Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/padli%20andele.jpg

Minule jsme opustili Bellu v krvi s rozbitou hlavou a v bezvědomí, a Edwarda ztuhlého šokem nad ní. Jakpak si asi poradil? A jak to dopadlo s Bellou? Co myslíte, přežije to ve zdraví? Schválně...

Kapitola  32. –  Rekonvalescence

V nemocničním pokoji bylo šero a ticho. Skrz zatažené žaluzie sem pronikalo jenom málo denního světla, v přítmí blikaly zelené a červené kontrolky monitoru a křivka, zaznamenávající srdeční tep. Tichem se ozývalo pravidelné pípání. Edward seděl na židli vedle nemocničního lůžka a držel Bellu za ruku, do které byla zavedená kanyla s infúzí. Díval se na její pobledlou tvář, hluboké kruhy pod očima a bíle ovázanou hlavu, ležící na polštáři, a v duchu děkoval Bohu, že se včera vrátil z lovu včas. Kdyby tam nebyl, kdyby byla Bella sama doma… možná už by teď neměl koho držet za ruku. Při té myšlence ho zamrazilo a otřásl se.

Když včera večer vrazil do koupelny a uviděl tam Bellu ležet v tratolišti krve, neměl čas ani na okamžik přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. A teď marně přemítal o tom, jak je možné, že vůbec nereagoval na ten pach. Bylo v tom to, že jí předtím ošetřoval skoro každý den nějaké škrábance a říznutí? Anebo tu nečekanou odolnost vůči loveckému instinktu způsobil ten smrtelný strach o její život? No, ať to bylo, co chtělo, ve zlomku vteřiny klečel u ní a snažil se zastavit krvácení. Ani nevnímal, že je nahá, jedinou jeho snahou bylo jí okamžitě a co nejdřív pomoci. Když se mu nedařilo zastavit tu krev, stále vytékající z tržné rány za uchem, a když Bella nereagovala na jeho hlas ani snahu ji probrat, tak strašně se o ni bál, že mu hlavou dokonce proběhla i myšlenka na to, že by ji přeměnil. Nedokázal by o ni přijít! Vzápětí se ale za své sobectví zastyděl. A pak mu blesklo hlavou, koho tady teď potřebuje. Carlislea! Než se mu však podařilo vylovit mobil, aby mu zavolal, už se dole otevíraly dveře a  Carlisle se hnal po schodech nahoru s Alicí v závěsu. Zlatá Alice! Jindy mu její vize šly na nervy, zvláště když prorokovala něco, co mu nešlo pod vousy, ale teď byl za ně více než vděčný. Carlisle Belle ovázal v rychlosti hlavu, zkontroloval dech a tep, Alice jí mezitím natáhla alespoň noční košili, a už ji snášeli dolů.

Edward se snažil kontaktovat Charlieho, ten ale telefon nebral. Dovolal se mu až z nemocnice, kam Charlie pak bleskurychle z La Push přijel. To už mu Carlisle mohl po provedeném rentgenu a CT říct, že Bella bude v pořádku. Ránu na hlavě jí zašili, horší byl otřes mozku, ale i ten se dal zvládnout, jen si museli Bellu nechat v nemocnici, kdyby se snad objevilo krvácení nebo otok mozku. Carlisle sice nic takového nepředpokládal, ale jistota je jistota, a tak teď Bella ležela tady, připojená na monitor. Charlie u ní strávil skoro celou noc, až k ránu šel domů, aby se před službou alespoň trochu prospal. Edward mu ale musel slíbit, že zavolá hned, pokud by se Bella probrala. Zatím byla pořád v bezvědomí.

Otevřely se dveře a dovnitř vešel Carlisle v bílém plášti. Překontroloval údaje na monitoru a infúzi, pak otevřel Belle víčka a malou baterkou jí posvítil do očí, aby zkontroloval reakci zorniček. Spokojeně se usmál.

„Kdy se probere, Carlisle?“ zeptal se Edward úzkostlivě. „Není v bezvědomí už nějak moc dlouho?“

„No, Edwarde, těžký otřes mozku chce čas. Až se mozek zregeneruje, probudí se. Jen bych tě chtěl trochu varovat… Může pak být zmatená. Nevíme, co to s ní udělá, a takové stavy chtějí čas.“

Edward se díval na Carlislea a jeho obavy se ještě prohloubily. Jen to ne! Stačí, že Bella tu teď leží jako troska, ještě aby trpěla nějakými následky! Proklínal smůlu, která se na ni v poslední době lepila, a v duchu se modlil, aby se už probrala a byla v pořádku.

Carlisle ještě jednou pohlédl na monitor, a pak už beze slova zase odešel. Edward urovnal Belle přikrývku, pak ji políbil na čelo a zase se posadil. Sledoval pohledem její dechem se zvedající hrudník a před očima mu proběhla vzpomínka na to, jak vypadala včera bez noční košile… V tom včerejším shonu si to ani nestačil pořádně uvědomit, ale teď se mu ten obraz vtíral do mysli stále neodbytněji. Bellino štíhlé, nahé tělo… malá, ale nádherně tvarovaná ňadra… lehký stín v klíně… Najednou mu začalo být horko, a to ho ještě před chvílí mrazilo. Sakra, málem to neustál ani tenkrát na začátku ledna, a to měla na sobě Alicinu noční košili. Když teď bude mít před očima vzpomínku na její nahou krásu, jak to vydrží příště?

Pak si ale zakázal na to dál myslet. Teď nebyl důležitý ani on, ani jeho splašené touhy. Důležité bylo, aby se Bella probudila a uzdravila, aby byla zase v pořádku. Všechno ostatní můžou řešit potom.

Najednou ho z myšlenek vytrhl slaboučký náznak pohybu. Zdálo se mu to, nebo se ji zachvěla víčka? Pozorně se na ni zadíval. Ano, a zase. A to už taky monitor začal pípat v jiném rytmu a křivka tepu se rozběhla o něco rychleji. Edward bleskurychle zmáčkl tlačítko přivolání lékaře, pak se dychtivě naklonil nad postel a tiše zavolal:

„Bello? Jsi vzhůru? Bello, otevři oči!“

Bellina víčka se znovu zachvěla, pak se otevřela a její oči chvíli bezvýrazně hleděly do stropu. Pak se její pohled zaostřil na Edwardovu tvář v zorném poli, tváří se jí rozlil nechápavý výraz a  z Beliných úst se ozvalo: „Co se stalo? Kde to jsem?“

Je při vědomí! Edwardovi se ulevilo jako ještě nikdy. Pohladil ji po vlasech a odpověděl: „V nemocnici, lásko. Upadla jsi a máš otřes mozku. Jak ti je?“

„Bolí mě hlava,“ odpověděla a pak se zadívala Edwardovi do očí. Bylo vidět, jak vraští čelo a úporně přemýšlí, a pak se zeptala: „A kdo jsi ty?“

Šokovanému Edwardovi náhle došlo, co to vlastně Carlisle předtím říkal. Může být zmatená, nemusí si pamatovat, co se stalo… Snažil se potlačit rostoucí paniku. A co když ztratí paměť úplně? Na okamžik si představil, jaké by to bylo, kdyby si Bella už nevzpomněla ani na jeho rodinu, ani na něj, že by přišel o společné vzpomínky, o její lásku, a hrudník mu proťal ostrý šíp bolesti. Napřímil se, trochu couvl, a když do dveří vrazil přibíhající Carlisle, který se hned nad Bellou sklonil, pomalu se otočil a vyšel z místnosti.

—˜™–xxxx

V nebi i pekle v tuhle chvíli vládla vzácná shoda. Nahoře u nebeské brány i dole v pekelné sluji byli všichni ztuhlí v němém šoku. První našel hlas Lucifer. Zasyčel jako klubko chřestýšů, až se Belialovi zježily chlupy v zátylku:

„Ke vššem zzzatraccceným dušššším, cosss to provedl? Málem jsssi ji zzzabil!“ syčel vztekle jako přetopený kotel.

„V knize Osudu má položit život za lásku, a ne kvůli vyteklé pračce, ty ostudo všech pekelníků,“ hřímal čím dál hlasitěji a nakonec udeřil vidlemi o podlahu, až se zatřásla.

„Jak to teď mám dát do pořádku? Dobré skutky nemáme v popisu práce a nemáme na ně ani právo! Nemůžeme jí ani uzdravit, ani jí vrátit paměť!“

„Já to takhle nechtěl,“ bránil se chabě Belial. „Měla uklouznout a praštit se jen tak, aby jí tekla krev. Proto jsem nechal vypadnout tu hadici z odtoku. Edward ji měl najít nahou a krvácející, aby se zdvojnásobilo pokušení…“ ke konci už skoro fňukal.

„A co kdybychom požádali o pomoc ty nahoře?“ nesměle ukázal ke stropu. „Ti by to napravit mohli, ne?“

„Zbláznil ses? A to tam mám běžet s prosíkem a vysvětlovat, jaký tu mám neschopný personál? Ani lusknout pořádně neumíte, bando pekelná, se mi zdá, že vás všechny pošlu na rekvalifikaci!“ Pak si ale Lucifer uvědomil, že jediný školitel by mohl být nejspíš on, a ubral trochu páru.

„Ne, Beliale. Nebudeme žádat nebe o pomoc, ti by se nám pěkně vysmáli. Jestli se nepletu, stejně to tam někdo hlídá, a určitě zasáhnou sami. Budeme jen doufat, že brzy. A ty alou do knihovny a začni se samostudiem, nebo tě pošlu do nebe jako Samiela!“

Samiel zatím u nebeské brány kulil oči, že je měl jak talíře. Tak hezky se to vyvíjelo, a teď takový obrat! Po tom, co ho přešel první šok z Bellina stavu, se vyděsil znovu, když si uvědomil, co na to asi řekne Lucifer. Při pomyšlení, jak si to teď asi Belial slízne, se otřásl hrůzou. Ještě že teď není v pekle!

„Co budeme dělat, Petře? Můžeš Belle nějak pomoct?“ obrátil prosebné zraky na Petra.

Zklamaně se díval, jak Petr zamyšleně vrtí hlavou.

„Ne, Samieli, nemůžu rušit účinky pekelného lusknutí. To šlo, jen když jsi luskl tady, protože to nefungovalo správně. Musíme počkat, až se Bella uzdraví sama. A já věřím, pevně věřím tomu, že to dopadne tak, jak má.“

„Pch, zase ta víra,“ pomyslel si Samiel s despektem. „A tak, jak má? Ale jak to vlastně má dopadnout?“ Zvědavostí a netrpělivostí se vrtěl, jako by seděl v mraveništi, a dokonce si okusoval drápy. Znovu se zadíval směrem k Forks, a když zjistil, co dělá a hlavně co se chystá udělat Edward, zezelenal jako týden starý salám.

—˜™–xxxx

Edward seděl ve svém pokoji na posteli, kterou před časem koupila Alice kvůli Belle, a utápěl se ve vzpomínkách. Ve vzpomínkách, o kterých věděl, že jsou už teď jenom jeho, že je Bella s ním nesdílí. A kdo ví, jestli ještě někdy bude. Po tom prvním dni, kdy se probrala, už do nemocnice nevkročil.

Carlisle zjistil, že si Bella nevzpomíná na nic od svého příjezdu do Forks před téměř dvěma lety. Poznala Charlieho, to ano, poznala Jakea i Billyho, ale ty znala celý svůj život. Přivolaný neurolog nenašel žádné trvalé poškození a konstatoval poúrazovou amnézii. Doporučil, aby se Belle zatím nepřipomínaly minulé události, nenutila se do vzpomínání, že až se mozek vzpamatuje a zregeneruje, Bella se na všecko upamatuje sama. Ale nedokázal zamlčet, že možná taky ne… Existovaly případy, kdy ztráta paměti trvala roky, nebo se paměť nevrátila nikdy. Všichni ale respektovali jeho doporučení, aby se Belle nepřipomínaly ztracené události, a tak celá rodina Cullenů vyklidila pole. Byli v kontaktu s Charliem, ale do nemocnice nechodili, dokonce i Carlisle ji předal jinému ošetřujícímu lékaři a sledoval ji jen zpovzdálí.

Edward pohladil polštář vedle sebe a v duchu na něm viděl Bellinu hlavu s rozhozenými vlasy, jak na něj hledí s láskou v očích, jak ho líbá, a jakoby znovu cítil její ruce pod svou košilí. Skoro teď litoval, že ji tehdy zastavil, že ji nenechal… Byl takový hlupák! Kdyby ji býval proměnil, nikdy by se to nestalo.

Jenže… možná to tak pro ni bude lepší, pomyslel si zoufale. Nebude uvázaná k upírovi, mohla by najít své štěstí s někým jiným, s někým normálním. Možná to bylo to nejlepší, co se jí mohlo stát. Jestli si ho nebude pamatovat, zmizí jí z očí a nechá ji žít svůj vlastní život, umínil si.

Vtom se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla Alice. Mračila se jako sedm čertů a zasyčela:

„Na to ani nemysli, Edwarde! Co tě to zas popadlo? Nemyslíš, že Bella bude potřebovat každou naši podporu, i kdyby opravdu o paměť přišla? Že bychom jí měli spíš pomoci si vzpomenout? Nikdo nemá právo nikoho připravit o vzpomínky, ani když si myslí, že by to tak bylo lepší. Nemáš patent na rozum!“

„Ale doktor říkal, že jí nic připomínat nemáme,“ bránil se Edward.

„Zatím nemáme. Zatím! Až na tom bude trochu líp, možná bude stačit jen setkání, nebo fotka, dotek, vůně, cokoli, aby si vzpomněla. Možná by ji mohl probudit i polibek, jako Růženku!“ zašklebila se na něj. „A opovaž se zase někam ujet! Já to viděla, chystal ses utéct do Denali! Nezapomeň, že tvá rozhodnutí vidím, a klidně tě napráskám Jasperovi a Emmettovi. Ti už tě udrží doma!“

Edward se na svou sestru mračil čím dál víc.

„Alice, myslím, že ti do toho nic není. Já se ti do tvého vztahu s Jasperem taky nepletu.“

„Jenže my to nepotřebujeme,“ ušklíbla se Alice. Pak zmírnila tón a začala mluvit naléhavěji.

„Podívej, Edwarde, my tě máme všichni rádi, a Bellu taky. Nikdo z nás není nadšený, že to máte tak těžké, a upřímně řečeno, skoro všichni máme pocit, že ty si to ještě ztěžuješ. Miluješ ji? Miluje ona tebe? Chcete být spolu? Tak proč řešíš, jestli ji proměnit nebo ne? Je to jediný logický závěr, a stejně na to časem přijdeš. Vzpomínáš na tu mou vizi? Pořád to tam je, a to znamená nejen, že ji čeká proměna, ale taky že si Bella určitě vzpomene, na to vsadím všechny svoje lodičky od Blahnika.“

„Proměnit ji? Alice, a co Charlie? Co její máma a sestra, co všichni její kamarádi s Jakem v čele? Nemohl bych ji vytrhnout z jejího světa, vzít jí všechny a všechno, co má ráda, školu, budoucnost, život… a dát jí výměnou jen sebe. To by byl pro ni špatný obchod.“ Nepřiznal Alici, že ještě před chvílí se myšlenkou na Bellinu přeměnu docela vážně zaobíral. Ale teď, když jí uvedl všechny protiargumenty, už si zase byl jistý, že to udělat nemůže.

Alice ho poslouchala a nakonec vypálila poslední střelu.

„Dobře. Ty jí to nemůžeš udělat. Ale co když to sama bude chtít? Je to její volba, ne tvoje, bráško!“

A pak praštila dveřmi a jak se vzdalovala chodbou, k Edwardovi ještě dolehlo:

„A nezapomeň na oko Velké sestry! Pořád tě hlídám!“

—˜™–xxxx

Charlie vrazil do Bellina nemocničního pokoje a v náruči nesl hromádku prádla. Položil ho na postel a pak ještě zalovil v kapse bundy a vytáhl malý sáček s razítkem nemocnice.

„Tak Bells, přinesl jsem ti oblečení. Přivezli tě v noční košili a ta byla celá zakrvácená, tu zlikvidovali. V tom pytlíku jsou nějaké cetky, co jsi měla na sobě, doteď byly uložené v nemocničním trezoru. Oblékni se, pojedeme domů. Jen v kanceláři podepíšu ještě nějaké papíry a vyzvednu tě tady.“

Když za ním zaklaply dveře, Bella unaveně prohrábla hraničku oblečení. Nic z těch věcí nepoznávala, ale když táta říkal, že jsou její, tak asi jsou. Dnes ráno jí vytáhli stehy z rány za uchem a udělali jí kontrolní CT, pak řekli, že je v pořádku a může domů. Jen musí ještě chodit na kontroly. Štvalo ji, že si na poslední dva roky nepamatuje, měla pocit, jako by jí někdo ukradl kus života. Ale ať dělala, co dělala, vzpomínky se nechtěly vrátit. Jen měla neodbytný, vtíravý pocit, že jí chybí něco důležitého, něco, bez čeho není úplná. Jako by jí chyběla noha nebo ruka.

Oblékla se a pak vysypala na postel pytlík s těmi „cetkami“, jak je označil Charlie. Připjala si náušnice, kolem krku řetízek s medailonkem a na zápěstí náramek se zvonečkem. Joy Bells Forever, stálo na něm, ale taky si nedokázala vzpomenout, odkud ho má. A pak vzala do ruky prstýnek. Je pěkný, pomyslela si, otáčela ho v prstech a prohlížela si maličké srdíčko ze vsazených červených kamínků, které se blýskalo na jinak hladkém kroužku. Začala si ho navlékat na prst, když ji náhle oslnila vzpomínka. Kostel! Dřevěný kostel, příšeří, oltář osvětlený jen pár svíčkami, a ona tam stojí a ten prstýnek jí navléká… Edward! Náhle se jí jako bleskem vrátilo všechno, co několik posledních dní bylo zasuté někdo v koutku její zraněné paměti. Edward, její láska a osud! A byl tu, u ní, a ona ho nepoznala! Ale kde je teď, proč tu s ní není teď?

Když se Charlie vrátil, zpozoroval, že je bledá jak stěna, a vyděsil se.

„Co se děje, holčičko? Je ti špatně? Co se stalo?“

„Nic, tati. Jen jsem si asi na všecko vzpomněla,“ řekla roztřeseně a svezla se na postel. Chvíli seděla s hlavou v dlaních a pak ji znovu zvedla. „Tati…“ podívala se na něj nechápavě, „kde je Edward? A ostatní Cullenovi? Nikdo z nich tu za mnou nebyl. Tys je sem nepustil?“

„Ale kdepak, zlato. Já jsem jim vděčný, vždyť ti zachránili život. Jen neurolog doporučil, že ti zatím nemáme nic připomínat, tak sem nechodili. ale volají mi každý den a Carlisle tě sleduje zdálky. Je tu, v nemocnici, zavolám ho, chceš? Stejně by tě měl vidět nějaký doktor, když sis vzpomněla.“

Přikývla a pak dodala: „Tati, a mohli bychom se, až pojedeme domů, zastavit u nich? Chtěla bych je překvapit.“

Chvíli zamračeně přemýšlel a pak pokrčil rameny. „Když to dovolí doktor… Ale nejdřív zavolám mámě. Byl z toho špatná, že sem teď nemohla přiletět, a volala každý den třikrát. Taky bude mít radost, že jsi v pořádku!“

—˜™–

Edward stál u okna a zrovna zamračeně přemýšlel, jestli má vyrazit na lov nebo ne. A jestli by to neměl nahlásit Alici. Zatím pokaždé, když chtěl z domu pryč, se odněkud zjevil buď Jasper, nebo Emmett,  někdy dokonce oba, a chtěli mu dělat společnost. Věděl, že je to Alicina práce; hlídají si ho. Nevěří mu, že by nevzal roha. Nevěděl, kde teď ostatní jsou, snažil se vytěsnit jejich myšlenky, i když před chvílí slyšel zezdola auto a nějaký ruch. Carlisle se vracel z nemocnice a ostatní se ho určitě ptali, jak se daří Belle. On se zeptat nešel, nestál o další špatné zprávy. Ničilo ho poslouchat každý den, že se stav nezměnil.

Pak za ním vrzly dveře a on ucítil… Nevěřícně se otočil. Ve dveřích stála Bella a upírala na něj svoje čokoládové oči.

„Edwarde,“ řekla tiše.

„Bello?“ zašeptal nevěřícně. „Ty sis vzpomněla? Ty víš, kdo jsem?“

Její tvář rozzářil úsměv, pak přikývla a už se k němu rozlétla jako na křídlech.

—˜™–xxxx

„Zaplať  Lucifer,“ ozvalo se vzdáleně odněkud seshora i zezdola dvojhlasně. Ale na zemi to nikdo neslyšel.

 

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

25)  emam (26.04.2014 21:55)

UF! Ty nám dáváš. Já už viděla tynekonečné scény, kdy si nemůže a prostě nemůže vzopmenout Tohle je mnohem lepší

Pilly

24)  Pilly (14.06.2012 20:52)

Ešte že si Bella spomenula čo by robil chudák Edward keby na neho úplne zabudla

ireen

23)  ireen (28.03.2012 21:42)

:'-( Taky bych chtěla vsázet všechny SVOJE lodičky od Blahnika! :'-(
..ale kde je vzít?:(

Vrátila se, vrátila ..PAMĚŤ!!!!!!!!!

Kristiana

22)  Kristiana (07.06.2011 15:40)

Hani, Ty mi dáváš kapky! Bála jsem se, jak dlouho si ho asi nebude pamatovat a aby Edwarda nenapadla nějaká hloupost. Díky Bohu za Alici a rychlé navrácení paměti. Měl v tom prsty Lucifer? Ale to je zajímavé! Jsem myslela, že v pekle se dobré skutky nedělají...
„A nezapomeň na oko Velké sestry! Pořád tě hlídám!“
Báječná kapitolka.

Janeba

21)  Janeba (11.10.2010 00:25)

Tak se ti to povedlo! Stavidla povolila a já bulím a bulím!:'-( :p No ještě že, zaplať Lucifer! Ach joó! Ale to není ještě všechno, viď?! Naprosto mě to pohltilo a ta představa, že si Bella nemůže vzpomenout ...! ÚCHVATNÉ! Díky!

Gassie

20)  Gassie (17.08.2010 13:05)

Hanetko, co mi to děláš? Ztráta paměti. Skoro bez dechu jsem se prokousala celou kapitolou až ke nádhernému konci

ambra

19)  ambra (22.06.2010 10:29)

Strhující, dokonalé, úžasné, bravurní!!! Miluju Velkou sestru, že drží nešťastníka nohama pevně na zemi, navzdory vážnosti situace celá scéna v pekle opět a miluju Hanetku, že ukočírovala "tenký led" amnézie a je z toho "jen" další geniální součást vyprávění a o nějakou telenovelu to ani neštrejchlo!

Linfe

18)  Linfe (08.06.2010 11:01)

Teda Hanetko jsem ráda, že sem si mohla vychutnat obě kapitolky najednou. Umřela bych hrůzou nevědět jak to dopadne. Zase bravurní a skvělé. Jak taky jinak :-)

Silvaren

17)  Silvaren (07.06.2010 21:16)

Tleskám, naprosto boží! Eda je vážně masochista, ale snad už se jim blýská na lepší zítřky.

Nebraska

16)  Nebraska (07.06.2010 09:01)

Zaplať kdokoliv! Eda je zas trpič, achjo - ještě že tam je ta Alice a vidí do něj. A Bella by teď mohla trochu víc tlačit a Edward by mohl začít tušit, že bez přeměny to nepůjde... Uvidíme ;)

15)  Leni (07.06.2010 01:24)

Bože, nádhera!!!!

14)   (06.06.2010 21:36)

To bylo krásné ! Díky

Jesska

13)  Jesska (06.06.2010 18:46)

Dokonalost...

Karolka

12)  Karolka (06.06.2010 14:50)

Zlatá Alice! Zlatá Bella! Zlatý Edward! Zlatá Hanetka! Juch! A že teď už bude Edward o přeměně trošičku uvažovat? Děkuji!

Bye

11)  Bye (05.06.2010 23:33)

Hanetko!
Edward je prostě mučedník, viď? Ale když Ty ho necháváš tak krásně trpět!!! Nejdřív odolá všem pokušením (proč, se ptám?!), potom musí svou lásku přestat i vídat (to už hraničí se sebemrskačstvím) a nakonec ještě uvažuje, že ji nechá jinému (blbec ). Aspoň, že si uvědomil, co prošvihnul, když se pořád držel zpátky.
Beliala zavři do Sodomskýho kotle až zčerná
A honem další

Michangela

10)  Michangela (05.06.2010 21:24)

Díky!

9)  hellokitty (05.06.2010 21:19)

Evelyn

8)  Evelyn (05.06.2010 21:10)

Ach, Hanetko, děkuji. Andělé jsou tím nejkrásnějším odreagováním a já jen stále nevycházím z úžasu nad Tvou fantasií, stylem vyjadřování i nápady. Tento díl byl opět překrásný a vykouzlil mi úsměv na tváři

Mili

7)  Mili (05.06.2010 20:19)

To byl úžasný dílek, ale takhle nás napínat Bylo to nádherné

MisaBells

6)  MisaBells (05.06.2010 19:57)

máš šítgro doktorko miluju happy endy kapitolek... jen tak dál

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek