Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/vlček.jpg

Sulfurině se... stýská. Nejspíš. Ona sama ani neví, co se to s ní vlastně děje. A Cullenovi začínají mít starosti. Jaké? Velké. A bude hůř...

5. kapitola – Co budeme dělat?

Sulfurina seděla u světlíku, který vedl ven na svět někde mezi skalami. Lidi tomu místu tam říkali Čertova díra, a přitom vůbec netušili, že té přehluboké jámě uprostřed skalního města dali až moc přiléhavý název. Sice to nebyla jedna z pravých pekelných bran, ale i peklo, které si libuje ve kouři, čmoudu, puchu a smrádcích, potřebuje občas vyvětrat, a proto byste na několika místech na zemi našli vyústění jeho vzduchotechniky, maskované jako propast, jáma, díra nebo sopouch, vedoucí do útrob země.

Každopádně to bylo jedno z mála míst v pekle (kromě trůnního sálu s periskopy), odkud se dalo vyhlédnout ven a vidět nejen kousek světa, ale i oblohy. A na tu teď Sulfurina melancholicky zírala a tajně si utírala nos.

„Zvláštní“, pomyslela si, „čím to je, že neprolité slzy vždycky vytečou nosem?“ Tohle v pekelné škole neprobírali – neměli to zapotřebí. Čerti obvykle nebrečí, nemají proč. Jsou škodolibí, bezcitní a bez slitování, pláč nemají ani v povaze, ani v popisu práce. Snad jen brečet vzteky by mohli, to když se jim nepovede nějaká mise. Sám Lucifer by o tomhle mohl vyprávět, zvláště po zkušenostech s Cullenovic rodinou. Ovšem jeho ješitnost by mu nikdy nedovolila přiznat, že se mu něco nezdařilo, a tak zamačkával slzy zlosti podobně jako teď Sulfurina a těšil se, jak se jim prostřednictvím dvojice Dwyerová – Black pomstí.

Jenže Sulfurina neměla vztek, a tak ji ten zvláštní pocit, který ji nutil slzet, překvapoval. Vlastně už jí bylo takhle měkko docela dlouho. Už od té doby, co Samiel zmizel z pekla. Jistě, býval i předtím dlouho pryč. Tenkrát, když za trest sedmdesát let čistil v nebi svatozáře, jí to ale uteklo docela rychle. Když se vrátil, bouřlivě se přivítali a všechno bylo jako dřív. A pak ho poslali do nebe znovu, jako špióna… a už se nevrátil. Co se to s ním stalo? Jak je možné, že se z velitele odboru pokušitelů stal anděl? A že kdysi býval z pokušitelů ten nejlepší! Vždyť právě proto mu tehdy taky podlehla. Omotal si ji okolo drápu tak snadno…

Uměl se vemluvit, uměl se usmívat, až děvčatům měkla kolena, tón a barva jeho hlasu dokázaly lákat, pokoušet, svádět… Když přimhouřil oči a přesto jeho pohled pálil, když se jí dotkl… zapomínala i na to, kdo je. A tomuhle všemu učil i své podřízené. Byl v tom dobrý, náramně dobrý, a pokud věděla, Devlin byl jeho nejlepší žák. Chudák Agnes, nemá nejmenší šanci. Tomuhle se ubránit ani nedá.

Znovu ji zarazilo, jaké myšlenky se jí honí hlavou. Jak to, že jí vadí, co s Agnes bude? Měla by z toho mít radost, jako správná ďáblice by se měla těšit na novou duši! Tak proč má ten divný svíravý pocit v hrudi? Proč ji z představy, že Agnes získá Devlin, mrazí?

Chudák Sulfurina byla celá zmatená. Nerozuměla svým pocitům ani za mák. A jak by taky mohla? Stesk ani lítost, natož dokonce soucit, nebylo v pekle běžné zboží.

A tak jen toužebně upírala zraky světlíkem k nebesům a přála si alespoň na chvilku zahlédnout Samielovu řízu. Snad se brzy ozve. Snad bude zase potřebovat její pomoc. Snad… Kéž by!

A zatímco Sulfurina vzpomínala na Samiela, on vzpomínal na ni. Taky se v sobě zrovna nevyznal. Ty dva roky, které v nebi strávil už jako anděl, byly tak plné práce a povinností, že na nic jiného myšlenky neměl. Tonyho lumpárničky ho jako strážného anděla natolik zaměstnávaly, že svůj život dole v pekle úplně pustil z hlavy. Jenže… teď, když Sulfurinu znovu viděl, se mu vzpomínky vrátily a měl pocit, jako by ho přímo praštily mezi oči.

Její vlasy, černé a lesklé jako havraní křídla, oči jako ostružiny, sladký (na čertici neuvěřitelně) úsměv, roztomilý pršák… a to tělo! Zajíkl se. Na to by anděl myslet neměl! Jak to, že vzpomíná právě na tohle? Ale představa Sulfuriny, tak jak si ji pamatoval z jejich posledního…ehm… setkání, tehdy před jeho nebeskou misí, mu vyhnat z hlavy nešla. Rty naběhlé od polibků, zrůžovělá a udýchaná tím, co prováděli… „Nesmím na to myslet!“ zděsil se v duchu Samiel. To je pryč. Co bylo, bylo. Spíš by měl přemýšlet o tom, co s tím Devlinem. Dobře věděl, co dokáže. Sám ho vycvičil, a že by jako pokušitel dobrý! Vždyť i Sulfurinu dokázal… „Zase,“ pomyslel si rozmrzele. Ta ženská snad z hlavy vyhnat vůbec nejde!

A ani ho nenapadlo, že není vůbec jasné, kdo tehdy z nich dvou byl tím pokušitelem, jestli on, nebo ona. Zato Petrovi, který ho už chvilku pozoroval a tušil, co se mu honí hlavou, bylo jasné, že v případě těchhle dvou to byli… oba.

„Co budeme dělat, Petře?“ přerušil svoje úvahy Samiel. „Já Devlina znám, a skoro si jsem jistý, že v tomhle případě vyhrát nemůžeme. Je špičkový svůdce, měl na to talent už tenkrát, když začínal. A nejspíš od té doby, co už mu nešéfuju, nezahálel. Pocvičil se a jde mu to jedna báseň.“

Petr se pousmál.

„Myslíš, že je lepší než kdysi ty a Belial, o Luciferovi nemluvě? Řekl bych, že tak dobrý asi nebude. Ani nemůže být. A přece jste třeba s Edwardem ani vy neuspěli.“

„Jenže Edward byl vlastně anděl. Zkazit jeho podstatu byl tvrdý oříšek. Ale Agnes a Jake jsou jenom lidi…“

„Jo. Edward byl anděl, to je pravda. Jenže padlý anděl. Jen si vzpomeň, co ho nakonec přivedlo na správnou cestu. A co nakonec obrátilo naruby i tebe…“

Samiel chvíli nechápavě kulil oči a pak mu oči rozsvítilo pochopení. Ústa se roztáhla do potěšeného úsměvu a plácl se dlaní do čela, až si posunul svatozář.

„No, jo, láska! Naučil se mít rád!“

„Tak vidíš,“ pokýval hlavou Petr. „Pravá láska totiž zvítězí nad sebesvůdnějším pokušením. Proto taky Devlinovo kouzlo nepůsobí tak dokonale na Bellu ani Alici. Stačí, aby se k nim přiblížil ten, koho opravdu milují, a po Devlinovi ani nevzdechnou. A s Agnes to bude zrovna tak, to se vsaď.“

„Nevsadím,“ zavrtěl hlavou Samiel. „Jak si můžeš být tak jistý, že Agnes už tu svou pravou lásku našla?“

„No přece otisk, Samieli. Otisk je pravá láska. Stačí, aby přijel Jake, a máme po starostech,“ mávl rukou Petr.

Ale Samiel se nedal. „Kdepak, Petře. Nemáme. Ani zdaleka ne. Jestli je otisk pravá láska, jak to, že se Agnes s Jakem rozešla? Jak to, že ho nechce ani vidět? Obávám se, že s tím otiskem není všechno tak úplně v pořádku. Jak to tehdy vlastně bylo s tím šípem, co?“

„No ano,“ uvědomil si Petr náhle svůj omyl. „Propánakrále. Máš pravdu, Samieli. Vždyť Jakea ten otiskový šíp tehdy na letišti zasáhl omylem! Edík přece mířil na Edwarda, chtěl mu nadrobit problémy s Agnes a rozeštvat ho s Bellou, jenže se minul!“

„Tak to jsme v… háji zeleném,“ rezignovaně si povzdechl Samiel. „Otisk byl omylem, nefunguje tak, jak by měl, a Agnes Jakea nemiluje pravou láskou. Devlin to bude mít snadnější, než si sám uvědomuje. A já se znovu ptám: Co s tím budeme dělat?“

Petr, náhle ustaraný a zmatený, jen mlčky pokrčil rameny.

xxxx

V Carlisleově pracovně bylo ticho. Edward seděl bokem na jeho pracovním stole, Jasper se opíral o parapet a ruce měl založené na prsou, Emmett obsadil křeslo u okna a Carlisle seděl za stolem a hrál si s tužkou.

„Tak,“ pronesl Emmett do ticha, „jak je možné, že vaše dary selhaly, pánové? Měl jsem dojem, že na lidi vždycky spolehlivě působily, ne?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Edward, „existují výjimky, Emme. Bellu jsem taky neslyšel. A třeba Quileuty a Tonyho Alice nevidí – jejich budoucnost je nějak před jejími vizemi chráněná.“

„A já z něj necítím žádné emoce,“ přidal se ponuře Jasper. „Vůbec žádné. Jakoby nic necítil nic neprožíval. Jako by neměl…“ najednou se zarazil. Carlisle pustil tužku a naklonil se kupředu.

„Dopověz to,“ požádal ho tiše a napjatě mu pohledem visel na ústech.

„…duši,“ skoro bezhlesně dokončil větu Jasper. Ale znělo to jako výkřik.

„Takže si to shrňme,“ sepjal Carlisle ruce a propletl si prsty. „Máme tu kohosi, u koho selhávají všechny naše zvláštní schopnosti. Úplně všechny. Zatím na každého působil alespoň jeden z darů – Bellu sice Edward neslyšel, ale Jasper ani Alice s ní problémy neměli. Quileuty Alice nevidí, ale ostatní včetně Belly ano. A Jasper zatím účinkoval na každého. Co nám z toho plyne? Máme jen dvě možnosti. Buď je to člověk s mimořádně silným štítem, který působí jak na mentální, tak fyzické úrovni, nebo…“

„Nebo to není člověk,“ vyslovil Edward tu šílenou myšlenku.

„Jenže co je zač?“ lámal si hlavu Emmett. „Musí být člověk,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Tluče mu srdce. Cítíme jeho krev, Jaspere, neříkej, že ne. Cítíme. Jí – cpe se skoro jako vlkodlaci. Včera zaspal a přišel pozdě, takže spí. Co by byl sakra jiného? Upír není určitě.“

Carlisle chvíli mlčel a přemýšlel. Pak se váhavě ozval.

„Otázkou není, kdo nebo co je. Otázkou je, jestli je pro nás nebezpečný. A já se obávám, že kdyby se o něm dozvěděli ve Volteře…“

„Byli by tu jako na koni,“ pochopil Jasper Carlisleovy obavy. „Člověk s tak silným štítem by je určitě zajímal. Přece mermomocí chtěli Bellu, a ta byla proti tomuhle chlapíkovi jako vrabec proti kondorovi. A kdyby se ho pak jako upír ještě naučil ovládat, kdo ví, co by dokázal!“

„A kdyby byli Volterští tady, zjistili by, že je na světě Tony. A kdo ví, co by je mohlo napadnout – myslím, že by nebylo dobré, kdyby přišli na to, že upíři můžou s lidmi plodit potomstvo. Kdo ví, kam by to všecko vedlo?“ Carlisle nedokázal skrýt své obavy.

„Ale co s tím budeme dělat?“ ptal se váhavě Jasper.

„Myslím, že bychom si ho měli ohlídat,“ navrhl Edward. „Když ho budeme mít na očích, spíš zjistíme, jak to s ním vlastně je.“

„To není špatný nápad,“ souhlasil Carlisle a Jasper s Emmettem taky přikývli. „Pozveme ho k nám. Stejně se přátelíme se všemi psovody, tak to ani nebude vypadat divně. A Esmé s Bellou budou mít konečně zase důvod uspořádat větší hostinu, nebaví je vařit stále jen pro Tonyho a Agnes.“

Jen Edward ještě trochu váhal. „Jenže… Navíc to vypadá, že má nějaký osobní šarm, kterým dokáže okouzlit všechny osoby ženského pohlaví, které se s ním setkají. Nebudeme tak moc podporovat Agnes v tom jejím omámení Devlinem? Nemluví skoro o ničem jiném než o něm. A my nevíme, co je zač. Kdyby se do něj zamilovala…“

A Emmett se rozřehtal. „Houby Agnes. Bojíš se o Bellu. Ta byla taky náramně omámená, a Alice taky. Jen Rose se nepotřebuje koukat po jinejch, tady je vidět, která má doma vlastně pořádného chlapa! Alespoň ty vaše dvě polovičky budou mít svého Adonise na dosah, když je tak okouzlil,“ hýkal, plácal se do kolen a vůbec si nevšímal varovného vrčení svých bratrů.

„Agnes má rozum,“ uzavřel to Carlisle. „Nemůžeme jí předpisovat, do koho se smí nebo nesmí zamilovat. Jestli nebyl Jake ten pravý, kdo ví, jestli to bude Devlin nebo někdo jiný? A navíc tím, že se s ním sblížíme a zjistíme o něm co nejvíc, poznáme ho a Agnes taky. Uvidíme.“

xxxx

Tony pelášil lesem a tekly mu slzy. Na paloučku nedaleko stanice psovodů našel roztrhanou srnu. To byla tenhle týden už čtvrtá. A vypadalo to, že zvíře, které ji strhlo, to neudělalo z hladu. Srna byla rozervaná a divoce rozsápaná, ale skoro nic z ní nechybělo. Tohle neudělá medvěd ani vlk, ba ani rosomák takhle krutě nevraždí. Tenhle útočník jako by si chtěl jen vylít vztek, zdivočele se vrhl po něčem živém a kousal, trhal a rval, sápal a rdousil…

Tony věděl, jak to v přírodě chodí. Některá zvířata musí sloužit jako potrava jiným, jinak to nejde. Sám s rodiči běhal na lov – potřebovali k životu krev a on chápal, že to tak musí být. Ale takhle surově nikdy nikoho zabíjet neviděl.

Jaké zvíře tady v okolí začalo řádit? Nebo to nebylo zvíře? A jestli ne, tak co to bylo? V okolí srny byl jen měkký mech, stopy se v něm dlouho neudržely, a blízkost stanice psovodů znamenala, že v okolí bylo nesčetné množství otisků psích tlap. Jedny překrývaly druhé a druhé třetí, křížily se a mísily, mířily různými směry. Jenže… na okraji paloučku našel jedny skoro dvakrát takové než ostatní. Mířily z lesa na mýtinu, tam končily, a pak zase vedly opačným směrem, do hlubin lesa. Čí to byly stopy, a proč byly tak obrovské?

Tony si utřel oči a rozhlédl se. Zdálo se mu, jako by za sebou zaslechl zapraskání. Otočil se a snažil se očima proniknout houštinu, ale nic neviděl. Znovu se rozběhl domů a teprve když se před ním otevřela pěšina k jejich srubu, oddechl si.

Jen vpovzdálí se podrostem mihl rudohnědý kožich.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Pilly

25)  Pilly (18.06.2012 16:41)

Alrobell

24)  Alrobell (07.01.2012 16:40)

Kristiana

23)  Kristiana (21.06.2011 17:15)

Že by Samielův otisk zapracoval? A tou pravou byla Sulfurina? Bože, jak já jí ho závidím.
Snad se povede Cullenovým Devlina ohlídat.
Rudohnědý kožich? Vlk? Měnič? Jake?

Linfe

22)  Linfe (05.01.2011 12:59)

Tak konečně jsem se dostala k peklíčku. Sulfinka se Samem jsou prostě roztomilí, oni ani jinací být nedokážou a já je miluju z týhle povídky nejvíc. Jasně všichni ostatní jsou důležití, ale ta čerticka. Jsem ráda, že je kolem Jake i když ještě není vidět ani slyšet. Ale ono to přijde viď? No však já vím, že to přijde, Tak já se jdu na tu další kapitolu vrhnout teda :-)

Twilly

21)  Twilly (03.01.2011 14:50)

Budem parafrázovať môjho milovaného Radara: "Anělé jsou taky jenom lidi!!!"

...mno a fakt, že "zfušované pripútanie" (po vašom otisk) ešte určite narobí mojim milým upírikom a vlkolakom vrásky, nemám najmenšej pochyby... som napnutá jak kšandy, drahá

Ivanka

20)  Ivanka (01.01.2011 16:14)

Máš to tak krásně vytvořené. Naprosto žasnu nad tím, co ty dokážeš popsat. kdyby od tebe vyšla knížka, tak bych si ji bez váhání koupila. Samiel je miláček, nemůžu si prostě pomoct. Ten začátek se Sulfurinou mi bral dech, chudinka, má v tom zmatek. Jsem zvědavá, jestli taky zbělá. Mají u tebe taky holky andělice? Asi to nebudou mít zrovna lehké. Strašně moc lituju Jacka. Nemá to asi zrovna lehký. Agnes si to asi bude muset ještě hodně vyjasňovat, že? Doufám, že nakonec pozná, co je správné.

Karolka

19)  Karolka (31.12.2010 22:18)

P.S. Já bych málem zapomněla! Udělala jsem si (hned u druhé věty) poznámku: Při čtení zvolním. Abych to vysvětlila, když jsem začala číst, přistihla jsem se, že se snažím schválně číst pomalu, abych si užila tvůj jazyk. Tož tak.

Karolka

18)  Karolka (31.12.2010 22:08)

Oddychla jsem si stejně jako Tony. Rudohnědý kožich. Všechno se zdá špatné, ale Jake je nablízku!
Víš, na co jsem si vzpomněla při popisu těch zvěrstev napáchaných na zvěři? Na Perelandru C.S. Lewise, autora Narnie. On tam líčí, jak ďábel zabíjí z čisté fascinace utrpením a zabíjením. Tohle bylo stejně silné!

Evelyn

17)  Evelyn (27.12.2010 15:33)

Hani, skvělé! Sulfurina se mi moc líbí a část s ní neměla chybu.
A pasaž s Culleny vlastně taky ne Perfektní a moc se těším na pokračování

semiska

16)  semiska (27.12.2010 14:17)

Nádhera: Sulfurina a Samiel byli boží. Oni se oba milují,viď? Ale jak to udělat, aby byli spolu? Ty to určitě nějak vymyslíš;) Moc se těším na další kapitolku. Opravdu moc nádherně píšeš.

15)  Tru (27.12.2010 11:36)

Bye

14)  Bye (27.12.2010 11:32)

Hanetko, podezírala jsem Tě už u Padlých andělů... Teď už mi to nevymluvíš!!! Ty musíš mít nějakou pekelnou nebo nebeskou osobní zkušenost! Kdo jinej by kruciš věděl takový podrobnosti souvislosti? Kdo jinej by měl povědomí o čertovský vzduchotechnice a pracovněprávních vztazích v pekle?
Zamilovanej páreček Sam a Sulfurina - tam to jiskří - to nemůžeš nechat jen tak!
No, jak to tak líčíš s Delvinem, bude to pěknej oříšek. Mám o Agnes opravdu starost... Jsem zvědavá, co máš s panem pokušitelem v oumyslu...
Ovšem, co ten rudohnědej kožich???

Lenka326

13)  Lenka326 (26.12.2010 19:40)

Krásná kapitolka, jen se začínám bát už doopravdy. Z Devlina jde velký strach a co ty řeči o nepravém otisku? A chudák Tony, tohle poloupíře má tak něžnou dušičku . Vrací se Jacob a bude bojovat? A co Samiel a Sulfurina? Mají šanci??? Ou, jsem napnutá a těším se na další.

Kaca

12)  Kaca (26.12.2010 19:39)

Myslím že ani slovíčko AMAZING, nebo WONDERFUL by tohle nevystihli. Vážně nemám slov. Srny mě mrzí, ale pokud by to měl udělat rudohnědý kožich je mi to jedno. Ať žije!

sfinga

11)  sfinga (26.12.2010 19:32)

Tedy Hanetko, ještě žes mi zapoilerovala, protože i přes to jsem našponovaná, jak guma z praku. Aúúúú, já snad začnu výt jako Jacob
Já vím, že je to nereálné, ale já bych chtěla co den, to jednu kapitolku
Víš na co jsem nejvíc zvědavá? Ne na Jaka a Ness, ne na Devlina, ale na... Samiela a Sulfurinu

HMR

10)  HMR (26.12.2010 19:27)

Skvělé!

ambra

9)  ambra (26.12.2010 19:26)

Pasáž se Sulfurinou - úžasná. Musím to napsat, protože další strhující text to trošku zatlačil do pozadí.
Každičká zmínka o Tonym mi ho zhmotňuje před očima.
Jinak ale děsíš. Ale krásně. A zamotáváš. Skvěle!!!

Amisha

8)  Amisha (26.12.2010 17:21)

Jupíííí, konečně rudohnědý kožich.
Nádhera jako vždy.

MisaBells

7)  MisaBells (26.12.2010 16:55)

No už jsem se lekla, že se tam ten kožich neobjeví a nebo objeví, ale bude černý, uf! Jacob by už mohl něco spáchat, ne? Ne, že by mi chyběl, ale... Ehm... Ok, prostě k Agnes patří! O tom žádná!
Hani, tohle je rozhodně víc, než to tvoje: "Je to nic moc." Tohle je skvělé! Hanetkovské a dech beroucí! Super!

6)  ada1987 (26.12.2010 15:27)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek