10.05.2010 [16:45], Karolka, ze série Šach - Mat, komentováno 46×, zobrazeno 7577×

Dar z nebe

Celé odpoledne jsem proseděla se Stewartem u televize. Vyráběla jsem pukanou kukuřici a hamburgry a vařila litry čaje. Nechala jsem ho vybírat filmy. Byl z toho u vytržení.

„Odcházíš?“ zeptal se najednou, když běžely závěrečné titulky asi třetího nebo čtvrtého filmu a venku už byla tma.

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Je to poznat?“

„Obvykle mě takhle nerozmazluješ,“ uculil se, ale v jeho pohledu jsem zahlédla záblesk pečlivě skrývaného smutku.

„Edward odjíždí, bude pracovat v Evropě. Chci jet s ním.“ Cítila jsem, jak se mi v krku začíná zadělávat na další dnešní pláč. Ztěžka jsem polkla. Tvářil se zamyšleně, ale úsměv z jeho tváře nezmizel.

„Jsem moc rád,“ řekl tiše a jeho oči prozrazovaly, že to myslí vážně. „Zasloužíš si bejt konečně šťastná.“

Špitla jsem díky a položila si hlavu k němu na klín. Dnes byl prostě den jako stvořený pro pláč. Pustili jsme si ještě Hon na ponorku, a když se v noci vrátila May, šla jsem balit. Edward zase hlídal Corly. Zřejmě naposledy... Ráno odvezu maminku do nemocnice a v autě už budu mít naložené kufry. Rozloučíme se s Corly a odjedeme.

V noci jsem nemohla spát.

Chtěla bych umět psát básně nebo skládat hudbu. Jak jinak vyjádřit svojí vděčnost? Od jisté doby jsem si uvědomovala, že se v mém životě věci děly tak nějak správně. Přicházely těžké chvíle, ale vždycky jsem pak dostala odpovídající bolestné. Ztratila jsem tátu, ale získala jsem May. A Stewarta. A když jsem se musela rozloučit i s nimi, byl tu Edward.

Loučení bylo těžké a trochu snazší jen díky tomu, že bylo tak náhlé. Corly vypadala zdravě a spokojeně. Strašně se těšila, že zítra ráno odejde s May a už u ní zůstane napořád. Sbohem mi dávala lehce a bezstarostně, jak to umějí jen děti. Jako bych měla být zpátky za malou chvíli...

A pak May... Moje milovaná nedocenitelná May. Když je vám někdo tak hodně blízký, nepotřebujete příliš mnoho slov, když odcházíte. Věděla jsem, že ona ví... Přestože jsme skoro nemluvily, řekly jsme si hodně. Objetím, pohledem do očí, stiskem ruky. Když mi mateřsky osoušela tváře, přestože to v tu chvíli potřebovala stejně jako já, řekla mi, jak moc je na mě pyšná. Už navždycky si jí budu pamatovat, jaká byla v tu chvíli. Věděla jsem, že největším dárkem na rozloučenou je pro ní moje oslovení: „Maminko...“

A potom už jsem byla zcela v jeho péči. Obklopená vůní, která fungovala jako hojivý balzám. Laskaná očima, které byly plné vděčnosti a lásky. Než jsme dorazili do Denali, měla jsem to nejhorší za sebou. A před sebou budoucnost s mužem, o kterém jsem snila půl života. Mohla jsem rovnýma nohama skočit do těšení a radosti, na kterou – jak jsem zjistila – si musím zvykat. Vzhledem k mé minulosti mě teď každá dobrá zpráva a událost dokázala přivádět v naprostý úžas.

Stačilo třeba sedět u Cullenových v obýváku za šachovým stolkem, s Edwardem naproti sobě, a obklopená svou novou rodinou. Klidné a radostné odpoledne. Esmé si četla na gauči nějaký katalog o bydlení a její manžel ležel s hlavou na jejím klíně. Měl zavřené oči a lehce se usmíval. Alice seděla u počítače, Jasper a Emmett postávali kolem nás a glosovali naše šachové strategie. Bylo mi nádherně.

„Teď se možná ukáže, že vůbec neumíš hrát,“ smál se ten mohutnější z bratrů a poplácal Edwarda po rameni. „Konečně máš soupeřku, které nevidíš do hlavy.“

Edward se jen usmál, upřel na mě něžný pohled a aniž by se podíval na šachovnici, pootevřel rošádu.

Podívala jsem se na něj stejně intenzívně a pro lepší efekt lehce pootevřela rty. Pokud se mi teď podaří dostatečně otupit jeho pozornost, příštím tahem mu dám jezdcem šach.

„Tohle je královská hra, Emmette,“ reagoval Edward sametovým hlasem, ale jeho oči stále hleděly do mých. Měl stále ten soustředěný výraz, ale prozradila ho barva duhovek. Rychle černaly.

„Každý hráč musí umět dělat rychlá rozhodnutí a umět předpokládat tahy soupeře mnoho kol dopředu. Jinak by byl ztracen,“ poslední větu řekl skoro šeptem a nachýlil se dopředu. Jeho vůně mě připravila o schopnost dohlédnout na konec partie. Sotva jsem si pamatovala, co jsem chtěla udělat v příštím tahu.

„Garde,“ zapředl a jeho věž udělala úkrok stranou.

Zkoumavě jsem se zadívala na šachovnici. Stačil jediný pohled, abych si vzpomněla, co jsem měla v plánu. Zdálo se, že se nechal nachytat. Jen ho nevyplašit...

Usmála jsem se a mírným předkloněním vytvořila Edwardův zrcadlový odraz. Naše kolena se pod stolem dotýkala a moje tvář teď byla od té jeho vzdálená jen necelého půl metru. Viděla jsem, že se mu rozšířilo chřípí, a že momentálně vůbec nesleduje figurky. Doufala jsem, že Jasper s Emmettem mi to nebudou kazit. Ale bylo to dobré, ani nedutali.

Uchopila jsem dosud téměř nevyužitého jezdce, využila volné cesty, kterou mi udělala jeho věž a přeskočila na jeho polovinu hracího pole.

„Šach.“ Z úst mi vyšel spíš jen dech než slovo. Přesto ho slyšel víc než dobře a vzápětí se rozesmál.

„Už tě nikdy nebudu podceňovat,“ řekl, když se trochu uklidnil. Pak sklopil oči a pečlivě studoval nastalou situaci. Něco ho ale zřejmě vyrušilo, protože se na chvíli zamyšleně podíval na Alici.

„Moje sestra, to je ale něco docela jiného. Na rozdíl od strategií používaných při hře, u ní platí přesný opak. Nejlepší je nemyslet dopředu vůbec a pro jistotu ještě často měnit rozhodnutí.“

Teď se pro změnu rozesmála Alice. Zajímalo by mě, co se teď mezi nimi odehrálo.

„Neříkej, že nejsi rád,“ řekla s úsměvem a hodila po něm přes rameno uličnický pohled. Pak se otočila zpátky k počítači a pokračovala v práci. Místo odpovědi se jen usmál a zadíval se na mě.

„Co kdybych ti dal ochutnat tvé vlastní medicíny?“ zeptal se líně a aniž při tom hnul brvou, jeho kolena lehce sevřela mojí nohu. Srdce se mi rozbušilo a to pobavilo asi všechny. Trochu naštvaně jsem přimhouřila oči a mobilizovala veškeré soustředění.

Uchopil svou věž a sebral mi dámu. Zářivě se na mě usmál.

Dopřála jsem mu tři vteřiny. Pak jsem se zatvářila zamyšleně a podívala se na aktuální rozestavění figur.

„Ale podívejme...“ řekla jsem překvapeně. Edward sledoval můj pohled a ozvalo se zasyčení. Emmett i Jasper skoro současně vyprskli.

Tři pole rovně a jedno doleva se u jeho krále objevil můj druhý jezdec.

„Šach – mat.“ Neubránila jsem se radostnému zavýsknutí.

Naoko zamračeně se podíval na Alici.

„To jsi udělala schválně...“

„Jsi upír bráško, musíš přece zvládnout slídit v mé mysli a zároveň hrát šachy s člověkem,“ řekla a vyplázla na něj jazyk. „Všechno máš v mailu,“ dodala tiše a pak na něj mrkla.

Strašně by mě zajímalo, o co jde, ale nechtěla jsem vyzvídat. Navíc teď zřejmě nebyla vhodná doba.

Edward mi pohladil ruku. „Počkám na tebe v pokoji.“

Zmateně jsem se dívala, jak odchází. Hned po něm zmizeli úplně všichni... až na Jaspera.

Jako jediný z rodiny si ode mě neustále udržoval odstup. Nerozuměla jsem tomu. Uměla jsem přečíst řeč jeho těla i zhruba rozluštit jeho pohledy, ale nenacházela jsem žádné vysvětlení. On vypadal – provinile.

Posadil se proti mně a chvíli mlčel. Uvědomila jsem si, že mi lehce běhá mráz po zádech. Jestli mi někdo z nich občas připadal nebezpečný, byl to právě Jasper.

„Měla bys něco vědět...“ začal opatrně.

Lehce jsem se usmála, abych ho povzbudila. Mluvit je většinou dobré, vyjasní to vzájemné postoje. Umožní říct...

„Promiň,“ řekl najednou. „Nemůžu tě nechat, aby sis myslela, že jsme tě zachraňovali všichni... Já ne.“ Odmlčel se a tušila jsem proč. Nemohla jsem s ním ale souhlasit.

„Řekneš mi víc?“ zeptala jsem se.

Trochu ho to zaskočilo.

„Šli jsme všichni. Dorazili jsme ve stejný okamžik. Bylo tam... hodně krve.“ Pouhá vzpomínka způsobila, že jeho oči začaly tmavnout. Zhluboka se nadechl a na tváři se mu zase objevil ten melancholický výraz.

„Utekl jsem.“ Díval se na mě a čekal, co na to řeknu.

„Myslím, že to je úžasné, Jaspere.“

Zatvářil se hodně překvapeně.

„Není pravda, žes mě nezachránil.“ Hledala jsem ta správná slova. „Ostatní mě zachránili tím, že tam byli. A ty jsi udělal totéž tím, že jsi odešel.“

Chvíli to zpracovával.

„Řekni, co by se stalo, kdybys neutekl?“

Naprázdno polkl a já si s drobným záchvěvem hrůzy všimla, že se jeho pohled na moment zastavil na mém krku.

„Nejspíš bych tě zabil...“

Teď jsem to zase musela vztřebat já. Psychologický rozhovor s upíry jsme na fakultě jaksi nebrali...

„Vážím si toho, žes mi to řekl, Jaspere. Chci, abys věděl, že se nezlobím. Opravdu ne. Udělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“

Normálně bych ho objala, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli by ho to nerozhodilo. Přikývl a než jsem stihla mrknout, stál vedle mé židle a zvedal mě na nohy. Zadržela jsem dech a čekala, co udělá.

Objal mě. Sice jen hodně krátce a opatrně, jakoby si nebyl jist svým sebeovládáním (a nejspíš opravdu nebyl), ale to gesto mě přesto dojalo. O vteřinu později už jsem byla sama.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Edward a přitáhl si mě blíž k sobě. Zase jsme seděli pod tím velkým stromem. Foukal dost studený vítr a já si – i přes své důrazné protesty – musela obléknout kulicha s dlouhýma pletenýma ušima a bambulí. K tomu dva svetry a zimní bundu, takže jsem skoro nemohla spojit ruce před tělem, jak jsem byla nabalená.

„Krásně...“ ale hned jsem dodala „a hrozně smutně. Dává to smysl?“

„Určitě. Jsi moc statečná.“

Byl štědrý. Nikdy neměl pocit, že už by mi jeho doteky a polibky měly stačit. Nestačily...

„S tebou to není těžké...“

Tiše jsme sledovali poletující barevné listí a užasle vydechli, když se začalo mísit s prvními sněhovými vločkami. Bylo to jako sedět uprostřed pohádkového lesa. I můj lidský sluch dokázal postřehnout tiché cinknutí, které zmrzlé kousky sněhu vydávaly, když dopadaly na chladem ztuhlou zem. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy máte pocit, že se zastavil čas. A nebo plyne tak pomalu, že můžete sledovat i křídla kolibříka... Oba jsme v přirozeném gestu natáhli dlaně, abychom zachytili první letošní sníh. Na té mé roztály, na té jeho ne... Znovu jsem si uvědomila, ale tentokrát beze stopy smutku, že ten kdo mě teď objímá, je věčný a já pomíjivá. Zatím.

Přitiskl naše dlaně k sobě a dosud zmrzlé krystalky vody při dotyku s mou kůží změnily skupenství. Zatajila jsem dech a vnímala to intimní gesto až v hloubi duše.

„Kdybych mohl, stal bych se znova člověkem a zestárl s tebou,“ řekl tiše a jeho hlas, jakoby podmaloval to všechno kolem nás. Stále jsem fascinovaně sledovala naše propletené ruce.

„Já vím. Netrap se tím.“ Usmála jsem se. Uvnitř mne teď vládlo ticho a pokoj. Opřela jsem se o něj a zavřela oči.

Jeho ruka se nachvíli vyprostila z mého sevření, abych ji vzápětí cítila znovu. A s ní něco malého a studeného.

„Ty mi to budeš rozmlouvat a určitě to uděláš tak šikovně, že ti to uvěřím, ale teď potřebuju říct...“ V nastalém tichu se ozývalo jen jemňounké cinkání sněhových vloček.

„...není toho moc, co ti můžu dát... v porovnání s tím, co bys mohla mít, co by sis zasloužila... Vždyť já si ani nejsem jistý, jestli spolu můžeme spát...“

Je úžasné čas od času vnímat svět se zavřenýma očima. Poslouchat ho. Člověk se tak nějak zvláštně ztiší a zkoncentruje. Může mnohem lépe rozpoznat i barvu hlasu toho, který promlouvá. Edward se téměř zalykal svými pocity. Nedařilo se mu vměstnat je do slov a byl z toho frustrovaný. Volnou rukou jsem ho pohladila po tváři.

„Vezmeš si mě?“ zeptal se.

Stačilo se jen trošku zaklonit a otevřít oči, abych viděla jeho ústa. A jen lehce se narovnat, aby na ně moje rty dosáhly. Ve chvíli, kdy se jich dotkly, běh času zase změnil rychlost. Teď letěl vpřed jako splašený kůň. Jako moje splašené srdce...

„Ano.“

Cinkání kolem nás se ozývalo čím dál častěji a vzduch se zbarvil doběla. Sníh teď padal tak hustě, že už nestíhal roztát ani při dopadu na mě. Přitiskla jsem tvář k Edwardovu krku. Byla jsem tak studená, že mi poprvé připadalo, že snad trošku hřeje.

Neřekl nic. Jen mi na prsteníček navlékl ten ledový kousek kovu, který do této chvíle ukrýval v dlani. Byl jemný a tenoučký, jakoby spadl s nebe se sněhovými vločkami. Pak mi přes zkřehlé prsty přetáhl trochu dlouhé rukávy mé bundy.

„Děkuju,“ řekl tiše a jeho hlas byl v tu chvíli ta nejteplejší věc široko daleko.

Usmála jsem se. „Jsem tvoje, vzpomínáš?“

Se mnou v náručí se dal do běhu. Tentokrát – břicho na břicho, moje ruce i nohy pevně obemknuté kolem něj – aby mě ledový vítr se sněhem neštípal do obličeje. Alice na nás čekala s horkou vanou plnou bublin a nahřátými ručníky.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

45)  Karolka (02.12.2010 22:06)

kytka: Já děkuju tobě.

43)  ScRiBbLe (27.11.2010 16:34)

Zase jsi mě rozbrečela. Myslela jsem, že se přes část loučení nedostanu. Ale dostala, sice to chvíli trvalo než jsem se vzpamatovala, ale se slzami očích jsem četla dál. Páni, šachová partie byla naprosto luxusní. Vševidoucí Edward podlehl ženskému umu připravit muže o schopnost uvažovat a přemýšlet. Část s Jasperem mě dostala, bylo to úžasný. A konec, tak krásné požádání o ruku… Ách!

41)  Karolka (14.08.2010 23:35)

Carlie: Wow!!! To byl fofrajs! Já moc děkuju, udělala jsi mi obrovskou radost.

40)  Carlie (14.08.2010 23:29)

nevím, co dodat, mělo to naprosto všechno, nádherný hluboký příběh, já fakt nevím, co napsat, každý příměr mi přijde fádní pod tímhle dílem, to by se určo líbilo i Stephenii Meyer Díky za hezký zážitek a můžu jen děkovat šťastné náhodě, že to čtu v sobotu, protože se od toho nedalo odtrhnout a být pracovní den, tak jsem v práci jak zombie..

39)  Karolka (02.06.2010 18:42)

Leli: Děkuju.

38)  Leli (02.06.2010 18:04)

Páni, já snad zapomněla dýchat. Karolko, náádhera! Tenhle díl jsem přečetla se zatajeným dechem a moje srdce bylo jako splašené pod náporem adrenalinu vyvolaného emocemi, které jsem u čtení měla.
Ta šachová partie byla suprová a ten závěr...kráása, ta romantika.

37)  Karolka (30.05.2010 10:26)

Twigirl: Já už se cítím skoro jako opilá. Tolik krásných komentářů za posledních dvanáct hodin. Děkuju! Moc to pro mě znamená.

35)  ambra (12.05.2010 14:22)

Šachová partie - geniální.
Prostor pro Jaspera - hurá!!!
A to finále... Taju jako ty vločky na Bellině dlani...

34)  blotik (11.05.2010 16:51)

Moc krásná hudba a ještě krásnější povídka. Teda kapitolka. Píšeš překrásně, jen tak dál.

32)  Rosalie7 (11.05.2010 12:56)

Proč to děláš? Já pak musím hodně pít, abych doplnila zásobu tekutin, které se v průběhu čtení nakumulovaly v slzných kanálcích a vydaly se na zdlouhavou cestu přes mé řasy až k mému srdci, kde mě zahřály a zárověn ho donutily dělat splašené kotrmelce, a kde jen umocnily celkový dojem z tohoto překrásného dílečku. Jsi naprosto fenomenální spisovatelka a já jsem díl od dílu dojatější. Takhle krásně popsanou partii jsem ještě nikdy nečetla. A ta žádost o ruku byla tak překrásná... Kde bereš tolik nádherných slov? To ti je Múzáci nosí po pytlích a pomáhají ti stavit je do tak nádherných a originálních kapitolek? Vždyt ty se ani neopakuješ, to je něco úžasného!!!

31)  DenyFish (11.05.2010 07:18)

Karolko, já mám hned skvělou náladu. Jen trošku obava - kdykoliv nám podstrčíš takle krásnou a cituplnou kapitolku, nastane dramatický zvrat... tak buď na nás hodná, jó?
Díky, je to krásný

30)  Bye (10.05.2010 23:33)

Karolko, mně se v poslední době chce brečet pokaždý, když Tě dočtu. Ať už k tomu v ději je důvod, nebo není.
A víš proč?
To z tý krásy, co na nás házíš plnýma hrstma!
Ty prostě dojímáš už tím, že píšeš.
Ty šachy - to bylo famózní!!!
Loučení s Corly - ze života.
Minuta psychologie s Jasperem
No a o TAMTOM nebudu ani psát! Kouzlo by se rozplynulo.

29)  Karolka (10.05.2010 23:26)

giselle: Páni, to je kalibr. Kuju...

28)  giselle (10.05.2010 23:24)

nene, Karolko, to Ty jsi naše pusinka!
prosvětluješ naše dny svými nádhernými povídkami a rozdáváš dobrou náladu a hlavně překrásné dojmy a zážitky...
díky Ti za to!

1 2 3   »