Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Sach_mat.jpg

Naférovku přiznávám, že tenhle díl, to byl porod... Snad nebude mít miminko šišatou hlavičku...

My

Bylo zvláštní po všech těch letech plánování budoucnosti a budování sebekontroly, najednou nevědět, jak naložit se zítřkem. Ještě nedávno jsem měla ve všem jasno. V tom, kdo jsem, co budu dělat a kde budu žít. Teď jsem si nebyla jistá ničím. Zbytek mého života se teď přede mnou rozkládal jako obrovská bílá pláň čerstvě napadaného sněhu. Moje touhy a očekávání se nezměnily. Jen jich několik přibylo a jejich pořadí bylo trochu jiné.

„Připravená?“ zeptal se Edward, když mě našel v našem pokoji, jak zamyšleně hledím z okna. Sledovala jsem splašené tanečky sněhových vloček ve větru. Připadala jsem si trochu jako jedna z nich. Ani ony nevěděly, kam přesně je osud zavane. Nechala jsem se obejmout a znovu si užasle užívala reakce vlastního těla, když se mě dotýkal.

„Naprosto.“ Trochu rozpačitě jsem se usmála.

Během naší včerejší šachové partie zachytila Alice v Edwardově hlavě záblesk touhy, ve které viděl nás dva spolu na pláži v jižní Americe. Ještě dřív než stihl svou myšlenku nějak rozvést a promyslet, už měla objednané letenky. Když jsem se dnes ráno vzbudila, stály u mé postele čtyři fungl nové kufry plné cizího oblečení. Alice mi ale vysvětlila, že to prádlo je moje, a že mi ho v noci nakoupila v Anchorage. Byla jsem zvědavá, jestli se takovým věcem někdy přestanu divit. Možná za sto nebo dvě stě let…

„Těšíš se?“ zeptal se opatrně, když viděl můj trochu rezervovaná výraz.

„Ty víš, že s tebou mi bude dobře kdekoli,“ odpověděla jsem diplomaticky.

„Ale?“

Povzdychla jsem si. Strašně moc jsem mu nechtěla kazit radost.

„Včera jsem odešla z domova a už se tam nejspíš nikdy nevrátím. Jednu noc jsem přespala na téměř neznámém místě a teď zase zvedám kotvy… Jsem trochu…“ nějak jsem nemohla najít správné slovo.

„Vykořeněná?“ Netvářil se smutně. Jen trochu soucitně.

Přikývla jsem. Jela bych, kamkoli by chtěl, zvykla bych si. To nejdůležitější už jsem měla...

„Promiň mi to,“ řekl zkroušeně. „Tyhle věci mi nějak nedocházejí. My se stěhujeme každých osm až deset let. Jen tady jsme zůstali patnáct…“ Došlo mi, že celá rodina zůstávala v Denali kvůli Edwardovi, tedy vlastně kvůli mně…

„Nemáš se za co omlouvat.“ Prsty jsem mu pročesávala vlasy a nechala se zase kolébat v náručí. Z toho nikdy nevyrostu.

„A co bys chtěla, kdyby sis mohla vybrat?“

Zamyslela jsem se jen na chvíli.

„Malý dům. Někde blízko lesa samozřejmě. A nesmělo by to být daleko od rodiny…“ Nevyslovila jsem to tak přímo, ale oba jsme věděli, že právě teď jsem mluvila o Cullenových jako o své rodině.

Políbil mě na čelo a jeho rty zůstaly na tom místě krásně dlouho.

„Tak to uděláme. Můžeš si vybrat. Jen řekni, kde by to mělo být. Pro mě je nejdůležitější, abys byla šťastná.“

Hrozně mě to dojalo. Pevně jsem se k němu přitiskla. Bylo zvláštní, jak jsem si vedle něj občas připadala křehká. Ne proto, kým byl, ale jaký byl. Vedle něj jsem nemusela předstírat, že jsem hrdinka.

„Já jsem šťastná. Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, než jsem teď, s tebou.“

Cítila jsem, že se uvolnil.

„Pojedeme teď na dovolenou podle plánu. A tam vymyslíme, co dál,“ navrhla jsem.

„Všechno, co chceš.“

Vždy, když se naše rty ocitly blíž než na dvacet centimetrů od sebe, byl polibek nevyhnutelný. Nešlo tomu zabránit, ani kdybychom chtěli.

 

xxxxx

 

Nikdy předtím jsem nevytáhla paty z Aljašky. Zvykla jsem si na krátké léto a naučila se mít ráda nekonečnou zimu. Kdybych ale věděla, jak úžasně na mě bude působit tropické slunce, už dávno bych žila v rákosové chýši někde na Havaji. Právě teď jsem ležela na horkém písku soukromé pláže ostrova, který nebyl zakreslený na žádné námořní mapě, a nohy mi v pravidelných intervalech omývala mořská voda.

Slunce se mnou dělalo neuvěřitelné věci. Snad to bylo nějakou chemickou reakcí fotonů s podkožním pigmentem, nebo jsem jenom vážně potřebovala změnit prostředí, ale skoro jsem se nepoznávala. Za ty přílivy optimismu a energie by se nemusela stydět ani Alice. (A za ty občas poněkud infantilní nápady ani Emmett). Na Aljašce by mě asi nikdy nenapadlo zkoušet zlechtat upíra...

Bylo to úžasné, protože ta krása kolem mě přesně korespondovala s tím, jak jsem se cítila uvnitř. Zjistila jsem, že miluju moře. Zdálo se jiné, kdykoli jsem se na něj podívala. A moc jsem si užívala naše výlety do lesa, který byl jako z Hollywoodského filmu. Uprostřed toho horka, ve stínu hustého pralesního porostu, tam totiž ze skály pramenil potok a v menších kaskádovitých vodopádech se spouštěl dolů. Teplota jeho vody nikdy nestoupla nad pět stupňů Celsia.

Najednou jsem nepotřebovala řešit žádné životně důležité otázky. Mým největším problémem bylo, jestli si k svačině dám raději mango nebo ananas. A ano... byl tu jeden trochu závažnější problém, který se většinou přihlásil přibližně v době, kdy se slunce začalo sklánět k obzoru. Mé noci s Edwardem.

Naše vzájemná přitažlivost dosud krocená severským podnebím se při tropických teplotách začala nějak vymykat kontrole. Byly jsme tu sami a já mohla denně fascinovaně pozorovat duhovou záři na jeho mramorovém těle. A tady nenosil často ani triko natož svetr nebo kabát. Tak jako jsem si doma ráda dopřávala horkou sprchu, tady jsem před spaním stávala pět až deset minut v ledové. Přesto stačil jediný pohled na něj, jak na mě v posteli čeká, a moje těžce získaná rovnováha byla nenávratně ztracená. A když se ke mně za horkých nocí přitiskl, moje bušící srdce mě pokaždé bezpečně prozradilo. Tak nějak instinktivně jsme oba začali udržovat trochu odstup, ale zdálo se, že to má ve výsledku opačný efekt. Po pár dnech jsem přestala přemýšlet nad sluncem, mořem nebo mangem... A vypadalo to, že Edward – pokud to bylo vůbec možné – na tom byl ještě hůř než já. Nevěděli jsme si s tím rady... Neměli jsme jistotu, že mi neublíží. A zkoušet to, byl příliš velký risk, který kvůli mému bezpečí nechtěl podstoupit. Po osmi dnech jsem došla k závěru, že bude asi lepší vrátit se domů.

Napadlo mě to hned ráno, když jsem zjistila, že u mě Edward zase není. Hned po snídani jsem se ho vydala hledat. Ačkoli bylo teprve osm hodin, slunce už stálo vysoko a pálilo ze všech sil. Věděla jsem, že Edward bude nejspíš někde v lese, a že dnes neloví (na to mě vždy upozorňoval, abych se mu náhodou nepřipletla do cesty).

I ve stínu stromů bylo horko k zalknutí. Téměř okamžitě jsem byla totálně propocená. Rozhodla jsem se, že dojdu jen k vodopádu a pokud tam Edward nebude, vrátím se zpátky. Bylo úplně jiné jít sama. Cesta se zdála delší a vedro nesnesitelnější. Představa ledového vodopádu mi pomohla přidat do kroku. Pěšina se každou chvíli stáčela, vedla mě přes spadané větve. Pokaždé, když už jsem si myslela, že jsem skoro na místě, uviděla jsem jen další úsek cesty. Terén byl strmější s každým krokem a několikrát jsem se musela zastavit a popadnout dech. A další dvě zatáčky. Pak už jsem měla pocit, že slyším vzdálené šumění vody. To mi dalo novou sílu.

Šumění pozvolna přešlo v hukot. Zpomalila jsem. Cesta se naposledy stočila mezi stromy a přede mnou se otevřelo malé prostranství. Vzduch byl plný vodní tříště, která smáčela vše kolem. Zvolna, zcela hypnotizovaná jsem šla blíž, bez ohledu na neustávající déšť mikroskopických kapek. To místo mělo neskutečnou atmosféru.

Pak jsem se – naprosto zmrazená – zastavila. Nemohla za to studená voda, ani chladný vzduch. Úplně stranou, částečně skrytý za skalním ostrohem, padal proud mrazivé vody přímo od pramene. A v něm, tělo zářící pod odlesky zbloudilých slunečních paprsků, stál Edward. Rukama se opíral o skálu před sebou. Jako mramorová socha Tritona uprostřed fontány. Nemohla jsem se ani hnout. Měla bych se otočit a odejít, měla bych aspoň zavřít oči a pokusit se najít zbytky soudnosti. Při pohledu na jeho tělo jsem se ale změnila v solný sloup.

Nezmohla jsem se na nic, ani když udělal dva kroky vzad, mimo dosah pramenité vody. Ani, když se uprostřed pohybu zarazil a pomalu se otáčel mým směrem. Stál pouhé tři metry ode mě.

A pak se naše oči setkaly. Proběhly celé eóny let, aniž padlo jediné slovo. Na chvíli se odvrátil a podíval se přes rameno zpět k vodopádu. „Nezabralo to. Není dost studená,“ řekl skoro nešťastně, když mě jeho oči znovu našly.

V jeho pohledu jsem viděla obrovský hlad a jeho ruce vypadaly tak prázdné. Vykročila jsem k němu. Protože v tu chvíli, v tom jedinečném okamžiku, jsem neměla na vybranou. Bylo jen jediné místo v celém nekonečném vesmíru, kam jsem patřila.

Stál bezhnutí a se sotva viditelným zábleskem překvapení mě hladil očima. Mohla jsem to cítit. Konečně jsem stála těsně u něj a položila mu ruku na hruď. Na to místo, kde kdysi tlouklo jeho srdce. Neuplynula ani čtvrtina vteřiny a zabalil mě do náručí.

„Smí člověk vyměnit svůj život za jeden dokonalý okamžik?“ řekl tak potichu, že jsem ho sotva slyšela. Chlad studených krůpějí zmizel v žáru jeho polibků. Na oční víčka, čelo, nos, ušní lalůčky...

„Za tisíce dokonalých okamžiků...“ odpověděla jsem, když se mi konečně podařilo nabrat vzduch do plic. V tu chvíli jsem nemyslela na žádné nebezpečí, jen na něj. Oddala jsem se mu a on mně. Přestala jsem existovat, bylo jen my.

xxxxx

Ležel na mých prsou, ruce ztracené v mých mokrých vlasech. Smysly pomalu procitaly. Všechno bylo v naprostém pořádku. Svět se dál řítil vesmírem, slunce zářilo do korun stromů a voda dopadala do mělkého jezírka. Nepotřebovala jsem vůbec nic.

Po nějaké době – a já vážně nedokázala ani přibližně odhadnout, jestli to byly minuty nebo hodiny – se pomalu nadzvedl a opřel o loket. Druhou rukou jemně přejel mou tvář.

„Nebolí tě nic?“ Zdálo se, že je trochu napjatý.

Vztáhla jsem k němu obě ruce a objala ho kolem krku.

„Ani trošku.“ Můj hlas nesl ještě stopy milování.

Úlevně se usmál a sklonil se, aby mě znovu políbil.

 

Náš návrat domů se tedy nekonal. Na ostrově jsme zůstali ještě pár dní a pak trochu neradi odjeli na plánovanou návštěvu jednoho spřáteleného vegetariánského páru. Žili už několik let v Brazílii, poblíž mrňavého města na Amazonce. Cestování v tropických vedrech mi ale vůbec nedělalo dobře. Nikdy jsem netrpěla nevolnostmi v letadlech, ani autobusech, ale během téměř osmnáctihodinové cesty mi bylo pořád nazvracení. Už jsem skoro toužebně vyhlížela návrat na Aljašku. Nic na tom nezměnil ani fakt, že dům Eleazara a Carmen měl být vážně pohodlný a vybavený klimatizací.

Oba byli moc milí a přijeli nám naproti na letiště. Na nějaké popovídání jsem ale v tu chvíli nějak neměla. Můj žaludek se zase bouřil a tentokrát jsem vážně musela běžet na záchod. Když jsem měla skoro jistotu, že bez rizika můžu opustit toalety a vrátila se k ostatním, vyděsil mě pohled na Edwarda. Tvářil se hrozně ustaraně.

„To nic není...“ pokusila jsem se, ale i já jsem už tušila, že mi není špatně z letadla. Bylo mi hrozně slabo. Přemýšlela jsem, co jsem v poslední době všechno jedla.

Edward mě objal a pořád mlčel. Vypadal vážně hrozně rozrušeně. Až když mě pustil, všimla jsem si, že drží mobil.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a nedokázala zabránit propukající panice. Hned mě napadlo, jestli se něco nestalo May nebo Corly.

Pohladil mě a já se marně snažila rozluštit jeho výraz. Našla jsem v něm podivnou kombinaci obav a nervozity. Ale jakoby hluboko pod tím byl i nepatrný záchvěv radosti. Sklonil se až ke mně a zašeptal větu, kterou vždycky říkají ženy mužům, nikdy naopak.

„Lásko, budeme mít miminko.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Karolka

36)  Karolka (28.04.2012 08:49)

Silvaren, moc děkuji!!! Já jsem zpětně litovala, že ta scéna nebyla delší. Ale jsem ráda, že se ti tak zapsala do paměti.

Silvaren

35)  Silvaren (18.04.2012 14:05)

ach ano, tady je to! Edward s Bellou pod vodopádem, scéna, která mi ani po dvou letech nevymizela z paměti a občas mě navštěvuje ve snech.
A ten konec

ireen

34)  ireen (05.04.2012 14:12)

Super zpráva!!!!!!

Karolko, Ty kouzelnice!!!! :) :) :)
EDWARD STOJÍCÍ POD PROUDEM VODY, OPŘENÝ RUKAMA O SKÁLU PŘED SEBOU... uááááh!!!!! ....Tvé popisy sizuací a citů - úžasné!
Nenapíšeš kuchařku s popisy chutí jídel? Nemusela bych jíst,jen četla a oddávala se gurmánským požitkům, to bych byla modelka!

33)  Anna43474 (19.07.2011 15:26)

Takže sen tak úplně nezmizel???
Já vím, že to bude působit jako HK, ale tohle je prostě... Dokonalost s velkým Dé
TKSATVO

ScRiBbLe

32)  ScRiBbLe (27.11.2010 16:42)

Tak to bylo dokonalé. Pár dní strávených v tropech, Edward u vodopádu… Uááááá! Nemám slov, nevím, jak to děláš, ale ty mě jich vždycky dokonale zbavíš. Na konec snad jen: „Lásko, budeme mít miminko.“ Jupí!

31)  Lejla (22.10.2010 15:48)

Tade takovy slet udalosti. Ty navaly touhy a prevladajici strach, ze by to nemuselo dopadnout dobre. Horke noci a studene telo pro lepsi pocit a nejen to...to napeti by se dalo krajet. A pak...cesta tim pralesem na zemi obrovske koreny stromu, lijany se sklaneji az k zemi a ja je jemne odhrnuji, abych ziskala dobry vyhled na jiz dlouho ocekavajici slysny vodopad...blankytna voda klouze po tom nadhernem tele a probojovava si nove cesticky a slunecni paprsky davaji te nadhere jeste vetsi okouzleni...vasen vzrusta a nezbyva nic jineho jak ukojiti svou touhu

Carlie

30)  Carlie (15.08.2010 00:35)

jej, já jsem ale blondýna, nevím, jak mi to mohlo uniknout, ale myslela jsem, že to minulou kapitolou končí, asi díky té skladbě, tomu, že to tak skončit klidně mohlo a nechat prostor pro fantazii.... ale jsem moooc ráda, že jsem se přehlédla :-) super, no ale chudák Edward, takhle mu zhatit jeho studenou koupel ;-)

Leli

29)  Leli (02.06.2010 18:55)

Jaaaaaj, to je božíííí dílek. Oni budou mít mimčo! Moc se ti povedl

28)   (13.05.2010 11:57)

áchich jé, krásný, originální, něžný, dokonalý.
A Edward u vodopádu:

27)  Leni (12.05.2010 23:43)

Docházejí mi slova. Jsem okouzlena.

26)   (12.05.2010 22:02)

tákže miminko..hmmm... spracuvávam..inak krásna kapitola.. taká romantika aj ja chcem do vodopádu:D
teším sa na pokračovanie

eli771

25)  eli771 (12.05.2010 18:05)

Miminko v miminku, ách.

blotik

24)  blotik (12.05.2010 17:23)

Jupí. Renesmee je na cestě. Super. A já se bála, že nebude. No možná se nebude jmenovat Renesmee, to se uvídí. Ale moc se mi to líbí.

Hanetka

23)  Hanetka (12.05.2010 16:14)

Na šňůrku příběhů kouzelných,
korálky kapitol navlíkám,
nosí mi úžas i pláč a smích,
ze všedních dnů do nich utíkám.
Do říše divů a splněných přání
vodíš nás z pramene radosti pít,
o lásce, přátelsví, o milování
necháš nás číst a pak snít.

ambra

22)  ambra (12.05.2010 14:41)

Cože? To je konec? Žádný další díl?! Jak to, že mi to připadá stále víc uvěřitelnější než předloha? Žádné křečovité přemrštěné reakce, žádné hysterčení, ta láska, co se valí z těchto řádků je organická, ne anorganická dokonalost! A ten konec! Může se o ni bát, ale tohle je reakce milujícího chlapa!!!

21)  Jesska (12.05.2010 13:54)

To teda jo, to musí být zajímavý, když ti chlap oznámí, že čekáte dítě:D
Hmmm to jsem zvědavá, jak to bude probíhat, jestli jí ho budou chtít vzít, nebo co:)
Těším se na další kapitolu... to musí být docela šok:D
Bylo to nádherný a... dokonalý

plyshovymedvidek

20)  plyshovymedvidek (12.05.2010 13:47)

tak takové miminko si přeje každá nastávající maminka, žádná šišatá hlavička všechny prstíky na spávných místech dokonalost sama

Popoles

19)  Popoles (12.05.2010 13:30)

Joo ta poslední věta tomu dala ten správný punc.
A teď se začínám bát. Jak to bude probíhat? Prosím, ať se nic nepokazí a dobře to dopade...

Michangela

18)  Michangela (12.05.2010 11:47)

magorka

17)  magorka (12.05.2010 10:18)

Já to vidím, já to vidíííím na shrnutí přibylo nové číslo kapitolky...jeeeeeee :)A neboj Karolko nemá, rozhodně nemá! (šišatou hlavičku) Naopak je nádherné, voňavoučké se sametovou prdýlkou a k zulíbání roztomilé....huči, kučiiii, japak jšme še vyšpinkaliiiii dlobečku? Teta magorka se nám už zbláznila , protože Karolka ji napíná k prasknutí, jak to všechno dopadne víš :)Děkuju za krásné ráno! M.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still