Sekce

Galerie

/gallery/NvL.jpg

Bellin těžký porod...

35. Život nebo smrt?

Edward:

„Carlisle!“ volal jsem otce, Bella se svíjela v porodních křečích a sténala.

Pevně držela mou ruku, div ji nedrtila.

„Carlisle!“ volal jsem znova.

„Jsem tady! Jak je na tom?“ vběhl zrovna do dveří.

„Ztrácí puls, ty děti musí ven. Okamžitě!“ informoval jsem ho.

„Můžu pomoct?“ vběhla do dveří Leah.

„Každá ruka dobrá, prozatím ji drž!“ přívítal pomoc Carlisle.

„Díky, Lee!“ poděkoval jsem jí, ale už mě nevnímala a věnovala se Belle.

„Bell, dívej se na mě! Dýchej, nevzdávej to!“ neustále na ni mluvila, aby ji udržela při vědomí.

„Jde to dobře, Edwarde! Klid!“ uklidňoval mě Carlisle.

„Edwarde!“ přitáhla si mě Bella s obtížemi.

„Ano?“

„Slib mi, že… Zůstanu… Stejná!“ neměla už žádnou sílu bojovat.

„Slibuju! Vždycky to budeš ty! Moje Bella!“ slíbil jsem jí i když jsem netušil, co bude dál. Usmála se a hlasitě zasténala.

„Ššššš,“ slyšel jsem jen Leah, jak ji tiší a zbytek už mi nějak splýval.

 

Bella:

Cítila jsem jen neskutečnou bolest. Při životě mě držel Edwardův slib, že zůstanu stejná a Leah. Moje milá Lee. Byla pro mě víc než kamarádka a nevlastní sestra. To, jak mi celé těhotenství pomáhala a i teď je se mnou.

Už jsem nedokázala křičet nahlas. Měla jsem pocit, že mě ty miminka trhají na kusy, že mě nikdo nedokáže dát dohromady. Ta neskutečná bolest a slabost, která mě ničila. Ale ještě pořád mi tlouklo srdce! Jsem tedy živá, pořád jsem z části člověkem.

„Bello, už to bude! Vydrž,“ slyšela jsem z dálky hlas své sestry Lee.

Chtěla jsem křičet, abych si ulevila, ale jen jsem sténala. Edward pevně svíral mou ruku a šeptal, jak moc mě miluje a jak mám být silná.

„Edwarde, tohle bude asi Renesmé,“ vzdaloval se Carlislův hlas.

„Vezmu ji,“ vzdaloval se i ten Leein.

„Bello, bojuj!!!“ křičel na mě Edward, ale byl tak daleko. Všechno kolem potemnělo.

 

Edward:

„Musíš ji udržet naživu! Ještě je tam jedno!“ křičel na mě Carlisle, ale já nemohl spustit oči ze své dcerky v Leeině náruči.

„Edwarde!“

Konečně jsem se probral, vzal jsem Bellin obličej do dlaní.

„Vydrž, lásko!“ šeptl jsem a políbil jsem jí. Byla to jediná naděje. Při každém polibku se jí prudce rozbušilo srdce a teď to nebylo výjimkou. Bylo to jako jí píchnout adrenalin. Nabralo zbytek sil. Nepřestával jsem ji líbat, na její polomrtvé rozpraskané rty.

„Edwarde, tohle je tvůj syn Charles!“ držel Carlisle v náruči drobného chlapečka.

„Můj syn! Bello, máme dceru a syna!“ otočil jsem se zase k Belle. Nevnímala mě.

„Leah, vezmi ho!“ podal malého Charlese Leah. Jen ho vzala do náruče a ztratila dech.

V myšlenkách jsem četl v jejích pocitech. Okamžitě k němu vzplanula nehynoucí láskou, kterou zpečetilo její otisknutí.

„Edwarde, krev!“ křikl na mě zase Carlisle. „Potřebuje transfúzi!“

 

Bella:

Všechna bolest byla najednou pryč, slyšela jsem kolem sebe hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Cítila jsem, jak mi něco projelo žilou v ruce. Byl slyšet pláč dětí, ale pořád byl vzdálený. Nade mnou jsem poznala mlhavou Edwardovu tvář a jeho ledové rty se zase přitiskly k těm mým. Mé srdce bilo, jako na poplach a mně se pomaličku vracela síla. Dokonce jsem měla pocit, že už i slyším zřetelněji.

„Edwarde, zvládne to,“ řekl Carlislův hlas.

„Děkuju, Carlisle! I tobě Leah!“ řekl můj anděl a manžel v jednom.

Párkrát jsem zamrkala a i zrak se mi zlepšoval. Trocha krve do žíly a kdo by věřil, že to způsobí takovou změnu.

„E – Ed – Edwarde,“ zakoktala jsem ze zbytku svých sil, jeho jméno.

„Odpočívej, Bello. Zvládlas to! Máme krásná dvojčátka!“ chlácholil mě. Ale to bylo to poslední, co jsem chtěla. Chtěla jsem vidět své děti a neměla jsem sílu mu to říct.

„Nejspíš je chce vidět,“ došlo to Leah.

Přistoupila blíž a v každé ruce chovala jedno z mých krásných miminek. K jednomu upírala zrak. A nebyl to jen ochranitelskej pohled. Byl plný citů. Vysílení mě konečně překonalo a oční víčka mi padla únavou. Poslední pohled byl nezapomenutelný. Moji dva malý andílci v Leeině náruči. I kdybych teď měla zemřít, zemřela bych šťastná! Zavřela jsem oči a nejspíš jsem usnula.

 

Edward:

Vzal jsem si od Leah malou Renesmé, protože Charlieho mi odmítala dát. Je načase ukázat nové přírůstky rodině. Bella je teď už, jen v Carlislových rukou. Její puls byl pravidelný a díky transfúzi nabírala novou sílu.

„Leah, tvoje otisknutí ti nedává právo osvojovat si mého syna!“ vynadal jsem jí, když jsme scházeli ze schodů. Zašklebila se na mě. V obýváku na nás čekala celá rodina, včetně dědečka Charlieho. Ten byl asi nadšený nejvíc. Vzal svého vnuka z Leeiny náruče a pochoval si ho. Pak to samé udělal i s malou Renesmé.

„A co Bella?“ zajímal se o svou dceru.

„Bude v pořádku, její srdce je dost silné,“ odpověděl Carlisle.

„A je pořád napůl…“

„Ano, Charlie. Je pořád z části člověkem, jen už nemůže mít další děti,“ vysvětloval jsem mu.

„To nevadí, tyhle dvě určitě vydají za deset dalších!“ usmál se Charlie.

 

„Chci uspat a nechci o porodu ani vědět! Jasný, tati!“ dohadovala se Samantha s Carlislem.

„Tvůj porod přece nebude tak těžký!“ zklidnil ji Carlisle.

„Budu tam s tebou, neboj!“ zubil se na ni Jake.

„To ty za to můžeš! Odroď si to dítě sám, když jsi tak chytrej!“ začala panikařit Sam.

„Sam neblázni! Co bych za to dala já!“ projevila se Rose se svou touhou po dítěti.

„Ale já neblázním, jen mám strach!“

„Nemusíš mít, u tebe to proběhne určitě hladce!“ uklidňoval ji zase Carlisle.

„To jistě!“

 

Bella spala celé dva dny. O děti se střídavě starala Leah s Rose. Byl jsem docela rád, když jsem je ukořistil pro sebe. Malá Renesmé natahovala ručičku k mojí tváři, tak jsem ji přitiskl. Ukázala mi zničenou Bellu, těsně po porodu. Takže i naše malá dcerka, má dar. Vzal jsem ji za maminkou, která klidně spala, už na normální posteli. Renesmé natáhla ručičky směrem k mamince. Cítil jsem, jak je šťastná, když vidí, že je maminka v pořádku. I já jsem byl šťastný.

Bella najednou zamrkala a opatrně se protáhla. Oči se jí rozzářily, když nás spatřila. Pomalu se posadila na posteli a natáhla ruce po malé Renesmé. Ta jí okamžitě přiložila ručičku k tváři.

„Co? Ona?“ vykoktala ze sebe Bella.

„Ano, má dar. Ukáže ti tak své vzpomínky,“ řekl jsem jí.

„A druhé dítě?“ nakukovala do druhé postýlky.

„Malý Charlie, zatím se u něj žádnej dar neprojevil,“ podal jsem Belle i jejího syna.

 

Bella:

Co mohlo být krásnější než probuzení a spatření mého manžela s dítětem v náručí. To maličké ke mně natahovalo ručičky. Tohle je moje malá dcerka, ano musí to být dcerka. Alice by určitě nedopustila, aby v růžovém oblečku byl chlapec. Mám tedy dceru - Renesmé Elisabeth a dokonce má zvláštní dar. Už jsem ji chovala ve své náruči, a pak mi Edward přinesl i mého syna. Ano mám i syna – Charlese Anthonyho. Nebo alespoň tahle jména jsme jim vymysleli, když jsme ještě netušili, že budou dvě.

„Něco mi tajíš Edwarde?“ podívala jsem se na něj. Vypadal, jako by nad něčím váhal.

„Už zase začínáš?“ smál se na mě, mým oblíbeným úsměvem.

„Jo, promiň. Asi cvokatím. Ale hlavně už chci konečně vstát z postele a vypadnout ven!“ podala jsem Edwardovi malého Charlieho a sama jsem malou Renesmé donesla do postýlky.

Edward mi podal župan a já šla pozdravit zbytek rodiny. Do mého pokoje se okamžitě nahrnula Lee a Rose. Tady něco nehraje. Dělaj si snad nároky na moje děti?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

jeanine

3)  jeanine (03.07.2011 12:51)

Děkuji moc, jste zlatíčka

2)  marcela (03.07.2011 11:19)

Prostě skvělý.

1)  hellokitty (02.07.2011 22:45)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek