01.10.2011 [17:00], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 13×, zobrazeno 3112×

Rachel je stále nějaká zmatená... ale někdo ji přijde překecat...

Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci...

Byla jsem zalezlá v posteli a brečela jsem…

a brečela…

a brečela.

Už uběhlo čtrnáct dní po tom, co mi řekl o sobě, že je vlkodlak. Člověku by se po tak dlouhé době možná mělo ulevit, měl by si srovnat myšlenky, ale… mě to nějak nejde. Před mámou se dokážu přetvařovat. Každé ráno a večery jsou stejné jako obvykle – pozdravíme se, najíme se spolu a trochu pokecáme. Tohle je ale jenom dokonalá maska toho všeho, co cítím. Přímo mě to ničí. První týden jsem se divila, že vůbec žiju, ale přežila jsem to. Na každý den jsem byla naprogramovaná stejně – ráno si nandala masku kvůli mámě, dopoledne jsem vařila, odpoledne jsem si četla pořád ty samé knížky dokola, večer opět ta maska a pak celou noc pláč… Přes den jsem nemohla pustit žádné city ven – ani jeden jediný, dokonce jsem na to ani nemohla pomyslet, protože vím, co by to se mnou udělalo. Někdy jsem měla málo k tomu, abych si nevzala do ruky nůž a pak… a proč? Proč vlastně? Přeci to byl jenom kluk, který se mi pořád posmíval, pak mi párkrát řekl, že mě miluje, políbil mě…

Hlavně si udržet čistou hlavu.

No, a když už jsem si po tom týdnu myslela, že to jakž takž zvládám, začal mi posílat květiny – hory květin a k nim pokaždé buď nějaký malý dáreček a nebo dopis – dlouhý dopis, ve kterém bylo napsáno, jak mě miluje, jak na mě myslí, že život je mnohem těžší, když mě nevidí, když mě nemá u sebe…

No a tímhle že se mám posunout dál? Sakra jak? Vždyť já ani nemám kamarádku, myslím opravdovou kamarádku, které bych všechno řekla, vyplakala se u ní a ona mě utěšila. A komu to mám říct? Jedinou holku, kterou tu znám je Leah. A tu znám… no, dá se to v pohodě přepočítat na hodiny. To mám jako k ní přijít a říct, hele, jsem zamilovaná do vlkodlaka, ale bojím se ho – povíš mi, co mám dělat? Jako sorry, ale tohle vážně ne.

Zrovna jsem si namazala palačinky javorovým sirupem a chystala se najíst, když někdo zazvonil. Bože, kdo to může být? Zase další květiny? Nebo Paul osobně? Ne, to bych… to bych neustála. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a šla otevřít. Stála tam… Leah.

Bez pozdravu vešla dovnitř, sedla si na židli a začala mě sjíždět, od hlavy až k patě, vražedným pohledem.

„Ahoj?“ pozdravila jsem ji s neskrývaným údivem. „Děje se něco?“ Nedivila bych se, kdyby jí začaly z očí šlehat plameny.

„To bych se spíš měla zeptat já tebe, ne? Co si jako myslíš? Uvědomuješ si vůbec, co provádíš?“ vyjela na mě. Celá v úžasu jsem zamrkala.

„Prosím? Já vůbec nechápu, o čem to tady mluvíš.“

„Né, ty vůbec nevíš, co jsi Paulovi provedla. Vůbec nevíš, že ti pořád něco posílá a snaží se ti tak říct, jak moc pro něho znamenáš. Ty nevíš vůbec nic, viď?“ Šíleně mě začalo píchat u srdce a oči mi zalily slzy. Ne, nepřetečou přes okraj! Ne před ní! Co si to vůbec dovoluje?

„A co mám jako dělat? Kdybys viděla na vlastní oči co já, tak…“

„Myslíš to, že je vlkodlak? To já jsem ale, Rachel, taky! A je nás ještě daleko víc“ Moje smysly se začaly pomalu otupovat. Nedokázala jsem ostře vidět, ani jsem moc dobře neslyšela… přede mnou… přede mnou seděl vlkodlak. A… je jich mnohem víc. Musela jsem si opatrně sednou, aby to se mnou ještě nefláklo. Ona si toho ale ani nevšimla a dál pokračovala, v její zřejmě nacvičené řeči.

„Dělám ti snad něco? Ne!“ její hlas se posunul o dvě oktávy výš. „A co by ti asi udělal Paul? Taky nic! Ani si ho nenechala doříct ti to nejdůležitější.“ Zhluboka jsem se nadechla, abych jí taky konečně řekla něco sama.

„Myslím, že to nejdůležitější je to, že je vlkodlak.“ Kdyby měla při ruce sekáček na maso nebo tak něco, určitě by to po mně hodila – přesně tohle říkaly její oči.

„To sice ano, ale důvod toho, proč se bez tebe tak trápí, proč ho to šíleně mučí a zabíjí, protože neví, jestli mu dáš ještě šanci je to, že se do tebe otiskl, Rachel.“ Řekla už trochu klidnějším hlasem.

„Že se do mě o-co?“ zírala jsem na ni jak na blázna. No, hlavně, že už vychladla.

„Otiskl. To je to, co ti ještě to ráno na pláži chtěl říct. Chápeš?“

„Ne.“ Řekla jsem poraženě. Jak to mám asi pochopit?

„Otisk je… no on ti to chtěl říct sám, ale jak tak koukám, vysvětlení zbude na mně. To je prostě něco jako láska na první pohled, ale mnohonásobně silnější. Nedokáže bez tebe jíst, spát, natož ještě žít. Když nejsi u něj, nedokáže ani normálně myslet. Věř mi, je to šílený, ale je to pravda. Kdyby se ti jenom něco stalo, hned by dával vinu sobě, on prostě… prostě si musí být jistý, že jsi v pořádku a tak… to je taky důvod, proč mě sem poslal.“ Wow – jinak se to vážně popsat nedá.

„On tě sem za mnou poslal?“

„Jo, vždyť ti říkám, že si musí bejt jistej, že jsi v pohodě.“ Mrkla na mě teď už přátelsky.

„Tak… co mám teď dělat?“ zeptala jsem se jí úplně bezmocně. Miluju ho, ale tady jde o to, že…že je vlkodlak. Teda, mě by to nevadilo, kdybych se ho nebála.

„Nejlepší by bylo, kdybys za ním přišla.“

„Ale já se ho bojím!“ překvapeně se na mě podívala.

„Hele, Rachel, já jsem ti nic neudělala. Tak čeho se bojíš, my jsme mírumilovná zvířátka! Nejsme jako ti upíři.“ To poslední slovo přímo zavrčela. Vylekaně jsem se na ní dívala, ale když si toho všimla, hned to začala napravovat. „No, upíři jsou prašivý pijavice, ale nemusíš se bát. Žádnej v okolo není. Střídáme se v hlídce a… jo a víš o tom, že slyšíme navzájem vlastní myšlenky? Takže celá naše smečka ví o tom, jak jste se líbali. On to prostě nedokázal udržet a začal na tebe myslet. Jo, bylo to hodně zvláštní. Myslel na tebe… na váš vztah, jak by se mohl posunout, co by se mohlo dít… ani na to nechci myslet. A víš taky, že náš vůdce…“

Dali jsme si palačinky, které byly původně jen pro mě. Celý den mi vyprávěla o vlkodlacích a o jejich životě – přestávala jsem se jich bát a začínala věřit, že nejsou zlí o nic víc, než malé, roztomilé štěňátko. Teda… když se až moc nerozzlobí.

Bylo to vážně super. Vyprávěla mi o všech ze smečky – o Embrym, Qulovi, Jakovi, jejím bráchu Sethovi, Samovi, Jaredovi a o Paulovi. Jejich životy byli úplně normální jako všech puberťáku, až na to, že nestárli a měnili se v obrovského vlka.

Měla jsem sto chutí běžet za Paulem a říct mu, že ho miluju, že jsem všechno pochopila a chci s ním prožít celý svůj život. Ale na druhou stranu jsem chtěla, aby ten krok udělal on. Jenomže co vlastně po něm chci? Pořád mi posílá květiny, dárky, psaníčka… taky bych chtěla aby ten vztah pokračoval tempem a tím vším ostatním stejně, jako to ráno, co mě poprvé políbil. Jenomže co po to vztahu chci, když stejně vím, jak to dopadne? Připadala jsem si vážně na hlavu.

„Přemýšlíš, jak to udělat, viď?“ vytrhla mě z přemýšlení Leah.

„Ty umíš číst myšlenky i lidem?“ otočila jsem se na ni se zaujetím. Ona se ale jen zasmála.

„Ne, to rozhodně ne. Jenom mě to tak napadalo.“ Prosebně jsem se na ni podívala. „Mám mu to říct sama?“ potěšeně jsem kývla hlavou.

„Řekni mu prosím… nevím, co bys mu měla říct. Prostě mu řekni, že mu dávám zelenou.“ Obě jsme se začaly smát.

„Ach jo, bude pět hodin. Budu už muset jít… na hlídku.“ Řekla Leah upřímným hlasem. „Ale tenhle malý rozhovor si nechám jenom pro sebe, ano?“ vážně si myslím, že mi lže – prostě umí číst myšlenky. Jak jinak by tušila, co bylo momentálně mým přáním? Šťastně jsem ji objala a rozloučila se s ní.

Potěšeně jsem sebou flákla na postel a začala přemýšlet… ani jsem nevěděla nad čím. Byla jsem si jen jistá (a nechápala jsem to), že jsem šíleně šťastná, plná naděje a vůbec se nebojím, že by se mělo něco zvrtnout. Čekala jsem, kdy Paul přijde… Měla jsem šílené nutkání jít za ním a obejmout ho… políbit. Ježíš, klid, Rachel, jenom klid. Zhluboka dýchej. Vždyť je to jenom obyčejné, dokonalé svalnaté tělo, jen měkké, horké rty. Dokonalé oči, ve kterých by se člověk utopil… Se smíchem jsem bouchla pěstí do postele a běžela se trochu zkrášlit do koupelny. Poslední týden jsem to už neřešila, ani jsem se moc nemalovala – jenom trochu, kvůli mámě, aby nepoznala, že se něco děje – ani jsem se nějak extra dobře neoblékala. To všechno musím ihned napravit. V koupelně jsem na sebe napatlala pleťovou masku, nalakovala si nehty růžovým perleťovým lakem, natočila si vlasy, začala vybírat, jaké šatičky si vezmu na sebe…

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Bosorka (02.10.2011 17:03)

12)  Baru (02.10.2011 16:56)

No vidíš, Bos, jak jsi chytrá! jdu psááát... z Paulova pohledu

11)  Bosorka (02.10.2011 16:17)

Hodláš dát nějaký Paulův pohled?

10)  Paja (02.10.2011 13:03)

Ať žije Leah, holka jedna, přišla v pravý čas
Paul je prostě dokonalej, kytičky, přáníčka, dárečky Teď už chybí jenom to, aby se nám vlčák dostavil osobně, a doufám, že to bude co nejdřív

9)  Kamci (02.10.2011 00:21)

Bos, video ti nestačí???
pěkná kapča

8)  Bosorka (01.10.2011 22:19)

Navnaděna videem od Ajjinky na Foru prosím - víc, víc Paula!!!!!!

7)  Rossalliee (01.10.2011 18:56)

nádherný..plosíím brzo další

6)  Baru (01.10.2011 18:51)

No nevím nevím, ale nic není nemožné

5)  Bosorka (01.10.2011 18:35)

Až tak Baru?

4)  THe (01.10.2011 18:22)

Se sekáčkem na maso! Tahle kapitola byla vážně ÚŽASNÁ! Leah samozřejmě musí všechno zachránit. Jsem ráda, že to Rachel pochopila, ale... sakra, kde je ten Paul? Šíleně se těším, těším a těším na další kapitolu!

3)  Baru (01.10.2011 17:13)

Tak třeba má Rachel v plánu, že až se zase mezi nima něco stane, tak mu bude vyhrožovat tím sekáčkem na maso, že jestli na to jenom jedinkrát pomyslí, tak...

1)  Bosorka (01.10.2011 17:07)

No tak ti nevím, ale kdybych se dozvěděla, že celá banda vlkodlaků bude vědět VŠECHNO, co jsem s jedním z nich dělala.... Myslím, že tím by mě Leah opravdu nepřesvědčila k návratu.
Tak kde se nám, Paulíto, flákáš?

1