lidí.

Aro byl jedním ze tří vládců Volterry. Byl upír stejně jako jeho bratři Marcus a Caius i zbytek dvora, ale lidé z města o tom neměli ani tušení. Lidský život v té době byl krátký a těžký, zmítaný nemocemi i starostmi o obživu, a tak si jejich poddaní nevšimli toho, že jejich páni nestárnou. Vládli městu už téměř tři tisíce let, generace kolem nich se rodily, stárly a umíraly, ale života v paláci se to netýkalo. Příliš se lidu neukazovali, ale v zájmu svého klidu, bezpečí a pohodlné existence byli ochotni své město chránit. Garda, sestavená z nejsilnějších a nejnadanějších stvoření z jejich rodu, dovedla zaštítit obyvatele města před jakýmkoliv vnějším nebezpečím, a pro potravu svou i svých vládců vyrážela dostatečně daleko, aby to nebylo nikomu nápadné. O bohatství a lidumilnosti Ara, Marca a Caia se vyprávěly legendy. Stali se významnými milovníky a mecenáši umění a jejich palác obsahoval sbírku pokladů nesmírné umělecké hodnoty. Knihovna se mohla měřit s tou proslulou alexandrijskou, obrazy i sochy umělců nejslavnějších jmen zdobily zdi a chodby celého paláce, a umělci sami bývali hosty vládců samotných, přičemž jich samotných se nikdy nikdo nedotkl. Jejich životy byly tabu. Všichni věděli, že nejdůležitější podmínkou a zákonem, jehož porušení se trestalo smrtí, je neprozradit podstatu existence upírů ve světě lidí.

Ale po počáteční euforii Carlisle vystřízlivěl a dostavilo se rozčarování a zklamání. Přes všechnu jemnost a společenské zdání byli Volturiovi tím, čím byli. V pravidelných intervalech byli přiváženi lidé, kteří měli tu smůlu, že nebyli umělci, a sloužili jen jako potrava. Po první takové krvavé hostině byl Carlisle zděšený. Nijak se to nelišilo od toho, co už viděl v londýnských kanálech nebo v uličkách Paříže. Upír zůstal upírem i v brokátu a sametu. Celá ta pompa bylo jen pozlátko, jen falešný nátěr na plesnivé zdi, a jeho pohnutky a způsob života nikdo nechápal. Snažili se ho přesvědčit, snažili se ho zlomit, předkládali mu krvácející oběti přímo pod nos, ale ubránil se. Měl pevnou vůli – to jediné mu otec přenechal, to jediné mu zbylo. Když volterrští viděli, že s ním nepořídí, nechali ho být. Ohrnovali nad ním nos a posmívali se mu, jen Aro se zdál být podivně zaujat jeho „úchylkou“, jak tomu říkal, a stále znovu a znovu se ho snažil přesvědčit. Carlislea to začínalo unavovat a dráždit; poznal, že bude muset brzy odejít. Jen nevěděl kam. Kde najde někoho podobného sobě? Nebo bude muset svou nesmrtelnou věčnost trávit sám?

xxxx

Stmívalo se. Komedianti zastavili na noc na louce pod lesem. Do Volterry jim zbývaly ještě dva dny cesty, ale koně už byli unavení a oni taky. Carmen seděla u ohniště a míchala v kotlíku masovou směs – naporcovaná laň jim vystačí nejméně do Volterry. Pablo s Manuelem trénovali – žonglovali s malými pestře pomalovanými koženými míčky, plněnými pískem, a ty mezi nimi létaly tak rychle, že se slévaly v jedno a tvořily barevný duhový pás.

Esmeralda s Mariem šli na dříví, a už zašli tak daleko, že je nebylo ani slyšet.

„Mario, kde jsi?“ zavolala Esme. Už měla sesbíranou notnou náruč klestí a chtěla se pomalu vrátit.

„Tady,“ ozvalo se z druhého břehu malé říčky, která protékala kousek od místa, kde Esmeralda stála.

„Jak ses tam dostal?“ vrtěla hlavou. Říčka nebyla moc široká, ale přeskočit se nedala, vinula se va malém údolí, zařezávala se do hlubokých břehů a vypadala docela hluboká.

„Kus dál se dala přeskákat po kamenech,“ volal na ni Mario.

„Přeskákat? A jak to chceš přeskákat s náručí plnou dříví?“ vrtěla hlavou Esmé.

„No jo,“ zarazil se Mario a rozhlížel se, jako by doufal, že tady uprostřed lesa objeví most. Ten tu ale nikde nebyl, jen opodál ležel přes údolí říčky padlý bukový kmínek; nebyl moc široký, ale vypadal pevně. Esme si ho taky všimla.

„Zkusíš to přejít po tom kmeni?“ zavolala na něj.

Mario zbledl. Tohle neměl rád. Vypadalo to skoro stejně jako to lano, na kterém ho denně otec mořil, a ze kterého padal stejně spolehlivě, jako podzimní listí ze stromů.

„N..nevím,“ zajíkl se.

„Mario, to není lano. Zavři oči a představ si, že jdeš po pevném mostě. Nohy budou tvoje oči, nohy ucítí, kam šlápnout, zkus to,“ naléhala Esmeralda.

Mario váhavě přikývl. Zavřel oči, třebaže už ani nemusel – stmívalo se tak rychle, že už stejně skoro nebylo vidět na krok. A váhavě položil nohu na kmen. Udělal první krok. Nahmatal bosou nohou kmínek před sebou a udělal druhý. Kmen se zhoupl a Mario zakolísal.

„Nech zavřené oči. Je to most, je to most,“ přemlouvala ho klidným hlasem Esme a v duchu se modlila, aby to vyšlo.

Mario zaváhal a nasucho polkl. Dobře. Když Esme říká, že je to most, tak je to most. Udělal další krok a pak ještě jeden. Pomalu získával jistotu, jeho citlivé silné nohy nacházely rovná místa na kmeni a vyhýbaly se sukům, svaly udržovaly instinktivně rovnováhu. Teď, když měl zavřené oči a neviděl hlubinu pod sebou, nezmocňovala se ho závrať jako na laně, a přejít kmen se mu zdálo snadné. Zrychloval; poslední kroky už skoro běžel, a když ucítil pod nohama pevnou zem, otevřel oči a zajásal.

„Já to dokázal! Dokázal jsem to! Esme, já to přešel a nespadl jsem!“ Oči mu zářily jako sluníčka a široký úsměv mu rozsvítil tvář, zablýskly se bílé zuby a chlapec se šťastně rozesmál.

Esme se taky rozesmála. „Tak vidíš, není to tak hrozné. Možná ti to teď půjde i na laně. Stačí, když ti zavážeme oči, co říkáš?“

„Jasně,“ souhlasil nadšeně Mario. „Pojď se honem vrátit do tábora, to bude táta koukat!“

V táboře rychle vysypal dříví u ohně, nedbal na Carmeniny nadávky, ať ho srovná na hromadu, a pelášil za Manuelem.

Esme srovnala jeho i svoje dříví, odvázala si šátek z vlasů a spěchala za ním. Našla ho u Manuela a Pabla, kteří se s ním vadili – vletěl jim do žonglování a zkazili to. Manuel ho držel za ucho, nedbal drmolení, kterým se mu syn něco snažil sdělit, a zrovna mu chtěl jednu vlepit, když ho Esme zastavila.

„Počkej, Manueli. Možná vysvětlení nestačí. Něco ti s Mariem ukážeme.“

Zavedla je pod natažené lano, usmála se na Maria, zavázala mu šátek kolem očí, naklonila se k němu a zašeptala: „Pamatuj si, že je to most.“ A pomohla mu nahoru.

Manuel zíral na svého syna, který se zavázanýma očima a rozpaženýma rukama s jistotou kladl jednu nohu před druhou a s lehkostí přecházel po provaze, ze kterého ještě ráno po prvním kroku padal jako kámen. Nevěřícnost v jeho pohledu se měnila v nadšení a pýchu, až se nakonec divoce rozesmál.

Takové číslo ještě Volterra jistě neviděla!

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

SestraTwilly

17)  SestraTwilly (22.05.2014 23:10)

Naozaj pekná kapitolka.Rozhovor Carlislea s Arom...potom rozprávanie ako ho chceli Volturiovci zlomiť.Pekne si tým opísala povahu Carlislea...milý,láskavý a súcitný.Tak ako aj Esmeralda.Snáď sa bude Máriové číslo naozaj páčiť. :)

kytka

16)  kytka (14.02.2011 20:48)

Krásná kapitola Hani. Nejvíce na mne zapůsobil ten rozhovor Ara s Carlislem, o životě, smrti, upírech. Moc hezké.

Popoles

15)  Popoles (23.09.2010 20:06)

Ha našla jsem si tě, to koukáš co?:D
Druhý díl byl zase posun a zase mne navnadil na další. Aro a ta jeho nabubřelost - velmi dobře vystihnuta ta jeho pohrdavost a jistota, že on má pravdu.
Na druhou stranu Carlisle - ušlechtilý a rozhodnutý za všech okolností vytrvat.
Paráda Hanetko, už se těším najejich další setkání!

Hanetka

14)  Hanetka (21.09.2010 12:11)

Holky moje zlaté, pro vás je opravdu radost psát.
Bye, belko, Silvaren, vážně děkuju a ručičky líbám.

Silvaren

13)  Silvaren (21.09.2010 11:31)

Páni, Hanetko, ten Arův rozhovor s Carlislem

12)  belko (21.09.2010 09:59)

Hanetko! až teď s lítostí zjišťuju, že jsem přišla o začátek další tvoji nádherné povídky!!! Napravila jsem to okamžitým přečtením a následným jásáním, jojkáním a skorotancem na židli:D
Píšeš tak mistrně, jako bys v té době žila a rodinku Manuela znala osobně! ! ! ! !
Strašně se těším na další čteníčko!!!!!

Bye

11)  Bye (19.09.2010 23:37)

Hanetko, opět to bylo tak neuvěřitelně autentický, až Tě podezírám, že dokážeš cestovat časem. A nejspíš se skupinou kočovných kejklířů. ;)
Přibližuješ mi ty Tvoje nový charaktery tak důkladně, že se už teď klepu, jaký osud jsi přichystala pro ně. O Esme se doufám postará Carlisle.
I když, trochu mě děsí ta jeho upřímnost vůči Arovi. Já vím, ono mu nic jinýho nezbývá, ale bojím se, co to přinese.
Jinak, dumám... že by se Aro rád podíval na jejich vystoupení? No, umění má rád
Opravdu už se nemůžu dočkat toho, až dojedou do Volterry!!!

Hanetka

10)  Hanetka (19.09.2010 22:13)

Alorenie, Jenny, MisaBells, Ambro, Gassie, Carlie, Sfingo, Amisho, tisíceré díky. Pro vás je opravdu radost psát, vy nikdy nezapomenete pochválit a poděkovat a já zase děkuji a klaním se vám.

Amisha

9)  Amisha (19.09.2010 20:21)

To byla jízda. Mario je miláček... Voltera... hmmm... nemohli by to vzít obloukem okolo?

sfinga

8)  sfinga (19.09.2010 19:33)

Páni, Hanetko, já žasnu. Perfektně popsaný život komediantů ve středověku, bravo
Jen mám strach, z Volterry resp. z jejích vládců
Těším se moc na další díl

Carlie

7)  Carlie (19.09.2010 17:11)

Hanetko, jásám nad dalším dílkem , pobavila mě už předmluva k němu - Volvo opravdu ještě čeká na své vynalezení , a to čekání na Volterru se do příběhu moc hodí .
Sdílím obavy Ambry, aby se Tvoji, naši ;-) hrdinové nestali fastfoodem pro Arovu squadru :(
A jsem zvědavá, jak bude Carlisle překvapen, až opět spatří Esmé - bude ji muset rytířsky zachránit před Arem a spol.?
Píšeš nádherně, vše vidím doslova před sebou, je to tak živoucí, plastické, nevím, jak to napsat, prostě film :-)

Gassie

6)  Gassie (19.09.2010 15:58)

Hanetko, nádherné To jejich putování mi asociuje Cirkus Huberto. Svoboda, která je vykoupena velikou dřinou.
Esme je úžasná. Docela začínám mít obavy z toho, co je potká ve Volteře.
Co potká Esme, můžeme tušit. Ale co zamýšlíš třeba s Mariem, který mi je čím dál sympatičtější
Už se moc těším na další díl.

ambra

5)  ambra (19.09.2010 14:40)

Hani, ten nápad s kočovnými komedianty se mi líbí čím dál víc. Kromě toho, že je to NESKUTEČNÝ relax od "klasiky", kterou se tu vzájemně "krmíme":D , je to i naprostá esence ryzího romantismu. Jasně, že setsakra dobře vnímám tu jejich nouzi, ale ten vítr ve vlasech a věčná možnost volby... . Partičku komediantských charakterů nám buduješ před očima přímo dokonale... Nevím proč, jak se blíží k Volteře a zvlášť Mario a Esme pobíhají po lese, četla jsem to celá sevřená hrůzou... Situace, ve které jsi nechala vyniknut Esmeinu laskavost a její přirozený důvtip, tak pro mě byla opravdu zaslouženou odměnou...
Carlisle ve Volteře. Jasně, ta fakta známe rámcově všichni. Tak jak jsi to udělala, že čtu o Arovi a jeho partě po třistapadesáté a stejně mi jde mráz po zádech? Že na mě ta jejich hrozná a skutečná podstata skoro sáhla ledovým pařátem??? Mmch - Carlisle v oděvu ze 17. století je mňamózní!!!;)
Hani, MOC se těším na další kousek příběhu, ale už nastupují smíšené pocity - těším se a zároveň se děsím... Potulní komedianti, které nikdo nebude hledat... Budou dost dobří na to, aby se nestali ideální večeří???!!!

MisaBells

4)  MisaBells (19.09.2010 14:12)

Jůůůůůůůůůůůůůů Mario je šikulkáááá mě by ani na to dřevo nikdo nedostal Esme je frajerka, že ho to naučila. Chvilku jsem čekala, že je Manuel seřve, nebo si to přivlastní, ale paráda! Jásal! Jak je těžké se zavděčit mrzoutovi, ach jo. Proč takoví lidé existují, nechápu.
Hani, paráda! A to nemluvím o Carlisleovi. Skvělé! Určitě to takhle myslela i Stephenie! Jsi nejšikovnější Hani

3)   (19.09.2010 12:51)

Já mám Maria tak rááda. A o to víc Esmé
Těším se na SsC
Ach, Hanetko, je to napsané překráásně

Alorenie

2)  Alorenie (19.09.2010 12:49)

Úžasné! To je prostě skvělé! Mario konečně překonal svůj strach Rychle další, Hani! Zase jsem si navykla na další drogu!

Hanetka

1)  Hanetka (19.09.2010 12:34)

Ahoj, pro všechny, kteří by se chtěli Setkat s osudem, je tu druhá kapitola!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek