Sekce

Galerie

/gallery/Osamělí_perex.jpg

Jestli jste si mysleli, že vám něco vysvětlím... Tak jste se možná nepletli, ale to si budete muset přečíst.

Stál jsem na parkovišti a přemýšlel. Moc často se mi to nestávalo, ale dnešek byl celý neobyčejný. Zahlédl jsem Will, jak odchází ze školy - sama. Chtěl jsem jít za ní, ale...

,,Justine..." zaslechl jsem za sebou zašeptání a něčí horké ruce mě pohladily po zádech.

,,Zoe..." nevěděl jsem co říct. Ta holka do mě byla blázen, ale nebyla jediná. Mohl jsem si vybírat, tak proč mě to tolik táhlo zrovna k ní? Pustil jsem Willow z hlavy a rozhodl se vyřešit aktuálnější záhadu - Zoe.

,,Nechceš se projít?" mrknul jsem na ni. Jí se rozzářily oči a nadšeně přikývla. Šli jsme do nedalekého parku.

,,Líbíš se mi, Justine, ale nejspíš nejsem jediná, co?" posmutněla, když jsme se procházeli kolem jezírka v parku.

,,No, líbím se spoustě holek, to je pravda, ale co z toho..."

,,Co z toho, když se na tebe Willow ani nepodívá..." zašeptala.

,,Co?" divil jsem se a kulil na ni oči.

,,Vím, jak se na ni díváš..." Zastavil jsem se, ale ona šla pomalým krokem dál.

,,Jak se na ni dívám?" Otočila se na mě.

,,Koukáš na ni celý den. Ale řekni mi... Je hezčí než já? Já se ti nelíbím?" V jejích očích se zaleskly slzy, ale nepřetekly.

,,Líbíš se mi, Zoe. Až moc, řekl bych..." pousmál jsem se a ona se začervenala.

,,Tak proč tě víc zajímá ona?"

,,Jenom se snažím zjistit, proč mě nemá ráda..." Proč jí to sakra vykládám? Proč jsem si nic nevymyslel? Prostě jsem jí vysypal pravdu.

,,Tak o to jde... A můžu se na něco zeptat?" Její prazvláštní oči na mě zamrkaly a já šel málem do kolen.

,,Přitahuju tě?" Koukla na mě zpod svých černých řas. Takhle byla neodolatelná. Měl jsem chuť si ji teď hned vzít a políbit ji na její horké rty, ale než jsem stihnul odpovědět, rozezvonil se mi mobil. Automaticky jsem to zvedl.

,,Justine! Jsi v pořádku?! Kde jsi?!" panikařila Alice.

„Netrávíš moc času s Emmettem? Taky začínáš mít blbé fóry, Alice.“ Šel jsem trošku dál od Zoe a mluvil co nejtišeji. „Kdo jiný než ty by mohl vědět, kde jsem?“

„Nemyslíš, že kdybych to věděla, tak se neptám?!“ syčela na mě do telefonu. Na tom něco bylo. Otočil jsem se na patě, jako jsem to při telefonování dělával, když jsem byl člověk, ale…

„Alice, počkej chvilku,“ řekl jsem. Rozhlédl jsem se po parku. Zoe zmizela, aniž bych si toho všiml. Její nasládlé aroma pomalu odvál vítr… Sedl jsem si pod velkou vrbu, která se skláněla nad šedým jezírkem a ani jsem si neuvědomil, že mám stále na drátě Alici.

„Co děláš v parku, Justine?“ Slyšel jsem z telefonu v ruce. Takže vidění se jí evidentně vrátilo…

„Krmím veverky,“ odsekl jsem a položil jí to.

Seděl jsem tam a zíral do šedé vody. Hlavou se mi míhaly dvě tváře – Zoe a Willow. K oběma mě něco táhlo, ale nebylo to to samé. Měl jsem v hlavě zmatek, že by z těch myšlenek muselo Edwarda klepnout. Napadlo mě jenom jedno řešení…


Willow:

Nevěřila jsem vlastním očím. Shodila jsem svůj batoh na zem a přehrabovala se v něm tak dlouho, dokud jsem v něm nenašla peněženku. Vytáhla jsem fotky od babičky a…

„Jsi to ty?“ ukázala jsem jí fotky. Byla to ona. Ty fotky byly pár let staré, ale poznala jsem ji.

„Ano. Chodily ti poštou, že?“ Přikývla jsem.

„Otázkou zůstává… Proč?“ Proč? Proč mi skoro tři roky chodily dopisy a v nich její fotky? Posadila jsem se na vysokou barovou stoličku a pořádně si ji prohlížela.

„Víš, od koho chodily?“ Když jsem kývla, pokračovala. „Tak já ti povím, proč ti babička posílala moje fotky.“ Usmála se a já viděla přesně ten úsměv, jaký jsem vídala u své babičky. „Nevím, jestli rodiče chtěli, abys to věděla, ale ona rozhodně chtěla.“ Pozorně si mě prohlédla, jakoby zvažovala, jestli ji opravdu poslouchám.

„Chtěla?“ popohnala jsem ji.

„Dobře… Hele, nelekej se.“ Zhluboka se nadechla a koukla mi do očí.

„No?“

„Jsem tvoje dvojče.“ Vykulila jsem oči a přeměřila si ji pohledem. Ona blondýnka a já černovláska… „Dvojvaječné dvojče,“ dodala, když viděla, jak na ni koukám. To už se dalo. Až na to, že mi to řekla úplně cizí holka.

„Dvojče. Jasně…“ Zírala jsem do desky baru a hlava mi šrotovala na plné obrátky. Kde bych přišla k sestře? K dvojčeti?

„Nevěříš… Že ne?“ zeptala se s klidem a já si nebyla jistá odpovědí.

„Nevím… Hledám rozumné vodítko…“

„Dám ti ho. Dívej,“ řekla a ukázala své levé zápěstí. Tam, na místě, kde jsou jasně vidět žíly, měla drobný, oproti okolní kůži, světlý kostrbatý trojúhelník. Automaticky jsem chytla své levé zápěstí. „Mám to od narození…“ Dívala jsem se na její ruku a potom jí prudce vzhlédla do očí. „Ty taky, že?“ natáhla se pro mou ruku. Ta znaménka, nebo co to vlastně bylo, byla naprosto stejná.

„Takže ty jsi moje sestra, jo?“ Pomalu jsem to vstřebávala. Možná jsem blbá, ale já neměla důvod jí to nevěřit. To zápěstí… Fotky, co mi chodily poštou… „To vysvětluje ten úsměv,“ řekla jsem polohlasně.

„Úsměv?“ ptala se nechápavě.

„Máš stejný úsměv, jako měla babička…“ vysvětlila jsem jí a ona se usmála ještě víc. Najednou jsem si připadala jinak. To prázdno, které jsem cítila, když jsem vzpomínala na svoji rodinu, bylo pryč. Protože jsem znovu měla rodinu. Měla jsem sestru - dvojče. Bože, já, věčný jedináček, se pár let po smrti svých rodičů a necelý rok po smrti posledního člena mé rodiny – mojí babičky – dozvím, že mám dvojče a dozvím se to přímo od dotyčného dvojčete! Za mnou se ozval tichý smích. Ohlédla jsem se a v rohu místnosti spatřila – ježíš, oni jsou všude – Edwarda Cullena.

„Ehm… Stane se něco, když ti na pět vteřin vlezu za bar?“ Zeptala jsem se, ale nečekala na odpověď. Obešla jsem pult a objala svoji sestru.

„Ou… Will, na to bude ještě čas…“ smála se. „Za hodinu mě tu vystřídá kámoška…“ Pustila jsem ji a šla se posadit zpátky na stoličku.

„Vidíš… Mám sestru a ani nevím, jak se jmenuje,“ stěžovala jsem si se smíchem.

„Jmenuju se Eleanor Ghin Clainová, rozená Adamsová, samozřejmě… Říkají mi Elie. Tenhle bar patří Maxovi, to je můj bratr.“ Při jeho jméně se pousmála.

„A víš, proč se tě naši vzdali?“ ptala jsem se. Zakývala hlavou a dala se do vysvětlování.

„Už jako tříletou mě adoptovali Clainovi. Dali mi tolik lásky, jako bych byla jejich vlastní dcera a i já jsem je vždycky milovala jako své vlastní rodiče. Když jsem vyrostla, párkrát mě navštívili moji praví rodiče – naši. Vysvětlili mi, že byli mladí a nemohli si dovolit dvojčata a říkali, že vzdát se mě bylo to nejtěžší, co v životě udělali. Babička mě navštěvovala často. Nosila mi tvoje fotky, vyprávěla o tobě… Znám tě, jako bych s tebou vyrůstala,“ usmála se.

Celé to bylo divné… Náhodou narazím na cizí holku, která mi řekne, že je moje dvojče. Ale jak by mohla vědět tolik o mé rodině? O mně? Takže divné – nedivné, je to moje sestra. Až na okolnosti, za kterých jsem se to dozvěděla, to dávalo smysl.

„A… Kterápak z nás je starší?“ zavtipkovala jsem a ani nečekala odpověď.

„Ty.“ Spadla mi čelist.

„Jak to víš?“

„Naši mi to řekli… Proto si nechali tebe. Byli rozhodnutí, nechat si tu první z nás, i když to pro ně bylo těžké. Babička jim nabízela pomoc, dokonce mě chtěla vzít do péče, ale oni byli proti. Moc dobře spolu nevycházeli…“ To jsem mohla potvrdit. Nikdy nebyli moc nadšení, když jsem k ní jela na prázdniny… Naši vlastně nikdy nebyli moc nadšení… Zase jsem uslyšela tiché chechtání a nemusela jsem se otáčet, abych věděla, od koho je.

„Proboha… Co ten tu vlastně dělá? Nevíš?“ hodila jsem hlavou směrem k Edwardovi. Elie se naklonila stranou, aby viděla, koho myslím.

„Čeká na Justina.“ No super. Odvážila jsem se podívat přes rameno… Jeho udivený pohled směřoval přímo na – já si nezvyknu – moji sestru.

„Na Justina? No potěš…“ protočila jsem oči.

„Proč?“

„Nějak ho nemám ráda… Připadá mi jako nemožnej egoista a šampón…“ Elie se rozesmála.

„On takovej není…“

„Ne?“ nadzvedla jsem obočí. „Mně se zdá, že je. Ale to je jedno… Nemám ho ráda, tečka.“

„Justin je skvělej kluk,“ usmála se a začala schovávat umyté skleničky. „Vlastně je to můj nejlepší kamarád…“

„Cože?!“ vytřeštila jsem oči. No to je perfektní… Moje sestra má za nejlepšího kamaráda kluka, kterýho nesnáším. Edward se zase rozesmál. Nechápu, co může rozesmát někoho, kdo sedí sám u stolu. Elie moji vyjevenost přešla s jednoduchým dotazem:

„Dáš si něco?“

„Colu… Jak můžeš kamarádit s někým, jako je Justin Cullen?“ Postavila přede mě colu a dala se do vysvětlování.

„On není takový, jak se na první pohled zdá. Ale chápu, že někdo jako ty ho nemá rád…“

„Jak to myslíš, někdo jako já?“ nechápala jsem.

„Lidé tvého typu… Ale třeba se to časem urovná…“

„To teda ne. Nemám v plánu žádné urovnávání. Justin Cullen je pro mě uzavřená kapitola – šampón.“ Elie se rozesmála.

„Jak myslíš… Ahoj, Justine,“ kývla ke dveřím.

„Ahoj, Elie,“ odpověděl. Jenom z jeho hlasu jsem měla rudo před očima. Já to prostě nechápu. Nevím, co mi na něm tak strašně vadilo, ale bylo mi to jedno.



„Vidíš… Nakonec jsi možná dopadla líp než já. Máš rodinu, mají tě rádi, ty máš ráda je. Já tvrdnu v děcáku a nikdo už mě adoptovat nebude – doufám.“

„Možná,“ odpověděla zamyšleně, když jsme procházely parkem. „A možná taky ne. To se asi nedozvíme.“ Ještě pořád mi to nedocházelo. Sestra… Dvojče… Ale někde uvnitř jsem věděla, že je to skutečně pravda.

„Ani to nezkoušej, Andy,“ řekla jsem automaticky. On vylezl zpoza stromu a zklamaně svěsil ramena.

„Jak jsi věděla, že tam jsem?“

„Nevím…“ zasmála jsem se, ale v duchu mě to zarazilo.

„Vidělas mě?“

„Ne. Hlavně nespadni, Leo. Naomi by neměla radost, kdyby sis zlomil nohu,“ zavolala jsem do koruny stromu.

„Čarodějnice jedna! Tys nás musela vidět!“ houknul a seskočil.

„Neviděla, přísahám… Jo, kluci, tohle je Elie. Elie, tohle jsou Leo a Andy,“ představila jsem je.

„Ahoj Elie,“ řekli oba a oči jim div nevypadly z důlků. No jo, Elie byla pěkná.

„Nazdar,“ usmála se na ně.

„Neslintejte mi na sestru!“ okřikla jsem je se smíchem. To je trochu probralo.

„Na sestru?“ ptal se Leo.

„To ale Ailise nebude mít radost, že sis našla lepší kamarádku… Když už si říkáte sestry…“

„Ale my si tak neříkáme,“ zakroutila jsem hlavou.

„My jsme sestry,“ dovysvětlila Elie. Oběma spadla čelist a jejich vyjevené výrazy by chtěly fotku.

„Děláš si srandu?“ vzpamatoval se Leo, kdežto Andy pořád zíral jako puk.

„Ne. Taky jsem z toho byla vyjevená… Dozvěděla jsem se to dneska. Elie je moje dvojče.“

„Cože?!“ vyhrkli oba. No jo, jako by toho nebylo málo.

„Vysvětlím vám to později… Kde máte Ailise?“ zajímalo mě.

„Když jsme odcházeli, tak se snažila chytit Rebeku,“ zasmál se Andy.

Ještě asi hodinu jsme chodili po parku a povídali si. Elie se klukům zamlouvala a mě taky. Zaplnila to prázdné místo uvnitř mě samé. Chtěla jsem o ní vědět všechno, ale nechaly jsme to na jindy. Elie nás doprovodila k děcáku a šla domů.

 

Edward:

Alice už pár minut přecházela po pokoji jako tygr v kleci. Justinova budoucnost jí před minutou zmizela a ona z toho hysterčila.

„Určitě je v pořádku,“ uklidňoval jsem ji.

„Ale stejně!“ vypískla a vytahovala mobil. Justin to zvedl téměř okamžitě.

„Justine! Jsi v pořádku?! Kde jsi?!" panikařila do telefonu, přestože bylo jasné, že mu nic není.

„Netrávíš moc času s Emmettem? Taky začínáš mít blbé fóry, Alice. Kdo jiný než ty by mohl vědět, kde jsem?“ odvětil jí.

„Nemyslíš, že kdybych to věděla, tak se neptám?!“ syčela na něj podrážděně do telefonu.

„Alice, počkej chvilku,“ ozvalo se nejistě ze sluchátka. Alice měla na tváři nechápavý výraz, ale za pár vteřin se jí v hlavě objevil Justin sedící pod vrbou.

„Co děláš v parku, Justine?“ ptala se překvapeně.

„Krmím veverky,“ odsekl a položil jí to. Alice se na telefon zamračila, ale jinak už to nekomentovala. Pak se jí hned promítla další vize.

„Já za ním zajdu. Vím, kde to je,“ prohlásil jsem a v další vteřině už jsem startoval svoje Volvo. Stoprocentně tam budu dřív než on. Ve městě se musí chovat nenápadně, takže půjde lidskou chůzí. Dorazil jsem k Elie a posadil se ke stolu naproti baru, kde seděla Willow Adamsová. Elie před ni natahovala ruku a ona se tvářila naprosto šokovaně.

„Mám to od narození… Ty taky, že?“ usmála se Elie a natáhla se pro její ruku.

„Vypadají stejně…“ divila se Willow.

„Takže ty jsi moje sestra, jo?“ Co?! Sestra? No, začíná to být zajímavé. Nastražil jsem uši, abych nic nepřeslechl, přestože jsem slyšel dokonale.

„Možná jsem blbá, ale proč bych jí to nevěřila? To zápěstí… Fotky, co mi chodily poštou…“

„To vysvětluje ten úsměv,“ řekla Will tiše.

„Úsměv?“ nechápala Elie.

„Máš stejný úsměv, jako měla babička…“ vysvětlila a Elie se usmála ještě víc.

„Bože, já, věčný jedináček, se pár let po smrti svých rodičů a necelý rok po smrti posledního člena mé rodiny – mojí babičky – dozvím, že mám dvojče a dozvím se to přímo od dotyčného dvojčete!“

Tahle myšlenka mě trochu rozesmála. Willow se otočila, a jakmile její zrak spočinul na mě, nehezky se zašklebila.

„Ježíš, oni jsou všude…“

„Ehm… Stane se něco, když ti na pět vteřin vlezu za bar?“ Elie nestihla odpovědět a Will už ji držela v náruči.

„Ou… Will, na to bude ještě čas…“ smála se. „Za hodinu mě tu vystřídá kámoška…“ Willow se posadila zpátky na stoličku a myšlenky jí vesele poletovaly.

„Vidíš… Mám sestru a ani nevím, jak se jmenuje,“ stěžovala si se smíchem.

„Jmenuju se Eleanor Ghin Clainová, rozená Adamsová, samozřejmě… Říkají mi Elie. Tenhle bar patří Maxovi, to je můj bratr.“ Při jeho jméně se pousmála.

„A víš, proč se tě naši vzdali?“ ptala se Willow. Zakývala hlavou a dala se do vysvětlování.

„Už jako tříletou mě adoptovali Clainovi. Dali mi tolik lásky, jako bych byla jejich vlastní dcera a i já jsem je vždycky milovala jako své vlastní rodiče. Když jsem vyrostla, párkrát mě navštívili moji praví rodiče – naši. Vysvětlili mi, že byli mladí a nemohli si dovolit dvojčata a říkali, že vzdát se mě bylo to nejtěžší, co v životě udělali. Babička mě navštěvovala často. Nosila mi tvoje fotky, vyprávěla o tobě… Znám tě, jako bych s tebou vyrůstala,“ usmála se.

„Celé je to divné… Náhodou narazím na cizí holku, která mi řekne, že je moje dvojče. Ale jak by mohla vědět tolik o mé rodině? O mně? Takže divné – nedivné, je to moje sestra. Až na okolnosti, za kterých jsem se to dozvěděla, to dává smysl,“ uvažovala Will.

„A… Kterápak z nás je starší?“ zavtipkovala a ani nečekala odpověď.

„Ty.“

„Jak to víš?“

„Naši mi to řekli… Proto si nechali tebe. Byli rozhodnutí, nechat si tu první z nás, i když to pro ně bylo těžké. Babička jim nabízela pomoc, dokonce mě chtěla vzít do péče, ale oni byli proti. Moc dobře spolu nevycházeli…“

„To je fakt… Nikdy nebyli moc nadšení, když jsem k ní jela na prázdniny… Naši vlastně nikdy nebyli moc nadšení…“ Zase jsem se zasmál a ona hned věděla, že jsem to já. Ani se neotáčela, jenom nad tím zakroutila hlavou.

„Proboha… Co ten tu vlastně dělá? Nevíš?“ hodila ke mně hlavou a Elie se naklonila stranou, aby viděla, koho myslí.

„Čeká na Justina.“ Vykulil jsem na ni oči a nechápal. Jak věděla, že na něj čekám?

„Na Justina? No potěš…“ Willow nebyla z Justina zrovna nadšená.

„Proč?“

„Nějak ho nemám ráda… Připadá mi jako nemožnej egoista a šampón…“ Elie se rozesmála.

„On takovej není…“

„Nikdo z Cullenových není takový, jak se na první pohled zdá…“ pomyslela si a na chvilinku mi koukla do očí.

„Ne? Mně se zdá, že je. Ale to je jedno… Nemám ho ráda, tečka.“

„Justin je skvělej kluk,“ usmála se a začala schovávat umyté skleničky. „Vlastně je to můj nejlepší kamarád…“ Vážně? Tak Justin má nejlepší kamarádku? A že se o tom chlapec nezmínil…

„Cože?!“

„No to je perfektní… Moje sestra má za nejlepšího kamaráda kluka, kterýho nesnáším.“ Zase jsem se rozesmál.

„Nechápu, co může rozesmát někoho, kdo sedí sám u stolu.“ Střelila po mně pohledem.

„Dáš si něco?“ zeptala se její sestra s ledovým klidem a jemným úsměvem.

„Colu… Jak můžeš kamarádit s někým, jako je Justin Cullen?“

„On není takový, jak se na první pohled zdá. Ale chápu, že někdo jako ty ho nemá rád…“

„Jak to myslíš, někdo jako já?“ nechápala.

„Lidé tvého typu… Ale třeba se to časem urovná…“ pousmála se.

„To teda ne. Nemám v plánu žádné urovnávání. Justin Cullen je pro mě uzavřená kapitola – šampón.“ Elie se rozesmála. Justin v ten moment vcházel do dveří.

„Jak myslíš… Ahoj, Justine,“ kývla ke dveřím.

„Ahoj, Elie,“ odpověděl. Trochu překvapeně hleděl na osobu sedící u baru a ještě překvapenější byl z mé přítomnosti. Posadil se ke mně, ale nespouštěl oči z Willow Adamsové.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se a jedním dechem pokračoval „A co tady dělá ona?!“ Chvíli jsem uvažoval, že mu to řeknu, ale jako překvapení se mi to zamlouvalo víc.

„Já tu čekám na tebe… A co se týče Willow – to je snad její věc, ne?“

„No tak, Edwarde!“ střelil pohledem k baru, kde seděla Willow a čekala, až si Elie posbírá svoje věci. Zaměřil se na cokoliv, co by ty dvě řekly, ale ony jako by to tušily, neřekly ani slovo, jenom Elie zavolala na brunetku, která teď stála za barovým pultem.

„Měj se, Cady!“ a společně s Willow odešla z baru.

„Co ti to udělá?! Ty víš, proč tady byla a víš, proč odešla s Elie… Proč mi to neřekneš?!“

„A proč ty ses nepochlubil, že máš nejlepší kamarádku tady v baru?“ pousmál jsem se. Justin se zamračil.

„Jak to víš?“

„To není důležité. Mě spíš zajímá, proč to nikdo z nás nevěděl,“ vyzvídal jsem dál.

„Protože do toho nikomu z vás nic není!“ zasyčel na mě a zvedl se k odchodu. Měl v plánu najít Willow a zjistit, co se to tady děje, ale já ho zastavil.

„Justine, nebudeš přece šmírovat svou nejlepší kamarádku.“ Zamračeně se na mě otočil, ale nic neřekl a s němým souhlasem jsme vyšli na parkoviště k mému Volvu.


Justin:

Edward už věděl o mém přátelství s Elie, ale naštěstí si to nechal pro sebe a co víc – nevěděl všechno. Alice se mě doma snažila vyslýchat, ale já na to neměl náladu.

„Nech ho být, Alice…“ slyšel jsem dole Edwarda.

„Mě jenom zajímá, proč jsem ztratila jeho budoucnost! Neříkej, že ti to taky nevrtá hlavou!“ prskla po něm. Na tom něco bylo, ale mě to tak detailně nezajímalo. Měl jsem jiná témata k přemýšlení a Aliciny vize mezi nimi nebyly. Naštěstí se za pár minut vrátila Bella i Esmé, a tak mohla Alice otravovat někoho jiného. Chtěl jsem si promyslet spoustu věcí, ale chtěl jsem na to být sám a to s Edwardem v domě nešlo. Mohl bych jít ven, daleko, aby mě neslyšel, ale to se mi nechtělo. Pak mi to došlo…

„Bello?“ zavolal jsem tiše.

„Ano?“ nakoukla do dveří, pak vešla a zavřela je za sebou.

„Mám na tebe takovou prosbu… Možná ti to přijde divné, ale hodně by mi to pomohlo…“ zaposlouchal jsem se, abych zjistil, jestli Edward nejde k nám, ale podle všeho se vytratil s Emmettem a Jasperem na lov.

„O co jde?“ usmála se přátelsky. Bellu jsem měl hodně rád. Byli jsme si blízcí už jenom společnou dobou, ve které jsme se narodili a žili.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys mě na pár dnů nemohla zaštítit proti Edwardovi…“ Bella se nejprve tvářila trošičku překvapeně, ale bylo to spíš pobavené překvapení.

„Mohla, pročpak?“ vyzvídala. Vzdychl jsem si. Belle jsem nerad lhal. Nemusel jsem, protože její myšlenky Edward číst nemohl, ale ona nerada lhala Edwardovi, takže jsem to vysvětlování moc nerozváděl.

„Chtěl bych si promyslet pár věcí, ale potřeboval bych na to být sám… Víš jak to myslím, že? Nepotřebuju, aby to Edward všechno slyšel…“

„Chápu. Můžu se jenom zeptat,“ odmlčela se, ale po vteřině pokračovala, „jde o ty holky?“ Trošku jsem znejistěl.

„O které?“

„O tu novou a o tu Zoe…“ Tohle jsem jí říct mohl.

„Jo… Je to trošku složité a vrtá mi to hlavou a Edwardovy dedukce se mi k tomu moc nehodí,“ zašklebil jsem se a ona se rozesmála.

„To chápu.“ Zvedla se a s úsměvem odešla.

„Proč to děláš?“ ptal se Edward, zatímco se řítil ulicemi ke škole.

„Protože mě o to požádal,“ vysvětlila mu Bella a s úsměvem se na mě otočila. Bylo to legrační. Spokojeně jsem seděl na zadním sedadle a věděl, že moje hlava teď patří jenom mně.

„Copak chystáš, Justine?“

„Kdybych chtěl, abys to věděl, nedomlouval bych podraz s Bellou,“ zašklebil jsem se na něj a společně s Bellou jsme se rozesmáli.

„Elie!“ zavolal jsem přes parkoviště a zamával. Otočila se na mě a usmála se. Mířil jsem k ní, když se vedle ní postavila Willow a probodla mě nenávistným pohledem. Elie se na mě omluvně usmála a mířila s ní do budovy. Bylo to podezřelé. Ty dvě se k sobě podezřele měly a to se znaly teprve den. Edward mě chytl za rameno.

„Ty máš své tajemství a já mám to jejich…“ poplácal mě po zádech a společně s Bellou mířil na první hodinu. Skvělý. Mezi vším tím mumrajem jsem zaslechl neobvyklý, přesto známý zvuk a hned za tím zrychleným buch buch se dostavilo i známé aroma. Nepochyboval jsem – Zoe přijela do školy. Ohlédl jsem a opět spatřil její černá očka s těmi šedými paprsky. Pomrkávala na mě a sladce se usmála. Ale to není možné… Parkoviště bylo obrovské, nemohla mi vidět do očí… Nemohla se mi do nich vpíjet, jako to dělala teď. Uhnul jsem pohledem, a co nejsvižnějším krokem odcházel na hodinu. Jak mohla tak neomylně najít moje oči? Ta holka je jiná… Něco se tady děje a já chci vědět –

„Dobré ráno, Justine“ Horká drobná ruka popadla moje zápěstí a nejzvláštnější oči, jaké jsem kdy spatřil, mě hypnotizovaly takovou silou, že jsem nebyl schopen slova. Ach, Zoe… Proč mi to děláš?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  tess (25.07.2011 11:47)

uz se tesim az si to doctu ;) kdy bude dalsi kapca?

16)  mea (01.07.2011 15:29)

prosim pridaj dalsiu kapitolu som strasne nedockava prosíííííím:)

Katka

15)  Katka (17.06.2011 23:12)

já vím že sem to už komentovala ale kdy bude další kapča?? už je to docela dlouho:(

14)  Nerea (09.06.2011 21:23)

Prosím napiš co nejrychleji další kapitolku tak moc se těším na pokračování PROSÍM :D :D :D :D

KalamityJane

13)  KalamityJane (05.06.2011 19:10)

moc zajímavé, jsem zvědavá, jak to bude porkačovat

sakraprace

12)  sakraprace (31.05.2011 16:59)

Dvojčata?! Tak to jsem nečekala. Trochu divný. A to jak si všimla Lea a Andyho. A Zoe...je poloupír nebo měnič nebo něco nového??? Spousty záhad a já se už teď nemůžu dočkat dalšího dílu.

11)  Lucinka (31.05.2011 15:11)

Honem,honem další kapitolku už se těšíím

Evelyn

10)  Evelyn (30.05.2011 08:39)

Sestra - dvojče? No, trošku moc velká náhoda, ale vlastně proč ne Jsem zvědavá na rozřešování některých záhad, a že jich v téhle povídce není zrovna málo

Fanny

9)  Fanny (29.05.2011 21:33)

Tady se fakt něco děje... Tay by mě zajímalo co :D No, holt se nechám překvapit:D

Katka

8)  Katka (29.05.2011 20:38)

zatim nejlepší co jsem kdy četla,prosím rychle další kapitolu

semiska

7)  semiska (29.05.2011 19:09)

Nádherná kapitolka, moc se ti povedla. Zoe, copak jsi? :D Elie a Willow jsou sestry, dvojčata? To je hezké. Jinak Justin by si měl ujasnit ty holky v hlavě... :D Moc povedené, těším se na další kapitolku.

Kamci

6)  Kamci (29.05.2011 19:09)

ta Zoe mi vrtá hlavou, a Willow jakbysmet
moc krásné

Anna43474

5)  Anna43474 (29.05.2011 17:19)

Zoe je poloupír, nebo vlkodlak?! Ten poloupír mi připadá nejjistější, ale taky by to mohla být nějaká úplně jiná bestie, že...
Tleskám Ti

4)  jenka (29.05.2011 15:27)

Zkusila jsem přečíst pár kapitol a zjistila, že stojí za to pokračovat :) Takže tě teď budu otravovat s žádostmi o nové kapitoly, jo? Rozhodně mě napadlo, že je poloupírka... Nějak mám pocit, že v téhle povídce Edward a Bella dceru nemají, ne? No a Will je taky záhada. Vlastně je tam hrozně málo osob, které záhadné nejsou ;)
Jinak - píšeš pěkně :)

MaiQa

3)  MaiQa (29.05.2011 12:00)

Zoe určitě není jen člověk. Nato je až moc divná.
Těším se na další díl. Rozhodně mě zajímá, jestli Will začne s Justinem mluvit i nějak normálně. Já ho mám třeba už teď ráda víc, než Edwarda. A to je co říct.
:)

2)  annaliesen (29.05.2011 11:34)

moc pěkné těším se na pokračování

1)  marcela (29.05.2011 10:59)

Hezký,pokračování by nebylo?

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek