Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Cullenovi se zabydlují. Edward se vydává na průzkum okolí a koho nepotká? Na scénu přichází krásná dívka s čokoládově hnědýma očima a nevymáchanou pusou. Kdo bude ta tajemná a pozitivně naladěná slečna? :)

5. kapitola

Setkání

S naší rychlostí netrvalo dlouho a všechny věci jsme měli nastěhované. Každý kus nábytku si našel své místo. Esme měla vše předem promyšlené, dokonale sladila jednotlivé kusy nábytku, ačkoliv je mezi sebou dělilo i několik století.

Svůj pokoj jsem si chtěl upravit k obrazu svému. Nechtěl jsem se tu cítit jako cizí… Snažil jsem se sem dostat i něco ze svého předešlého domova. Poličky s cédéčky jsem přidělal nalevo od dveří, stejně tak, jak tomu bylo ve Forks.

Televize a další skříně s knihami byly naproti kožené pohovce, která mi dělala společnost při nudných a dlouhých večerech… Musel jsem uznat, že ačkoliv měla má chabá výzdoba k dokonalosti ještě hodně daleko, bylo to tu útulné. Pokoj neprosperoval zrovna velkými rozměry a to ho dělalo snad ještě příjemnějším. Nebylo tu tolik nesnesitelného prostotu pro tíživé ticho.

K mému potěšení Esme vážně myslela na všechno a tak nyní terase vládla pohodlná, dřevěná houpačka.


V neděli doma probíhaly ještě drobné úpravy, především v pokoji Alice a Jazze. Stále nebyli dostatečně spokojení, tedy… spíš Alice nebyla dostatečně spokojená. Jasper jen netečně přihlížel a vsadil bych si, že by nejradši nedělal ani to.

Napadlo mě, že bych se mohl podívat po okolí. Alice pořád básnila o jezeru a krásných lesích plných zvěře. Byl jsem zvědavý, jestli je to pravda. Samozřejmě, že musela být, ale zajímalo mě, zda bude vše tak přirozeně krásné, jak Alice popisovala.

Řekl jsem Esme, která se snažila okolí domu zkulturnit okrasnými jehličnany, že se jdu porozhlédnout po okolí. Nechtěl jsem, aby si dělala zbytečně starosti, kde jsem.

Zamířil jsem na sever od našeho domu. Les tam nebyl tak hustý, a tak se dalo předpokládat, že na něco narazím spíš, než směrem na západ, kde byl porost stále hustější.

Nemusel jsem běžet dlouho a uslyšel jsem šum vody. Neznělo to však jako klidné stojaté jezero… Spíše jako splav řeky. Nejdřív mě to trochu zarazilo, ale pak jsem si uvědomil, že jsme kolem řeky projížděli. Ta by však měla být více na východ, takže bych se měl držet spíš na severozápadě.

Změnil jsem směr, a jak se za chvilku ukázalo, ne marně. Les byl stále průstupnější a vlhčí. Hned mi bylo jasné, že se blížím k vodě. Cítil jsem ji, Trochu jsem zpomalil, protože jsem nevěděl, co čekat. Třeba přímo u jezera někdo bydlí.

A pak jsem, zhruba 100 metrů před sebou, uviděl nehybnou hladinu jezera. Už jen pomalou chůzí jsem šel blíž k němu a rozhlížel se kolem. Nikde jsem nikoho neviděl, ani necítil. Byl jsem tu sám. Došel jsem až ke břehu a pořádně si to tu prohlédl.

Kawkawaské jezero bylo velké, na délku mohlo mít i půl míle. Všude kolem břehů byly stromy. Většinou listnáče, sem tam nějaký jehličnan. Hladina vody byla průzračná a čistá… Z jedné strany jezera v příkrém kopci stoupala hora, jak jsem si domyslel, vedoucí do jedné z mnoha rezervací v tomto okolí.

Zhluboka jsem se nadechl. Byl tu příjemně čistý vzduch, i voda svým způsobem hezky voněla. Alice měla pravdu, bylo to tu kouzelné. Líbilo se mi tu a to jsem tu byl jen chvíli… Popošel jsem kus podél vody a posadil se na jakousi provizorní lavici, kterou tu nejspíš ztloukli rybáři.  Narovnal jsem se a zadíval se před sebe. Z tohohle místa bylo jezero ještě krásnější… Na druhé straně byl onen sráz. Z tohohle úhlu už nevypadal tak příkře.  Na něm se popínalo pár plazivých rostlin, které jsem ani já nedokázal pojmenovat.

Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zvuků, které pro mě byly určitým způsobem nové. Slyšel jsem žbluňkat vodu, padat listí, foukat vítr a občas se ozval specifický výkřik orla… A pak za mnou křupla větev.

Náhle jsem byl dokonale soustředěný a probraný ze svého zamyšlení. Prudce jsem se otočil a hledal původce toho zvuku. Nevím, co jsem čekal, snad nějaké zvíře či někoho z mé rodiny, ale to co jsem viděl, mi skoro vyrazilo dech.

Stála tam dívka.

Lidská dívka, jakých je na světě tisíce… ale i přesto nebyla obyčejná. Byla krásná. Měla tmavě hnědé vlasy, které jí spadaly až po ramena. Poměrně světlou pokožku, což jsem přisuzoval spíše nedostatku sluníčka, než čemukoliv jinému. Její oči, hnědé a hluboké, mě provrtávaly zkoumavým pohledem, ale zároveň z nich vyzařovala jakási uličnická jiskra. Rty měla plné, a i přes její bledost, syté.

Nesměle na mě zírala, ale jakmile si uvědomila, že se na ni dívám, začervenala se a sklopila hlavu. Já však nebyl schopný jakkoliv reagovat, Stál jsem tam, neschopný pohybu, úplně ohromený a okouzlený. Opět ke mně vzhlédla, a když viděla, že na ni stále civím, zrudla ještě víc.

„Ehm, promiň,“ kuňkla. Její hlas zněl nejistě, ač z něj bylo poznat, že je obvykle silnější, na dívku možná i trochu hrubší. Zavrtěl jsem hlavou a ona si odkašlala. „Nechtěla jsem tě rušit,“ řekla a pokynula rukou směrem k lavičce.

Až teď mi došla její slova. Tohle bylo asi její místo. „Oh, neomlouvej se. To já… nemám tu co dělat,“ snažil jsem se z toho vykroutit a usmál se na ni. Její dech trochu zakolísal a můj úsměv se automaticky ještě rozšířil.

„V pohodě,“ řekla už o poznání jí přirozenějším hlasem. „Mně to nevadí. Klidně tu zůstaň,“ zabručela a otočila se k odchodu. Ale já nechtěl, aby odešla! Aniž bych věděl proč.

Doběhl jsem ji a postavil se před ni. „Počkej přeci,“ zastavil jsem ji. „Já jsem Edward.“ Začal jsem a sledoval její reakci.

„Tak tedy… Edwarde. Moc mě těší,“ zasmála se a napřáhla ke mně ruku. „Bella,“ představila se a obdařila mě milým úsměvem. Úsměv jsem jí oplatil, ale chvilku jsem váhal, jestli mám její ruku přijmout. Když to udělám, bude jí má pokožka připadat ledová, můj dotyk jí bude nepříjemný. Pokud to neudělám, bude si o mně myslet, že jsem nezdvořák a odejde. To jsem nechtěl. Naštěstí moje rozhodování trvalo jen několik krátkých sekund, takže si mého váhání nestačila všimnout.

Napřáhl jsem k ní ruku a spojil tak naše dlaně. Neucukla, jak jsem od ní čekal, ale naopak mojí ruku pevně stiskla.

„A co tě sem přivádí, Edwarde?“ zeptala se a přitom kladla zvláštní důraz na mé jméno. Stále pevně držela mou dlaň, kterou jemně třásla. Byla tak zvláštní, chovala se naprosto normálně, přirozeně. Působila naprosto uvolněně.

Nechtěl jsem ale nic riskovat, a tak jsem raději ruku odtáhl. Naštěstí se nad tím nijak nepozastovala. „Byl jsem zvědavý.“ odpověděl jsem jí s úsměvem. Nechápavě nadzvedla jedno obočí.

„Na co?“

Otočil jsem se zpátky k jezeru a ležérně k němu ukázal rukou. „Na jezero.“

Zasmála se. „Jako bych to neslyšela už stokrát, nic jiného sem měšťáky neláká,“ řekla trošku naštvaným tónem a kopla kámen, který měla u nohy, přímo do vody. Ten jen tiše žbluňkl a nechal po sobě kruhy na jinak klidné hladině. Myslela si o mně, že jsem měšťák? Zachechtal jsem se, pobavila mě.

„Měšťák?“ Dostal jsem ze sebe pochybovačně. Vážně si to o mně myslí?

Trochu se začervenala, ale zároveň mě sjela pohledem od hlavy až k patě. „No,“ začala a dívala se mi při tom do očí, „nevypadáš zrovna jako typ kluka… no zkrátka, nevypadáš zrovna jako maloměstský snílek.“ Zachichotala se.

„Díky,“ ušklíbl jsem se.

„Promiň. Ale vážně, podívej se na sebe,“ znovu se zasmála. „Dior? Gucci?“ tipovala. Ani nebyla blízko.

„A?“ Dělal jsem nechápavého.

„A? A nic,“ zakoulela očima, otočila se ode mě a někam zamířila. Šla k té lavičce, kterou jsem předtím připisoval na účet místním rybářům. Došla až k ní, rukou odhrnula listí, co ji pokrývalo, a posadila se.

Nevěděl jsem, jak se mám zachovat, ale ona to vyřešila za mě. Otočila se na mě a nakrčila nos. „Já nekoušu,“ zasmála se. Pozitivněji naladěného člověka jsem snad v životě nepotkal… Jako hodný kluk jsem ji poslechl a posadil se vedle ní. Chvíli jsme byli jen tak mlčky, oba ponořeni do vlastních myšlenek.

„Je tu vážně nádherně,“ přerušil jsem ticho, které už mě přestávalo bavit. I z profilu jsem poznal, že se usmívá, pořád se však dívala před sebe, v očích podivnou nostalgii.

„To je,“ souhlasila. „Je to nejkrásnější místo v celém okolí. Moc lidí o něm neví, ale to jen díky té cestě. Ale to už jsi jistě zjistil.“

„Není to tak strašné.“

„Když víš kudy jít,“ pronesla trochu spiklenecky a mrkla na mě.

Zasmál jsem se. „To máš nejspíš pravdu.“ Na souhlas pokývala hlavou.

Jak jsem postupně zjistil, žila tu od peti let se svým otcem, který byl náčelníkem policie. Bella samozřejmě, po mém pochybovačném pohledu, nezapomněla podotknout, že i tady je potřeba policie, zvláště v letních měsících, kdy se do Hope začínají sjíždět turisti.

Stále byla vedle mě uvolněná, bylo na ní vidět, že se jí se mnou dobře povídá a já jsem mohl tvrdit totéž. Bylo až zvláštní, jak přirozené to bylo. Jako by ani nebyla člověk. Sice jsem cítil její krev, slyšel pravidelný tlukot jejího srdce, ale nikterak mě to nelákalo. Nechtěl jsem jí ublížit. Nedokázal jsem na to ani pomyslet. Už jen samotný fakt, že by vedle mě neseděla, mě skoro fyzicky bolel. Vůbec jsem se nechápal.

Čas v její přítomnosti ubíhal strašně rychle. Všiml jsem si, že má ruce zastrčené v rukávech a trochu se chvěje. Dokonce i její smích byl trhavější. Byla jí zima. „Asi bychom měli jít,“ navrhl jsem, ač nerad.

Vypadala překvapeně. Vytáhla si ruku z rukávu a podívala se na hodinky. Pak najednou vyskočila na nohy. „Do prkýnka!“ zaklela. „Táta mě zabije! Musim domů,“ lamentovala dál.

„Klid, klid,“ tišil jsem ji. Přeci nemůže být zas tak pozdě, teprve se začalo šeřit.

„Táta mě zabije,“ opakovala.

Rychle jsem vstal a zaslechl trhání látky… I když doteď vypadala, že ji trefí šlak, teď se prohýbala v zádech v záchvatu smíchu.

„Chu-chu-chudák Di-Dior!“ Smála se a ukazovala rukou na mé kalhoty, které teď zdobila vskutku působivá módní trhlina.

„Radši pojď, nebo se tu udusíš,“ zavtipkoval jsem a snažil se rukou nějak zamaskovat díru v látce. Za tohle mě Alice rozhodně nepochválí… Nijak se nebránila a šla poslušně se mnou. Došli jsme až k menšímu rozcestí, sám jsem dobře věděl, kudy se vydat, ale nechtěl jsem vypadat příliš nápadně, a tak jsem dělal hloupého. „Ehm, no…“

„Tudy,“ řekla rázně a ukázala doleva. Čapla mě za rukáv mikiny a doslova mě táhla za sebou. „Jdeš hrozně pomalu, Edwarde,“ stěžovala si a já se musel v duchu zasmát. Kdyby tak věděla, jak pomalu jde oproti mé přirozené chůzi ona.

Pořád si pro sebe něco zuřivě reptala. Byla zábavná a zároveň roztomilá… Pomalu se začalo stmívat a já poznal, že je stále nervóznější. „Budu mít zaracha,“ konstatovala. „Možná přijdu o kapesný,“ jmenovala dál, „A nebo mě prostě uškrtí, jednou k tomu neměl daleko,“ zasmála se, ale její smích měl nyní hysterický podtón.

„Tak strašný to snad nebude, ne?“ Snažil jsem se ji obveselit.

Zakroutila hlavou. „Neznáš ho, taťka je dobrák, ale trošku pruďas,“ vysvětlovala.

„Chvilka zpoždění? To ho snad nezabije.“

„Když… Ono to není poprvé,“ zachraptěla, „tenhle týden.“

K čemu jí ty hodinky jsou? Uchechtl jsem sem. „Hodinky nosíš pro okrasu?“ popichoval jsem ji.

„Ha, ha! Moc vtipné…“ nedala se. „Přímo k popukání!“ Už to dál nevydržela a vyprskla smíchy.

Najednou se rozeběhla. „Musím běžet, tak zase někdy, Edwarde!“ zavolala ještě z dálky. A já zůstal stát jako přimražený. Ta holka mi vážně nedávala smysl. Stál jsem tu, jak kůl v plotě, a pro sebe se pohihňával. Stejně jako nějaký blázen, což jsem po rekapitulaci posledních pár hodin nejspíš byl.

Po další dlouhé půlminutě jsem vyrazil na západ. Domů… Cesta netrvala dlouho, běžel jsem mezi hustým porostem a tak jsem se ani nebál, že někoho potkám. V době se už svítilo. Dokonale lidské.

Ve dveřích už mě vítala Alice. „Ty kalhoty přežiju, stejně už vychází z módy,“ usmála se na mě. „A navíc máš hromadu jiných,“ mrkla na mě. To je pravda, oblečení v našem domě mezi nedostatkové zboží rozhodně nepatřilo.

Společně jsme došli ke schodišti a já se vydal nahoru. Alice se opřela o zábradlí. Když už jsem byl v půli schodiště, promluvila. „Je moc milá.“ S tím jsem souhlasil. Milá byla a moc. „A taky hezká,“ pokračovala dál, lehce jsem se pousmál.

„Já vím,“ přitakal jsem, sám zaskočen tónem svého hlasu. Otočil jsem se na Alice, pořád tam stála, na tváři měla lišácký úsměv a já měl zase pocit, že ví mnohem víc než já.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Marvi

12)  Marvi (20.06.2011 21:39)

A hele Belle sebevědomí nechybí, jsem zvědavá na Charlieho, že by byl až tak přísný??? Na druhou stranu kdo ví, jaké má Bella průšvihy, takže to jdu rychle zjistit :D :D :D :D

Ajjinka

11)  Ajjinka (14.02.2011 22:00)

milica: Panečku, překvapení! Přeju příjemnou cestu s málo úrazy

milica

10)  milica (14.02.2011 21:56)

Krásná kapitolka.
Tahle povídka je krásná, miluju povídky psané z Edwardova pohledu Jdu na další

ambra

9)  ambra (15.10.2010 23:25)

Uááá!!! Příjemná změna, že se jí hned nevrhá po krku:D . Tahle Bella se mi moc líbí a ten Edward neúplnědokonalý a neúplněvševědoucí taky!!! Hezký moc!:D

Silvaren

8)  Silvaren (30.08.2010 12:26)

Bella je roztomile tajemná a moc se mi líbí. Evidentně se chová po svém a je jí jedno, co si myslí okolí. Kéž bych to taky uměla.

7)   (13.07.2010 23:51)

Ajjiiiiiii, super!
Dneska som sa do toho začítala a ono je tu iba 5 kapitol:(
Ja tu síce asi nevytvorím žiadnu básničku, ale chcem ti povedať, že sa mi to páčilo. Spríjemnilo večer a tento dielik bol fakticky bezvadný!
Nemohla som si nevšimnúť, že tento dielik bol vložený už pomerne dávno a pokračovanie tu nie je... Čo je fakt škoda. Dúfam, že si s touto poviedkou nesekla
Mimochodom... Naozaj je Charlie až taký strašný?
Hmmm...
Prosím ťa fakt by si mohla napísať v dohľadnej dobe nejaké tie dva či štyri dieliky napísať, čo ty nato?
Teším sa na pokračovanie

Ree

6)  Ree (29.06.2010 13:57)

Šokem sedí, smutně kouká,
prosby jako pavouk souká.
Přečetla si dneska No Hope,
nemůže se ani pohnout.
Já chci další, prosím tě,
a na rukou nosím tě!

Linfe

5)  Linfe (28.06.2010 11:44)

Týjooo romantické seznámení na břehu jezera :-D paráááda a sebevědomá Bella. To se mi moc líbí

No doprkna a kde je jako další???? Tak šup šup, tohle se mi ani za mák nelíbí

Radussska

4)  Radussska (28.05.2010 12:29)

Dalšíííííííí pěkně prosím a smutně koukám...;):):):):):):):):)

Lenka

3)  Lenka (15.05.2010 08:51)

Hezká povídka. Kdypak bude pokráčko? Moc se těším.

2)  tinka (22.04.2010 14:11)

prosiiim, bude dalsi dil?

sakraprace

1)  sakraprace (20.04.2010 20:47)

Prosííím prosím, smutně koukám
hystericky si tu broukám
No hope 6.díl hledám
prosebně oči k tobě zvedám
:) :) :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek