22.09.2011 [16:15], Baru, ze série Otisk na druhý pohled, komentováno 8×, zobrazeno 3035×

Další Rachelino ráno. Čím bude tentokrát jiné?

Co mám dělat? Bože! Včera to bylo dokonalé… ale chtělo by to nějaký nápad – něco, co by to Paulovi setsakra stěžilo.

Byla jedna hodina ráno a já stála před postelí a váhavě přenášela váhu z jedné nohy na druhou.

Včera, když přišla máma domů, okamžitě jsem se běžela schovat do postele a dělala, že spím. Určitě bych nedokázala s mámou normálně komunikovat a jí by to nedalo a hned by se začala vyptávat. To jsem rozhodně neměla zapotřebí. Když jsem si pak byla jistá, že spí, šla jsem si pro vodu a co jsem nespatřila – na stole nechala svůj notebook (což se jen tak nestává, vždyť stěží mi dovolila ipod, a najednou tu nechá svůj noťas bez dozoru). Neřešila jsem to. Ale můj mozek to jenom tak být nenechal! Sakra, jak já jsem ale paličatá. Rychle jsem vystartovala zpět do pokoje a teď tady tak stojím a přemýšlím, zda si ho nevypůjčím a nekouknu se na internet… tam je toho o klucích přeci hodně, no ne?

Už jsem o tom dál nepřemýšlela a prostě jsem si pro něj došla. Sice budu nevyspalá, ale bude to stát zato. Po špičkách jsem se vrátila do postele, přehodila přes sebe peřinu, a zapnula si internet. Hm… nějaké klíčové slovo… jak na kluky? Ne, to je blbý. Tak třeba… jak ho okouzlit. Jo, to by šlo. Rychle jsem to napsala do vyhledávače a odkazy projela očima. Ten třetí byl nejlepší – jak kluka okouzlit a poté ignorovat. Rychle jsem na to klikla a začala číst. Zaručeně mu to nedá spát a zamotáte mu tím hlavu…

Přečetla jsem si takových článků několik a málem mi z toho praskla hlava. Jak si to všechno může někdo bez problémů pamatovat? Máte ho balit, a pak dělat, že jste ho nikdy neviděla? Dělat, že vás zajímá to, co říká a pak, že kecá o kravinách? Já asi nikdy nebudu patřit mezi holky, co chápou jejich myšlení. Vážně ne.

Koukla jsem se z okna – a jéje, začíná se rozednívat. To jsem tomu teda dala. Celou noc jsem četla a stejně si z toho moc nepamatuji. S povzdechem jsem zaklapla notebook a šla ho vrátit zpět na stůl. Až když jsem si stoupla, uvědomila jsem si, jak jsem unavená.

Vešla jsem zpět do pokoje, ani jsem se pořádně nepřikryla a už jsem spala jako dudek.

Probudil mě až zvonek od našeho domu. Kdo mě tak brzo budí? Koukla jsem se rozespale na budík. Aha – deset hodin ráno.

Zakničela jsem a schovala se celá pod peřinu. Třeba si ten dotyčný bude myslet, že tu nikdo není a odejde. Jenomže jsem se mýlila. Zvonek dál netrpělivě řinčel až mě z toho rozbolela hlava. Kdo by to tak mohl být? Kdo by mohl být tak nedočkavý, netrpělivý a neústupný? Jasně že Paul. Nasupeně jsem vylezla z postele, a zakřičela, že už jdu. No sláva! Konečně se zvonek uklidnil.

Schválně jsem začala šíleně dupat a chystala se otevřít, ale pak… sakra jak vypadám? Co mám na sobě? Běžela jsem do koupelny k zrcadlu a kritickým pohledem jsem se sjela od hlavy až k patě… a propukla v šílený smích. Vždyť já jsem včera šla spát ve včerejším oblečení. Make-up, oblečení, prostě všechno zůstalo tak, jak bylo včera! Kromě vlasů – ty byly lehce rozcucháte, takže jsem si namočila dlaň a neposedné vlasy uhladila. Jo, takhle můžu jít.

„Rachel? Jsi tam?“ slyšela jsem Paula, jak na mě zvenku křičí. Rychle jsem tedy otevřela.

„Kde jinde bych měla být? Z postele mě zrovna vytáhl jeden nedočkavej člověk, takže…“ Pokrčila jsem rameny. Zdálo se mi to, nebo se lehce začervenal?

„Promiň, já… myslel jsem, že už budeš vzhůru, ale můžu klidně přijít později, jestli chceš.“ Ne!

„Ne, to je v pohodě, já jsem totiž tak trochu ponocovala.“ Dneska strašně krásně voněl. Kdybych se nedržela rámu dveří, asi bych se sesypala na zem, protože to bylo… wow! A taky, když jsem ho uviděla, měla jsem stokrát lepší náladu.

„S kým?“ vyštěkl na mě. Co? Vyjeveně jsem na něj zírala, jako by to byl nějaký přírodní úkaz. „Promiň, já… to mi vyjelo… omlouvám… se.“ Ten jeho žárlivý pohled jsem už vážně dlouho neviděla.

„Ne, tys‘ měl pravdu, když jsi řekl s kým…“ Chtěla jsem si z něj jenom trochu vystřelit, prostě to měla být sranda, jenomže… on se začal šíleně třást. Co dělá, blázen? Rychle jsem se to tedy snažila napravit. „Nebo spíš s čím… s notebookem.“ Pořád nic. „Chápeš? Notebook – s kým… ježíš, Paule, prostě sranda, chápeš?“ konečně se uklidnil. Ale nastala trapná chvíle ticha. Sakra, co teď?

„Nechceš jít dál a dát si se mnou kafe? Myslím, že ho dneska budu dost potřebovat.“ Hned se mu tvář vyjasnila.

„Jasně, moc rád.“ Řekl s úsměvem a vešel dovnitř. Rychle jsem přiskočila ke kuchyňské lince, dala vařit vodu a připravila dva hrnečky.

„Hele já… chvilku tu počkej, já se jen půjdu převléct do čistého, jo?“ přeci nebudu tady u něj ve včerejším oblečení!

„Nemusíš, jsi krásná i takhle.“ Řekl s úsměvem a vzal mě za ruku. To neměl dělat. Šíleně jsem se začala červenat. Rychle jsem se mu vysmekla a vběhla do koupelny.

Sakra co teď, co teď? Začala jsem se prohrabovat mezi oblečením, které mám tady připravené když přemýšlím, co si vezmu. Rychle jsem si vzala krátké džínové kraťásky a k tomu si vybrala červené tílko. Ta barva nádherně podtrhovala toho vlčka na rameni. Ještě jsem si vyčistila zuby, opláchla obličej, lehce nalíčila a svázala si vlasy do culíku. Páni, ani jsem netušila, jak mi svázané vlasy můžou slušet. Ještě jsem se na sebe usmála do zrcadla a mohla jsem jít.

Paul už seděl u stolu, na kterém stály dva hrnečky s kafem. Ten je ale hodný.

Jakoby nic jsem si sedla naproti němu a usmála se na něj.

„Děkuju, Paule, ale to jsi nemusel, zvládla bych to sama.“ On nic neřekl, ani se neusmál, prostě na mě zíral, jako já na něj u dveří.

„Paule, jsi v pohodě?“ zamávala jsem mu nejistě rukou před obličejem. On sebou šíleně rychle škubl.

„Jo, jo jsem v pohodě, jen… šíleně moc ti to sluší, Rachel, jsi jak… jak bohyně.“ Vydechl omámeně. Cítila jsem, jak se mi do tváří dere horko.

„Paule, já… chtěla bych tě upozornit, že nejsem moc dobrá v přijímání komplimentů.“ Zasmála jsem se nejistě.

„Tak si na to zvykej, protože tě to čeká každý den, a to několikrát.“ Připadalo mi, jako by se nadmul pýchou a dodal. „A to kafe, to bylo to nejmenší, co pro tebe můžu udělat.“ Vzal mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole a usmál se… s láskou…

Sice se mi to šíleně moc líbilo, ten jeho výraz, úsměv, ale dotyk, ten mě na kůži šíleně pálil. Mohla bych si myslet, že je to normální, protože každého hřeje místo, kde se ho dotýká jeho láska. Ale tohle bylo tak nějak… moc a ignorovat jsem to nedokázala. Na to jsem byla až moc zvědavá a ostražitá.

„Paule, je ti dobře?“ zeptala jsem se, než jsem ztratila odvahu a podívala se na jeho ruku.

„Jo, je mi f-„ zarazil se a stáhl ruku. „Promiň.“ Pípl tiše.

„Nevím, za co přesně se omlouváš, ale nemáš horečku? Šíleně hoříš.“ Řekla jsem a naklonila se, abych si sáhla na jeho čelo. On mi ale jemně ruku stáhl.

„Věř mi, nic mi není. A ty nejsi nějaká chůva, aby ses starala, jestli nemám o stupeň víc, anebo míň.“ Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale jeho tón mi připadal trochu kyselý a podrážděný. Nechala jsem to tedy být. Má pravdu, nejsem žádná jeho chůva.

Nastala další trapná chvíle ticha. Já ji ale nehodlala prolomit jako první. Když už začíná být kyselý, tak ať si situaci urovná sám.

Kafe jsem měla dopité, tak jsem mlčky vzala hrneček do dřezu.

Pořád ticho. Sice jsem milovala být v blízkosti Paula a tak, ale teď, teď jsem ho tu ani moc nechtěla.

Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl, ale pak se zarazil.

Sakra co teď? Byla jsem opřená o linku, zády k němu. Přemýšlela jsem, co mu řeknu, hlavně aby už šel pryč.

Ale proč se přetvařovat? Prostě mu to řeknu na rovinu a hotovo. Užuž jsem se nadechovala, že mu povím, že by bylo lepší, kdyby odešel, ale najednou jsem se zarazila.

Paul totiž ke mně mlčky přišel, zezadu objal kolem pasu a rty přiblížil k mému uchu. Dech i srdce se mi začaly vymykat kontrole. Šíleně rychle mi začalo bít srdce a přerývavě jsem dýchala.

Co to zase zkouší? Chtěla jsem mu ruce rychle sundat a začít se na něj zlobit.

„Jestli mě máš alespoň trochu ráda, nebo mě dokonce miluješ, nebraň mi.“ Zašeptal rychle, ale něžně. Cože?! Ne, teď rozhodně ne! Ještě nejsem připravená! Nikdy jsem se s nikým nelíbala, co když nebudu vědět, co mám dělat a zkazím to? Ale zase na druhou stranu – nemůžu říct ne! To bych mu určitě ublížila a to v žádném případě nechci… na internetu se píše, že první polibek je jako…

Z myšlenek mě vytrhly Paulovi rty. Něžně se ke mně přiblížil, pootevřel ústa a dotkl se těch mých…

Baru

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Paja (23.09.2011 15:31)

Krásné ráno zakončené sladkým, kávovým polibkem

6)  Judy (22.09.2011 21:50)

Paul ji líbat určitě naučí, pokud ho tedy nechá. Prosím, rychle pokračuj.

4)  Bosorka (22.09.2011 17:31)

Líbačkáááááááááááááá ! A ano jsem dospělá

2)  THe (22.09.2011 16:50)

JO! JO! JO! Uííí, konečně, konečně! Mimochodem, tak šíleně nenávidím cliffhanger, že celou dobu, kdy čekám na další kapitolu, naprosto šílím. Ale, abych přiznala barvu, tady mi to nevadí. Protože kdo ví, co se stane potom - vrazí mu, zabije ho? Radši si budu hezky snít a nechám si zbořit sny až za pár dní. Ááá, úžasná kapitola!

1