Oheň a led - 24. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

27.09.2010 [13:45], zuzka88, ze série Oheň a led, komentováno 5×, zobrazeno 2420×

A máme tu další kapitolku Ohně a ledu. Dnes budeme celý díl v nemocnici. Probudí se El? Zjistíte, když si dílek přečtete.

24. kapitola

Isabella

Nevěděla jsem, co dělat. Edward mi přeci slíbil, že bude v pořádku. Otočila jsem se na něj. Když viděl můj zoufalý pohled, začal rychle povídat.

„Bello, ona není…“ Ale nestačil to doříct, protože se rozrazily dveře a dva hromotluci včele s tmavovlasým doktorem přiváželi sestru.

Stále měla zavřené oči a byla bílá jak smrt, ale to, že ji sem přivezli, znamenalo, že je v pořádku.

„Slečno Swanová, vzal jsem vaši sestru na nějaké testy a vypadá to dobře, řekl bych, že se do večera probere. Nejsou žádné důvody k obavám,“ řekl doktor.

Poslouchala jsem ho tak na půl ucha, protože jsem byla neskutečně ráda, že El je pořád tady.

Když odešel, požádala jsem Edwarda, aby s El na chvíli zůstal a šla jsem zavolat tátovi. Asi jsem ho probudila, protože měl zastřený hlas, ale rozhodně nezněl odpočinutě. Přinutila jsem ho zůstat doma a slíbila mu, že hned zavolám, kdyby se probrala.

Edward seděl na křesle v rohu Elina pokoje a pozoroval ji. Sedla jsem si mu na klín, stulila se mu na hrudi a na chvilku zavřela oči. Připadala jsem jako vymačkaný citrón. Tolik emocí co jsem prožila za posledních čtyřiadvacet hodin, jsem většinou nezažívala ani za měsíc.

„Prospi se, budu ji hlídat,“ zašeptal mi do ucha Edward. Zakroutila jsem hlavou. Nebudu spát, co kdyby se probrala.
„Bell, jsi unavená,“ trval na svém.
„Ale já…“ musím tu být pro ni, až se probudí.
„Lásko, nikam nepůjdeme, budeme pořád tu, jen si trochu odpočineš. Budu hlídat, kdyby se něco dělo. Jen znovu zavři oči,“ špital mi vemlouvavým hlasem, políbil mě a já ho nakonec poslechla.

Probudil mě nepatrný pohyb s mým tělem. Na křesle jsem byla sama a Edward se nade mnou skláněl.

„Promiň, nechtěl jsem se probudit,“ omlouval se.
„To je dobrý, stejně jsem nespala.“ Ale neskočil mi na to.
„Miláčku, byla jsi úplně tuhá,“ usmál se. Podíval se na svoji ruku a pak na mě. Až teď jsem si všimla, že má v ruce mobil. „Volá mi Alice.“
„Jen jdi, já to zvládnu.“
„Dobře, hned jsem zpátky,“ řekl a už se za ním zavíraly dveře.

Podívala jsem se na hodiny. Čtyři pryč, venku se zešeřilo. El stále ležela bez pohnutí a vypadala, že spí. Posadila jsem se k ní na postel a chytila ji za ruku. Povzdychla jsem si. Proč se všechno musí tak komplikovat.

El se najednou usmála. Vypadalo to, jako by se jí zdál sen. Pak mi lehce stiskla dlaň a zachvěla se jí víčka.

Hned jsem byla v pozoru.

„El.“ Otevřela oči a chvíli se dívala do stropu. Pak přesunula pohled na mě.
„El,“ vydechla jsem úlevou.
„Kde je?“ překvapila mě otázkou. Určitě se ptá na Jacoba. Jak jí mám říct, že zemřel. Když jsem neodpovídala, zeptala se znovu. „Kde je Josh?“

Josh? Ona se ptá na Joshe? Znovu mě přepadla panika. Co když se nějak uhodila do hlavy, co když si pamatuje jenom něco. Neváhala jsem a stiskla tlačítko, abych někoho přivolala.

„El,“ uklidňovala jsem sestru. „Josh přeci zemřel, vzpomínáš?“
„Ano, ale pak tu zase byl. Nebyl mrtvý, muselo dojít k omylu,“ vykládala.
„Ne, El, Josh je mrtvý. Byla jsi přece s Jakem.“
„Ale já ho viděla,“ řekla bezmocně a oči se jí zalily slzami.

Otevřely se dveře a vešel doktor.

„Tak už jste se nám probrala,“ konstatoval. „Jak se cítíte?“
„Dobře,“ odpověděla sestra.
„Nějaké bolesti, nevolnost…“
„Nic mi není,“ přerušila ho.

„Doktore, mohla bych s vámi, prosím, mluvit,“ požádala jsem ho. Jen kývnul a podržel mi dveře.
„Co jste potřebovala?“
„Je možné, aby měla nějak poškozenou paměť nebo halucinace?“ Nevěděla jsem přesně, co to je, ale rozhodně byla zmatená.
„Proč se ptáte?“ chtěl vědět.
„No, říkala, že viděla jednu osobu. Byl to kamarád, ale zemřel před pár lety,“ vysvětlila jsem.
„A viděla ho i v pokoji?“
„Ne, jen se ptala, kde je, že ho prostě viděla,“ pokrčila jsem rameny, protože jsem tomu sama nerozuměla.

„Děje se něco?“ ozval se vedle nás Edward. Chytila jsem ho za ruku a přitáhla si ho k boku.
„El se probrala.“ Stejně to musel vědět, ale pro zachování lidskosti.
„To je skvělé,“ usmál se.

Znovu jsem se obrátila na doktora.
„Nemá žádné poranění hlavy, je spíš jen dezorientovaná. Mluvte s ní, a kdyby bylo ještě něco v nepořádku, tak mě zavolejte. Teď, pokud mě omluvíte, musím za dalším pacientem.“
„Jistě. Děkuju vám,“ poděkovala jsem. Edward na mě povzbudivě mrknul a vydali jsme se spolu do pokoje.

„Á, Šípková Růženka se nám probrala,“ zažertoval Edward.
„Stejně jen závidíš,“ vrátila mu to El. „Taky by ses chtěl tak pěkně prospat a víš ty co? Dokonce jsi mi lezl do snů,“ stěžovala se. To jsem nechápala.
„Do snů?“
„No, jak jsem mluvila o Joshovi, tak to bylo něco jako sen, ale slyšela jsem tam taky tebe, chtěla jsi, abych se vzbudila, ale já jsem byla vzhůru a pak jsi mi vykládala tady o tom.“ Zdravou rukou ukázala na Edwarda.

Vypadala zase jako ta stará El, kterou nic nerozhází. Co udělá pět minut.

„Ale byl to krásný sen,“ dodala a tak nějak blaženě se usmála. No, jestli viděla mrtvého kamaráda, muselo to být asi fajn, ale tenhle úsměv mi ke slovu kamarád moc nepasoval.

„Tak jak dlouho jsem byla mimo? A co Jake? Ten idiot to bral lesem, prý budeme ve Forks rychleji, zkratka, pche. Jestli se chtěl projet sanitkou, stačilo říct a sama jsem mu jednu ubalila,“ rozčilovala se.

Jak jí to mám říct? Bezradně jsem se podívala na Edwarda.

„El, víš,“ začal opatrně.
„Co tak vážně?“ podivila se. Nemohla jsem jí to říct. Nemohla jsem jí znovu způsobit tu bolest. Co když se znovu změní. To se z nás zase stanou něco jako nepřátelé? Dostala jsem strach, že se bude situace opakovat.

„El, Jake zemřel,“ oznámil ji Edward to, na co já neměla odvahu.
„Cože?“
„Nepřežil tu nehodu.“
„Ale… ale on… to není možné,“ koktala. To už jsem nevydržela a šla ji obejmout.

„Je mi to líto, El. Moc líto.“

Elizabeth

Takže Jacob umřel. Moje hlava to moc nebrala. Bylo to tu zase, zemřel mladý člověk. Nebyl mi sice tak blízký jako Josh, ale i tak…

Bylo mi ho líto. Vždyť to byl ještě kluk. Ani si nestihl užít života. Najít lásku, já jsem se mu možná líbila, ale určitě do mě nebyl opravdu zamilovaný. Nezažil žádné z těch poprvé, kterým procházejí dospívající.

Rozbrečela jsem se. Brečela jsem nad ztrátou mladého nevinného života. Dneska jsem na něj byla sice naštvaná, ale jinak to byl dobrý kamarád.

Opřela jsem se o Bellino rameno a nechala slzy kanout po tvářích.

„Moc mě to mrzí, El. Je mi líto, že tím musíš znovu projít,“ konejšila mě Bella a rukou mě hladila po vlasech. Přesně takhle to dělala mamka, když umřel Josh. Jakoby se ta situace opakovala. Všechno mi přišlo tak stejné. Ale tentokrát jsem nechtěla udělat stejnou chybu jako tenkrát, takže jsem se rozhodla mluvit.

Když se stalo to s Joshem, uzavřela jsem se a nikomu nic neřekla, už se to nestane. Možná je na čase, aby se Bell dozvěděla celou pravdu.

„Bells,“ promluvila jsem tiše. Volnou rukou jsem si otřela mokré tváře a upřela na sestru pohled.
„Copak?“ zeptala se starostlivě.
„Chtěla bych ti něco říct,“ řekla jsem rozhodně.

„Nechám vás tu,“ ozval se Ed a odešel.

„O co jde, El?“
„Víš,“ zaváhala jsem. Řekni jí to, křičela moje mysl. „Tenkrát, když umřel Josh… víš, já…“ nemohla jsem se vymáčknout.
„Co, El?“ ptala se Bella.
„Já do něj byla zamilovaná,“ vyhrkla jsem. Bell mírně vykulila oči, ale pak párkrát mrkla a to bylo všechno. Nic neříkala, jen na mě koukala, jako by čekala pokračování. Ok, řeknu to všechno.
„Byla jsem do něj blázen, ale on o mě nejevil zájem, byla jsem ještě dítě, myslela jsem, že je to třeba špatné. Vždyť byl pomalu jako náš bratr. No, a když umřel, měla jsem pocit, jako by odešla část mě. Bylo to nesnesitelné, a tak jsem se rozhodla, že už do ničeho nebudu plést city. Jenže, pak zemřela mamka a bylo to ještě horší,“ odmlčela jsem se.

Teď to byla Bella, kdo ztuhnul. Její výraz byl najednou jako vytesaný z kamene. Seděla a strnule na mě zírala.

„Bell, haló,“ zamávala jsem jí rukou před očima.
„El, já,“ namáhavě polkla. „Taky bych ti měla něco říct.“ Vypadala rozpačitě? Bojácně? Ano, vypadala, jako když má strach.
„Co se stalo, Bell?“ Jak se naše role najednou vyměnily. V duchu jsem nad tím kroutila hlavou.
„Já nevím, jak ti to mám říct. Budeš mě nenávidět a to já nechci,“ šeptala. Vůbec jsem tomu nerozuměla. O čem to mluví? Proč bych ji měla nenávidět?
„Jsi moje sestra, jak bych tě mohla nenávidět? To nejde,“ přesvědčovala jsem ji, ale nevypadalo to, že úspěšně. Bella stále seděla jako hromádka neštěstí a v klíně si mačkala dlaně.
„Tak co se stalo?“ nevydržela jsem to ticho.
„El, asi by ses neměla rozrušovat,“ snažila se to najednou zamluvit, ale já jí to nemohla dovolit. Když už to jednou nakousla, měla by to dojíst.
„Řekni mi, co se stalo,“ stála jsem si na svém.
„El…“ vzdychla. A já už toho měla akorát dost. Strašně jsem se bála toho, co mohla udělat, když se mi to bojí říct, a myslí si, to co si myslí.

„Bello, prostě to řekni a hotovo. Nerada chodím kolem horké kaše, zatraceně,“ rozčílila jsem se.
„Můžu za smrt naší mámy,“ řekla a ve mně hrklo. „Teda Edward říká, že to tak není, ale já nevím.“ Trochu se mi ulevilo, protože když Ed říká, že nemůže, tak si to pravděpodobně jen namlouvá.
„Mohla bys mi říct, co se přesně stalo?“ zeptala jsem se klidným hlasem.

Bella opět váhala, ale nakonec mluvila a mluvila.

To, co mi řekla, mě překvapilo. Nikdy mě nenapadlo, že by mohla mít takový pocit viny, ani mě nenapadlo, že se z něčeho podobného obviňuje. Proto byla taková, jaká byla, proto se chovala tak divně. Všechno to do sebe zapadalo jako kousky skládačky. Měla jsem se zeptat, měla jsem se zajímat, ale je pozdě na to litovat svého chování.

Ale co jsem neudělala tehdy, můžu udělat teď.

Lehly jsme si s Bellou ke mně na postel. Byl to trochu problém, protože nám překážela ta pitomá kapačka, ale srovnaly jsme se tam a pak si povídaly. O všem. O mé lásce k Joshovi, vyprávěla jsem o svém snu, když jsem byla v bezvědomí, teda neřekla jsem jí úplně všechno, ani sestra nemusí vědět všechno. Bella se mě vyptávala, já se zase ptala jí. Snažily jsme se tak dohnat ty dva roky, a v rámci možností se nám to myslím podařilo.

Povídky od zuzka88