Sekce

Galerie

/gallery/sama.jpg

Volterra

 

Jen poznámka k minulému dílu - nemám pro Jane žádnou zvláštní slabost, jen si myslím, že se na ní nesmí nahlížet tak černobíle.

Seděla na kamenném okenním výklenku a dívala se přes dávno rozpraskané sklo ven. Hluboko pod ní se rozprostíralo velmi staré město. Centrum tvořily nízké domky lemující úzké dlážděné uličky. Téměř všechny domy měly červené doškové střechy, nad nimiž se nyní horký letní vzduch až viditelně tetelil. Kdyby pohled trochu sklopila, viděla by poměrně rozlehlé náměstí, jemuž vévodila mohutná kašna se sochou krásné dívky neustále z kamenného vědra lijící proud ledové vody. Nejeden člověk do kašny alespoň toužebně nahlédl. Mnoho lidí vodní hladinu pročesalo prsty a ještě mokré dlaně si přikládalo na zátylek. Ti nejodvážnější se nad kašnu nakláněli a plnýma rukama si vodu stříkali na zpocené obličeje. Lidé spěchali do práce, na nákupy, či na schůzku, nebo se kochali krásami malebného italského města.

Děti se zde rodily a rostly. Vozily se v kočárcích, běhaly po ulicích, učily se jezdit na kole, začínaly chodit do školy. Chlapci nesměle nabízeli děvčátkům odnos těžkých aktovek. Dívky si špitaly svá drobná tajemství a snily o princích na bílém koni. Později si sdělovaly dojmy z prvního polibku. Dospívající se s rozpaky vodili za ruce a chvěla se jim srdce při letmých a jakoby náhodných dotecích. Časem ztráceli ostych i nevinnost.

Ulice Volterry byly dávno prošlapané milióny bot. Dlaždičky udusaly milióny lidských nohou. Dennodenně městem procházely stovky turistů a zhruba deset tisíc tamních obyvatel. Kavárny v centru každý den připravily přes tisíc šálků kávy a naservírovaly zhruba stejné množství lahodných zákusků. Obchodníci si se zákazníky pravidelně směňovali rozličné zboží za šustivé bankovky i cinkající mince.

Na několika místech stály stánky nabízející turistům prohlídky města i jednoho křídla majestátního hradu. Zvláště o ten byl velký zájem. Na nejlákavější prohlídku zvala překrásná brunetka se zvláštníma fialovýma očima. Objevovala se pouze když Slunce zakryly mraky. Tak jako toho dne.

Procházela městem a sama oslovovala pár vybraných šťastlivců. Nikdo její nabídku neodmítl. Vábila je a nenásledovat ji se zdálo jako čiré bláznovství. Navíc slibovala návštěvu i jinak nepřístupných částí hradu, ne jen nepříliš zajímavého odlehlého křídla přebudovaného ze stájí na muzeum. Pravidelně každé dva týdny prošla střed města a sestavila skupinu zhruba třiceti turistů, mezi nimiž nikdy nebyl žádný místní. Stále se na ně usmívala, vyprávěla o historii města i hradu a odváděla je s sebou na poslední a nejděsivější cestu jejich života. Dělo se tomu tak již více než století a nikdo si zmizelých nevšiml. Nikdo si jejich ztrátu nespojil s krásnou bledou ženou zvoucí na exkurzi Volterského hradu. Lidé dál chodili kolem kašny, dál nakupovali a bavili se. Život ve městě šel nerušeně dál.

Dívka sedící v hradní věži by o něm měla dokonalý přehled. Kdyby se na město skutečně dívala. Sice její pohled směřoval jeho směrem, ale její oči byly slepé. Neviděly svět kolem sebe. Ona už dávno nežila.


·······


,,Tesso!” rozlehl se stísněnou místností autoritativní hlas. Nereagovala na něj.

Santiago si povzdychl. Přešel až k ní a opatrně ji vzal za ruku. Ač byla upírem stejně nezničitelným jako ostatní jejich druhu, každý na hradě s ní jednal jako s porcelánovou panenkou. Zdála se tak křehká a zranitelná.

,,Tess, pojď se mnou,” pobídl ji již jemně. Dívka spustila nohy na zem a pomalu se postavila. Nikdy se nepohybovala přirozenou rychlostí, jen lidským tempem. Společně vykročili. Santiago jí jako gentleman, kterým ovšem nikdy nebyl, přidržoval lem dlouhé sukně, když scházeli ze schodů. Nechápal, proč jí Aro určil za pokoj zrovna nejvyšší věž. Ani ho však nenapadlo protestovat nebo se ptát. Samotnému se mu to zdálo docela vtipné a ironické. Byla jako princezna uvězněná zlým černokněžníkem v temné věži čekajíc na svého prince zachránce.

Způsobovala na hradě menší poprask. S nikým nemluvila, na nikoho se nedívala a nijak se neprojevovala. Dotýkat se jí a mluvit s ní směl kromě vládců jen Santiago. A té cti si vážil. Znamenalo to, že mu vládci bezmezně věří a spoléhají na něj. Moci s Tessou komunikovat totiž znamenalo ovládat ji. Mít pod kontrolou její moc. A to bylo lákavé a výhodné. Santiago se zamyslel nad svým novým, velmi lukrativním postavením a nevšiml si, že Tessiny nohy se zamotaly do sukně a ona uklouzla. Ač se jinak jako upír moc nechovala, nyní padala mnohem rychleji než člověk a on ji nestihl zachytit. Nechápal, jak upír vůbec může zakopnout.

Rychle se k ní sehnul a pomáhal jí vstát. Něco takového se nepřihodilo poprvé a on se už tak neděsil následků. Jednou zakopla a spadla, když šla s Arem. Od té doby za Tessina škobrtnutí nebyl Santiago nijak trestán. Tesse se očividně nic nestalo a ani na zlomek vteřiny ji to neprobralo z letargie. Pro jistotu zkontroloval, že je vše v pořádku a na svém místě, a znovu mohli sestupovat k hlavní části hradu.

Vedl ji dlouhou chodbou za ruku a každý, koho potkali, jim šel z cesty a uhýbal. Tessa byla v současnosti oblíbenou Arovou hračkou a nikdo by si nedovolil jí zkřížit cestu. Santiago Tessu uvedl do menší soukromé místnosti za hlavním sálem. Ač byl sytý, už z dálky cítil voňavou lidskou krev a slyšel splašeně bijící srdce. Plameny v jeho hrdle se ozvaly o slovo. V ústech se mu tvořil jed. Měl za sebou desetiletí budování sebeovládání, ale vyděšený člověk mu vždy voněl nejlákavěji. Polkl a nutil se ke klidu. Nedýchal a během chvíle plameny uhasly a on nad sebou získal dokonalou sebekontrolu.

Otevřel dveře a vstoupili. V malém pokoji byl pouze Aro a v koutě se krčící mladá dívka. Docela pohledná blondýnka s očima do široka rozevřenýma hrůzou. Seděla schoulená v rohu a vypadala, že se snaží splynout se zdí a zneviditelnět. Aro ji ignoroval a široce se usmál na Tessu.

,,Drahoušku, musíš se nasytit,” zašeptal jí něžně a téměř otcovsky. Jemně ji pohladil po tváři a požádal ji, aby k němu zvedla pohled.

Poslechla ho a on spatřil oči temně černé a fialové stíny pod nimi. Nechápal, jak může dýchat a na tu lidskou dívku se nevrhnout. Zalitovat, že nechali na živu jen jednu, ale na výčitky bylo pozdě.

Během setiny vteřiny sáhl po té vystrašené ženě a vzal ji do náručí. Nestačila ani vyjeknout, ani si uvědomit, co se děje. Malým nožíkem schovaným v dlani jí proťal zápěstí a zadržel dech. Bylo pro něj těžké odolat a i na Santiagovi viděl, jak moc rád by se napil. Dívka vykřikla a chtěla se bránit. Neměla však ani tu nejmenší šanci.

Santiago se dotkl Tessiných zad a popostrčil ji o krok vpřed. Pevně chytil krvácející ruku a přiblížil ji až Tesse k ústům. Vzal její ruku a položil ji těšně ke krvácejícímu zápěstí.

,,Chyť ji a napij se,” přikázal Tesse potemnělým a přiškrceným hlasem.

Poslechla ho a objala dívčinu drobnou paži dlaní. Sehnula se k ní a pootevřela ústa.

,,Prosím, ne! Nedělej to, nezabíjej mě,” zašeptala dívka z posledních sil. Její srdce hrozilo prorazit hrudník a ona se celá třásla jako osika. Byla to jen zoufalá prosba. Snad už ani nedoufala, že bude vyslyšena. Ale byla.

Tessa se okamžitě odtáhla a pustila ji. Aro temně zavrčel a měl chuť křičet vzteky. To se mu snad jen zdálo! Tessa se už ale ke krmení skutečně neměla. Zaprskal a jediným rychlým pohybem zlomil dívce ve svém náručí vaz.

,,Pij!” procedil skrz zaťaté zuby. Zvedl dívčinu nyní již zcela bezvládnou ruku a Tessa se k ní přisála. Spokojeně se uvolnil a počkal, dokud tělo, které stále pevně držel, nevychladlo absencí krve.

Když se Tessa napojila, odhodil nyní jež bezcenné tělo zpět do kouta a usmál se. Pohladil dívku po tváři.

,,Podívej se na mě, zlatíčko,” požádal ji tiše.

Zvedla k němu své karmínově rudé oči. Byl potěšen tím, že stačil pouhý měsíc, aby se zředila zvířecí krev a přebila ji lidská. Po té topazové barvě už nebylo ani památky. Jediné, co se mu nelíbilo, byla prázdnota jejího pohledu. Doufal, že červená barva mu dodá jiskru, ale to se nestalo. Až na barvu očí se Tessa v ničem nezměnila.

,,V pořádku, Santiago, můžeme jít trénovat,” otočil se na člena své gardy a ten ho okamžitě poslechl.


·······


,,Zaštiť mě!” přikázal Aro Tesse a stále ji držel za ruku. Věděl, že to s ní bude těžké, ale že tak moc, to ho ani nenapadlo. Několik hodin v kuse zkoumal její štít. Věděl, že jím disponuje, ale nebyl schopen ji donutit, aby ho nějakým způsobem rozšířila a zavzala pod něj i někoho jiného než jen sebe.

Trénoval s nimi Alec a vysílal na Ara svou moc. Na okamžik ho vždy odřízl od všech smyslů a vnějšího světa. Žádnou neškodnější psychickou schopnost neměl Aro k dispozici. Na Tessu Alecův talent nepůsobil, na Ara však stále ano.

,,Drahoušku, zavři oči a soustřeď se. Tvá mysl je chráněná štítem. Vyšli ho dál, vezmi mě pod něj a ochraň mě,” téměř zoufale zaprosil a i on na chvíli zavřel oči.

Čekal, až na něj Alec zaútočí. Byl připraven znovu se ocitnout v temnotě a nevědomí. Nic se však nestalo. Překvapeně otevřel oči a pohlédl na usměvavou tvář Aleca.

,,Zkoušel jsem to, ale má moc už nepůsobí,” zahlásil chlapec nadšeně. Ara na  zlomek vteřiny opět fascinovalo, jak mladý vlastně Alec je. Najednou působil jako nedospělý kluk, který dostal hračku, po níž toužil. Vzápětí, ale Arovi došel význam jeho slov a i on se rozzářil. Dokázala to! Sice netušil, jak a jak dlouho to bude působit, ale dokázala to.

,,Ještě jednou na mě zkus zaútočit,” vyzval Aleca a díval se mu přímo do očí. Viděl, jak se snaží, krčí obočí a mírně se mračí. Nic.

Aro se rozesmál a promnul si ruce. V tu chvíli Tessu pustil a naráz o sobě nevěděl. Veselí odeznělo. Alec rychle odvolal svou otupující mlhu.

,,Fajn, takže to funguje, když se jí dotýkám. To není tak skvělé, jak jsem doufal, ale lepší než nic,” uzavřel trénink Aro a mávnutím ruky Aleca propustil.

Osaměl s Tessou a zamyšleně se na ni díval. Neubránil se povzdychu. Když mu ji Jane s ostatními přivedla, byl na vrcholu blaha. Psychický štít. Co víc by si mohl přát? Jenže pak se ukázalo, že Tessa je tak trochu Danajským darem. Do vínku jí byla dána úžasná schopnost, ale využít ji bylo téměř nemožné.

Celý ten měsíc od jejího příchodu do Volterry se ji snažil nějak rozptýlit. Vytrhnout ji z té šílené apatie. Dal jí pokoj v nejvyšší věži s nejkrásnějším výhledem, protože si všimnul, že se často dívá z okna. Chtěl jí udělat radost. On, Aro Volturry, si přál potěšit svou poddanou. Brzy se však ukázalo, že Tessa se sice dívá z okna, ale stejně nic nevidí.

Schovávat ji ve věži se ale ukázalo jako dobrý tah. Nevědomky a neúmyslně kolem sebe šířila atmosféru smutku, zoufalství a beznaděje. Kdokoliv se vyskytoval v její blízkosti delší dobu, nechal se jí ovlivnit a propadl do deprese. Jako by vysávala z každého jeho radost a elán.

Ani Aro s ní nevydřel déle než pár hodin. Pak si začínal připadat vyčerpaný a jeho existence se začínala zdát být zbytečnou a činy bezpředmětné. Nyní po tréninku uvažoval, že by ji snad Denalijským vrátil. Nechápal, jak s ní mohli žít jako rodina a nezbláznit se. Na jednu stranu nechtěl o její talent přijít, ale byl vládcem již dlouhou dobu a uvědomoval si, že nemůže stavět svůj pravděpodobně nevyplnitelný záměr nad zájmy všech ostatních. Už pochopil, že s Tessou je asi více práce a starostí než užitku. Jen netušil, jak se jí zbavit a neztratit tvář. Pak si však vzpomněl na její dnešní úspěch a pocítil novou naději. Třeba ještě dokáže něco víc. Jen bude muset být trpělivý a nepospíchat na ni. Ušklíbl se.

Když zaklepal Santiago, jen na něj zavrčel, ať Tessu zase hezky odvede do pokoje.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bosorka

11)  Bosorka (12.02.2011 19:23)

takže už i Aro z ní má deprese. Dobře mu tak!
Popis Volterry a jejího života byl kouzelný.

Bye

10)  Bye (02.06.2010 09:09)

Tak to byla pohádka o zakleté princezně, čekající ve věži hradu, obývaného zlým a marnivým černokněžníkem, na svého prince...
Ta metafora svým způsobem zapadající do tvého melancholického příběhu, mi dává naději, že přijede. A je jedno jestli na koni, nebo volvem.

ambra

9)  ambra (25.05.2010 14:19)

Strašně se mi líbí popis města a přes lidskou pomíjivost k věčným Volturiovým... Atmosféra uvniř hradu... Tessa to své němé zoufalství šíří až ke mně, skoro Volturiovy lituju. Ale jenom skoro... Silné, krásné sugestivní...

krista81

8)  krista81 (23.05.2010 20:27)

Krásný, strašlivě smutný, ale krásný. Těším se na další dílek.

Silvaren

7)  Silvaren (23.05.2010 08:22)

Dobře mu tak, Arovi jednomu namyšlenýmu. Napsalas to vážně nádherně, příběh se mi před očima zhmotnil, jako bych koukala na film

lied

6)  lied (22.05.2010 22:11)

já se musím pokaždé než začnu číst tuhle nádhernou ale smutnou povídku číst aspon trochu rozveselit jinak bych asi nebyla schopná.Já bych tak chtěla aby jí už vrátil zpátky její rodině :(

DeSs

5)  DeSs (22.05.2010 21:07)

Páni, je to zajímavé... Bohužel jsem na tuto povídku přišla až teď, ale nevadí...:D Je to úžasné...

Běhá mi z těch pocitů mráz po zádech, dokážeš to skvěle vyjádřit...:D

Strašně se těším na další díl!

Popoles

4)  Popoles (22.05.2010 20:00)

Ta depresivní atmosféra sálá z každého slova a člověk, a snad i upír by se nad Bellou ustrnul. Chudák holka.
Je to nádherně napsané Hani, tleskám.

Jesska

3)  Jesska (22.05.2010 18:31)

Chudák Tessa... Bella
Ježiš ten Aro mě tak naštval, už se mohla setkat s Carlislem a oni jí na poslední chvíli odvedou do Volterry
Vážně doufám, že ho Bella nějak pořádně naštve a on ji vrátí Denalijským
Byla to krásná kapitola, moc se těším na pokračování:)

sakraprace

2)  sakraprace (22.05.2010 17:50)

Chjo, je to tak smutné. Jen Arova bezmoc je fajn. Přeji mu ji, snad Tessu vrátí Denalijským.:):(:(

Amisha

1)  Amisha (22.05.2010 17:32)

To je tak smutné a zároveň krásné...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene