Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/Setkání%20s%20osudem.jpg
Co nikdy nečekals, se zčistajasna stane,
navzdory osudu i láska mnohdy vzplane.
A samota, co tížila tě jako kamení,
je pryč a píseň slavíka ti náhle v uších zní.
Že uvěřit se bojíš, že milovat máš strach?
Snad štěstí potká tě, snad nezbude jen prach...

Kapitola 1.          Tábor v lese

Svítalo. Větvemi stromů kolem mýtiny probleskovaly první sluneční paprsky a odrážely se v kapkách ranní rosy, které se tou září měnily v jiskřivé drobné diamanty. Lesem se nesl ranní ptačí zpěv – cvrlikání se mísilo se zurčením nedalekého potůčku; někde opodál se ozvalo i ratata strakapouda, který už pro své potomstvo sháněl snídani. Zašustilo listí, už od podzimu se kupící v návějích pod stromy, z nedaleké borovice se jako rezavý blesk mihla veverka, sebrala loňský žalud a zase zmizela mezi větvemi. Pak znovu zvědavě vykoukla, už bez žaludu. Na mýtině ji něco zaujalo.

Uprostřed lesního paloučku se tenkým proužkem linul k blednoucímu nebi pramínek dýmu z pohaslého ohniště, nad nímž byl zavěšený očouzený kotlík. Vedle ohniště ležel košík přikrytý plátnem a na kameni u něj se blýskal zapomenutý nůž. V pozadí pod stromy stál dřevěný vůz s plachtou, opodál se pásli na dlouhých lanech uvázaní dva koně. Jedno lano bylo bůhvíproč napnuté i mezi stromy. A kolem ohniště leželo několik hromádek barevných strakatých přikrývek a houní. Zřejmě v nich někdo spal, jen nebylo vidět, kdo.

Veverka zavětřila a znovu seběhla po kmeni stromu. Zvědavost vlastní jejímu rodu překonávala i strach z neznámého. I podivné nezvyklé pachy ji lákaly. Co se jí může stát? Na to, aby utekla před nebezpečím včas, je přece rychlá dost. Listí pod jejími šikovnými tlapkami znovu zašustilo, jak popoběhla blíž, a jedna z houní rozesetých kolem ohniště se trochu pohnula. Zrzka se zarazila, posadila na zadní a vyčkávala. Čumáček se jí zuřivě pohyboval, jak větřila a nasávala pachy, linoucí se k ní od ohniště – byly znepokojivé, neznámé, ale do těch, které hlásaly nebezpečí, se mísily i tak lákavé vůně… a ta nejkrásnější vycházela z košíku u ohniště. Rozhodla se. Mýtinou projela rezavá šmouha a z košíku v tu chvíli koukal jen nadýchaný ocásek s bílou špičkou. A ozval se tichý smích – pod jednou z dek někdo nevydržel a tiše vyprskl. A tím se připravil o další podívanou. Veverka se jako blesk vynořila z košíku, v zubech svírala kousek chleba a v dalším okamžiku už její rezatý chvost mizel ve větvích borovice.

Dívka pod houní se rozesmála sice tiše, ale naplno. Tahle lesní rána milovala. Vstávala brzy, mnohem dříve než ostatní, kteří pod dekami dospávali noc. Odhodila přikrývky, z kapsy obnošené sukně vytáhla hřeben a pročísla si dlouhé medově zbarvené vlasy, stočila je do uzlu a upevnila dvěma kostěnými hřebínky. Schovala hřeben, u ohniště popadla kotlík a bosa seběhla k opodál tekoucímu potůčku. Kotlík postavila na kámen u břehu a naklonila se nad hladinu, aby si po ránu opláchla obličej.

Vtom uslyšela šustot z protějšího břehu. Z křoví naproti se vynořily laně a scházely k potůčku, aby se napily. Dívka strnula uprostřed pohybu. Vítr foukal proti ní – laně si jí nevšimly a ona je nechtěla rušit. Byly tak krásné a ladné, když sklonily šíje k vodní hladině a začaly pít. Fascinovaně je sledovala a neodvažovala se ani nadechnout, když vtom se laně něčeho polekaly, zvedly hlavy a jako střely přeskočily potůček, prokličkovaly křovím kolem ní, proběhly kolem mýtiny s táborem a zmizely v hloubi hustého lesa za ní.

Zamračila se a upřela pohled do protějších houštin. Co je mohlo vyrušit? Ale ať napínala zrak jak chtěla, nezahlédla nic, jen nejasný tmavý stín, který se neslyšně mihl křovím a zmizel tak rychle, že ani nevěděla, jestli ho skutečně zahlédla. Zavrtěla hlavou, opláchla si obličej, do kotlíku nabrala vodu a vrátila se k ohništi.

Zavěsila kotlík na trojnožku z větví a sehnula se, aby rozfoukala oheň. Sotva kotlík zespodu olízly první plamínky, přiložila zbylé větvičky z včerejší hromady dříví, nespokojeně zavrtěla hlavou, vstala a přešla k vozu. Zatřásla hromádkou hadrů, ze které vykoukla střapatá tmavovlasá hlava asi desetiletého chlapce. Protřel si černé oči a posadil se.

„Dobré ráno, Mario. Doběhni pro dříví, dochází.“

Chlapec se zazubil, přikývl a jako ještěrka vyjel z vozu ven. Pelášil k potoku, po cestě z košíku sebral kousek chleba a hladově se do něj zakousl. U potoka si rychle namočil hlavu a protřel oči, zatřásl černými kudrnami, až kapky stříkaly okolo, a zmizel v lese, aby nasbíral chrastí. Za nějaký čas se vynořil a pod plnou náručí suchého dříví se skoro prohýbal. Pospíchal k ohništi, jenže těsně před ním přehlédl kámen, zakopl a s celým svým nákladem se hřmotně sesypal na zem.

Dívka překvapeně zvedla hlavu od kotlíku, do kterého právě nasypala sušené jahodové listí, a vyprskla smíchy. Ten rámus ale probudil i okolní spáče.

„Svatá Matko Boží, co je to za kravál?“ ozval se černovlasý muž, kterému Mario jako by z oka vypadl. Zamračeně sledoval svého syna, opřený o loket, a volnou rukou si protíral ospalé oči.

„Co by,“ opáčila dívka, zvedla se od ohniště a poklekla k Mariovi. „Nestalo se ti nic? Ukaž!“ odtáhla mu ruku, kterou si svíral koleno.

„Trochu odřené, to nic nebude,“ pohladila ho po hlavě a znovu obrátila pozornost k jeho otci.

„Taky ti přeji dobré jitro, Manueli. A Mario vás nebudí schválně. Došel mi pro dříví a táhl ho tolik, že neviděl kámen v cestě, to je toho. Stejně byste už měli vstát.“

Manuel se vyhrabal z přikrývek a přisedl si k ohništi se zkříženýma nohama. Podrbal se na zarostlé hrudi, která vykukovala z rozhalené zmačkané košile, a široce zívl.

„Z toho kluka snad nikdy akrobat nebude,“ povzdechl si. „Jak jsem jen mohl zplodit takové nemehlo?“ Obrátil se na něj a houkl: „Odvaž koně a doveď je k potoku, ať se napijí!“

„Máme něco k snídani, Esmeraldo?“ otočil se zpět k ohništi.

„Ještě zbyl chleba a sýr,“ kývla bradou ke košíku na kameni. „A za chvíli bude odvar z jahodníku, přidám do něj trochu medu. K obědu upeču placky, ještě mám ve voze trochu mouky. Ale měli byste se s Pablem podívat po nějakém zajíci, jestli chcete i večeři. Budeme muset co nevidět uspořádat představení, všechno nám dochází. Naposled jsme se zásobili v Pise, tam byli lidé štědří. V těch vesničkách tady okolo mají sami málo.“

Manuel se zamračil. Cestovali ze Španělska a mířili přes Itálii na jih, ale výdělky nebyly takové, v jaké doufali. Jejich umění tady na severu lidé neuměli dostatečně ocenit. Sám byl provazolezec a vrhač nožů, Esmeralda tančila s kastanětami a tamburínou, Pablo uměl trochu žonglovat a jeho žena Carmen, která si právě teď přisedla k ohništi, hádala z ruky a karet budoucnost.

„Snad se něco chytilo do ok, co jsme včera nastražili,“ zavrčel. „Po snídani je s Pablem obejdeme a pak musíme trénovat. Dneska tu ještě zůstanem, ale zítra vyrazíme zase na cestu. Nemůžeme to prodlužovat, potřebujeme zásoby. Z toho, co dá les, se věčně přežít nedá.“

„Však to nějak dopadne,“ usmála se Esmeralda a zamíchala nápoj v kotlíku dřevěnou lžící. „Ještě jsme nikdy hladem neumřeli a už jsme byli i v chudších krajích.“

„Nemuseli bysme chcípat hlady, kdyby sis dala říct,“ zasyčela jedovatě Carmen. „V Pise mužskejm tekly sliny, za potěšení by rádi pustili chlup. Jenže ty si pořád stavíš hlavu! Měla bys bejt vděčná, že jsme se tě ujali, když tě Manuel tenkrát našel v košíku na ulici! Beztak jsi něčí panchart, tvoje máma musela bejt z hampejzu, tak k čemu ti je odhánět chlapy? Stejně skončíš jako ona!“

Esmeralda zbledla a její úsměv pohasl. Skousla si ret a sklonila hlavu. Tohle bylo mezi ní a Carmen věčným jablkem sváru. Manuelova žena ji neměla ráda, záviděla jí mládí a krásu, když ta její už pomalu odkvétala. Manuel ji nedávno v roli hlavní tanečnice i figurantky pro vrhání noži nahradil právě Esmeraldou a Carmen žárlila, až to nebylo hezké. Navíc se sama zamlada takhle občas prodala a nepřipadalo jí nijak ponižující za kus chleba nebo pár mincí půjčit své tělo, vždyť z toho mívala i sama potěšení. Mezi komedianty se na morálku tolik nehledělo, ale Esmeraldě to bylo odporné. Bude klidně pro ostatní dřít, vařit a prát prádlo v potocích, zatápět a nosit dříví, bude tancovat a na muže se svůdně usmívat, ale nechat na sebe sáhnout… z toho se jí ošklivostí obracel žaludek naruby. Jenže Carmen jí nechtěla dát pokoj.

„K čemu ti je ta tvoje vzácná nevinnost? Komu ji chceš dát? Lidi jako my musej využít všeho, co jim život přinese, a ty by ses dala prodat… a draze prodat. Nemuseli bysme škemrat o kus chleba a pytlík mouky. Kdybys měla trochu rozumu, dokázala bys z chlapa dostat i zlaťák!“

Esmeralda mlčela, ze zkušenosti věděla, že námitky nepomůžou, jen by Carmen byla ještě horší. Jenom jí po tváři stekla osamělá slza a ona si ji honem setřela hřbetem ruky, předstírajíc, že ji v očích pálí kouř z ohně. Ale Manuel si toho všiml.

„Nech toho, Carmencito,“ zarazil svou ženu. „Nebudeme nikoho k ničemu nutit. Esme je jiná než my, a to, co utržíme za její tanec, stačí. Navíc bychom měli brzy dorazit do Volterry. Její vládci jsou prý velcí milovníci umění, uvidíme, třeba nás patřičně ocení.“ Usmál se na Esmeraldu a upil z misky, kterou mu podávala i s kusem chleba. Na rozdíl od Carmen, on měl tuhle dívku s nezvyklou barvou vlasů rád a od prvního dne, kdy ji jako nemluvňátko přinesl v košíku do svého vozu, ji považoval za svou dceru. Vyrostla za těch šestnáct let do krásy, ale na první pohled bylo jasné, že mezi bandu španělských cikánů nepatří. Její medové vlasy a měkce hnědé oči laně ji od černovlasých a černookých pěstounů odlišovaly. O to víc zářila a vynikala ve večerních představeních, přitahovala pozornost a to Manuel uměl ocenit.

K ohništi se teď přištrachal konečně i Pablo a od potoka se s koňmi vrátil Mario. Uvázal je opět k vozu, u ohně popadl skývu chleba a misku horkého nápoje a usadil se u Esmeraldy, která ho objala jednou rukou kolem hubených ramen. Snídaně proběhla už bez dalších slov, jen Carmen se pořád nesouhlasně mračila.

„Tak do práce,“ zavelel po jídel Manuel. „Já s Pablem teď obejdeme oka, jestli se něco nechytilo, a Mario půjde sbírat smůlu na pochodně, ať máme ve Volteře čím svítit, aby na nás bylo pořádně večer vidět. Vy se postarejte o tábor,“ otočil se ke Carmen a Esmeraldě.

„Jako bychom to nevěděly samy,“ odsekla Carmen, vstala a začala sbírat a rovnat houně a přikrývky.

Všichni se rozešli po své práci a Esmeralda osaměla. Došla si do vozu pro pytlík mouky, zadělala ji vodou z potoka, přidala trochu soli a na horkém kameni začala péct nekvašené tvrdé placky. Nebude to nic moc, ale zasytí je, a Manuel s Pablem snad něco chytí a přinesou. Pečený zajíc by možná Carmen na chvíli usmířil.

Když byla hotová, rozhlédla se, ale zatím se nikdo nevracel. Carmen byla zalezlá ve voze, kam odnesla uklidit posbírané deky, a buď spravovala oblečení, nebo zase usnula. Esmeralda nehodlala zjišťovat, co její macecha vlastně dělá, a rozhodla se najít Maria a pomoci mu sbírat smůlu. Přikryla placky převráceným košíkem, aby jí je zase neukradla veverka – při té vzpomínce se jí ústa zvlnila úsměvem.  A vyrazila do lesa stejným směrem, kudy viděla předtím odcházet Maria.

Prodírala se houštím už nějakou chvíli, dostávala se do lesa hlouběji a hlouběji, ale po Mariovi nebylo nikde ani stopy. Vtom vlevo od ní zapraskaly větvičky, ona se otočila a vytřeštěně vykulila oči. Ve stínu vysokých stromů stál… nějaký lesní bůh. Alespoň jí to tak připadalo. Vysoký, štíhlý, s bledou pletí, pro ni tak nezvyklou, světlovlasý – v životě neviděla takovou barvu vlasů. A ty oči! Zírala do nich a měla pocit, že se topí v tekutém zlatě. A zdálo se, že bůh je její nečekanou přítomností zde vyvedený z míry stejně jako ona. Stál jako socha a jen lehké chvění chřípí dokazovalo, že dýchá. Esmeralda chtěla udělat krok k němu, on ale zavrtěl hlavou a natáhl ruku se vztyčenou dlaní, aby ji zastavil. Zdálo se, jako by zadržel dech a jeho krásnou tváří projela bolestná křeč. Esme se lekla, vyjekla a zavřela oči, a když je znovu otevřela, byl pryč. Zmizel, jako by tam nikdy nestál, a přece nezaslechla jeho kroky. Nezdálo se jí to? Ale na místě, kde předtím viděla to zjevení, ležela padlá laň.

„Esmeraldo, kde jsi?“ ozvalo se volání odněkud z lesa. Její výkřik uslyšeli Manuel s Pablem a teď ji hledali, báli se, aby se jí něco nestalo.

„Tady,“ našla znovu svůj hlas a popošla k padlé lani. Přiklekla k ní a prohlížela si ji. Nebyla střelená šípem ani chycená do oka, měla zlomený vaz. Náhle si vzpomněla na laně ráno u potoka a temný stín, který je pronásledoval, a po zádech jí přeběhl mráz. Co tu laň ulovilo? A kdo byl ten muž? A byl tu vůbec?

Když k ní dorazili Manuel a Pablo a zjistili, že se jí nic nestalo, nejdřív se rozzlobili. Proč křičela? Zbytečně je vystrašila. Ale pak uviděli laň a tvář jim ozdobil široký úsměv. Nebude jen večeře – mají přepychové jídlo na několik dní. Až do Volterry si teď už nemusejí dělat starosti.

xxxx

Daleko v lese směrem k Volteře uháněl světlovlasý mladík. Běžel takovou rychlostí, že už jen podle ní se dalo tušit, že není obyčejný člověk. A kdyby někdo mohl číst jeho myšlenky, poznal by, že to tušení je pravda. Nemohl z hlavy vyhnat tu dívku, se kterou se tak nečekaně setkal. Viděl ji už podruhé – zahlédl ji už ráno u potoka, kam pronásledoval laně, ale tehdy vítr foukal směrem k ní, a tak ho teprve při druhém setkání zasáhla vůně její krve. Málem to nevydržel. Jen s největším vypětím vůle dostál svému předsevzetí nikdy nezabít člověka. Nechtěl se vzdát svému osudu, nechtěl být netvorem, kterého z něj udělala jeho sudba, vzpíral se svému předurčení. To byl důvod, proč lovil laně místo lidí. Chtěl zůstat věrný své víře, svému svědomí, svým zbytkům lidskosti, ale vůně té dívky mu znovu nesnesitelným ohněm v hrdle připomněla, čím je. Upírem.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

SestraTwilly

23)  SestraTwilly (22.05.2014 22:48)

No segra nepreháňala.Naozaj to začína zaujímavo.Páčili sa mi tie opisy prírody,toho pre nich všedného rána...ako by som tam bola aj ja.Esmeralda a Carmen...myslím,že to bude ešte zaujímavé medzi nimi,keďže Carmen źiarli na mladšiu a atraktívnejšiu Esmeraldu.No a záver...nebudem filozofovať,idem ďalej.Krásna kapitolka Hanetka. :)

kytka

22)  kytka (14.02.2011 20:42)

Ahoj Hani. Dala jsem do četby další z Tvých povídek a jsem lapena. Dvojici Esme s Carlislem mám ráda a je jim věnováno málo, tak tady se namlsám. Letím dál.

Silvaren

21)  Silvaren (21.09.2010 11:16)

Páni, to je nádhera! I když u Tebe by mě to už nemělo překvapovat. V tom studeném ránu u kotlíku nad ohništěm jsem tam byla s nimi! Píšeš prostě dokonale.

Alrobell

20)  Alrobell (16.09.2010 20:43)

Fajn Hanetko,

dostala si mě... opět si mě dostala... koukám jako puk s otevřenou pusou... myslela jsem, že mě už nedokážeš překvapit, ale ty ses opět překonala... opět si ukázala, že to, co děláš - tedy psaní - ovládáš naprosto bravůrně...
Takže já budu čekati na další kapitolku...

S láskou Alinka

Alorenie

19)  Alorenie (16.09.2010 20:37)

Naprosto úchvatné! Moc se těším na pokračování!

18)   (13.09.2010 16:02)

Jupí Další povídka od tebe Moc se mi líbí, a jsem rád, že jsi zase načala další povídku Moc jsi mě potěšila. Určitě ji budu číst
A ještě k samotné povídce, je vážně moc zajimavá. jsem zvědavý, jak to bude pokračovat
A promiň, že píšu až teď, ale úplně jsem zapomněl na komentář, když jsem to četl poprvé.

nessienka

17)  nessienka (12.09.2010 18:44)

Super začiatok novej a určite skvelej poviedky. Veľmi sa teším, že máš niečo nové.

16)   (12.09.2010 15:00)

Páni, vůbec jsem zprvu netušila, o čem to je. Ani když se objevilo její jméno Esmeralda. Až když tam bylo napsáno Esme, div že jsem se neplácla rukou do čela
Když jsem viděla, že je to od Tebe, Hani, musela jsem si to přečíst. A jsem ráda :) I když... závislost za závislostí... ach, jsem zvědavá, jak zvládnu školu, když pořád budu číst povídky.
Nádherné

MisaBells

15)  MisaBells (12.09.2010 12:31)

Hanetko! Excelentní! Už aby byla další. Já vím, že jsi mi o tom už říkala, ale že to bude takováhle krása... Piš, piš, piš ať se mám nad čím zase rozplývat! Esme s Carlislem tu podle mého dlouho nebyli, takže šup! To bylo skvělé, přečetla jsem to na jeden nádech!

sakraprace

14)  sakraprace (12.09.2010 11:39)

Hanetko, krásný začátek
Esme??? Takže Carlisle nám tam pobíhal po lese. Kdo taky jiný. Jediný světlovlasý vegetarián v Itálii :D Já se tak těším

13)  Lucie (12.09.2010 10:53)

Amisha

12)  Amisha (12.09.2010 08:22)

Další, další! To byla taková nádhera

Hanetka

11)  Hanetka (12.09.2010 07:32)

A druhé kolo díků:
eMuska, ďakujem, som rada, že sa ti to páči.
Carlie, totéž, ale přece jsi vážně nemyslela, že nechám zahubit tu roztomilou veverku?
Bye, díky. A ta odmlka - byla způsobená tím, že se ve mně praly (a dodnes perou) dvě povídky o to, která chce být napsaná dřív. Nakonec zvítězil Carlisle - nevím, jestli použil otcovskou autoritu, ale prostě vyhrál Nejsem jako jiní géniové tady a nedokážu psát dvě povídky najednou, a tak budou muset Agnes a Jake ještě chvíli počkat. I když... kdo ví. O svá práva se hlásí docela vehementně.;)
Popoles, jsem moc ráda, že se ti to tak líbí, budu se snažit, aby nepřestalo. Kdybys věděla, co zažívám u tvých povídek já...
Gassie, díky. Ten ranní les mám prožitý, víš? Jsem letitý tramp a tahle rána miluju taky. A ano, Carlislea jste uhodly správně, a kdo je Esme... tak na to si budete muset ještě chvíli počkat.
RepliKate (to je divný, říkat ti tímhle nickem), povedlo? to jsem moc ráda. A Volterry se bojíš docela oprávněně, já taky! A lepší než andílci? Nepřeháněj!
A PRO VŠECHNY, KOMU SE TO LÍBILO:
Jsem moc ráda a vděčná, že vás mám a že vám můžu vrátit alespoň trochu toho potěšení, které při čtení vašich povídek zažívám já. Děkuji!!!

RepliKate

10)  RepliKate (12.09.2010 00:10)

Moje milá Hanetko, tak tohle se ti fakt povedlo. Čekala jsem sice, že až se objevíš s novou povídkou, bude to ta o Agnes a Jakovi, ale vůbec nejsem zklamaná, že jsi přišla s Esme(raldou) a Carlislem (teda doufám, že je ten blonďák Carlisle, co?). Na začátku, když jsi popisovala počínání veverky, jsem se usmívala jako pako Pak přišla seznamovací pasáž s jednotlivými členy "rodiny" a ve finále jsi nám naservírovala setkání Esmeraldy s blonďatým mladíkem v lese. Že píšeš bezvadně jsem věděla, ale tohle bylo snad ještě lepší jak andílci Jsem zvědavá, jak se bude tvůj příběh vyvíjet dál. Trochu se bojím Volterry, přece jen je Esmeralda člověk, že? No, uvidíme. Luxusní

Gassie

9)  Gassie (11.09.2010 23:41)

Hanetko, nádhera. Moc jsem se těšila na Tvoji novou povídku a tohle byl naprostý skvost. Popis ranního lesa byl tak barvitý, že bych vzala spacák a někam vyrazila.
Jsem opravdu zvědavá, jak to bude dál. Co se stane ve Volteře? Jak bude pokračovat vztah mezi Carmen a Esmeraldou. Mám strach, aby se tam neprojevila nenávist Carmen.
Ten světlovlasý mladík je určitě Carlisle, že jo ;) ?
Dozvíme se někdy, co je Esmeradla zač?
Těch otázek mě napadá mnohem víc.
Těším se na další díly

Popoles

8)  Popoles (11.09.2010 23:00)

Hanetko!
Tak tohle jsi si na nás schovávala? Božínku já měla oči nalepené na monitoru a sotva jsem dýchala, když se u potoka s těmi laněmi mihl stín.
Začínáš nám tu rozvíjet příběh s překrásnou zápletkou.
Esmeralda - Esme (moc hezky jsi použila jméno), je tajemnou dívkou s nejasným původem, kterou macecha nutí se prodávat a ten upír? No jasně že Carlisle, usvědčila jsi ho těmi světlými vlasy.
Holka zlatá tohle je úžasný začáteka já jsem moc ráda, že jsem odolala pokušení nahlédnout do předkrmu. Mohla jsem si tak rovnou vychutnat hlavní chod a víš co?
Nemám dost - chci ještě a ještě a ještě...

Bye

7)  Bye (11.09.2010 22:28)

Hanetko! Konečně!
Už jsem pomalu začínala být z tý Tvý dlouhý odmlky neklidná. Já vím, i tak jsi tvořila ;)
Ale já chtěla Tvoji povídku
Co to? Místo Jaka a Agnes mi předkládáš Esme a Blonďáka!
A panečku, je to příběh za starých dob, žejo? To já miluju!!!
I Tvůj styl psaní - lehký a přece tak vtahující.
Carlisle asi ještě dlí ve Volteře. A už potkal Esme - vypadá to na lásku na první pohled
Tak honem, vyprávěj, co bylo dál???

Carlie

6)  Carlie (11.09.2010 21:34)

Nádherný styl psaní :-) Napínavé od začátku, upřímně jsem asi trochu paranoja, protože jsem u veverčiny myšlenky "Co se jí může stát?" škodolibě myslela, že zviřátko někdo z upírků posnídá ;-) Ale přežila, fajn :D
Tak snad přežije i Esme(ralda ) setkání s Volturiovými.
Těším se na další

eMuska

5)  eMuska (11.09.2010 21:30)

Je to prenádherné, krásne si začala, teším sa na ďalšiu kapitolu!

Hanetka

4)  Hanetka (11.09.2010 21:21)

Sfingo, ano. Nakonec mi zpod prstů vylezlo tohle, i když jsem se je snažila donutit k něčemu jinému.
Elie, díky.
Ambruško, vřelý dík. Vážně mě těší, že se ti to líbí. A komplikace budou, o to žádný strach.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek