Sekce

Galerie

/gallery/PO.jpg

Do deštivého městečka, kam sluneční paprsky zavítají jen málo kdy, se přistěhuje osamělý mladík Edward Masen. Přihlásí se na zdejší střední školu a tam se střetává s Bellou, do které se okamžitě zamiluje. Prožívají spolu krásné zamilované dny a pak Edward musí na pár dní odjet. A v tom okamžiku přijíždí do města Tyler, Edwardův bratr - identické dvojče. S ním přichází stín křivdy, sporů a zloby, jež mezi sebou ti dva mají. Tyler však není jako Edward. Je jeho přesný opak. Potkává Bellu a začíná rozehrávat svou hru a aby toho nebylo málo, tak se ve městě objevuje něco, co je stejně nebezpečné jako upíři…

Prolog

Její křehké tělo jsem svíral v náručí, drtil jsem ho svými silnými pažemi. Nezmítala se, už nezápasila. Oddala se tomu údělu stejně jako já. Už jsem nemohl dál odolávat a zapírat to v sobě. Její vůně mě obklopila a zaplavila mé čichové buňky a já měl pocit, že se z toho zblázním.  Rty jsem měl pevně přitisknuté k jejímu obnaženému krku a hltavě jsem polykal její temně rudou krev, která zaplavila mé smysly. Stačila jen jedna kapka, která mi explodovala v ústech a chtěl jsem víc. Konečně jsem cítil, jak plameny, které olizovaly mé hrdlo a způsobovaly mi tím nesnesitelnou bolest, uhasínají.

Zběsile jsem sál tu krev, která mě zbavovala uvažování. Ústy jsem se ani na okamžik nevzdálil od jejího krku, aby nepřišla nazmar ani jediná kapka. Chtěl jsem všechno, chtěl jsem z ní vypít život.

„Miluji vás,” donesl se mi do uší její tichý hlas, ve kterém byly slyšet slzy. Otevřel jsem doširoka oči a v tu chvíli jsem si uvědomil, co dělám. Pustil jsem ji na zem a odstoupil o pár kroků dozadu. Vyděšeně jsem sledoval, co se stalo. Já ji zabil, ji, dívku, kterou jsem miloval víc než vlastní život. Najednou mě zasáhla největší bolest, jakou jsem kdy zažil. Pomalu se kradla mým tělem a zanechávala za sebou jen prázdnotu, tak děsivě hlubokou jako temná jeskyně. Roztřeseným krokem jsem se k ní přesunul a sedl si k ní. Chytil jsem ji za ruku, ale ona mi už stisk neopětovala.

„Promiň,”  šeptl jsem jí do rtů, které se ani nepohnuly. Už nikdy se nepohnou. To vědomí, že už nikdy neuslyším její hlas a slova, která mi šeptala mezi polibky, kterými zahlcovala mé rty, bylo k nesnesení. Ale ještě horší bylo to, že jsem to způsobil já. Že jsem ji sprovodil ze světě, protože jsem se nedokázal ovládnout. Nechal jsem, aby se netvor, který dřímal hluboko v mém nitru, vydral na povrch.  Cítil jsem, jak se pode mnou otevřela bezedná propast. Padal jsem hloub a pak se nade mnou uzavřela a já už neměl nejmenší naději, že se někdy dostanu ven…




1. Kapitola


Krajina se míhala za okny auta a pomalu pozbývala své tvary a rozmazala se do hnědozelené šmouhy. Nohou jsem drtil pedál plynu, až jsem se dotýkal podlahy. Ručička na tachometru se zběsila tlačila až na samý jeho konec. Znovu jsem ujížděl dál, pryč od místa, kde jsem strávil deset let a přišlo nezbytné - stěhování, jelikož můj vzhled se nijak neměnil. Po dvě ste let zůstal stejný. Vyměnil jsem svůj život za věčnost a myslel si, že to bude lepší, ale to jsem se hluboce zmýlil. Každý den pro mě byl jako bych ani nežil. Jako bych procházel po rozviklaném a ztrouchnivělém mostě nad hlubokou a temnou propastí, kdykoli jsem se přiblížil k místu, kde jsem cítil lidskou krev. Každý den jsem bojoval s vnitřním démonem a snažil ho udusit, ale nemohl jsem zahnat mnou podstatu. Byl jsem upír, zatracenec pekla a nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit, protože jsem si to vybral sám. Kdybych měl tak možnost vrátit vše zpět a rozhodnout se jinak. Prožít krásný život, zestárnou s osobou, kterou bych miloval, dívat se na děti, jak rostou, a pak prostě zemřít, ale nic z toho jsem už zažít nemohl.

V dálce jsem uviděl obrysy prvních domů a ceduli, která oznamovala: Vítejte ve Forks. Zpomalil jsem a vjel do města obvyklou rychlostí. Nechtěl jsem na sebe strhávat moc pozornosti.

Na zemi nebylo moc míst, kde se sluneční paprsky vyskytovaly jen několikrát do roka, takže jsem byl nucen vrátit se na místa, kde jsem v minulosti pobýval. A zrovna tady, ve Forks, jsem žil před proměnou a pár let po ní…


---


„Ahoj, Edí!” zavřeštěla Alice a já jsem byl nucen si telefon oddálit od ucha, aby mi nepraskl ušní bubínek. Jasně, je to pro mě nemožné, ale ten jekot se nedal vydržet.

„Ahoj, Alice,” odpověděl jsem a stále jsem si telefon neodvažoval přiblížit k uchu.

„Tak co? Líbí se ti tvůj domov?” vyjekla nadšeně. Pomalu jsem nerozhlédl po místě, které bude mým domovem na nejvýš deset let. Už teď jsem pocítil smutek, jež jsem znal. Vždy mě doprovázel, když jsem opouštěl místo, kde jsem žil. Nikdy jsem si na stěhování nezvykl.

Byl to prastarý dům s obrovskou verandou, na které byly dvě houpací křesla a síť natažená mezi sloupy s oprýskanou bílou barvou. Okna sahala od podlahy až ke stropu a na nich byly zavěšené dlouhé záclony bez závěsů. Cítil jsem stáří a vůni borového dřeva, ze kterého byl všechen nábytek. V obývacím pokoji byly točité schody, jež vedly nahoru do mého pokoje. Byl tam balkón, ze kterého se mi rozprostíral pohled na hluboký les. Všechno bylo dokonalé, až na růžový koberec v předsíni, který si Alice nemohla odpustit. Nemohl jsem jí říct, že se mi nelíbí, protože jsem věděl, že bych ji tím ranil. To ona mi vše zařizovala, byla to má jediná kamarádka, takže jsem jí měl rád takovou, jaká byla.

„Krásně jsi to zařídila, Alice,” vydechl jsem a usmál se pro sebe.

„Jsem ráda, že se ti líbí,” zajásala, „už budu končit. Koukej se tu u mě zastavit. Mám tě ráda.” Zavěsila a nastalo ticho. Pomalu jsem si sedl do polstrovaného křesla, díval jsem se ven a telefon stále svíral v ruce.

Když se začalo smrákat, tak jsem se vykradl ven, abych se nasytil, jelikož jsem další den nastupoval do školy.

V lesích bylo hodně zvěře. Krčil jsem se u stromu jako šelma a pozoroval velkého jelena na pastvě. Neměl o mé přítomnosti ani tušení. Klidně přežvykoval mokrou trávu a já jsem vystřelil ze svého úkrytu. Vůbec nestihl zareagovat. Jen tam stál  a díval se na mě, na monstrum, které si přišlo vzít jeho život…


---


Následujícího dne jsem dorazil do školy a jak jsem očekával - stal jsem se středem zájmu všech lidí. Především dívek. Zasněně mě sledovaly a já ignoroval jejich myšlenky, které se na mě valily jako láva. Proplul jsem dovnitř a vyhledal kancelář. Stará paní, jež tam seděla, mi vydala rozvrh a mapku celé budovy. S díky jsem to přijmu a odešel jsem hledat mou první hodinu.

Dorazil jsem do třídy jako poslední a sedl si úplně dozadu do jediné volné lavice. Nasadil jsem tvrdý výraz v obličeji, abych dal všem jasně najevo, ať se ode mě drží dál. Nechtěl jsem se s nikým přátelit, protože jsem věděl, že tu nezůstanu napořád. Bylo pro mě jednoduší se s nikým nepřátelit, protože jsem už dál nemohl snášet bolest z rozloučení a pocit naprosté osamělosti, když jsem opouštěl svůj přechodný domov. Hořký úsměv nad tou myšlenkou jsem nemohl potlačit. Nikdy nebudu nikde doma, nikdy mi nebude dopřáno přátelit se s lidmi, protože oni za nějaký čas odejdou z mého života. Stále budu jezdit z místa na místo a žít sám, už navěky.

Díval jsem se nezaujatě z okna a náhle jsem ucítil vábivou vůni. Stočil jsem pohled do třídy a spatřil ji. Seděla úplně vepředu a se zájmem mě pozorovala. Její hnědé oči našly ty mé a nechtěly je pustit. Fascinovaně jsem hleděl na její tvář. Na tvář tak dokonalou, že připomínala anděla. Ta nepřestavitelná vůně patřila jí. Věděl jsem to. Snažil jsem se proniknout do její mysli, ale neúspěšně. Narazil jsem jen na tlustou, neprostupnou zeď. Trochu mě to rozhodilo, ale zárověň hrozně zajímalo, ještě nikdy jsem na nikoho takového nenarazil.

Soustředil jsem se jen na ní, všechno okolo se slilo do jednoho celku a já jsem vnímal každé její jemné nadechnutí, plameny v krku se mi rozhořely a způsobily mi obrovskou bolest. Úmyslně jsem nasál její vůni, jež mi nahnala jed do úst a dovolil jsem svým představám, aby zaplavily mé vědomí. Představoval jsem si, jak líbám její krk a místo, kde puls bije silně proti jemné kůži. Jak otevírám ústa a lehce přejíždím ostrými zuby jako břitva po její tepně zahalené bílou pokožkou. Jak se otevírá a dává mi tak to, co tolik chci. Tu rudou tekutinu, která jí protéká žilami. Ke své hrůze jsem si uvědomil, že se poddávám tomu netvoru, který dřívá v mém nitru. Myšlenka přemohla tonoucí smysly. Popadl jsem baťoh a vystřelil ze třídy.

Nasedl jsem do svého auta a odjel co nejrychleji domů. Tohle se nedalo snést. Být s ní v jedné místnosti ve škole, vnímat její přítomnost a cítit její opojnou vůni, která rvala mé hrdlo na kusy. Plameny divoce olizovaly vnitřek mého těla. Celý jsem hořel a to bylo víc, než jsem dokázal snést. Byl jsem rozhodnutý odjet pryč, daleko a už se nikdy nevrátit do Forks.





předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Janiseq

2)  Janiseq (29.10.2010 12:45)

Wau. To je hezká povídka. Připomíná mi první díl Stmívání, ale to nevadí. Mě to prostě okouzlilo. Vážně se těším na další díl.

1)  nana (28.10.2010 23:32)

já to říkám toto je ta nejlepší stránka, povídky mají jiskru

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek