31.07.2011 [11:00], Evelyn, ze série Šestý smysl, komentováno 6×, zobrazeno 2060×

Tak sama tomu nevěřím, ale rok se s rokem sešel a je tu další díl... Slibuji, že ten následující mi nebude trvat tak ostudně dlouho :-)

Její bytí dostalo jasný smysl. Už věděla, proč je na tomto světě a proč se stala tím, čím byla. Všechno, celý její život, směřoval k němu. K muži s tváří posetou jizvami, s nímž byla neodvratně spojena její budoucnost. Milovala ho. Zprvu nechápala, co ten podivný pocit kolem srdce, vždy když na něj pomyslí, znamená. Nerozuměla sama sobě. Ale pak, náhle a nečekaně, prozřela a pochopila, že se zamilovala. Od té chvíle se zdál být celý svět hezčí a barevnější. Prostoupila ji energie a nový elán. Přestala bezcílně bloumat po lesích. S jistotou věděla, že tam ho nepotká.

Pomalu se přibližovala obydleným oblastem a lidem. Zvykala si na jejich vůni i na pachuť jedu, který se jí v jejich blízkosti tvořil v ústech a který musela polykat. Jen silou vůle a přesvědčením, že jinak to nejde, se držela, aby se nepoddala té touze, která jí zmítala a nutila prožívat muka, když ji neuspokojila. Denně lovila zvířata a snažila se přelstít démona ve svém nitru jejich krví. Dát mu jí nadbytek a donutit ho přestat si tolik přát ochutnat znovu tu sladší lidskou. Den ode dne byla schopná dojít dál. Opustit bezpečí, které jí husté stromy poskytovaly, a vydat své sebeovládání všanc. Jakmile se ale dostala na doslech tlukotu srdcí a cítila, jak se jí zmocňuje ta neodolatelná touha rezonující celým jejím tělem, otočila se a utekla zpět do hloubky lesa.
Nesledovala čas. Mohlo to trvat pár dní, ale také týdnů či dokonce let. Její vize ji v tomhle nechaly samotnou a neinformovanou. Věděla, že jednou mezi lidi dokáže jít, ale kdy to bude, o tom její schopnost mlčela.

Ten den se zdál být úplně stejný jako každý jiný před ním. Po lovu a zahnání jakéhokoliv drobného náznaku žízně se posadila na kámen na skále a nepřítomně se dívala na scenérii před sebou. Koutkem mysli vnímala rozdíly mezi pohledem předchozího dne a toho dnešního. Cestovala, pokud se tomu tak dalo říkat. Nezůstávala na jednom místě, ale putovala. Bez jasného směru a s cílem, o němž nevěděla, kde ho hledat. Stejně jako každý den při západu Slunce si přehrávala své první vidění o něm. Před zavřenými víčky spatřila jeho tvář. Díval se na ni potemnělýma očima s jiskřičkami obdivu a klíčící lásky. Zbožňovala každičký detail jeho opatrného, nesmělého úsměvu.
I ona se usmívala. Mohla by celé dny jen nehybně sedět a dívat se na něj. Mohla by to tak dělat a nic by jí nechybělo, kdyby nevěděla, že až se s ním setká osobně, bude její život lepší. Mnohem lepší.

Slunce zapadlo a krajina se ponořila do tmy. Nevadilo jí to. Měla ráda světlo, ale i na tmu si už dávno zvykla. Dokázala se zbavit toho nepříjemně svíravého pocitu, který v ní noc vyvolávala. Neměla důvod se bát. Pochopila, že jí jen tak něco nebo někdo neublíží. To ona byla široko daleko nejnebezpečnější.

Prudce vyskočila na nohy. Jí samotné nehrozilo žádné nebezpečí, když se přiblíží  lidem. Nemohli jí nic udělat. Zatímco ona je mohla zabít jediným dotykem. Možná napoprvé selže, ale jednou to dokáže. Nepochybovala o své budoucí vnitřní síle. S neochvějnou jistotou věděla, že se naučí odolávat tomu sladkému vábení a pohybovat se mezi lidmi. Viděla tu tančící rodinu se zlatýma očima a když se pak ráno koupala v horském jezeře, měla vizi, v níž se dívala sama na sebe na vodní hladině a její odraz si ji prohlížel stejně teple zlatým pohledem. Nenašla ve svých očích už ani jedinou slabou červenou nitku. Když se pak vrátila do současnosti a na vodní hladině viděla svou tvář s očima temně rudýma a děsivýma, nesnesla to a  svůj obraz bouchnutím sevřené pěsti rozbila. I ve vlnách a kruzích ale dál viděla tu nenáviděnou barvu. Od toho dne se na sebe nedívala.
Přála si, aby se tahle vize naplnila co nejdříve. Instinkt jí říkal, že muže s tváří posetou jizvami, svůj krásný osud, nepotká, dokud se nenaučí žít jen z krve zvířat. Nechápala proč, když on zcela očividně lovil lidi, ale byla si jistá, že ji její šestý smysl neklame.

Rozeběhla se snad ještě dříve, než se k pohybu rozhodla. Musela vyzkoušet, jak na tom je. Musela se podrobit té obávané zkoušce. Měla před sebou sice celou věčnost a nebylo proto kam pospíchat, ale chtěla co největší část nekonečna strávit s ním. Trpělivost nebyla její silnou stránkou.

Běžela celou noc a větší část následujícího dne. Vyhýbala se lidským obydlím, ale všechna si důkladně prohlížela a uvažovala, které místo bude nejlepší. Kde bude nejméně hrozit, že to nezvládne. Pokaždé, když už se téměř rozhodla, že to zkusí tady, na poslední chvíli si to rozmyslela. Bála se. Ať se přesvědčovala sebeusilovněji, nemohla zaplašit ten těžký dusící pocit pevně zakořeněný v jejím nitru. Kdyby selhala, musela by začít znovu. Trvalo by to déle.

To nemohla dopustit. Nechtěla už čekat. Potřebovala se posunout dál. Blíž k němu.

Zastavila se vprostřed pohybu. Nemělo smysl utíkat. Nezáleželo na tom, kde otestuje svou odolnost a sílu vůle. Pomalým krokem se vydala k nejbližšímu městu. Šla neomylně.

Pršelo.

Kapky deště dopadaly rytmicky na zem a tříštily se o ni. Zastavila na kraji lesa, pod mohutným košatým stromem, kam se voda nemohla dostat, a dívala se na malé městečko před sebou. Několik dřevěných budov s rozlehlými verandami a komíny, z nichž se linul černý kouř. Na náměstí ani v těch několika málo postranních uličkách nikdo nebyl. Ona přesto věděla o všech osmačtyřiceti lidech pohybujících se uvnitř dvou barů, banky a koloniálu.
Když se nadechla, cítila na jazyku chuť mokré země. Vnímala i bodání maličkých jehliček, které jako by volaly po krvi, která byla tak blízko. Znovu se zhluboka nadechla a zavřela oči. Slyšela tlumený hovor, smích, zvuky kroků, tření látky o tělo při chůzi, šustění karet i cinkot mincí. V pozadí toho všeho hrál rozladěný klavír. Ji však zajímala úplně jiná hudba. Hudba, kterou slyšela jen ona sama. Ve městě hrál celý symfonický orchestr. Tlukot srdcí, šumění krve, mlasknutí, bubnování prsty o desku stolu.
Až moc dobře si uměla představit, jak se při každém drobném pohybu šíří ta lahodná vůně. Ve vytopených místnostech musela být velmi koncentrovaná a silná.

Ústa se jí naplnila jedem. Znechuceně se zamračila. Byla dobrých třicet metrů daleko od nejbližšího člověka a celé její tělo si až palčivě uvědomovalo tu blízkost kořisti. Stačilo by tak málo… Byla rychlejší než kdokoliv, na koho tu mohla narazit. Kdyby se teď rozeběhla, vrazila do domu a vzala si to, po čem tak bolestně toužila, nikdo by ji nedokázal zastavit. Napojila by se dosytnosti. Plnohodnotnou, lahodnou, voňavou krví. Bylo by jí tak dobře… Na pár chvil. Pak by pominulo lovecké opojení a ona by se vzdálila setkání s ním. Žádná krev jí tohle nemohla vynahradit.

Cítila, jak se jí tělem rozlila nová energie a odhodlání. Možná dneska ještě nevstoupí do žádného lidského obydlí, ale půjde tak blízko, jak to jen bude únosné. Snažila se nahlédnout do nejbližší budoucnosti, ale marně. Výsledek jejího pokusu záležel jen na ní samé, na její vůli a rozhodnutích. A protože ta teď měnila příliš rychle, nemohla jí její schopnost nazírání pomoci.

Zaťala ruce v pěst, nadechla se a zadržela dech. Rozechvělým krokem se rozešla k městu. Tlukot srdcí sílil. Byl hlasitější a hlasitější. Duněl jí v uších. A krev proudící v žilách… Zmučeně zasténala, ale šla dál.

Bosé nohy se jí bořily do rozbahněné země, déšť smáčel celé její tělo, voda jí kapala z vlasů, stékala po obličeji a přilepila jí cáry oblečení ke kůži. Třásla se. Ne zimou, tu cítit nemohla, ale vnitřním vypětím. Tak moc jí zaleželo na tom, aby byla úspěšná a nikomu ve městě neublížila. Musela to dokázat. Musela!

S každým krokem musela vynaložit větší množství sil, aby si zachovala čistou hlavu a nezačala lovit. Zvířata ji sice zasytila, ale tohle bylo tak lákavé. Nezáleželo na tom, že žízeň uhasila. Nešlo o přežití, jen o nejhlubší a nejniternější přání mít to lepší, co se nabízelo. Taková byla její přirozenost. Bránit se jí bylo čiré bláznovství. Šílenství…

S tou myšlenkou jí myslí probleskl zvláštní obraz. Temná místnost bez oken, zatuchlý vzduch, hmatatelný strach. Zvláštní křeslo a kovovými pouty. Ledový dotyk na čele, přes hrudník, kolem zápěstí a kotníků. Nemožnost se pohnout. Vykrystalizovaná hrůza. Ledový a neosobní mužský hlas. Ruka na páce a prudký pohyb směrem dolů. Bolest. Příšerná bolest spalující celé její tělo. Na blázny se musí tvrdě.

Zmateně zamžikala a scéna zmizela. Zimničně se zachvěla. Nerozuměla tomu, co viděla. Věděla, že to nebyla budoucnost. Vize přicházejících věcí vypadaly jinak. Zanechávaly v ní jiný dojem. Tohle bylo… Její soukromé peklo! Tak by se cítila, kdyby podlehla. Kdyby nad ní její vnitřní démon zvítězil. Tohle by prožívala, kdyby to nedokázala. Tohle by s ní udělala lidská krev protékající jí hrdlem. Nemohla se jí živit, když věděla, že je jiná cesta.

Se zoufalým zasténáním kráčela dál. Teď jí na úspěšnosti záleželo ještě víc. Nechtěla se odsoudit k té hrůze. Nechtěla se cítit jako zrůda. Nechtěla zažívat tu bolest a nechat se zničit vědomím, že se mu sama vzdálila.

Zastavila se až u první budovy. Vysíleně se zády opřela o stěnu a křečovitě si zaťala prsty do stehen. Od lidí ji dělila pouhá slabá stěna ze dřeva. V hrdle jí vybuchla sopka. Žhavá láva jí pálila a leptala krk. Zmítala se, tiše vrčela a na místě ji držela jen vidina jeho tváře. Měla zavřené oči a velmi opatrně, pomalu a povrchně dýchala. Pod víčky se jí tvořila červená mlha. Opar barvy krve. Brněly ji zuby. Netvor v ní křičel a trhal sebou, aby se osvobodil.
Chtělo se jí plakat, ale nemohla. Nemohla se ani pohnout, aby neudělala něco, čeho by pak litovala. Cítila, že prohrává. Nedokázala ale utéct pryč. Připadala si jako vrostlá do země. Vrčení se stávalo hlasitějším, hruď jí vibrovala, tělo se hrbilo a připravovalo k útoku. Její vůle se ztrácela.

A pak se z domu ozval ženský výkřik a téměř okamžitě ho následoval mužský hlas.

,,Omlouvám se, slečno.” Na tónu hlasu nebylo nic kajícného. Zněl spíš laškovně. Odpovědí bylo dámské zachichotání a zašeptání, že ty šaty stejně chtěla brzy svléknout a jestli jí s tím někdo nepomůže. Zavrzala židle a těžké kroky následovaly klapot podpatků.

Alice už nevnímala, co se děje v domě za ní. Oči měla široce vytřeštěné a dívala se přímo před sebe.

Seděla na vysoké židli, opírala se o barový pult a napjatě pozorovala dění venku. Nevšímala si barmana s cigaretou nalepenou na rtu, neslyšela syčení konvice s kávou, necítila spálená vejce se slaninou, neviděla muže u stolu před sebou hrající karty. Venku vytrvale pršelo. Už tři dny nevysvitlo slunce. Tři dny na něj čekala a on stále nepřicházel. Dělalo jí větší a větší problémy vydržet a nepropadnout netrpělivosti. Brzy sem přijde, už velmi brzy.
Bezmyšlenkovitě usrkla z sklenice se stříbřitou tekutinou. Už se ani neotřásla odporem. Musela pít, aby zapadla mezi lidi tady. A musela mezi ně zapadnout, aby se s ním mohla setkat. Aby se s ním konečně potkala, udělala by cokoliv. Mrkla na hodiny nad barem a tiše si povzdychla. Za pár minut sem dorazí úředníci z banky a ona bude moct odejít. On nepřijde, když tu budou oni.
Otevřela svojí malou kabelku a vynadala z ní mince na zaplacení té nechutné tekutiny, kterou v baru všichni popíjeli. Sklonila se a vzápětí jí vítr počechral vlasy. Dveře baru se otevřely a na prahu stál on. Věděla, že je to on, dříve než k němu vzhlédla. Prsty se jí roztřásly. Nadechla se a ucítila tu nejkrásnější vůni. Žádná jiná se jí nevyrovnala. Mužná, silná, omamná. Pomalu a rozechvěle zvedla pohled a setkala se s jeho očima. V té hluboké černi by se s radostí utopila…

Alice se šťastně usmála. Nezáleželo už na blízkosti lidí, jejich krev ji během jediného okamžiku přestala lákat.

,,Ty pitomče, co si myslíš, že děláš?” zaječela žena uvnitř domu.
,,Ale no tak, zlato, před chvilkou sis stěžovala, že ta skvrna od piva se z šatů nevypere. Venku prší, déšť to třeba vypere za tebe,” smál se muž a v další chvíli Alici na hlavě přistála těžká látka.

Lekla se. Na pár chvil ji obklopila velmi koncentrovaná lidská vůně. Tak silná, že opět zavrčela. Když se ale nadechla znovu, uvědomila si, že vůni krve přebíjí pach cigaret, alkoholu a laciné voňavky. Opatrně si šaty prohlížela. Světle modrý živůtek a tmavší sukně. Nebyly nijak hezké, ale pro Alici znamenaly malý poklad. Mezi lidi by nemohla jít tak, jak byla. S potrhanými zbytky šedé haleny visící jí z ramen.

Přitiskla si šaty k hrudi a rozeběhla se zpět do lesa.

Vyhrála.

Dokázala to.

Vesele se smála a najednou jí bylo tak krásně a lehce.

Už to nebude trvat dlouho.

Obstála a on přicházel.

Brzy se setkají, už velmi brzy…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  Bosorka (25.10.2011 21:32)

Alice zvítězila nad svou bestií a setkání s Jasperem se blíží . Teda spoň doufám!

5)  Hanina (07.08.2011 01:36)

Evelyn,díky.Ta možnost sledovat Alicino putování,její zkoumání sebe a svých schopností,je to krásné

4)  julie (31.07.2011 16:32)

Toužebné přání se splnilo!!!!! Evelynko díky!!!

3)  Kamci (31.07.2011 14:24)

další kapitola už jsem málem přestávala doufat, že se k téhle povídce vrátíš a teď...
nádherná, kapča, četla jsem jí téměř bez dechu

2)  Janeba (31.07.2011 11:25)

Haničko , to bylo krásné!!! Ani nevíš, jak moc (nebo ano? )jsem se těšila na tuhle kapitolku, téhle povídky!!! Ta bolestná minulost Alice, kterou jsi tak strhucím způsobem vykreslila, došla ke šťastnější budoucnosti! Pravděpodobně si to budu muset přečíst znovu, ale i jenom vzpomínáním na mě dopadá její beznaděj, apatye, ale i odevzdání se osudu! To čekání na KONEC, který se vlastně stal začátkem!!! Wau!!!
Haničko, nádherné, dechberoucí a strhující líčení pocitů Alice, která zoufale chce a touží dočkat se své osudové lásky a boj s vnitřním démonem moci!! Tak úžasně empaticky vylíčené!!! Nádhera!!! Já věděla, že se dočkám!!! Překonala jsi veškerá má očekávání!!!
Děkuji!!!

P.S. Líčení jejích pocitů i odhodlání si nalepím na ledničku, až budu bojovat zase a opět sama se sebou!!!

1)  Janeba (31.07.2011 10:57)

Evelýnečko , já Tě myluju!!!!

1