Sekce

Galerie

/gallery/sdajshdkjashdkjashdjkh.jpg

Vítej, Billo!

 

Charlos mě zavedl do mého, už zmiňovaného, pokoje. Nadšením se celý třásl.

„Líbí se ti to, viď? To jsem vybíral já!" Hrdě vztyčil hlavu. Zadívala jsem se na maličkou postel obloženou plyšáky.

„Na tohle se mám jako vejít? Vždyť mi z toho polezou nohy!"

„To nevadí, na zemi je místa dost," odpověděl mi s úsměvem Charlos. Sedla jsem si na postel a znechuceně zakroutila hlavou.

„Tak si to tu prohlídni a já jdu udělat něco k jídlu." Nebylo tu nic k prohlížení. Postel, plyšáci, skříň a čtyři stěny.

„Od čeho je tohle?" Ukazovala jsem na obrovskou díru v růžové zdi.

„Ode mě. Nosil jsem ti sem věci, nohy se mi najednou do sebe nějak zamotaly a narazil jsem do ní hlavou."

„Aha." Věděla jsem, že byl vždycky trochu mimo, teď už nebyl trochu mimo, ale úplně. Už alespoň vím, jak se k tomu dopracoval. Lehla jsem si na postel 50 x 50 centimetrů a přemýšlela, jestli by nebylo lepší být teď s mámou, letět na balóncích...

„Billo, pojď dolů, mám pro tebe překvapení!" No to jsem zvědavá, co to zase bude. Neochotně jsem se šourala ze schodů. Dole jsem se zastavila, ale táta nikde nebyl. Venku, před domem, jsem slyšela hlasy. A najednou mi něco přistálo na hlavě. Za sebou jsem uslyšela smích. Byl to Charlos.

„V-v-ybitá!" vykoktával se smíchem. Sáhla jsem si do vlasů, ve kterých jsem měla něco slizkého a snad jsem radši nechtěla ani vědět, co to je.

„No fůj!" Nasupeně jsem se na něho podívala. Na chvíli se přestal smát.

„Ale no tak, Billo, vajíčko je dobrý na vlasy." V pohodě, dýchej.
Začala jsem počítat: „Jedna, dva, tři." Vždycky mi stačilo na uklidnění napočítat do deseti, ale v tomhle případě bych musela počítat do sta!

„Co to děláš?" zeptal se.

„Počítám!" Věnoval mi jeden z jeho zmatených pohledů.

„Uklidňuje mě to. Vsadím se, že ty neumíš napočítat ani do deseti."

„Tak to teda umím!" řekl uraženě. Dala jsem si ruce v bok a kývla směrem k němu, aby začal.

„Jedna," odmlčel se.

„Dva," pokračoval a nervózně těkal pohledem po místnosti.

„Tři?" Znělo to spíš jako otázka.

„Tak co je?!" ozvalo se z venku. Úlevou se mu podlomila kolena. Na tváři se mu usadil spokojený výraz.

„No pokračuj!" Vyděšeně se na mě podíval a jediným pohybem mě vytlačil ven. Tam stáli dva tátovi známí.

„Tohle je Bilky Blech," ukázal na muže na vozíku. Zaujatě si mě prohlédl.

„Tohle je Billa? Vždyť si nám tvrdil že…" Táta mu se smíchem zacpal pusu. Bilky ho kousl do ruky a dal se na úprk. Charlos se za Bilkym rozeběhl a shodil ho z vozíku.

„A mám tě!" vykřikl vítězoslavně táta. Bilky tátu chytil za nohu a povalil ho na zem.

„Ještě jsme neskončili!" smál se Bilky. Táta se rychle zvedl a utíkal pryč.

„Počkej, až tě doběhnu, tak ti narvu nohu do prdele!" křičel Bilky a mermomocí se snažil doplazit k tátovi.

„Neumíš chorodit!" vykřikl Jamulet, který stál celou dobu vedle mě.

„Zdare, Bilbo!" pozdravil mě.

„Ehm... Já se jmenuji Billa!"

„To řezám, Bilba!"

„Ne, Bilba, ale Billa!"

„Jak? B-i-l-o-u-b-a?" Dostával ze sebe a špulil při tom pusu.

„Billa!" zakřičela jsem na něj už naprosto nepříčetná. Jestli mě něco dokáže spolehlivě vytočit, tak jedině takovýhle magoři.

„Bilboka!" řekl rozhodně.

„Uff, tak fajn," vzdychla jsem, nemělo cenu se s ním hádat. Stejně by si pořád mlel svoji a já bych se za chvíli neudržela a s nervy na dranc bych se na něho vrhla.

„Parametáš, jak zme si hárali na detektory?" Zasněně se na mě podíval. Myslel doktory, už odmalička mluvil takhle.

„Jo, pamatuju si tě!" Radši to nebudu rozvádět do detailů.

„Tak co tomu říkáš?" funěl táta, který se u nás objevil zčista jasna.

„Čemu?" Nechápala jsem o čem to mluví, pořád mele z cesty.

„Tomuhle, je to dárek na přivítanou." Podívala jsem se tím směrem, kam ukazoval. To, co jsem uviděla se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

„O - můj - bože - co - to - je?!" Odsekávala jsem každé slovo.

„Au-to" oddechoval Bilky, který stále ležel na zemi. Tohle a auto? Rozhodně se to autu nepodobala ani zdaleka. Byla to hromada zrezlého plechu na čtyřech kolech.

„Uvážu ti, jak se rartuje, dál zem do toho óta kuši!" Myslel duši. Překvapeně jsem zamrkala. Oni to mysleli smrtelně vážně! Bože, proč já? Zadívala jsem se na oblohu a spráskla ruce. Pak jsem k nim zpátky stočila pohled.

„Ne, díky, jsem unavená, půjdu si lehnout."
Odešla jsem do svého pokoje. Ustlala jsem si na zemi a už jsem byla připravená ke spánku, když se rozrazili dveře. Stál tam Charlos. Sedl si na postel, která se s obrovským zaskřípáním rozpadla.

„Ups," smál se. Jen jsem s povzdechem zakroutila hlavou. Na nic jiného jsem se nezmohla, dnes toho na mě bylo moc.

„Potřebuješ něco? Já už bych chtěla spát." Předstíraně jsem zívla, aby pochopil, že má vypadnout.

„Billo, potřeboval bych - víš - no..." koktal a díval se všude možně po místnosti, ale ne na mě.

„Tak se vymáčkni!"

„Máš peníze?" Vybalil na mě.

„Cože? Proč?"

„Potřebuju půjčit, hned bych ti to vrátil. Vážně!"

Jasně! „A na co?" Ne, že by mě to zajímalo.

„Mám skvělej plán! Chci vytvořit nový druh slepic. Bezpáteřní slepice!" Zírala jsem na něj úplně vykolejená a srovnávala si v hlavě jeho slova. Bezpáteřní slepice, co to má jako bejt?

„Chápeš, slepice bez kostí - tím pádem se do nich vejde víc vajíček!" Vypadal, že to myslí opravdu vážně. Pomohla jsem mu ze země a s úsměvem ho vystrčila ze dveří. Ztěžka jsem si lehla na zem a pomalu usnula.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Crazy

9)  Crazy (06.09.2011 09:15)

A já si o sobě myslím, že jsem ujetá!!!! Tohle mi úžasně zlepšuje můj pochmurnej, nemocnej den...

Twilly

8)  Twilly (25.11.2010 10:42)

bezpáteřní slepice detektory ... ženská ty ma zabiješ

Yasmini

7)  Yasmini (31.10.2010 09:02)

No holka mám záchvaty smíchu a nemůžu přestat :)

S Y

6)  LostriS (12.09.2010 16:53)

"Bilbo" okolí už zřejmě volá pány se svěrací kazajkou - nemůžou pochopit ty záchvaty smíchu...

Karolka

5)  Karolka (22.06.2010 15:30)

Ježkovy voči!!! Já bych ti hrozně ráda popsala, co jsem dělala uplynulou půlhodinu (ano, tak dlouho jsem četlo tuto kapitolu), jenže mám okno. Aktuální stav: mokrá klávesnice (fakt netuším od čeho), řasenka rozmazaná do hardcoreemo stylu, kvílící viděšené děti v koutě a moje ústa opakují "Jsem team Jamulet! Jsem team Jamulet!" A strašně mě bolí břicho... Co se to tady kua dělo???!!!

Jodie

4)  Jodie (22.06.2010 09:12)

Bilky Blech

sakraprace

3)  sakraprace (21.06.2010 06:24)

Uviděla jsem další díl, takže odložila jsem snídani, kafíčko, vysmrkala se a vyčůrala. Bezpečnostní opatření pro zachování noťase a mé důstojnosti provedena, takže jsem se do toho pustila.
Neskutečně jsem se bavila. Ani nevím, co bych vypíchla a celou kapitolku sem přepisovat nehodlám.

Bye

2)  Bye (20.06.2010 22:42)

Bože!!!
Další povídka, ke který si musím VELKÝM písmem poznamenat: NEČÍST V NOCI!!! NEBEZPEČÍ RUŠENÍ NOČNÍHO KLIDU.
Ono to pak není... ONO, když se člověk musí při těch záchvatech kontrolovat. A pokousaná ruka, použitá jako roubík - nic moc!
Konečně mi někdo objasnil, po kom je Bella (pardón, Bilouba :D ) takový nemehlo.
A Jacob (sorry Jamulet ) a jeho vada řeči (no, možná se z toho vyklube lehká forma retardace) mě totálně vodkrágloval.
Už teď se tetelím nedočkavostí, co uděláš s Edwardem!

ambra

1)  ambra (20.06.2010 22:24)

Já vím, že nejsem originální. Takže nebudu vypisovat bodíky, které mě položily totálně a které naprosto. Ale telepatie asi funguje, protože je to tak čtyři dny, kdy jsem si vzpomněla na Bilbu, ups a bezpáteřní slepice a smutně si pomyslela, že jejich ztráta po odchodu z eu mě skutečně mrzí... Napsat brutální parodii takhle dobře je pro mě prostě kumšt!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek