Sekce

Galerie

/gallery/will_color.jpg

Zvykání si

Když se probrala, ulevilo se mi. Byla bledá a vypadala unaveně, ale reagovala normálně. Vlastně spíš nenormálně, protože ani teď se nebála a všechno brala tak nějak smířeně. Nechala si od Jacoba lehce vysvětlit jeho původ, který mi toho o něm stejně moc neřekl. Vypadalo to, že je nějakým druhem měniče, ale nic bližšího neřekl a já se musel smířit s tím, že si počkám na osobní setkání.

Nechala se dokonce vylákat před dům, aby jí ten kluk ukázal, co dovede. Mně to nepřišlo jako dobrý nápad, teď bych ji mnohem raději viděl v posteli v klidu, ale ostatní jí to nevymlouvali. Pobaveně jsem sledoval, jak rudne, když se Jacob svlékal. A pak se kluk změnil ve vlka a bylo jasné, že Minnie je na tom zase špatně. Viděl jsem, jak se její bledost změnila na popelavou šedost a naštěstí si toho všiml i Edward, který překonal vzdálenost dvou kroků, která je dělila, a připravil se na zachycení padajícího těla. Což se také o chvíli později, když jí ten vlk nabídl tlapu, která byla stejně velká jako její hlava, taky stalo.

Škoda, že proto, abych ji mohl držet, musí vždycky omdlít. Doufal jsem, že až se k ní přiblížím naživo, zůstane při vědomí.

Odnesli jsme ji tentokrát už nahoru do pokoje pro hosty. Jen co jsme ji položili na postel, začal jí nepatrně zrychlovat tep a bylo vidět, že se probírá. Carlilse se ale rozhodl, že ji nechá chvíli prospat, a píchl jí nějaká sedativa. Byl bych mnohem raději, kdyby ji nechal při smyslech a jen jí dopřáli trochu klidu, aby se mohla vzpamatovat, ale já nebyl doktor, že. K fungování lidského těla jsem věděl v podstatě jen to, kam kousnout, aby se upír napil.

Nechali ji spát až do podvečera. Podle Carlisla byla dávka sedativ slabá a po poledni už v její krvi necítil žádné léky, spala prostě proto, že to potřebovala. Cullenovi mezitím nadšeně rozebírali, jak je skvělé, že se před ní mohou začít chovat víceméně normálně, ale zároveň řešili důležité věci ohledně jejich utajení. Edward si byl jistý, že Minnie je neprozradí, Alice byla téhož názoru. Vypadalo to, že rodina jim plně věří, nikdo neměl námitky proti tomu, aby se u nich Minnie zdržovala tak často, jak bude chtít.

„Jestli nás ale začne otravovat s přeměnou, přestanu ji mít ráda!“ vyhrožovala Rosalie. „Další upír už se sem prostě nevejde!“

„Ale zlato, máme přece pokoj pro hosty,“ uklidňovala ji Esmé a zřejmě vůbec nepochopila, že prostor je jen záminka. „Jen případné hosty bychom museli ubytovat jinde. V podkroví je ještě místo.“

„Nemyslím, že by něco takového bylo potřeba, rozhodně jsem jí v hlavě neviděl ani náznak toho, že by zatoužila po stejném životě, jako vedeme my,“ řekl Edward.

„Teď, protože o něm ví chvíli. Ale co až si na nás časem zvykne natolik, že to bude brát jako samozřejmost?“ nedala se Rose. Začínala mi trochu vadit. Co má proti Minniině případné přeměně? Kdyby ji chtěla, já budu jedině rád...

„Ale no tak, co by se jí na tom mělo líbit?“ vložila se do debaty Bella. „Kdybych vás potkala a nebyl s vámi Edward, nejspíš by mě ani nenapadlo po vás chtít přeměnit. Tohle je prostě otázka něčeho mnohem důvěrnějšího než jen přivyknutí si na naši existenci a způsob života.“

„A protože tu není žádný volný upír, je po problému, ne?“ usmál se široce Emmett. Hm. Jsem zvědavý, jestli se bude usmívat, až se tam jeden volný upír objeví.

Když se Minnie vzbudila, zase jsem se blaženě usmíval. Pak jí došlo, co všechno se dneska dozvěděla, a zpanikařila. Konečně normální reakce! Vykřikla a snažila se utéct, ale Esmé ji pečlivě zabalila do deky, takže zavrávorala a zapadla po hlavě vedle postele. Věděl jsem, že to ode mě není hezké a kdyby to věděla, roztrhá mě, ale smál jsem se jako blázen. Byla prostě rozkošná. Když se jí podařilo vstát, ještě chvíli se tvářila zaraženě, ale pak se uvolnila a Jasper nadšeně oznámil, že je úplně v pohodě. Bez jeho přičinění, bez tlumících léku, prostě se smířila s tím, že jsme upíři. A poloupírka a... vlkodlak, nejspíš. Alice si nenechala ujít příležitost k objetí a pak ji nasměrovala do koupelny.

„Cože?“ vyjekl Edward, když jsme sešli počkat dolů. „Prý: vypadám jako Edward!“

To je moje holka!

 

Byla úžasná. Zapadla mezi ně dokonale. Když zjistila, jaké jsou jejich schopnosti, strávila krušnou rudou čtvrthodinu, kdy se pokoušela nemyslet na Edwardův zadek. Bylo to vtipné, ale zároveň mě to trochu rozčilovalo – co má co myslet na jeho zadek? Nemohl jsem si pomoct, prostě jsem žárlil. Což mě hodně překvapilo, protože jsem nic takového posledních pár set let necítil. Nebylo proč. Ve Volteře byli víceméně všichni všech, i manželství byla uzavírána jen z mocenských a taktických důvodů. Nežárlili jsme, prostě jsme si užívali. Jenže pak se mi vybavilo, jak nepříjemné mi bylo, když do kovárny přišel nějaký zákazník a slizkým pohledem si prohlížel Anne. Tenkrát jsem taky žárlil, přestože ona sama mi k tomu nikdy nezavdala záminku. Znovu mi přišlo zvláštní, proč se ve mně ozývají tyhle pocity. Připadalo mi, jako že se v kruhu vracím na začátek. Že jsem si prošel nejhorším peklem, očistcem, pak jsem si užíval z plných plic a nakonec jsem byl ztracený a nepatřil jsem nikam. A Minnie mě dokázala ukotvit. Věděl jsem, kde mám být. A jako bonus jsem se zase cítil skoro jako člověk. Doufal jsem, že Edward a vlastně i ostatní tyhle zmatené pocity také prožili. Protože jinak mě budou mít za absolutního magora. Upír, co v sobě hledá lidství.

Když si ji pak Bella vzala s sebou na procházku, snažil jsem se zhluboka dýchat a za žádnou cenu si nedovolit přeskočit do ní. Bylo to mnohem těžší, než ignorovat žízeň. Mnohem těžší, než vnímat Minniinu vůni. Ale i tak jsem to zvládl a v tu chvíli se nedozvěděl, co venku probíraly. Minnie se vrátila prochladlá, celá rozcuhaná, ale i tak jsem cítil, jak se mi celé tělo zaplňuje teplem, když vešla do domu.

Pak předvedla způsobné pukrle a zacvrlikala na Edwarda:

„Ano, tatínku.“

A já už věděl, co přesně jí Bella řekla. Minnie ví o otcovských pudech a po dnešku si nás dva snad pustí blíž k tělu.

 

A pustila. V jeho přítomnosti byla uvolněná, smála se a vypadala nádherně. Zamilovala si komunikovat s ním myšlenkami a Edwardovi to trochu vadilo, protože on musel odpovídat normálně, a navíc lidskou hlasitostí, takže pokud by se na něj někdo zaměřil, mohl by mít pocit, že mluví sám se sebou. Naštěstí si toho žádná z tuctů jeho obdivovatelek nevšimla.

Minnie ho i zlobila; používala svou představivost a ukazovala mu věci, které vidět nechtěl. Testovala jeho trpělivost jako malé dítě, které zkouší, kam až může zajít. Podle toho, co jí odpovídal, mu posílala velmi živé představy krve, nebo masa. Nakonec musel z jedné hodiny odejít dřív, což pobavilo mě i Emmetta, ale jeho ne. Došel do jídelny a během chvilky se objevil Nathan, který s přátelským úsměvem zamířil přímo k němu.

„Tak co, nezlobila vás?“ zeptal se vesele, ale slyšel jsem v jeho hlase vážný podtón. Chtěl vědět, jak se tam měla a jestli je všechno v pořádku. Když jim Cullenovi volali, že Minnie u nich bude až do pondělka, Jim byl naprosto v pohodě, ale Nathan měl pár zvídavých otázek. Měl jsem ho rád, bylo vidět, že mu na Minnie hodně záleží. Jim byl takový... excentrik. Nevěděl jsem, jestli je to nějaká póza, nebo jestli je tak zvláštní normálně, ale pokud ho má Minnie ráda, já budu taky.

„Omotala si nás kolem prstu,“ odpověděl Edward s úsměvem. Nat pokýval hlavou, trochu se zamračil a pak začal naprosto vážně:

„Hele, já vím, že Nessie ji má ráda, a u vás jsem viděl, že všichni jste hodně přátelští, jen pořád nevím, proč to děláte.“

„Kvůli Nessie, to hlavně. Ona si nepouští lidi moc blízko k sobě, tedy normálně ne. Ale když se rozhodla Minnie přivézt k nám, bylo jasné, že je jí nějak blízká,“ vysvětloval Edward a záměrně zamlčel to, že jeho to k Min táhlo vlastně úplně nejvíc.

„A ty? Máš s ní nějaké plány?“ zeptal se Nat na férovku. Edward zavrtěl hlavou:

„Kdepak, já mám plány jen s Bellou.“

„Říkal jsem si na tom grilování, že se k sobě nějak máte. Tak jste to dali už oficiálně dohromady, jo? To je dobře, vykašlete se na okolí, buďte rádi, že se máte.“

No vida, i tenhle člověk byl chytřejší než Edward s tím jeho nápadem my s Bellou k sobě nepatříme.

„A ještě... uhm... Když bude Minnie u vás, dávej na ni pozor, jo? Ona... Neměla to lehký, hodně snadno se vyděsí. Vlastně nikdy k sobě nepustila tolik lidí, vážně jste ji okouzlili, tak to nějak nepodělejte, jo?“

Sledoval jsem jeho výraz a bylo mi jasné, že ví něco, co nikdo jiný. A když pak Edward promluvil a zněl hodně, ale hodně bolestně, něco uvnitř mě se sevřelo. Neměla to lehký. Proč? Co se stalo? A proč jí?

„Budeme na ni dávat pozor, slibuju.“

O chvíli později, když už tu byla většina rodiny, se přiřítila i Minnie s Emmettem, opět rozesmátým od ucha k uchu. Hladově se vrhla ke stolu a Nat ji uklidňoval, že jí nechali dva velké domácí hamburgery. Smrděly sice jako zdechlina, ale ona se tvářila nadšeně a já měl radost. Do té chvíle, než Edward tiše řekl Belle, že si s Minnie potřebuje promluvit o samotě, protože u Nata viděl něco, co se mu vůbec nelíbilo. Zavrčel jsem. Ne hlasitě, jen varovné dunění pod hrudní kostí, které by ale rozhodně stačilo na to, aby se Edward klidil stranou. Tedy pokud bych byl u nich, ne tady. Nechtěl jsem, aby se jí ptal na cokoliv! Asi ví, proč to nikomu neříká, tak co se do toho ten pitomec cpe?!

A Minnie se lekla, když ji poprosil, ať s ním jde na chvilku ven. Edward se nejspíš tvářil tragicky, protože jí zase zrychlil tep a viděl jsem, jak zápasí s dalším návalem paniky.

„Myško, neboj,“ pohladil ji po paži a já se přes svůj vztek ani nestihl nabažit toho doteku. Minnie s ním asi mluvila v myšlenkách, protože se nám jen dívala do očí a tvářila se naléhavě.

„Prosím,“ naléhal na ni konejšivým hlasem. „Věř mi, nic se nezměnilo, vnímám tě pořád stejně. Nikdo tě něopouští, nic se nestane. Jen s tebou potřebuju mluvit sám.“

Vidíš, ty idiote? Kdybys ji prostě nechal na pokoji!

Sebral jí z ruky jeden hamburger a za tu ruku ji vzal. Vydechl jsem a pozoroval svou prázdnou dlaň, ve které jsem cítil její drobnou. Kdybych sedl na nejbližší letadlo, za chvíli bych byl u ní! Už ví o upírech, bylo by to o tolik snažší... Ne. Ještě ne.

O chvíli později jsem u stadionu pozoroval její hnědé oči se zeleným nádechem kolem zorniček a měl jsem co dělat, abych neřval nahlas bezmocí. Ukazovala Edwardovi, co se jí stalo. A já nevěděl nic. Měl jsem jen její tep a dech a nervózní mrkání a grimasy strachu a smutku a naprosté beznaděje. A nakonec se jí na tváři ustálil vyrovnaný výraz, překvapeně zamrkala a její zorničky se zaostřily na naše oči. Pak se podívala na svoje ruce, které držel Edward, a pak se na něj usmála. A hned se zamračila. Soustředil jsem se na její oči a uviděl v nich odraz Edwardova obličeje. Upíři nemají slzy, ale on teď brečel. Bez jediného zvuku, vzlyku nebo nádechu ronil neexistující slzy a mně bylo najednou hrozně těžko, protože upíra jen tak nerozbrečíte, přestože je to citlivka jako Edward.

Minnie mu položila ruku na tvář a já automaticky naklonil hlavu trochu dolů a do strany, abych si ten dotek vychutnal, abych se k ní přitiskl blíž. Jenže jsem měl jen vzduch. A vztek a strach. Strach o ni. A pak ji Edward pomalu objal, držel ji těsně u sebe a jednou rukou ji hladil po vlasech. Nevěděl jsem, co mu Minnie říká, ale uvolněně si vydechl a jen zašeptal to jeho myší oslovení.

A já objímal vzduch a chtělo se mi do něčeho praštit.

Musím jít.

Musím zase někam jít, musím se vyzkoušet.

Musím u ní být co nejdřív, tohle nejde. Radši budu roky někde v její blízkosti a budu doufat, že se na mě aspoň podívá, než abych byl takhle daleko.

Chytil jsem taxi a jel jsem na letiště. Tam bude i v tuhle dobu lidí dost. Procházel jsem se po odletové hale, v příletové hale jsem sledoval vítající se páry a rodiny, nasával jsem jejich vůně a klidnil jsem svou žízeň. A zároveň jsem sledoval Minnie, tak usměvavou a uvolněnou, jako nikdy dřív. Doufal jsem, že až Cullenovi dorazí domů, Edward jim řekne, co mu Minnie vysvětlila v myšlenkách. Potřeboval jsem to vědět a podle zvídavých pohledů ostatních jsem nebyl sám.

Dočkal jsem se. Už jsem byl zpátky u motelu, když Edward konečně dorazil domů. Trochu jsem litoval toho, že se Minnie nenechala přesvědčit k tomu, aby jela spát k nim, ale pochopil jsem to, když Ewdarda poprosila, jestli by to nějak mohl převyprávět ostatním, aby věděli, proč se ona chová tak asociálně. Asociálka moje.

„Tak co? Někdo jí ublížil, viď?“ zeptala se Esmé s obavou v hlase.

„Jestli je to nějakej parchant ze školy, najdu ho a pohraju si s ním,“ mručel Emmett.

Edward zavrtěl hlavou a přitáhl si Bellu k sobě na klín. Přitiskl si ji k sobě tak blízko, že mi její vlasy lezly do nosu a měl jsem co dělat, abych si ještě přede dveřmi pokoje nezačal odfrkávat.

„To její rodiče,“ začal Edward a já za sebou zabouchl dveře a ztuhnul jsem. Poslouchal jsem, jak vyrůstala. V čem vyrůstala, jaké kreatury nesly označení rodiče. A co se stalo potom. Přepadení, zastřelení vrátného, zásah S.W.A.T., její hospitalizace. Babička, která ji viděla poprvé v životě a nedokázala se smířit s tím, co se stalo její dceři a s tím, jakými nočními děsy Minnie trpí. Pěstouni, další pěstouni, pořád to samé. Noční můry, noční děsy. Dětský domov a pokoj daleko od ostatních, aby je nerušila. Přes noc toho moc nenaspala a přes den po ní chtěli, aby fungovala jako normální dítě. Zhroutila se, uzavřela se do sebe, byla na pokraji šílenství. A pak se k ní naštěstí dostal ten doktor a naučil ji zvládat její vlastní hlavu. Naučil ji schovat se za vodopád a zachránil ji. A pak ji zachránil Jim, který byl stejný outsider jako ona a dohromady jim to skvěle klapalo.

Její takzvaní rodiče měli štěstí, že je o život připravily zbraně policistů. Jinak bych to udělal já a rozhodně by to nebylo tak rychlé. Měl jsem chuť se vrátit na letiště a letět za ní, už podruhé za dnešek. Tentokrát proto, abych ji objal a slíbil jí, že už nikdy nikoho nenechám, aby se na ni byť jen křivě podíval. Že už nikdy nedovolím, aby byla nešťastná. Že pro ni udělám všechno, cokoliv si řekne, jakékoliv přání.

 

O den později jsem se vztekal. U nich bylo slunečno a to znamenalo, že upíři musí zůstat zalezlí. A Minnie teď bude hlídat kdo, sakra?

Byla sladká, i když jsem jen slyšel její hlas z telefonu. Nevěděla, že slunce nám neublíží, to jí nějak zapomněli říct. Měla v plánu přijet a zakrýt všechna okna tmavou látkou, aby nkdo nepřišel k úrazu. Tohle mohlo napadnout jen ji...

A Edward se zase ukázal jako správná volba. Před polednem popadl box s jídlem, sedl do Carlislova mercedesu s kouřovými skly a vyrazil za mou Minnie. Vypadala, že má radost, že ho vidí. Upřímnou. Bylo mi jasné, že tím včerejškem si u ní hodně našplhal. U mě nakonec taky. Vzal ji k přehradě za městem a tam jí vyprávěl o jednotlivých členech rodiny a jejich osudech před příchodem. Zasvětil tak do jejich tajemství i mě, a vážně jsem zíral. Neměl jsem ani potuchy o Jasperově minulosti, přestože jsem viděl jeho jizvy. Musel být minimálně stejně dobrým bojovníkem jako já. Vyprávěl o tom, jak si našel Bellu – tady jsem poslouchal opravdu pozorně a sledoval jsem nejjemnější náznaky ve změně jeho hlasu, abych měl přesný přehled o jeho emocích. Když se dostal k tomu, jak jí namluvil, že to všechno byla jen hra a on odchází, odfrkl jsem něco o debilech pravděpodobně ve stejnou chvíli, jako Minnie v myšlenkách, protože Edward pokýval souhlasně hlavou:

„Já vím. Byl jsem. Ale myslel jsem si, že pro ni dělám to nejlepší.“

No, měl jsem radost, že se spletl. Zase se mi bude snadněji dokazovat, že já to myslím stejně vážně, jako on.

A pak jsem poslouchal o těhotenství Belly a podle jeho lehkého zadrhávání jsem věděl, že je pořád hodně těžké o tom mluvit, přestože nezacházel do detailů. Zato když mluvil o Nessie, zněl úplně jinak, a já si zase vzpomněl na svou radost a hrdost a spokojenost, když jsem měl celou rodinu pohromadě.

A pak začal o Volturiových a já zase vrčel. Šel po nich Aro a vzal s sebou všechny, i manželky! Mohlo být po nich! Jenže jak vyprávění pokračovalo, víc a víc jsem nabýval přesvědčení, že tahle rodina je prostě něco úplně jiného. S pomocí nomádů a spřátelené skupiny z Aljašky, s pomocí upírek z Amazonie a živého dospělého poloupíra se jim podařilo zastrašit Ara. Něco takového bych nikdy nečekal. A byl jsem si skoro jistý, že pokud by neměli Bellu a její štít a Alici a její vize, pokud by Aro nepovažoval Carlisla svým způsobem za přítele, přestože přátelství nejspíš nikdy nezažil, garda by se vrátila za pár týdnů a nechala by po sobě jen spoušť. Tak, jak jsme to dělávali kdysi.

Když skončil, nechápavě jsem zíral do zdi.

Bezva.

Chystám se vnutit k nejsilnější skupině upírů. Byl jsem si jistý, že s jejich schopnostmi se dokáží ubránit kdykoliv, pokud Aro nezsíká nějakou tajnou zbraň v podobě nového, velmi talentovaného upíra. Ale o nikom takovém jsem nevěděl, nikdo takový zatím nebyl. A dozvím se o něm, o nečem takovém by Aro dokázal mluvit celé dny v kuse, takže mé pravidelné kontroly jsou teď mnohem důležitější, protože hlídám i Cullenovi.

 

Dny ubíhaly a já se dostával do velmi příjemného stereotypu. Každý podvečer jsem netrpělivě čekal, až Edward vyrazí do školy. Víkendy byly horší, ale Minnie naštěstí stejně většinu času trávila s nimi. A když ne přímo s Edwardem, tak s Nessie a Jakem, a ti o ní aspoň vyprávěli.

Mezi lidi jsem chodil prakticky denně. Vybíral jsem si hojně navštěvovaná místa, koncerty, sportovní utkání, kina. Byl jsem v opeře, poprvé v životě jsem na sobě měl smokink, který jsem si navíc koupil. Začal jsem se chovat jako normální... nenormální... Jako Cullen, dalo by se říct. Nekradl jsem, kupoval jsem. Peněz jsem měl vždycky dost, jen mi přišlo zbytečné za něco platit, když si to stejně snadno můžu vzít – to se teď změnilo. V opeře mi bylo ouvej; snažila se mě sbalit nějaká dáma dávno za zenitem a bylo jí jedno, že po její levici sedí její manžel. Zkoušela to přes znalosti árií a zpěváků a když o jedné s titulních představitelek řekla, že zpívá tak falešně, že by ji měl někdo zabít, měl jsem chuť zabít ji. Ale neudělal jsem to, samozřejmě. Místo toho jsem pozoroval Minnie, jak se pokouší Emmetta obehrát v kartách. Poker jí vůbec nešel, okamžitě jsme všichni poznali, že má dobré karty. Jasper i Ness ji nechávali občas vyhrát a pokládali jasné šance, ale Emmett se nedal a dokonce na ni výhružně vrčel.

V listopadu, když už jsem si byl naprosto jistý a moje oči měly zvláštní naoranžovělý odstín, ale už ani stopy po krvavě rudé, jsem se rozhodl. Edward zrovna Minnie vysvětloval, že u nich bude na Vánoce, ať chce nebo nechce, a já zavolal na letiště a zabookoval si letenku.

A Alice mě uviděla.

Vlastně mě spíš překvapovalo, že mě viděla až teď. Čekal jsem to už dávno. A taky ta její vize prakticky nic neříkala, jen že tam přijdu večer a budu se usmívat. Bezva. Jen jsem netušil, proč se navzájem uklidňují tím, že Minnie zrovna nebude u nich. Proč bych tam lezl, kdyby nebyla doma? Že by bylo lepší si nejdřív promluvit s nimi? Možná... Připravit si půdu. Nevyděsit ji rovnou. Možná by mi mohli pomoct, oznámit, že jsem jejich známý a postupně nás seznamovat...

Uvidíme.

Když jsem nasedal do letadla, spokojeně jsem se usmíval a nemohl se dočkat, až přistaneme.

A odmítl jsem čísla od dvou letušek. Pardon, dámy. Jsem zadaný.

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Bosorka

25)  Bosorka (17.12.2011 22:16)

Ten je tááááák sladkej, že půjdu mamce asi vyrabovat vánoční cukrátka!

Janeba

24)  Janeba (20.11.2010 15:46)

Slintám a roztékám se blahem! Will jede, Will letí! Nebrasko - Díky!

blotik

23)  blotik (23.10.2010 21:13)

Je to perfektní. Já nemám slov.

22)  twilightchild (26.04.2010 19:40)

Já tyhle kapitolky hltám, že ani nestačím zanechat komentář.. Moc se omlouvám.. Ale to jednoduše jinak nejde! :-D Will je okouzlující, je roztomilé, jak se kvůli Minnie mění :) Jo holt, ta holka má štěstí.. Taky si to zaslouží po svém dosavadním životě :) Jůů! Ale Will! Dokonalost sama.. :-*

AliceBrandon

21)  AliceBrandon (23.04.2010 22:45)

Ouuuu, nádhera, nádhera.
Chudáček, jak jí nemohl obejmout... Tenkrát jsem myslela, že Minniin příběh viděl společně s Edwardem, ani mě nenapadlo, že pouze bezmocně sledoval její výraz, to musel být děs, ta nevědomost.
Zobžňuju jeho pocity, je to nádherné a strhující a já bych četla a četla.
Jsem celá natěšená, jak bude stepovat v křoví před barákem a jak si bude připravovat proslov a na Minnii, která se mu vysměje. Už teď je mi ho líto, chudáčka.

Bye

20)  Bye (23.04.2010 22:17)

Will se nemůže dočkat až přistane?? Omyl!!! To já se nemůžu dočkat až Will přistane!
Chtěla bych pochopit, jaký způsobem dokážeš tak jsně vyjádřit svoje myšlenky. To je nějaká anomálie, ne?. Jak dokážeš všechno popsat do nejmenšího detailu. Všechny události, rozhovory, hnutí mysli. A ve všem přitom působíš tak celistvě a přirozeně. Nikde se nezadrhneš. Plyneš.
Plkám. Jenom jsem Ti dneska chtěla říct, že Tě obdivuju.

Lipi4

19)  Lipi4 (23.04.2010 20:53)

Wow, tak na to hle se opravdu vyplatilo čekat, už se nemůžu dočkat dalšího dílku. Neb jsi bohyně

Popoles

18)  Popoles (23.04.2010 19:47)

Ó díky má jediná a nedostižná :)
Krásné, dokonalé a ouplně nejlepčččččííí :)
Mě tak strašně rozsekávají ty drobné hlášky a narážky, kterýma to prokládáš :)
A strašně se těším, jak bude Edovi vysvětlovat, co je zač a proč přichází :)

lied

17)  lied (23.04.2010 19:01)

ten je tak sladký jak jí i na dálku chce chránit

sakraprace

16)  sakraprace (23.04.2010 18:53)

Jsi úžasná, jsi skvělá
jsi naše spisovatelka smělá
DÍKY
:) :) :) :) :)

Nebraska

15)  Nebraska (23.04.2010 18:49)

Holky, děkuju :-* Já vím, že se opakuju - ale jste zlata :-)
sakraprace, rozhodně bude :-) Začnu na tom dělat už večer, protože už se nemůžu dočkat, až se tam objeví :-)

sakraprace

14)  sakraprace (23.04.2010 18:47)

Nádech, výdech...dej mi jen chvilku...uááá to bylo tak krásný a já jsem úplně mimo. To čekání se rozhodně vyplatilo...
já chci ještě, Neb, řekni, prosííím, že bude další zítra, prosííím. Představ si prosebný pohled kocoura ze Shreka, takový pohled na tebe upírám:)

13)  Bobo (23.04.2010 17:58)

Skvělé, tleskám, těším se na další dílek, jak to bude popisováno z Willova pohledu, jak budou Cullenovci panikařit a jak to bude vysvětlovat hlavně Edwardovi.

12)  Lenka (23.04.2010 17:33)

Naprosto dokonalé.
Miluju Willa a Minnie a Nebrasku.

Hanetka

11)  Hanetka (23.04.2010 17:32)

Nebrasko, převelice děkuji. Tak dlouhá kapitola a tak senzační! Díky vřelé za ni, Hanetka se klaní! :D :D :D

10)  viki (23.04.2010 17:24)

Skvělé, fantastické, paráda ! Děkuji !

Evelyn

9)  Evelyn (23.04.2010 16:24)

Neb, to bylo skvělé! A poslední věta úplně nejvíc :-D

8)  melinda_prescott (23.04.2010 16:06)

jůůůů, tahle kapitolka byla úžasně dlouhá a úžasně úžasná!:D
díky za báječné počteníčko!

ChrisTea

7)  ChrisTea (23.04.2010 15:24)

Ta poslední věta byla vážne naprosto dokonalá, ne Will je dokonalý, ne, ne, ne Ty jsi dokonalá!!! Strašně se těším na další dílek. Doufám, že se ti dětičky uzdraví a ještě jednou doufám, že nejsou takové, jako já, když jsem nemocná. Opravdu se mamce divím, že mě ještě nazastřelila :D Obdivuji tvoji schopnost, takhle to zvládat. Děti, psaní a bůh ví co ještě!!! Já sama sebe si nedokážu představit s dětmi a manželem!!! :D Děti mám ráda to jo, ale toho manžela se děsím :D
ChrisTea

Adelka

6)  Adelka (23.04.2010 15:16)

Juchůůůůůůůů!!! Už přijede za Minnie!!:) Já se táááák těším!!:):) Jinak tahle kapitola byla samozřejmě úžasná!! Moc se mi líbilo, jak jsi popsala Willovy emoce po tom, co se dozvěděl o jejím trápení.. Jinak při hlášce "Vypadám jak Edward" jsem si opět poprskala monitor!:D Tuhle povídku mám fakt strašně moc ráda a bylo pro mě utrpením čekat tak dlouho!!:( Vím, že to bylo jen pár dní, ale já už jsem jaksi závislá...:D

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek