Sekce

Galerie

/gallery/Osamělí_perex.jpg

A když jsme se v předchozí kapitolce trošku seznámili s Justinem, neškodilo by se podívat i jinam. K Willow... Jaká je? Co ji trápí? A co až se setká s Justinem?

Stály jsme s Ailise na chodníku, před naším bývalým domovem a nevadilo nám, že prší. Loučily jsme se s místem, kde jsme strávily kus svého života... Sedla jsem si na svůj kufr a v duchu procházela všechny chodby a pokoje toho starého domu.

„Fajn. Ještě chvíli tu budu takhle stát a rozbrečím se, takže jdeme.Chytla mě za zápěstí, do druhé ruky popadla můj kufr a běžely jsme k autobusu, který na nás čekal. Byly jsme poslední. V autobuse bylo hlučno... Všechny děti nadšeně pokřikovaly a těšily se na nový domov. Naposled jsem se podívala z okna přes dešťovou clonu a definitivně se rozloučila s tímto místem i vzpomínkami, které tady nechávám. Vancouver nebyl daleko, ale stejně... Nová škola, noví spolužáci... Kdybych alespoň měla někoho, kdo by mi s tím pomohl. Ailise byla moje kamarádka, ale nebyla to taková ta duše, která by mě vyslechla a vcítila se do mě. Byla to holka do nepohody. Vždycky veselá, vtipná a patřičně drzá, abych pravdu řekla. Sama o sobě tvrdila, že je povrchní. Dobře si to uvědomovala a já ji i přes to měla ráda, ale... Potřebovala jsem někoho jiného... Spřízněnou duši... Někoho, komu bych mohla prozradit svá tajemství...

Vytáhla jsem z peněženky fotky, které mi občas přišly poštou. Na těch starších byli mí rodiče. Ty jsem si pamatovala až moc dobře... I ten den, kdy jsem na ně čekala u babičky... Jeli si pro mě a plánovali poslední letní víkend... Konec prázdnin - konec šťastného života. Už jsem se přes to částečně přenesla. Pořád mi chyběli, to ano, ale zvládala jsem to. Měla jsem i pár fotografií jedné dívky, kterou jsem neznala. Podle dopisů, které jsem od babičky do nedávna dostávala jsem pochopila, že je to nejspíš moje sestřenice nebo něco takového. Byla hezká. Milý úsměv, krátce střižené blond vlasy a bledě modré oči. Její fotky jsem si prohlížela nejradši. Nevím proč. Když jsem neměla komu se svěřit, vyprávěla jsem svoje myšlenky té fotce...

Ailise byla moje jediná kamarádka. Vždycky jsem byla... Jiná. V děcáku si mě nikdo kromě Ailise nevšímal, zato ve škole jsem na sebe neustále něčím poutala pozornost. Vážně jsem byla jiná - v děcáku to věděli a nechtěli s tím nic mít, spolužáky to fascinovalo. Mě teda ne. Právě tahle moje odchylka byla mým tajemstvím, které znala jenom ta fotka... Moje skryté tajemství...

****

Ale proč spolu neůmžem zůstat?“ Hleděly jsme s Ailise na Naomi, naši vychovatelku.

Je mi líto, holky, ale ty dvě malé nemůžou být pohromadě, a už vůbec ne mezi ostatními. Potřebuju je dát k někomu většímu. Omlouvám, se. Kdyby to časem šlo jinak, určitě to změním.“ Zklamaně jsme se každá odebrala do svého pokoje. Byly jsme v děcáku nejstarší holky a dvě malé příšerky dělaly potíže, takže jsem místo Ailise dostala za spolubydlící otravnou jedenáctiletou Leslie Langovou. Ailise nedopadla o moc líp. Její novou spolubydlící se stala desetiletá Rebeka Jasonová, která byla totéž, co Leslie v bledě modrém. Dvě na pohled neškodné, sladké, nevinné blondýnky, které se při setkání promění v nesnesitelné, nebezpečné potvory. Ostatní děti se jich bály. V Portlandu bylo ubytování řešeno trošku jinak, takže se vychovatelky nemusely uchýlit k tak drastickému opatření, jakým bylo ubytování těch dvou ke mně a Ailise. Zbytek pobytu v domově nejspíš strávím v pokoji s tímhle...

Čááááááu...“ S tímhle hyperaktivním, nesnesitelným rádoby andílkem.

Nazdar,“ řekla jsem suše, když prolétla kolem mě a skočila na postel. Přibouchla jsem dveře a snažila se ignorovat blonďaté monstrum na druhé straně místnosti. Sedla jsem si na svou postel, přesně do rohu pokoje a vytáhla z batohu mp3. Leslie si začala vybalovat svoje věci. Sledovala jsem, jak na poličku nad postel skládá hromádku časopisů Witch, uspořádaných podle data vydání a vedle sbírku postaviček ze seriálu Přátelé. Nevydržela jsem to a z batohu vytáhla první knížku, která mi přišla pod ruku. Rozevřela jsem ji, jenom abych na toho skřítka neviděla. Najednou mi něco zaklepao na desky knihy a já sebou škubla. Knížka mi spadla do klína a já spatřila velké modré oči, pár centimetrů od mého obličeje. Šíleně jsem se lekla a vytrhla si sluchátka z uší.

Ahá! Takže to ty jsi ta divná...“ Seděla přede mnou se skříženýma nohama a divně si mě prohlížela.

Divná?“ Ptala jsem se.

Jo. Všichni to říkají a já to teď viděla. Čteš knížky vzhůru nohama... Seš divná...“ Pokrčila svůj pihovatý nos, seskočila z mojí postele a pustila se do vybalování oblečení. Neměla jsem náladu dál zůstávat v jedné místnosti s tímto stvořením. Beze slova jsem vypochodovala z pokoje a práskla za sebou dveřmi. Rozhodla jsem se tu porozhlídnout. Všude byl celkem slušnej mumraj... Všichni hledali svoje věci, pobíhali po domě a snažili se zapamatovat cestu k pokojům svých kamarádů. Nevím proč, ale vždycky, když jsem šla po chodbě, všichni se zastavili a “nenápadně“ mě pozorovali. Došla jsem ke schodišti na konci chodby a podívala se dolů. Nikde nikdo, paráda... Sešla jsem do haly a pořádně se rozhlídla. Jídelna... Kuchyň... Klubovna... Hm, pěkný. Zamířila jsem do klubovny. Byla to prostorná místnost... Pár stolů s nestejnými židlemi, různě barevná křesla, poličky plné knížek a společenských her... Právě vcházela Naomi a nesla dvě ohromné krabice.

Nechceš pomoct?“ Ptala jsem se a bez odpovědi brala vrchní krabici. Byly to hračky ze starého domova – plyšáci, stavebnice...

Díky, Will.“ Začaly jsme vybalovat a ukládat všechno do skříněk. Rovnala jsem plyšáky na okenní parapet a vůbec jsem nevnímala, že na mě mluví.

Promiň, cože?“ Otočila jsem se k ní. Ona se jenom zasmála.

Možná už chápu ty řeči... Vážně jsi něčím jiná...“ Zakroutila hlavou.

Vůbec si s tím nelam hlavu. Ani tady, ani ve škole... Když budou mít lidé šanci vidět, co vidím já, zamilujou si tě.“ S těmi slovy vzala prázdné karbice a odešla... Ani mi neřekla, o čem prvně mluvila. Zeptám se na to později... V rohu vedle dveří stálo ohromné křídlo. Takovou krásu jsem nikdy z blízka neviděla. Hrát na klavír byl můj sen. V přehrávači jsme měla spoustu klavírních skldeb... V rohu jsem se opřela o zeď a svezla se na podlahu. Seděla jsem přímo pod oknem a kvůli klavíru na mě nebylo vidět. Tohle bude moje místo...

Po hodině přemýšlení jsem se vrátila do pokoje s nadějí, že tam Leslie nebude. Měla jsem štěstí, pokoj byl prázdný. V rychlosti jsem vybalila svoje věci a uložila je do skříně. Pár drobností z batohu jsem dala na poličku a kufr šoupla pod postel. Chvíli jsem jen tak seděla na zemi a přemýšlela o nové škole. Od dvanácti let jsem se stala terčem pokoutních řečí a šeptaných polopravd, které si kdekdo z mých spolužáků rád přibarvil. Nevím, co přesně se tenkrát změnilo... Každopádně jsem se odřízla od kolektivu a zůstala sama. Nestála jsem o nové přátele a přestala se vídat s těmi starými. Zbyla mi jenom Ailise. Připouštím, že pár lidí z domova se se mnou bavilo a já je měla celkem ráda, ale většinu času jsem strávila s Ailise nebo sama. A nejspíš to bylo dobře. Ze zamyšlení mě vytrhla Leslie, která rozrazila dveře a na místě se zarazila. Vrzající podlaha prozradila, že pomalým krokem popošla blíž ke mně.

Co děláš?“ zeptala se nechápavě bez okolků. Nechtělo se mi odpovídat ani se otáčet směrem k ní. Nechala jsem ji dál zírat na moje záda.

Málem jsem se o tebe přerazila... To dycky sedíš na zemi?“ položila další otázku. Nevím, jestli si usmyslela, že mě bude otravovat dokud nepromluvím nebo byla jenom zvědavá. Já neměla nejmenší zájem se s tou osobou bavit. Po chvíli ticha se posadila vedle mě a hleděla do zdi. Pak koukla na mě... Zpátky na zeď...

Jseš divná.“ Pokrčila rameny, vstala a přehrabovala se ve svých věcech. Po pár minutách jsem se odhodlala vstát. Protáhla jsem se a opět mířila ven z pokoje. Jakmile to ale příšerka zpozorovala, vrhla se přede mě.

Kam jdeš? Nechceš si povídat? Já tě totiž skoro neznám. Teda... Vím jak se jmenuješ...“ drmolila. Protočila jsem oči a obešla to blonďaté skřetí mládě, které mi bránilo vyjít z pokoje.

Hej! Neumíš mluvit nebo co? Já s tebou chci kamarádit! Posloucháš mě?“ zavřískala na mě a v mžiku se mi obmotala kolem nohy, čímž mi zabránila v chůzi.

Slez z mojí nohy,“ řekla jsem nevzrušeně, možná trochu znuděně.

Ne! Já si chci povídat a když slezu, půjdeš pryč a já chci být tady,“ objasnila mi svoje stanovisko a chytla se ještě pevněji.

Naposledy po dobrém. Slez z mojí nohy,“ říkala jsem stále stejným tónem a čekala na reakci.

Ne! Nechce se mi!“ vřískla s obličejem zabořeným v mojí nohavici.

Tak slečně se nechce?“ cukrovala jsem sladce. Leslie ke mně zvedla hlavu a andílkovsky se usmála v domnění, že má vyhráno a bude po jejím. Ale to se spletla.

Teď mě dobře poslouchej, Leslie Langová! Ostatní v domově si otravuj jak chceš, ale mě dáš pokoj! Mě nezajímá tvoje ,já chci´! Varuju tě. Přestaň si se mnou zahrávat nebo ti ukážu, proč ostatní tvrdí, že jsem divná!“ okřikla jsem ji. Trošku jsem riskovala, protože jsem neměla tušení, co bych jí tak asi ukázala, ale vsadila jsem na povídačky a naštěstí to zabralo. Její mordé oči na mě smutně zamrkaly a ona se pomalu pustila mojí nohy. „A nezkoušej na mě ty psí oči...“ řekla jsem zase sladkým hlasem a konečně vyšla z pokoje.

Nevěděla jsem, co dělat, ale věděla jsem, že nechci trávit čas v pokoji s Leslie. Chodba už se nepodobala džungli, jako tomu bylo před hodinou. Dole v hale jsem se zastavila a poslouchala. Z klubovny se ozývala spousta hlasů, jak se děti přetahovaly o hračky. Fajn, tam se mi teď vážně nechtělo. Otočila jsem se a málem vrazila do Naomi.

Jej, promiň,“ omluvila jsem se.

Nic se nestalo,“ usmála se na mě a koukla na hodinky.

Bude oběd. Zazvoníš?“ zeptala se s úsměvem a kývla k protější zdi, na teré visel zvonek. Byl dost vysoko, aby si s ním nehrály malé děti.

Jasně.“ Otočila jsem se zpátky a uhodila do zvonku, aby se rozhoupal. Sotva se ozval jeho zvuk, všichni se hrnuli do haly. Naomi je posílala do jídelny a usmívala se od ucha k uchu. Byla ráda, že má to stěhování za sebou. Ze schodů se řítily další děti, které ostatní vychovatelky vyháněly z pokojů. Jako poslední přišla Ailise. Kamarádsky mě vzala kolem ramen a vedla do jídelny. Sedly jsme si ke stolu v rohu jídelny, kde už seděli starší kluci – Andy Farrel a Leonard Gray. Oba to byli prima kluci a dalo se s nima mluvit. Leonard byl „ten rozumnější“, zatímco Andy byl pro každou srandu. Nemusím tedy zdůrazňovat, že Ailise a Andy byli občas výbušná kombinace.

Můžu se na něco zeptat, pánové?“ zeptala se Ailise, když si sedala na židli. Kluci kývli a čekali, co z ní vypadne.

Zavrhnete mě pro vraždu nebo budeme pořád kamarádit?“ Kluci se zatvářili nechápavě, ale já jsem nejspíš tušila, kam tím míří.

Rebeka?“ zeptala jsem se a když kývla, kluci už byli taky v obraze.

Já to prostě nepřežiju! Pořád dokola si zpívá písničky od Hany Montany! A pořád pokřikuje a piští a poletuje po pokoji a – prostě nestíhám...“

To je snad poprvé, co naše hyperaktivní Ailise nestíhá...“ zasmál se Andy.

Tak si to zkus sám, ty chytrej!“ obořila se na něj, ale pak se taky rozesmála. Čekali jsme, až si malé děti dojdou pro jídlo a pak jsme přišli na řadu my. Nějak jsem neměla hlad. Vzala jsem si jenom hrnek čaje a tiše seděla, zatímco se ti tři ládovali. Ailise měla obdivuhodný metabolismus. Spořádala toho tolik, co ti dva dohromady a nepřibrala ani deko. Otáčela jsem svůj hrnek čaje a čekala na Ailise. Chtěla jsem se s ní někam vypařit... Konečně do sebe naházela svůj oběd a mohly jsme jít. Odcházely sme dřív něž Leslie, takže jsme zamířily do mého pokoje.

Potřebuju vypadnout,“ hlesla, když za sebou zavřela dveře. Nikdy jsem toho moc nenamluvila, když to nebylo nutné, takže jsem jen kývla. Našla jsem ve skříni oblíbenou tmavěmodrou mikinu a vydala se najít Naomi. Ailise běžela do svého pokoje pro bundu.

Můžeme s Ailise ven? Nepůjdeme daleko...“ zaprosila jsem, jakmile jsem ji našla.

Jistěže... Ale netoulejte se moc dlouho.“ To už se ze schodů řítila Ailise. Chytla mě za rukáv a táhla směrem ke dveřím.

Nejpozději do večeře zpátky. A kdyby začalo pršet, tak přijďte hned!“ zavolala na nás, než jsme za sebou práskly dveřma.

No a kam teď?“ rozhlížela se Ailise.

Jeli jsme kolem pěknýho parku. Není to daleko.“ Určila jsem cíl naší cesty. Opravdu to nebylo daleko. Za osm minut jsme seděly na lavičce pod velkou lípou. Zvláštní, že tu bylo sucho. V Portlandu pršelo, když jsme odjížděli.

Nechce se mi do školy,“ přiznala jsem a podrážkami kreslila do štěrku pod nohama.

Prosím tě proč? Vždyť to bude paráda! Nový lidi...“

No právě!“ skočila jsem jí do řeči.

No tak, Will. Nemyslíš, že to přeháníš? V Portlandu tě měli rádi, vzpomínáš? To ty ses začala stranit... Když to překousneš, bude se ti tu líbit. Drby tě vůbec nemusí zajímat. O mně se taky vykládaly samý nesmysly a vadilo mi to?“ snažila se mě povzbudit.

Ne, ale ty jsi jiná než já. Já jsem prostě divná. Každej to hned pozná... Uvidíš, že to bude stejný.“

Kecy v kleci zlatá rybko! Hele, dej tomu tady šanci, jo? Třeba najdeš nějakou tu „spřízněnou duši“. Já vím, že ve mně nic takovýho není. Jsem povrchní a přelétavá...“

Ale i tak tě mám ráda,“ utnula jsem její proslov.

Koukni, uděláme to takhle. Ty si najdeš nějakou kamarádku nebo kamaráda – co já vím – a já se postarám, aby o tobě nekolovaly drby, ok?“ mrkla na mě. S povzdechem jsem souhlasila.

Dobře, ale když to nepůjde, zase ze mě bude želva, bereš?“ zeptala jsem se.

Klidně. Do svýho krunýře už nezalezeš, to ti garantuju!“ zasmála se.

Zaklapla jsem budík a pomalu se posadila na posteli. Leslie spala jako zabitá - proč sakra jenom jako?! Potichu jsem se oblíkla, vzala školní věci a vytratila se z pokoje. V jídelně už seděl Leonard.

Ahoj, Will,“ pozdravil mě přátelsky a ukousl si vánočky. Kývla jsem na něho a nalila si čaj. Naše čtyřka měla sólo snídani, protože jsme chodili na střední. Malí snídali později a k mému štěstí už jsme vždycky byli pryč. Vůbec se mi do té školy nechtělo. Ailise se za chvíli vřítila do jídelny v závěsu s Andym. Leo a ti dva chodili o ročník výš než já. Nechtěla jsem přijít sama mezi cizí lidi... Ale včera jsem slíbila, že tomu dám šanci. Nasnídali jsme se a šli se obout do haly. Naomi nás vypravila a mně, pro všechny případy, svěřila mapu.

Škola nebyla moc daleko, takže jsem došli bez problémů. Leo nás šel nahlásit na informace a my si prohlíželi tabuli s plánem budovy. Já jsem si to zapamatovala rychle, ale Ailise měla problémy. Pravda, s jejími komunikačními dovednostmi pochybuju, že by se nedoptala na cestu. Leo se za chvilku vrátil, rozdal nám rozvrhy a s těma dvěma zamířil na první hodinu. Koukla jsem na rozvrh, pak naposledy na plánek a vyšla opačným směrem než ti tři.

Měla jsem dějiny na druhé straně školy. Jak jsem procházela chodbami, všichni si mě prohlíželi. Snažila jsem se uvolněně usmívat a myslím, že se mi to i dařilo. Konečně jsem našla učebnu a vešla dovnitř. Moji noví spolužáci posedávali na lavicích a vedli hlasité diskuze. S mým příchodem se trochu ztišili, ale to je za chvilku přešlo. Pár posledních lavic bylo prázdných. Vybrala jsem si tu v porstřední řadě, ale pro jistotu jsem se rozhodla zeptat holky přede mnou:

Promiň... Sedí tu někdo?“ poklepala jsem jí na rameno. Otočila se a zakroutila hlavou. Já jsem se posadila a ona se se mnou dala do řeči.

Ty jseš tu nová, že? Já jsem Kimberly, ale říkají mi Kim.“ Natáhla ke mně ruku.

Ahoj, Kim. Já jsem Will.“ Usmála jsem se a stiskla její ruku. Měla světle hnědé vlasy k lopatkám a bledě modré oči. Postavu měla prostřední – prostě tak akorát. Byla to milá holka. Ptala se mě na předchozí školu a tak různě. Trošku vykulila oči, když jsem řekla, že jsem z děcáku. Povídala mi o učitelích a spolužácích a pak se podezřele zadrhla u jednoho jména. Chtěla jsem vědět, proč zničeho nic zrudla jako rajče...

Co je s ním?“

Justin:

Žádný vylomeniny, Justine. Mám tě na radaru,“ varovala mě Alice a poklepala si na spánek. Zakoulel jsem očima. Co si sakra myslela? Přece nebudu vyvádět psí kusy, když jsem se konečně dobrovolně vrátil do školy.

Jen aby,“ uchechtl se Edward. Zašklebil jsem se na něj a vystoupil z auta. Alice si překvapivě rychle zvykla na zadní sedadlo, protože jsem ji z předního vyšoupl - pokud s námi nejela Bella, která dnes pomáhala Esmé s nějakým vyřizováním. Edward se zase zasmál. To jsem vážně tak vtipnej? Jasperovy oči těkaly po spolužácích, respektive spolužačkách a tvářil se – to ani nejde popsat.

Co je?“ zeptal jsem se obezřetně. Střelil pohledem ke mně, vzdychl a vysvětloval.

Holky jsou nadšené, že jsi tady. Těš se, bráško.“ Škodolibě se usmál, ale já byl v klidu. Tyhle situace jsem si užíval. V podstatě každá mě chtěla. Bylo to něco, co jsem jako člověk nikdy nezažil. Flirtoval jsem o stošest, ale přece jsem se tak trochu stranil.

Hele, vypadá to na nové spolužáky...“ Kývl směrem k orientační tabuli, kde postávaly čtyři osoby – dvě holky a dva kluci. Jedna z těch holek měla vlasy jako oheň a její výraz mi připomínal Emmetta. Ta druhá byla drobnější, s vlasy jako havraní křídla a tmavě modrýma očima. Ačkoliv bych si to nejspíš nepřiznal, absolutně upoutala moji pozornost.

Tak to vypadá, že máš novou spolužačku, Justine,“ mrkl na mě Edward, když se ta menší holka vydala opačným směrem než ti tři – stejným směrem, jako za chvíli půjdu i já.

Kdo je to?“ ptal jsem se a nespouštěl z ní oči.

Jmenuje se Will. Je z děckého domova, jako ti tři. A právě míří na dějiny, takže je to stoprocentně tvoje spolužačka.“ Na chvilku se odmlčel.Neměl bys jít? Za chvíli bude zvonit.“ Postrčil mě a s úsměvem odcházel na svoji hodinu. Jasper s Alicí se tvářili podobně, jako on.

Vydal jsem se za ní – ne abych ji sledoval, ale abych dorazil na svou hodinu, pochopitelně. Pozoroval jsem její chůzi... Její kroky byly neuvěřitelně tiché a plynulé. Doslova proplouvala davem a příjemně se usmívala. Všichni si ji prohlíželi a já se přistihl, že doslova zírám. Vzpamatoval jsem se, až když zapadla do učebny. Volným krokem jsem se blížil k těm samým dveřím, ve kterých před chvilkou zmizela. Zaslechl jsem známý hlas Kim Taylorové, ale také jeden neznámý. Jemný, tichý, vyrovnaný a hlubší, než hlasy jiných holek ve třídě. To musela být ona. Zastavil jsem se vedle dveří, opřel se o zeď a poslouchal.

Tamto je Fred Stephenson – všichni ho mají za šprta, ale on je prostě jenom chytrej. A... Tamto je Zoe Wilderová. Myslím, že obrázek si na ni uděláš sama. Já osobně ji nemám ráda a říká se, že je to potvora, ale to jsem vážně jenom zaslechla. Tobě se třeba zalíbí, ale podle mě není moc sympatická. A tam u okna, to prázdné místo... Tam sedává... ehm... Jus – Justin Cullen.“ Kim se odmlčela.

Co je s ním?“ zeptala se Will. Přestože jsem slyšel dokonale, nastražil jsem uši. Chtěl jsem vědět, co jí o mně napovídá.

No víš... Určitě se ti bude líbit. Je naprosto božskej. Vypadá jako anděl a všechny holky na něj letí. Vlastně, všichni Cullenovi jsou krásní, ale Justin je nejmladší a je sám...“ Kim chtěla pokračovat, ale Will ji přerušila.

Sám?“ zeptala se nechápavě.

Totiž, Cullenovi jsou adoptovaní. Všichni. Ale všichni kromě Justina jsou... Zpárovaní, řekněme. Oni nejsou skuteční sourozenci, takže spolu chodí. Justin ale nemá nikoho.“ V ten moment zazvonilo, ale já se rozhodl ještě chvíli počkat. Profesora stejně uslyším přicházet dřív, než ho uvidím.

Všichni už určitě seděli na svých místech. Znovu jsem se zaposlouchal, ale ty dvě už spolu nemluvily. Vešel jsem tedy do třídy. Všchny holky s mým příchodem zatajily dech a srdce se jim rozběhla jako o závod. Všem - až na jednu. Will seděla úplně v zadu a listovala učebnicí. Vůbec si nevšímala mého příchodu, ani ničeho jiného. Rozhodl jsem se přisednout si k ní.

Ahoj, můžu?“ zeptal jsem se zdvořile. Vzhlédla a bez jakékoliv jiné reakce přikývla. Pak se znovu zabírala učebnicí. Její tep byl vyrovnaný, narozdíl od Kim a jiných holek ve třídě.

Jsem Justin Cullen“ představil jsem se. Znovu vzhlédla.

Já vím. Těší mě, Justine, já jsem Will.“ Podala mi ruku a jemně se usmála. Krátce jsem ji stiskl. Na člověka měla velice studené ruce. Byl bych rozvinul konverzaci, ale profesor právě přišel do třídy a začal hodinu. Dokonale jsem vnímal každé jeho slovo, přestože jsem se zabýval spíše otázkami, které se mi honily hlavou. Tohle se mi ještě nestalo. Dobře – pominu fakt, že jsem si zvykl, jak na mě holky letí, ale i jiní lidé na nás reagovali. Tep se jim zrychloval automaticky – reakce strachu. Tak proč je ona tak klidná? Právě zodpověděla profesorovu otázku a pokračovala v zapisování svých poznámek. Nebyla na ní vidět ani stopa nervozity. Tak vyrovnaná v novém prostředí? Zajímavé... Ani jsem si neuvědomil, že zazvonilo. Will si posbírala věci a odcházela z učebny. Rychle jsem popadl svůj batoh a vyrazil za ní.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Anna43474

12)  Anna43474 (28.05.2011 00:03)

Čímpak asi může být Will zvláštní?!
Hmm, A Justinovi se očividně líb... velice nečekané :D
Tahle povídka se tak skvěle čte... ale ne, nebudu přechvalovat
TKSATVO

Alda

11)  Alda (27.05.2011 21:31)

Moje milá Morael, já si to přečtu v klidu zítra. Záčínám být hodně unavená a za druhé už na to přestávám pořádně vidět. Díky žes to pochopila.

Kamci

10)  Kamci (26.05.2011 21:09)

ohromě zajímavé dvě kapitoly:) :) :) :) :) moc se těším na další
dlohé kapitoly nejsou vúbec na škodu, naopak

sakraprace

9)  sakraprace (26.05.2011 20:52)

Když je kvalitní čtení, tak je délka výhodou :)
Willou je moc fajn, stejně jako Ailise. Ovšem bydlení s Leslie bych asi nerozdýchala a taky jsem strašně zvědavá, proč a jak je divná.

semiska

8)  semiska (26.05.2011 20:39)

Wilow se mi moc líbí. Já si nemyslím, že je divná, jen je od jisté doby hodně uzavřená do sebe. Nedivím se jí. A Justinovi se evidentně líbí, takže není co řešit. :-) Moc se mi tvoje povídka líbí. Těším se na další kapitolku. Moc povedené.

Evelyn

7)  Evelyn (26.05.2011 17:35)

Dlouhé kapitoly rozhodně nejsou na škodu Líbí se mi to, moc. Mám ráda povídky s novými postavami a Willow je mi vážně sympatická.

HMR

6)  HMR (26.05.2011 17:20)

:) :) :)

Bosorka

5)  Bosorka (26.05.2011 16:28)

Vypadá to velice zajímavě a miluji dlouhé kapitolky

4)  annaliesen (26.05.2011 15:41)

kdyby tak měl každej tak dlouhou kapitolu to by byla paráda ale jinak moc pěkný

MaiQa

3)  MaiQa (26.05.2011 15:22)

Kam se stratili písmenka? Chci je tam. Začetla jsem se a najednou konec. Tohle se nedělá. Rychle další díl. Prosím, na kolenou.

2)  LucinkaM (26.05.2011 14:57)

klidně by to mohlo bejt ještě delší už se těším na další kapitolku;)

Morael

1)  Morael (26.05.2011 14:33)

Dlouhý, že? Omlouvám se... :D :p

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek