12.03.2011 [12:45], anamor, ze série Otisk dokáže naštvat, co Jacobe?!, komentováno 11×, zobrazeno 2614×

Jak se bude Edward omlouvat? A co na to Ally?

22. kapitola – Omluvy

V noci jsem brečela. A nemohla jsem usnout, tak není divu, že mi nebylo dobře a do školy se mi nechtělo. Z postele mě přišla vytáhnout máma, ale já ji přemluvila, že mi není dobře, a tak jsem byla doma. Přes den se mi podařilo i usnout a já si odpočala od všeho, co mě trápilo.

Jenže i ve snech mě pronásledoval Edward. A když jsem se probudila, rozbrečela jsem se nesmyslně, že tu není. K večeru za mnou přišel do pokoje Scotty. Posadil se na kraj postele a já čekala, co z něj vyleze.

„Omlouvám se, Ally, včera jsem to trochu přehnal. Já nevím, co to do mě vjelo.“

„To je v pořádku, Scotty. Pochop, prosím, že tě beru jako bratra,“ zadívala jsem se na něj prosebně a když kývl, objala jsem ho.

„Co ti je?“ zajímal se a díval se na moje zarudlé oči.

„Není mi dobře,“ pokrčila jsem rameny a zase si lehla.

„Ne, za tím bude něco jiného. Ten, do koho ses otiskla?“ zajímal se a já jen kývla.

„Nechci, aby někdo věděl, že jsem se otiskla, Sccotty, prosím.“

„Budu si dávat pozor. Ale mě zajímá, co ti udělal.“

„Nic, jen jsme se pohádali.“

„Proto jsi nešla do školy?“ Přikývnutí mu muselo stačit. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Záporně jsem zakroutila hlavou. „Víš, do školy se přihlásily nové pijavice, jsou to všechno holky.“ Zase jsem viděl tu bloncku, jak se sápe po Edwardovi, a začala brečet.

„To jsem nechtěl, Ally, omlouvám se.“

„Nic se neděje, chci být prosím sama.“ Dal mi pusu na čelo a odešel. Zavrtala jsem se do peřiny a brečela dál. Nastěhoval si jí do baráku. Bude tu s nimi. Byla jsem opravdu naštvaná. Zůstala jsem doma až do pátku, odmítala jsem tam jít. Ale v pátek mě máma donutila. Jelikož jsem měla stále auto před školou, vezl mě Scotty.

„Ally, chceš, abych byl s tebou?“ zajímal se. Věděl, že jsem ještě nesvá. Jen jsem kývla záporně. Musím to zvládnout sama. Když jsme vjeli na parkoviště, udělalo se mi špatně. Viděla jsem totiž okamžitě jeho Volvo a všechny okolo něj, včetně té fúrie.

Až po několika nádeších jsem se odhodlala vystoupit. Alice na mě mávala a naznačovala, abych šla k nim. Moc se mi nechtělo, ale ona by mě jen tak nevolala, a tak jsem se pomalým a váhavým krokem vydala k ní, jeho ani jí jsem si nevšímala.

„Co potřebuješ, Alice?“ lehce jsem se na ni usmála.

„Jsem ráda, že jsi se konečně objevila. Bála jsem se, že na to vlci přišli,“ šeptala velmi potichu, takže to oni na druhém konci nemohli slyšet.

„Ne, je to v pořádku. Necítila jsem se nejlíp, pořád zvracím a teď se už nevejdu pomalu do kalhot,“ postěžovala jsem se.

„Super, pojedeme spolu na nákupy, že jo?“ koukala na mě jako štěně a já musela přikývnout. „Carlisle ti vzkazuje, abys za ním přijela co nejdřív, klidně i teď, má službu.“

„Dobře, hned se tam vydám. Dík, Alice, později se domluvíme,“ mrkla jsem na ni a vydala se rovnou ke svému autu a razila si cestu do nemocnice. Nahlásila jsem se s tím, že mě doktor Cullen očekává.

Vyšetřil mě a zkoumal, jak jsem na tom.

„Koukám, bříško se zvětšilo,“ spokojeně se usmíval. „Doufám, že se nenervuješ. Všichni se o tebe báli a Edward málem třikrát překročil hranici. Nezvedala jsi mu telefon, co se dělo?“

„Jsem na něj naštvaná a ještě dlouho budu. A mobil jsem měla zahrabaný v oblečení. Nechtělo se mi do školy a tak jsem byla doma.“ Co všem přišlo zvláštní, že jsem zůstala doma? To se vlk nemůže ulívat ze školy, nebo co?

„Dobře, ale příště dej aspoň někomu z rodiny o sobě vědět, ano? Všichni jsme se báli,“ kladl mi na srdce a já jako malá holka, co něco provedla, kývala.

„Pojedeš zpět do školy?“

„Jo, celkem ráda bych změnila prostředí.“

„Žádný tělocvik a rozčilovaní, kdyby něco, volej. A odpusť Edwardovi.“ Podal mi papír.

„To nebude tak jednoduché. Křičel na mě a nenechal si to vysvětlit. Nevěřil mi a přitom jsem v tu chvíli měla jen já právo ho obvinit z nevěry. Po mně se ta bloncka neválela.“

„Ally, netušil, že je to možné. Byl zmatený. Přiznávám, jednal trochu moc unáhleně. Ale nikdy by tě nepodvedl. S Tanyou nic nemá, znají se do doby, kdy se stal on upírem, vždy pro něj měla slabost, ale on si jí nevšímal. Jediná dívka, na kterou se za to staletí podíval, jsi byla ty, Ally, to mi můžeš věřit. Navíc, proč pochybuješ, když ho máš k sobě připoutaného otiskem? I díky němu by to nikdy neudělal a i jeho povaha a vychování mu to nedovoluje.“

„Stejně budu uražená, než se mi omluví,“ usmála jsem se na něj a on se začal smát.

Poděkovala jsem a vydala se zpět do školy, dnes to trvalo jen první dvě hodiny, takže jsem měla ještě dvě s Edwardem před obědem. Vešla jsem do učebny, kde už byl, a dokonce i ta kráva, co se jmenovala Tanya. Posadila jsem se o lavici dopředu, protože ta blbka byla na mém místě. Sundala jsem si mikinu, pod kterou jsem měla upnutější triko a tak ukazovalo bříško. Jo, udělala jsem to naschvál. Měla jsem štěstí, protože Mike byl nemocný, dobře mu tak. Slyšela jsem za sebou upíří syčení, ale bylo mi to jedno.

Učitel mi nařídil si doplnit látku. Jako první se mi u obličeje objevil sešit od toho za mnou. Mírně jsem se usmála, ale tak, aby to neviděl, a bez špetky zajmu si sešit vzala a začala doplňovat.

Další hodina probíhala stejně. A když jsem se vydala na oběd, měla jsem štěstí a odchytla si Paula, aby mě doprovodil. Neprotestoval.

U stolu Cullenů byly i ty další upírky. Nevšímala jsem si jich a dělala, že nejsou. Scotty se na mě pořád díval se strachem, ale já ho úsměvem uklidnila.

Zjistila jsem, že Tanya byla neodbytná, protože měla s námi i další hodiny včetně tělocviku. Držela jsem se stranou a pokaždé, když Edward chtěl navázat rozhovor, utekla jsem. Doslova. Jelikož jsem nemohla cvičit, Alice mě těsně před tělocvičnou zastavila s tím, že pojedeme na nákupy, neprotestovala jsem a vydala se s ní do Port Angeles.

Strávila jsem s ní na nákupech jen tři hodiny, protože jsem musela domů, jinak bych tam byla určitě déle. Alice mi nakoupila volnější věci, ale jak řekla, i do zásoby pravé těhotenské věci na velká bříška. Na to mám ještě chvíli čas, nebo aspoň v to doufám. Odvezla mě před školu, kde jsem si vzala nákladáček, a vydala se domů, kde vládla pohoda. Táta už byl doma, ale zvláštně se na mě díval. Nechala jsem to být a věnovala se své sestřičce. I bratr byl doma a dělal si v obýváku úkoly, aby ho měli naši pod dohledem. Tak to dělali i u mě, když jsem se začala proměňovat, protože jsem utíkala ven.

V kapse mi každých deset minut vibroval mobil, ale pokoušela jsem se ho nevnímat a dělat, že se nic neděje, po asi hodině jsem ho vyndala a koukla se, co se děje. Vše bylo od Edwarda. Prosil mě, abych přišla na hranice, kde se vždy setkáváme. Dokonce že tam vydrží klečet a čekat na mě až do rána. No, tím jsem si byla jistá, upírovi je jedno, jak dlouho je v jaké poloze. Nikdy ho nic nebolí a ani mu není zima.

Rozhodla jsem se ho nechat vycukat a přijít za ním až pozdě večer, vyplížit se nenápadně z domu. Jo, to byl můj plán. Další den jsem mohla spát, jak dlouho jsem chtěla, přeci jen byla sobota.

V klidu jsem udělala večeři pro celou rodinu a najedla se s ní, i když jsem chvilkami měla co dělat, abych to vše v sobě udržela. Dítěti se asi něco nelíbilo a chtělo to dát najevo. Umyla jsem nádobí a pak se jako by nic vydala do pokoje. V posteli jsem se dala do čtení knihy a koukala se každou chvíli na hodiny. Když bylo půl dvanácté, rozhodla jsem se ho přestat mučit.

Vzala jsem si svetr, i když pořádně nevím co, a potichu jako myška se plížila z domu. Skákat z okna jsem nemohla, kdyby se to Carlisle dozvěděl, dostala bych za uši. Pomalu jsem se proplížila až za dveře a tam jsem se rozeběhla do lesa, rovnou k řece.

Dostala jsem se tam nečekaně rychle. Když jsem byla už jen kousek, potichounku jsem se tam podívala a našlapovala blíž.

Opravdu klečel na druhé straně řeky v místech, kde byl kámen na přechod. V ruce měl pukét růží. Překvapeně jsem vykulila oči. A to tak stál celou dobu, jak psal!

On byl prostě dokonalý.

Vydala jsem se rázným krokem za ním. Když si mě všiml, jeho oči se rozzářily a jeho úsměv se prohloubil.

„Jsem blb, ale na to jsi už asi přišla sama. Celý den se něco dělo a já už vybuchnul a vybil si to vše na tobě. Opravdu mě to mrzí, nechtěl jsem na tebe křičet a už vůbec ne, když jsi nic neudělala, ale já jo. Ally, nedrž se ode mně už dál.“

Koukala jsem se a přemýšlela, co dělat. Pomalým a váhavým krokem jsem se vydala přes kámen k němu. Bedlivě mě pozoroval a čekal, co budu dělat. Došla jsem až před něj a vzala si od něj růže, stále krásně voněly.

„No nevím, jsem těhotná, mám nárok dělat cavyky,“ zapřemýšlela jsem, ale to mě popadl do náruče a otočil se se mnou dokola. Když se zastavil, začal mi líbat každý kousek obličeje.

Pomalými polibky doputoval k mým rtům, které si vychutnával. Jednou rukou mě hladil po tváři palcem a držel za zátylek a druhou přejížděl po mých zádech, až sjel na mé bříško a pod moje oblečení. Překvapeně jsem trochu ucukla, ale on si mě zase přitáhl k sobě. I druhou ruku přesunul k bříšku a začal po něm jezdit. Zkoumal každý jeho detail, i to jak lehce je vypoulené. Bylo to tak příjemné se souhrou naších rtů, že jsem musela lehce zavrnět, nebo co to bylo za zvuk. Potěšeně se odtáhl, klekl si a vyhrnul mé oblečení.

„Neuvěřitelné,“ vzdechl a hypnotizoval mé bříško. „Jako zázrak.“ Viděla jsem jeho udivený pohled. Rukou jsem se prohrabovala v jeho vlasech a druhou se opírala o rameno.

„Říkal jsi, že když padá hvězda, dějí se zázraky,“ připomněla jsem mu. Zvedl ke mně svůj obličej, tvářil se jako malý kluk, který dostal k Vánocům úplně úžasnou hračku. Pohladila jsem ho po tváři. Pootočil tvář a políbil mě do dlaně.

„Pojď se mnou domů,“ šeptal prosebně do mé dlaně a já se na něj překvapeně podívala, nečekala jsem to.

„Nemůžu… hned, nemám… svoje věci… nejde to,“ koktala jsem vykolejené.

„Ally, chci, abys ty i naše dítě byla u mě v bezpečí,“ zadíval se mi do očí a vstal, vzal můj obličej do svých dlaní, lehce mě hladil palci a zhypnotizoval mé oči svýma.

„Jenže teď hned to nejde. Nepostavím se na hlavu, když mi rozkážeš, Edwarde. Mám rodinu,“ připomněla jsem mu vzdorovitě.

„Má cenu se tu s tebou dohadovat a nebo tě mám rovnou unést?“

„Ani jedno. Rodina mě vyvrhne, až se to dozví, čekám tvoje dítě, Edwarde, s tím se nesmíří.“

„Já vím a taky vím, že můžou něco udělat. Nejsou slepí všimnou si toho brzo.“

„Chci jen pár dní, abych se rozloučila. Pak je už nikdy neuvidím, ale s tebou budu navždy.“

„Omlouvám se.“

„Ne, to nedělej, není za co.“ Přitiskla jsem se mu do objetí a políbila ho. Jenže polibek přerušil dřív, než jsem čekala. Zmateně jsem se na něj dívala. Obličej měl v naštvané grimase a sám pro sebe si něco mumlal. Rozuměla jsem jen nadávky. Pustil mě a stáhl za svoje záda.

Moje srdce se zběsile, rozeběhlo, něco tu nehrálo a já cítila, že bude zle. Rukama jsem se opřela o Edwardova záda, potřebovala jsem vědět, že je tady u mě. Moje oči byly vytřeštěné strachy a Edward hrozivě vrčel do tmavého lesa k hranicím smečky. To znamenalo jediné. Můj sen se naplní. Zalapala jsem po dechu...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Abera (12.03.2011 19:01)

2)  MaiQa (12.03.2011 13:23)

Dostala jsem infarkt. Bože. Co nám to děláš? Takový šoky. Bože. Ať se nikomu nic nestane, jinak si mě nepřej.

1)  Fanny (12.03.2011 13:06)

A sakra! Jak já jsem toho bála a to jsem si myslela, že se to dozví za příhodnější situace.

1